Pavel Vašíček: Bylo jich pět
BYLO JICH PĚT…
…pět inscenací Malíkova „Míčka-Flíčka“, jež jsem v rozmezí let 1978 - 1988 (vždy v úzké spolupráci s kvartetem inspirovaných a inspirujících herců) vytvořil ve čtyřech českých a moravských divadlech (v jednom případě se jednalo o částečnou repliku). 7,5 % veškeré mé režijní práce a navíc nepřehlédnutelná součást její menší, úspěšnější, části. Téměř půl roku života… Proč právě s touto hrou? Náhoda zapříčinila, že se právě ona stala mým „osudem“.
-------
Malíkovo „věčně zelené“ zpracování původně lidového budulínkovského či koblížkovského tématu, jež autor oděl do tehdy současného roucha, mělo svoji „světovou“ premiéru 29. listopadu 1936 na scéně vinohradského LD Umělecké výchovy, a to v autorově režii a výpravě. Dočkala se 54 repríz. Reprízy, jež se uskutečnily na stovkách scén našich i zahraničních (hra byla přeložena asi do dvou desítek jazyků), profesionálních i amatérských, je možno počítat v řádu desetitisíců. Několikrát byla nastudována i v Čsl. rozhlase, posloužila i jako námět pro loutkový film Hermíny Týrlové, několikrát vyšla i prozaická verze, z níž čerpala i nedávná nahrávka na CD.
Přestože „modernost“ původního znění hry se nám dnes jeví (ostatně jako mnohé z třicátých let minulého století) spíše jako mile archaické retro, je „Míček-Flíček“ už patrně jedinou loutkovou hrou z meziválečného období dodnes běžně inscenovanou, a to i na profesionálních scénách (naposledy ho uvedla brněnská RADOST v režii P. Poláka), jedinou která přežila rok 2000. Ostatně už sám způsob, jakým tato Malíkova hra vznikala, se výrazně vymykal tehdejším zvyklostem. Svědectví podává Jindřich Halík v článku „Návštěvou u J. Malíka neznámého“ (ČsL – 1964, č. 2, str.35): „Míčka Flíčka jsem poprvé shlédl někdy v letech 1951-52 (to mi bylo 4-5 let) na scéně loutkového divadla ZK ZJŠ v Brně na Veveří ulici. (V r. 1955 jsem se stal jeho, sice nepříliš použitelným, ale o to nadšenějším členem.) Byla to klasická marionetová inscenace s pohyblivým pásem na jevišti a vypravěčkou na předscéně (měla bleděmodré šaty). V r. 1954 jsem si hru (která právě vyšla - už po čtvrté – v edici Hry pro loutky) přečetl (včetně čtyř krátkých předmluv a obsáhlého doslovu). V r. 1958 mne na stránkách Čsl. loutkáře zaujaly snímky z Halíkovy inscenace „Míčka Flíčka“ v pražském amatérském divadle Kováček v „avantgardní“ výpravě Martina Bálíka. Tak vida, ono lze tuto hru (a loutkové divadlo vůbec) dělat i jinak než v „boudě“ na Veveří! Teprve r. 1969 na festivalu UNIMA jsem shlédl proslulou „skandální“ inscenaci z r. 1964, kterou k autorovým šedesátinám připravil opět J. Halík. Ani po pěti letech neztratila nic ze své svěžesti. (O její „skandálnosti“ svědčí i dosti kuriózní diskuse na stránkách Čsl. loutkáře, jež zkoumala její možný zhoubný dopad na dětské diváky.)
Už jako dramaturg a režisér brněnské Radosti jsem „Míčka Flíčka“ zařadil do prvního dramaturgického plánu, který jsem připravoval kompletně (na sezónu 1970/71). (Poprvé byla hra na repertoáru Radosti v r. 1949.) Jsa však tehdy – jako každý správný absolvent DAMU – posedlý autory jako Ghelderode a Dűrrenmatt, případně „divadlem krutosti“, s radostí jsme přenechal tento titul hostujícímu „otci brněnské avantgardy“ Ottovi Hornovi Valenciovi, známějšímu pod jménem Peter Scherhaufer, který spolu s výtvarníkem Jozefem Cillerem oblékli herce do obřích dětských kostek. Ale stejně mne tato inscenace neminula. Asi 10x jsem v ní „ztvárnil“ hlasový part Draka Mraka za onemocnělého kolegu.
-------
A pak už přišel rok 1977 a s ním chuť udělat si „něco navíc“, jež „přepadla“ mého přítele a člena souboru Vráťu Schildera a mne. Jako výtvarnici jsme do týmu přibrali Fanynku Maturovou, povoláním švadlenu, jež nás zaujala svým talentem, zaujetím a v neposlední řadě i svou „rusovlasostí“ na školení pro amatéry. A když navíc do souboru nastoupili 3 absolventi herecké konzervatoře, projekt „nás mladých“ (Vráťovi bylo tehdy 38 a mně 30 let) získával konkrétnější obrysy. Zbývala maličkost – vhodný text. A ten se samozřejmě našel (ale zřejmě jsem to nebyl já, kdo navrhl, aby to byl „Míček Flíček“). A tak se začala rodit – v Radosti třetí a pro mne první - inscenace této „nezničitelné“ hry (tuším, že na počest 60. výročí VŘSR).
Herci byli čtyři, ale ukázalo se, že to stačí, alespoň se jeden z nich může vyřádit v 11 rolích (Vypravěč, Drak Mrak, Strážník, Voják, Benziňák, Strašák Pašák, Hafan Rafihaf, Ptáček Jarabáček a 3 malá dráčata). A proč bychom se „my mladí“ měli nutit do šarží Dědečka a Babičky, když můžeme být Tatínkem a Maminkou. Výprava musí být jednoduchá a mobilní a pokud možno poskládaná z věcí, jež jsou běžně k dispozici a nemusejí se vyrábět. Hra začíná v kuchyni, volba tedy celkem logicky padla na kuchyňské náčiní, jež pak sloužilo jako reálně i metaforicky použité rekvizity i jako materiál na vytvoření všech postav hry (s výjimkou „živáků“ – Tatínka a Maminky, a Míčka, který byl prost jakýchkoli převodových zařízení a hrálo se s ním pouze jako s míčem (přičemž objekt se občas proměňoval v subjekt).
„Scéna a především loutky F. Maturové jsou stylově vtipně sestaveny z předmětů obklopujících nás každodenně v domácím a ponejvíce kuchyňském prostředí. Například hlavy draka a dráčat představují pokličky (na nichž výraz tváře dokreslují formičky). Strážník je v podstatě naznačen žehlícím prknem a doplňky, Strašák koštětem apod. Všechno jsou to věci dětem blízké a v jejich fantazii snadno proměnitelné. proto také i jejich několikerý význam ve hře (pruhovaná peřina se stává silnicí i dračím hnízdem) je přijímán se samozřejmostí.“ („z“ = Z. Hartman: Spolehlivý pan Guliver a rozverný Míček Flíček, ČsL 1978/5, str. 102)
„Trefný postřeh na adresu režie pronesl při závěrečném semináři J. Dvořák asi v následujícím smyslu: Když už jsou všechny loutky, a to velice vtipně, vytvořeny z předmětů maminčiny kuchyně (nádobí, lux, hodiny, smeták, žehlící prkno), proč nejsou sestavovány až na jevišti? Škoda nevyužité příležitosti.“ (Souhlasím! – pozn. P.V.) To už byl ovšem citát z recenze MATEŘINKY ´79, kde inscenace získala cenu za režii. (P.Pavlovský: MATEŘINKA ´79, ČsL 1980/1, str. 4)
Nad inscenací se tehdy zamyslela (v hodnocení pro SČDU i Eva Hanžlíková: „Míček Flíček mile překvapil dramaturgickým posunem, který je jednoduchoučký: dědeček s babičkou se proměnili v mladé rodiče. Ale až ohromující byla reakce dětí, které právě tato jevištní s o u č a s n o s t, tak blízká jejich každodennosti vtáhla do děje. Respektive do jeho začátku, který akceptovaly silněji než vyvíjející se zápletku. Právě tak jako není náhodou, že vedle jiných žánrů milují dnešní děti knížky ze současnosti…, není asi náhodou, že doslova ´hltaly´ drobné konflikty mezi znuděnými rodiči – kteří nemohou mít děťátko! – spí k sobě zády na jedné posteli, nudí se u snídaně a nudí se po večeři… Není asi náhodou, že reakce na tyto detaily byla spontánní. Dnešní dítě totiž nežije ve skleníku buržoazních představ (i reality) první poloviny našeho století, v uzavřeném světě dětských pokojíčků… Je snad už načase vidět ten prostý fakt, že drtivá většina dnešních dětí žije doma uprostřed rodinných vztahů plně zaměstnaných rodičů, kteří prostě na ´skleníky´ nemají čas.“ (E.Hanžlíková: in Aktuální otázky současné tvorby, ČsL 1980/2, str. 28)
Zbývá dodat, že já sám jsem v této inscenaci po jistý čas účinkoval jako hráč na klávesovou foukací harmoniku.
Premiéra: 27. I. 1978. Úprava a režie: P.V., výprava: Františka Maturová, hudba: Ladislav Štancl. Hráli: Zdena Zouharová (Míček Flíček), Vratislav Schilder (Tatínek), Jolana Šlechtová (Maminka), Zdeněk Ševčík (11 rolí). Později role (s výjimkou Maminky) přebrali Hana Smejkalová, František Albrecht a Roman Kyselka.
-------
Tak se zrodil „model“, který jsem si dovolil ještě čtyřikrát obměnit. A poprvé už po dvou letech, v r. 1980. Tehdy jsem byl na „volné noze“ a právě jsem v hradeckém DRAKU režíroval svoji razantní úpravu Jiráskova „Pana Johanesa“ …když tu… 14 dní před premiérou se na mne obrátil Honza Dvořák s nevinným dotazem: „Nechtěl bys tu udělat ještě Míčka Flíčka?“ – „Kdy?“ – „Teď hned!“ – „A co výprava?“ – „Musíš to vymyslet tak, aby se nemuselo nic vyrábět.“ Coby „svobodný umělec“ a čerstvý otec jsem – zmámen vidinou dalšího honoráře – přikývl… Cestou na snídani, před zkouškou na „Pana Johanesa“, který už vstupoval do finále, jsem hloubal nad koncepcí, až mě přece jen cosi napadlo… Požádal jsem o výtvarnou spolupráci herce Vláďu Marka (který znamenitě hrál v „Johanesovi“) a do týdne byla výprava „na place“. Sestávala z dětské molitanové stavebnice, zakoupené v obchodě, truhly z fundusu a několika rekvizit. Mohlo se začít zkoušet (po generálkách na „Pana Johanesa“, který měl premiéru za pět dní – 15. dubna). Premiéra „Míčka Flíčka“ se odehrála přesně o 14 dní později - 29. dubna.
K dispozici jsem měl dva herce starší a dva mladé. Koncepční východisko představovala právě ona truhla na kolečkách, jakási minimaringotka, a k ní se vížící, úvodní odstavec textu, který jsem převzal z komentáře, jímž jsem v brněnském dabingu doprovodil původně němý německý seriál o klaunu Ferdinandovi (v podání českého herce J. Vršťaly), a který se právě objevil na obrazovkách (v tom „fofru“ mi nezbylo, než vykrást sám sebe). Díky tomuto textu byla truhla „pojmenována“ jako maringotka, v níž bydleli a z níž vylezli klaun s klaunkou (dodnes nechápu, jak se do ní oba před začátkem vměstnali). A protože tyto role byly svěřeny právě oněm starším hercům, na scénu se opět vrátili Dědeček s Babičkou – v podobě „starodávných“ klaunů, jímž se spíš nedaří než daří. Bylo tedy „zaděláno“ na poněkud jinou inscenaci, než byla ta brněnská. O rozdílnosti obou inscenací napsal Petr Pavlovský: „V brněnské inscenaci bylo nutno překlenout základní rozpor pravdy životní a pravdy umělecké: zatímco tatínek, maminka, některé další postavy a především celé hmotné prostředí byli ´ze života´, Míček a Drak byli ´z umění´ (z pohádky). Překlenutí tohoto rozporu kladlo značné nároky především na herce na obou stranách hranice. A právě tuto hranici režisér v Hradci eliminoval tím, že ji úplně a bezezbytku zrušil. Vše, a především babičku a dědečka, posunul do roviny ostentativně stylizované skutečnosti, čímž si již předem zajistil vnitřní logiku a významnou jednotu celého příběhu.(…) Není důležité, identifikují–li děti oba herce jako klauny (červené bambulaté nosy). Nemusejí konec konců ani vědět, co to klaun je – představení jsou určena mateřinkovému publiku. Podstatné ale je, že babička i dědeček jsou nutně chápáni jako postavy ne-li pohádkové, tedy určitě umělé – umělecké. Je to zdůrazněno jak jejich pohybem, tak i jejich kostýmem a maskou, což zvláště kontrastuje s oběma civilními vypravěči – animátory (ti na počátku hry živé postavy Dědečka a Babičky skutečně animovali – pozn. P.V.). Tímto významovým posunem dospěl P. Vašíček ke skutečně novému dramaturgickému výkladu tolikrát inscenované hry. Dodal totiž ději hlubší vnitřní pravdivost. Cožpak mohou běžní lidé věřit, že míč je jejich dítě? Ne, takovou skutečnost mohou vzít přesvědčivě za svou pouze lidé, kteří sami pocházejí z jiné skutečnosti, kteří v jiné skutečnosti žijí. Svět tohoto příběhu je světem fantazie a poezie.“ (P. Pavlovský: Recitál Ladislava Peřiny, ČsL 1982/4, str. 80)
Premiéra: 29. IV. 1980. Úprava a režie: P.V. j.h., výprava: Vladimír Marek, hudba: František Křesťan. Hráli: Libuše Bogostová (Míček Flíček), František Křesťan (Dědeček), Jindra Židlická (Babička), Ladislav Peřina (11 rolí).
--------
V r. 1985 – už jako režisér a dramaturg plzeňské Alfy – jsem dostal nabídku na hostování v Západočeském divadle v Chebu. Měla to být inscenace pro děti a „Míčka Flíčka“ jsem patrně navrhl sám. Rozhodl jsem se pro klaunskou variantu, ale s tím, že mám nyní k dispozici velké činoherní jeviště. Maringotka tedy tentokrát nebyla „mini“, ale téměř v „životní velikosti“. Klauni byli opět Tatínkem a Maminkou. Inscenace jako celek byla více ukotvena v realitě, byť tato realita byla občas dovedena ad absurdum (např. vyklápěcí stěna maringotky se změnila v šikmu, na níž byly v pravém úhlu připevněny dvě židle a stoleček, u něhož Tatínek s Maminkou snídali – rovněž „v pravém úhlu“, apod.). V inscenaci už byla částečně naznačena souvislost mezi míčem a sportem, konkrétně fotbalem, jež pak byla naplno zúročena v inscenaci páté. Nemám bohužel k dispozici žádné fotografie, ani žádnou recenzi (vyšla-li vůbec jaká) a detailní výtvarné řešení postav, apod. si už po téměř dvou desítkách let nevybavuji. Zato si pamatuji, že jsem se setkal s činoherci, plně disponovanými i pro tento – pro ně nezvyklý – typ inscenace.
Premiéra: 2. VI. 1985, Úprava a režie: P.V. j.h., výprava: Vítězslav Fejlek, hudba: Zdeněk Pokorný.
Hráli: Jaromíra Mílová, dnes členka Pražského ND (Míček-Flíček), Pavel Marek (Tatínek), Jarmila Šimčíková (Maminka), Martin Učík, poté dlouholetý člen Divadla Komedie a principál Bohnické divadelní společnosti (11 rolí).
-------
Od premiéry v Chebu uplynulo sotva pět měsíců a už jsem zase zkoušel „Míčka Flíčka“ – tentokrát opět v hradeckém DRAKU, kam mne pozvali, abych připravil obnovenou premiéru. Nejednalo se však o pouhé oprášení staré inscenace, neboť z původního obsazení zůstal pouze F. Křesťan. O ostatní role se podělili: dvě studentky IV. ročníku KL DAMU a jeden nedávný absolvent téže školy. Věkově poněkud nevyvážené „manželství“ F. Křesťana a P. Tomicové jsme – pokud se nemýlím – považovali za svazek Tatínka a Maminky. Odstup pěti let, absence videonahrávky a ovšem tradicí a minulostí nezatížený pohled talentovaných mladých lidí, to vše mělo – zaplaťpámbů – zásluhu na tom, že nevznikla jen pouhá kopie. To do jisté míry dosvědčují i slova dr. Václava Kőnigsmarka v hodnocení 16. Skupovy Plzně (1986), kde byl druhý hradecký „Míček Flíček“ uveden mimo soutěž místo představení „Poklad baby Mračenice“, jež ÚLD na poslední chvíli odřeklo.
„Radost z jevištní existence vyzařovala i ze studentské inscenace vzniklé v profesionálním provozu DRAKU, kde s letošními absolventy Pavel Vašíček obnovil starší inscenaci další, dnes už také klasické české loutkářské látky – Malíkova MÍČKA FLÍČKA… Markova výprava akcentuje prvek hravosti, scéna je před zraky dětí vytvářena z různých rekvizit (např. truhly) a zvětšených detailů barevné dětské stavebnice. Inscenaci však naplňuje především svěží herecká komedialita, která přirozeně a nepodbízivě aktivizuje dětskou spoluúčast v příběhu (záchrana Míčka Flíčka písničkou a zahánění draka). Hradecký soubor zde zároveň představil své nové mladé herce, kteří dokumentovali svou všestrannou disponovanost…“
(V.Kőnigsmark: Skupova Plzeň 1986, ČsL 1986/8, str. 177)
Premiéra: 16. XI. 1985. Úprava a režie: P.V. j.h., výprava: Vladimír Marek, hudba: František Křesťan.
Hráli: Ivana Voráčková (Míček Flíček), František Křesťan (Tatínek), Pavla Tomicová, dnes hvězda Klicperova divadla (Maminka), Dušan Palenčár (11 rolí).
-------
Historie mého „míčkoflíčkování“ se uzavřela v r.1988. Nabídka přišla od tehdejšího dramaturga pražského ÚLD (které si tehdy říkalo Divadlo U věže, a kde jsem měl částečný úvazek) dr. Petra Pavlovského, jenž – s výjimkou chebské – viděl všechny výše zmíněné inscenace. Nabídl mi „squadru“ složenou z originálních hereckých osobností a mladého výtvarníka Karla Vostárka. Na mně bylo, abych se pokusil vymyslet „Míčka Flíčka“ tak, aby v něm sice zůstalo zachováno leccos z toho, co se dříve osvědčilo, ale na druhé straně, aby toto „dědictví“ (na jehož rozmnožení měli svůj podíl všichni dosavadní herečtí představitelé) bylo zasazeno do nových souvislostí (věcných i stylových) a vznikla tak inscenace koncepcí i vyzněním přece jen odlišná od předchozích. Snad se to nakonec podařilo… Umělý klaunský svět zůstal sice zachován, ale do chudé „manéže“ tentokrát – na rozdíl od klasicky pojatých klaunů hradeckých - vstoupili už klauni, kteří se učili od klaunů „druhé generace“ – Turby, Hybnera, Polívky…, navíc tři z nich už s vlastním zázemím v oblasti alternativního divadla a hudby. Byli to tedy klauni podstatně civilnější, s nimiž se divák mohl silněji identifikovat – a to včetně jejich smolařství a nešikovnosti, jíž se dostalo rozšířeného prostoru tím, že protagonisté byli důsledně a nelítostně vrženi do světa „tělovýchovy a sportu“. Více na toto téma z pera autora obsáhlé studie o inscenaci, Vladimíra Justa:
„Míč je totiž výmluvným symbolem sportu (hry) a jako takový obdařil jednu průběžnou tematickou vrstvou i metaforikou celou inscenaci: od ranního vstávání Tatínka a Maminky je tu sport přítomen skrze cvičební úkony, klaunskou pantomimu s pokusy o gymnastiku a akrobatiku, přetahování lanem, kotrmelce, pády apod. Sport však obdařil základními významovými rekvizitami a znaky i síly zla, síly Tatínkova, Maminčina i Flíčkova protihráče Draka Mraka. Ten je tu symbolizován sparťanskými fotbalovými emblémy, od velké vlajky starého draka až po malé klubové vlaječky dráčat. A… podle toho, jak diferencovaně se k těmto rekvizitám herec… chová, takovou ´představují´ postavu. S největší vlajkou s žerdí v ruce aktér patřičně agresivně mává a budí hrůzu, s malými vlaječkami ovšem jeho agresivita mizí ve prospěch jakési dětské bezradnosti. A poslední, nejmenší dráče charakterizuje hlasově i mimicky až jako bázlivého, uťápnutého debilka. Tím vším je zlo (respektive jedna z jeho nejaktuálnějších a nejagresivnějších podob v dnešním světě) pro děti čitelné, protože je obrazově p o j m e n o v á n o. A navíc s „přesahovou“ metaforou: míč jako symbol čisté hry, čistého sportu se dostal do temného područí agresivních „fandovských“ sil, který jeho původní čistý účel radosti ze hry proměnily v cosi zcela opačného.“ (V.Just: Společný jmenovatel klauniáda, ČsL 1989/8, str. 171) Rovněž míč (a to už od první, brněnské inscenace) zůstává - podle toho jak s ním herečka zachází – buď sám sebou tedy objektem (předmětem, určeným ke hře) a nebo „vstupuje“ do role Míčka a stává se subjektem „neposlušného dítěte“, „stává se postavou ,vespolně jednající´ (O.Zich) (…) Herec tedy v této inscenaci jednak animuje, oživuje předmět (míč, štafle, harmoniku, švihadlo, sportovní vlaječku apod.) a tedy hraje, jedná ve vymezeném prostoru hry – a jednak svými pohledy, mimikou i gestikou (často jde o pohyby zcela mimovolné, bezděčné, leč o to reálnější), svou lidskou fyziognomií vyjadřuje chtě nechtě i svůj dobře čitelný v z t a h k tomuto zobrazovanému a jednajícímu předmětu. (…) Onen rozpor (či chcete-li vzdálenost, interval) mezi reálnou f a k t i c i t o u p ř e d m ě t u a jeho obrazivým v y j á d ř e n í m je základním sémantickým gestem téhle inscenace. Tento nikterak nezakrývaný, naopak neustále zvýrazňovaný, zveřejňovaný rozpor mezi materiálem a tím, co má zobrazovat, je tu pak zdrojem celého gejzíru kouzelných gagů a metafor (švihadlo jako nefungující vodovodní kohoutek, sprcha, doutník, holicí strojek – to vše podle toho, jak se k němu, resp. k jeho dřevěnému držadlu herec chová; stejně tak Koubkova harmonika může být parní lokomotivou i fotoaparátem, lidské tělo automobilem u pumpy i s reálnými komickými konsekvencemi lití benzinu i oleje do jeho otvorů atd. atd.“ (V. Just, str. 171) (Obdobně uvažoval už nad první královéhradeckou inscenací P. Pavlovský a navíc upozornil na fakt, že čím je napětí mezi p r e z e n t a c í předmětu (co to je) a r e p r e z e n t a c í (co to znamená) větší, „čím se věc skutečná a věc znamenaná sobě méně podobají a čím náročnější je pohybová akce, tím je metafora poetičtější a divadelnější.“ (P. Pavlovský: Recitál Ladislava Peřiny, ČsL 1982/4, str. 81)
„Těmito všemi prostředky se daří inscenátorům věc hodná pozoru: aniž nějak radikálně zasáhli do letitého textu hry…, změnili a nenásilně zaktualizovali jeho celkový s m y s l, vyznění. Rozhodně tu nehrají pouhopouhý příběh o tom, že ´neposlušnost se nevyplácí a že za chyby se platí, ani o ´falešných přátelích, kteří chtějí využít dětského strachu´…Netvrdím, že zmíněné pedagogicko-moralistní významy v inscenaci t a k é nejsou… Jenomže v téhle inscenaci právě tyhle významy nedominují, neboť jsou dokonale překryty něčím daleko podstatnějším, důležitějším: hraje se tu především o strastiplné c e s t ě z a š t ě s t í m (štěstím je Míček Flíček, poté, co bezdětní Tatínek a Maminka své štěstí krátkodobě poznali a prožili, nemohou již bez něho nadále být a vydávají se jej tvrdošíjně na klikatých cestách nepříznivého osudu hledat). (…) Tohoto účinku na dětského i dospělého diváka bylo možno dosáhnout za jednoho velevýznamného předpokladu: že totiž Malíkův prastarý příběh (jak jsme viděli v podstatě neporušený) byl v inscenaci ozvláštněn a okysličen paralelním příběhem nekonečných strastí hlavní klaunské dvojice. tato zcela nově vytvořená, invencí nabitá paralelní dějová linie průběžných pantomimických klauniád pracujících na základě zmíněného principu zveřejňovaného kontrastu mezi zobrazeným a zobrazujícím, je zejména v první třetině inscenace množstvím gagů a nápadů srovnatelná snad jedině s klauniádami Polívkovými (Trosečník – zde rovněž řetězec klaunských gagů na téma ranní hygieny) anebo s důmyslně propracovanou vedlejší dějovou linií Cyra a & v někdejší slavné Menzelově Mandragoře v Činoherním klubu.“ (V.Just: str. 171-172)
I pražský „Míček-Flíček“ se objevil na Skupově Plzni (v r. 1988), a opět jako náhrada za – pro nemoc – neuskutečněné jiné představení ÚLD („Malý Alenáš“). Jako mimosoutěžní představení získal cenu ÚV Odborového svazu pracovníků umění, kultury a společenských organizací.
Dr. Jan Císař o něm zauvažoval v kontextu s libereckou inscenací Brechtova „Kavkazského křídového kruhu“ nejprve jako o kanonizovaném literárním díle, jež je „výzvou k nové a jinak pojaté jevištní aktivitě, která se po svém vyrovnává s tím, co je v textu definitivně zakódováno. Malíkova hra je z tohoto hlediska a ve svém zaměření na dětského diváka a ve svém žánru takovým ustáleným literárním dílem, jež může být uchopeno pokaždé jako podnět k takové interpretaci. Stalo se tak i v inscenaci pražského Ústředního loutkového divadla. (…) Přitom – to podotýkám zvlášť důrazně – tu Malíkův text nedoznal žádných velkých změn, jeho situace fungovaly ve své původní podobě. jenže k nim byla přiřazena ještě jiná významová řada, která díky oné komplexní herecké proměně těla i předmětu realizovala další samostatný smysl.“ (J.Císař: Na cestách aneb po Plzni 1988, ČsL 1988/10, str. 226) Z jiné strany tedy došel k obdobným závěrům jako V.Just. V zájmu širšího pohledu připomeňme však ještě i dopis čtenářky časopisu Vlasta, který byl přetištěn i v Československém loutkáři: „(…) s ostatními dospělými, kteří sem děti doprovodili, jsme se shodli v názoru, že vzhledem k estetické výchově by dětem více prospělo, kdyby zůstaly doma. (…)Dítě předškolního věku nechápe moderní výrazové prostředky, chce tu svoji pohádku. Místo toho na scéně bez kulis ztřeštěně pobíhají postavy oblečené do maxitrenýrek, vytahaných teplákových souprav a pršiplášťů a vrchol komičnosti vidí v zakopávání a padání na zem. (…) Ani ten toužebně očekávaný míček Flíček nebyl hezký, obyčejný kopací míč. Celkový dojem z představení byl trapný. (…) Ptám se tedy nesměle, proč už neexistují klasické loutkové pohádky, kde se mluvilo krásnou řečí, kde stateční junáci vysvobozovali spanilé princezny a Kašpárek nenásilně vštěpoval dětem mravní zásady?(…)“ (red.: Na adresu Vlasty, ČsL 1989/8, str. 174)
Premiéra: 11. V. 1988. Úprava a režie: P.V., výprava: Karel Vostárek, hudba: Václav Koubek, pohybová spolupráce: Luboš Piktor.
Hráli: Jitka Pěkná (Míček Flíček), Václav Koubek (Tatínek), Mirka Vydrová (Maminka), Luboš Piktor (11 rolí). Role M. Vydrové a L. Piktora později převzali Vlasta Špicnerová a Jan Gogela.
-------
Věnoval jsem pražské inscenaci „Míčka Flíčka“ větší prostor proto, že byla vlastně jakousi syntézou oné desetileté cesty „za Míčkem Flíčkem“. Většinu obecných úvah, jež vyvolala, lze v jisté míře vztáhnout i na inscenace předchozí, neboť s výjimkou brněnských „základů“ jsme pak už nikdy nezačínali stavět na „zelené louce“. A zde je třeba vyzdvihnout podíl všech devatenácti herců (F.Křesťan hrál v obou hradeckých inscenacích), s nimiž jsem na oněch pěti inscenacích spolupracoval. Všichni přišli se svou „troškou (někteří i s pytlem) do mlýna“. Díky Zdeno, Zdeňku, Jolano, Vráťo, Libuško, Franto, Jindro, Láďo, Jaromíro, Pavle, Jarmilo, Martine, Ivanko, Pavlíno, Dušane, Jitko, Vašku, Mirko a Luboši! Díky i všem ostatním spolupracovníkům a samozřejmě i „stoleteému“ dr. Janu Malíkovi, který za to všechno může. Jediné, co mě mrzí je, že Guinnessova kniha rekordů dosud nevyhlásila obor: režisér, který nejvíckrát inscenoval „Míčka Flíčka“. Nebyl bych bez šancí…
P.S.
Ono těch inscenací bylo vlastně šest, neboť počátkem osmdesátých let jsme si „Míčka Flíčka“ nastudovali i u nás doma. Bylo to vskutku „totální divadlo“. Coby herci jsme – moje žena (mimochodem představitelka Míčka v brněnské inscenaci – podobně jako pro autora i pro mne tedy znamenala tato hra změnu stavu), naše dvě děti a já - byli zároveň sami sobě i diváky. A myslím, že jsme v obou rolích byli spokojeni.
Pavel VAŠÍČEK
