Petra Kosová: Blázen a Smrt

Blázen a Smrt

Blanka Josephová-Luňáková se nespokojuje s hereckou profesí a proto plzeňské Alfě, kam se před časem vrátila do ansámblu, občas předkládá své texty - ať už upravené nebo původní autorské. Připomeňme s odstupem času třeba její Srdce na dlani, Prstýnek nebo Steny plzeňské mučírny. Tentokrát si vybrala čtyři texty ze souboru Mysteria Buffa italského dramatika Daria Fo a zašla za dramaturgem Pavlem Vašíčkem, který se ujal i režie.

Jaké čtyři texty autorku oslovily? Vraždění neviňátek, Lazarovo vzkříšení a Moralita o slepci, jež propojila na základě textu Blázen a Smrt. Podle tmelícího příběhu a hlavních postav je také hra nazvána.

Blázen a Smrt jsou však v tomto příběhu poněkud vychýleni oproti tomu, jak je podvědomě vedeme v charakterovém rejstříku. Blázen (Vladimír Čada) není neškodný, nevinný, nemá pravdu společně s dítětem, rozhodně na jeho bláznovství nepějeme chválu. Je to bezohledný a cynický požírač života a všeho, co mu může být ku prospěchu. Vraždí neviňátka, obchoduje s možností být přítomen Ježíšovým zázrakům, ačkoli věří jen v to, co může urvat. A proto je Blázen, proto je pošetilý - ve své pošetilosti nakonec usoudí, že tolikrát unikl Smrti, protože je to on a nikoli Ježíš, kdo byl Bohem vyvolen.

Smrt (Blanka Josephová-Luňáková) asi nejčastěji nazíráme jako neutrální, spravedlivou, navzdory ženskému rodu spíše bezpohlavní. Občas se sklonem k záškodnictví, co se pohádek týče. V tomto případě Smrt ovšem působí jako někdo, kdo chce, aby Blázen shledal své skutky zlými a obměkčil své zatvrzelé srdce - aby zkrátka sešel z trnité cesty hříchu. A i když se to nestane a Blázen zemře, lká nad ním Smrt jako Marie nad Ježíšem, oslovuje to bezectné stvoření něžnými slůvky a svým velkorysým odpuštěním jako by náhle až suplovala Krista, ovšem s mateřskými prvky. To už je hodně překvapivé, ale proč ne - když o takové tezi bude divák tvůrci věrohodně přesvědčen.

Jak vidno, látky k přemýšlení je ažaž, má velmi religiózní a filozofický podtext - a teď jde o to, jak ji převyprávět srozumitelně, s nadhledem a ještě nenudit. A to v zemi přitakávající ateismu! Navíc mluvíme o představení určeném hlavně pro starší děti a mládež. Takže: je to od začátku velmi těžký úkol a dalšími zadáními ještě přibývá na váze. Je sympatické, že se toho v Alfě nelekli. Byť se o výsledek můžeme přít.

A začít můžeme u textu. Občas zbytečně upovídaného, postrádajícího zkratku, ale především mu chybí rafinované odlehčení. Blanka Josephová-Luňáková si v něm kupodivu nastražila pasti hlavně na jí hranou postavu Smrti: její monology skřípou, skvělá herečka se v nich hledá, ale nejistota a určitá bezbarvost se přenáší dál, občas začne kapat až sentiment. Oproti tomu Vladimír Čada se v postavě Blázna uvelebil, zabydlel a člověk by ho s chutí praštil, jen otevře ústa.

Scénografka Irena Marečková vymyslela pro malé jeviště v klubu Divadla Alfa hospodu - Bláznovu domovinu, kterou lze velmi rychle pomocí bas s lahvemi, smetáku či ubrusu podle potřeby změnit. A kromě maňasů používají herci většinou zástupné předměty, třeba lahve od piva. Scény se mění podle toho, jak Smrt vypráví stěžejní hanebné scény z Bláznova života, které se kříží s cestou Ježíše Krista už od jeho narození. A Blázen také - nepolepšený - umírá v čase jeho zmrtvýchvstání. Každá ze scén má svůj vlastní výtvarný jazyk. Třeba vraždění neviňátek jako rakvičkárna byl výborný nápad, zvláště když to klapne a přímočaré legrační mlácení jaksepatří o sebe třískne s krutou kapitolou z bible. Také je to risk, mohl z toho vyjít nechutný kýč. Ale nic takového se v Alfě nestane, pouze jaksi zpomalená nemastná-neslaná maňáskárna a navíc občas zadrnčí v uchu i krkolomné slovní obraty. Šlape se na brzdu a zahazují se zbraně do příkopu - a pozadí začne brousit o podlahu, a to vícekrát během představení.

Po vraždění neviňátek přichází ovšem nejsilnější moment, z něhož lze, myslím, vyčíst, kudy se chtěli inscenátoři ubírat. A je to opravdu síla. Jedna z matek vleče s sebou uzlíček, na nějž mluví jako na své zavražděné dítě, táhne také hračku dřevěného beránka(!) a oslovuje ho jako svého ztraceného synka. Zešílela, chová se pomateně, komicky a přitom rozsévá hrůzu, jakou prožila. Skvěle vymyšleno a Blanka Josephová-Luňáková, která šílenou ženu mluví (stylizovaně ji hraje s maskou ve tváři Vladimír Sosna), zasahuje svou interpretací srdce diváků. Už jen pro tuto chvíli je dobré Blázna a Smrt vidět.

I přesto, že pak zase příběh těžkne. A v závěru se proplíží do sentimentu, Smrt truchlí nad Bláznem, čas pomalinku ubývá, v subjektivním vnímání pomaleji než v realitě.

Látka je pro loutkáře dobře a zajímavě vybraná. Jenže je tu potíž, jak to závažné a těžké předat lehce - aby zase ztěžklo teprve až v mysli a srdci diváka. Neboť inscenace pracuje s důležitými životnými hodnotami a také s hodnotami víry a pokud chce oslovit mladé lidi, cestou didaktické mravokárnosti se to nejspíše nepodaří.

Ale je tu ještě jedna možnost: Možná, že se Smrt herecky najde a během repríz přijdou herci s režisérem a dramaturgem v jedné osobě na další mazadla soukolí. A pak by mohla být nová inscenace Divadla Alfa mnohem blíže publiku, než při premiéře.

Petra Kosová

Dario Fo: Blázen a smrt. Překlad: Alena Světlíková. Úprava a scénář: Blanka Josephová-Luňáková. Režie a dramaturgie: Pavel Vašíček. Výprava: Irena Marečková. Hudba: Jiří Vyšohlíd. Divadlo Alfa, Plzeň. Česká premiéra 14. října 2005