05.02.2003 00:00

Pět návratů Lubora Tokoše do Zlína

V pátek 7. února oslaví téměř neuvěřitelné 80. narozeniny herec Lubor Tokoš, nositel Ceny Thálie 2001 za celoživotní dílo. Léta, jež mu byla dopřána, nepromarnil, přestože se ocitl, stejně jako řada dalších lidí, v situaci, kdy dlouho nemohl svobodně dělat to, k čemu byl osudem předurčen a co by si přál.

Lubor Tokoš dostal do vínku obrovský talent, a to hned ze dvou „soudků“: krásný hlas, vypravěčské nadání, herecký talent a nádavkem ještě nadání malířské. Zúročil všechno: jeho hlas dodnes hladí posluchače rozhlasových pořadů, a také rozjasňuje tmu nevidomých, pro které natočil řadu kazet. Nenahrál však jen kazety pro nevidomé. V posledních letech převyprávěl na kazety a CD Starozlínské pověsti tak opravdově, řada Zlíňanů při jejich poslechu téměř znovu slyší své předky hovořit libozvučnou „starozlínštinou“.

Co se týče malířské tvorby, tíhnul k ní už v mládí, avšak začal se jí věnovat až později. Dnes už se o jeho obrazy „přetahují“ galeristé a ve do svých sbírek je zařazují soukromníci, galerie i organizace.

I když se Lubor Tokoš narodil ve Šternberku, žil v Hodoníně, (kde se poprvé dostal k divadlu) a prošel divadelními angažmá v řadě dalších měst, cítí se být občanem Zlína. Jak uvedl, zažil do tohoto města pět návratů.

Prvním návratem byla tragická smrt Tomáše Bati při leteckém neštěstí: „Když jsme se to s kamarády dozvěděli, sedli jsme na kolo a jeli se tam podívat. Jeli jsme až z Hodonína, a to byl můj první styk se Zlínem – ještě za první republiky,“ vzpomíná.

Druhým návratem byly zkoušky na zlínskou Školu umění v roce 1939. „Hlásily se tam obrovské davy uchazečů a brali jen šest. Tehdy jsem se tam nedostal, ale dělal jsem divadlo,“ dodal.

Třetí návrat se „konal“ před čtyřiceti lety, kdy začal Karel Zeman natáčet film Vynález zkázy. Role inženýra Harta přinesla Tokošovi obrovskou popularitu a ihned se stal idolem mnoha žen.

Čtvrtým návratem bylo angažmá ve zlínském divadle. Působil zde v letech 1980 – 1985. Za tu dobu vytvořil na dvacítku nezapomenutelných postav. Jako herec i režisér vystupoval i v Divadélku v klubu, a bylo to právě ve Zlíně, kde ukončil divadelní kariéru.

Přišel však návrat pátý: nejprve návrat Tokoše – malíře - na výstavě ve foyer Městského divadla Zlín, která se zde uskutečnila v rámci zahájení sezony 2003/2003. Návrat na prkna jako Tokoš – herec – se uskutečnil v Divadélku v klubu, kde vystoupil v pořadu nazvaném Do-ušek čtení... Program se jmenoval Na koni páv a smrt a moruše a Tokoš zde četl ze scénáře pohádky Jana Skácela, s nímž ho pojilo dlouholeté přátelství. Premiéra se konala 14. února 2003 a obecenstvo bylo nadšeno. Tento pořad bude mít reprízu, a to 12. února v 19 hodin, kdy Lubor Tokoš zároveň oslaví na veřejnosti své osmdesáté narozeniny.

Kromě pěti návratů Lubor Tokoš prozradil i další kapitolky ze svého bohatého života: “K divadlu jsem se dostal v Hodoníně roce 1940, kdy se dělal velký nábor ročníků 22 a 23 na nucené práce. Já jsem tehdy dělal nápovědu v ochotnickém divadle, ale naštěstí se tam právě zakládalo první Slovácké divadlo, jehož ředitelem byl Rudolf Nádhera. Když mi nabídl práci, přijal jsem.“

O cestě z nápovědní budky na divadelní prkna Lubor Tokoš říká: „Za protektorátu se hrálo zajímavé divadlo – Snížkovo rozmarné zrcadlo. V Praze tento titul nastudovala skupina herců a přijela ho zkoušet do Hodonína, kde ho hrála pod hlavičkou Slováckého divadla. Hráli nejen v Hodoníně, ale po celé Moravě. Jednou tam přijel pan Snížek a kritizoval, že ve hře chybí to podstatné – vysvětlující úvod před jednotlivými parodiemi. Režisér to omlouval tím že mu chybí herec, ale subreta Eva Šenková, maminka herečky Jany Paulové prohlásila, že přece mají temperamentního nápovědu. Tak mě z budky vytáhli na jeviště. Premiéra byla ve Strážnici v restauraci U černého orla, kde bylo v prvním patře divadlo – a je to už šedesát let.“

Následovala Tokošova angažmá v Brně, Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti v Praze a samozřejmě filmy: Duhová kulička, již zmíněný Vynález zkázy, Smrt krásných srnců a další. Zatím posledním filmem, který herec natočil, je Kachyňova Cesta byla suchá, místy mokrá. „V tomto filmu hraji největší roli, kterou jsem kdy hrál: starého dědka, bývalého řidiče sentinelu, který jede přes celou republiku a veze sentinel do Jižních Čech. Mojí partnerkou jsou v něm Klára Issová a mladej Vojta,“ řekl s humorem Tokoš, když si nemohl vzpomenout na příjmení mladého hereckého kolegy. Ještě dodal, že film je napsán podle písničky skupiny Buty.

Luboru Tokošovi přejeme do dalších let hodně zdraví, spokojenosti a dalších rolí.

Jarmila Trávníčková

travnickova@divadlo.zlin.cz

Autor článku: příspěvky veřejnosti