Pocta Otomaru Krejčovi

23.listopad 2006 - 1.duben 2007, Salon Kolowrat, Ovocný trh 1, Praha 1

Výstava o celoživotním díle režiséra, divadelního ředitele a herce Otomara Krejči u příležitosti jeho životního jubilea - 85.narozenin, kterou připravil Divadelní ústav ve spolupráci s Národním divadlem. Výstava je rozdělena do tří tematických celků: Zápas o umělecký sloh činohry Národního divadla , Divadlo za branou, Vyhoštění z českého divadla a návrat.

Krejčova éra (1956-1961) byla v poválečném období činohry Národního divadla jedinečná současnou dramaturgií, která přivedla na jeviště autory jako František Hrubín a Josef Topol, i stylově výraznou řadou inscenací, na nichž se vedle Krejči podíleli režiséři Alfréd Radok, Jaromír Pleskot a Miroslav Macháček a scénograf Josef Svoboda. V Divadle za branou (1965-1972) uskutečnil Krejča svou představu divadla-dílny, v níž vytvářel esteticky vytříbené divadlo jako souvislé dílo. Jeho inscenace, které určovaly profil divadla, spojovaly reálnou psychologii postav s jejich obrazným pohybem a gestem, konkrétnost s metaforičností, a přesáhly svým ohlasem naše hranice, jak potvrdila řada zahraničních zájezdů.

Likvidace Divadla za branou v roce 1972 byla nejdrastičtějším zásahem normalizačního režimu proti autonomní české kultuře, který vyvolal silnou - ovšem marnou - vlnu protestů mezinárodní kulturní obce. Od roku 1976 do roku 1989 byl Krejča vyhnán z českého divadla, polovinu ze svých jednaosmdesáti inscenací vytvořil v zahraničí, kde získal velké uznání pro svůj způsob práce s herci a důraz na etiku divadelní práce. V obnoveném (a opět zlikvidovaném) Divadle za branou II (1990 -1994) i posledních inscenacích v činohře ND (Faust J. W. Goetha, 1997 a Portrét umělce jako starého muže T. Bernharda, 2001) obhájil platnost hodnot, v nichž vidí podstatu evropského divadla: dramatu, jež je jeho základem, a tvořivého herce, který je na jevišti uskutečňuje.

Zdroj: Jana Patočková, Divadelní ústav