Recenze na hru Sarah Kanové Blasted
Divadelní hra Blasted britské autorky Sarah Kaneové, která byla v obnovené premiéře uvedena 12. března v divadle Rokoko, je originálním uměleckým počinem. To je dáno nejen díky hře samotné, jejíž první uvedení vyvolalo ve Velké Británii skandál, ale do značné míry i díky režii Tomáše Svobody a vynikajícím hereckým výkonům Tomáše Matonohy, Jany Strykové a Aleny Štréblové. Specifické divadelní zpracování jakoby dokázalo zalézt hře pod kůži a obrátit ji naruby. Nechává totiž v plné intenzitě vyvstávat takové linie díla, které představují spíše intimní rovinu hry a běžně se skrývají za navýsost expresivním vnějším divadelním plánem. Režisér tohoto efektu dosáhl nestandardním přístupem k předloze: místo aby zdůraznil to, co všeobecně charakterizuje dílo Sarah Kaneové, tj. explicitní ztvárnění násilí, krutosti, a nejrůznějších sexuální praktik, soustřeďuje svou pozornost na intimní existenci jednotlivých postav, aniž by ovšem sex, násilí a zvěrstva jejich situace jakkoli relativizoval. Krutosti, které by se na scéně měly odehrávat zcela bez obalu, vyslovují jednotlivé postavy tak, jako by nahlas komentovaly děj. Stejným způsobem jsou na druhé straně vyslovovány i city a myšlenky, které zůstávají v běžném životě nezaslechnuté, protože skryté v našem nitru. Svoboda se tak vyhnul nebezpečí předvést hru v „celé její nádheře“, která už diváky pomalu přestává zajímat jako ohraná exhibice a vede je k ignorování hry jako celku, nebo některé diváky stále ještě pobuřuje a vyvolává tak často stejný efekt.
Kýčovitý domeček s panenkou a panáčkem, který v nejedné domácnosti stále ještě slouží k předpovídání počasí, představuje základní scénu představení.
Panáček, ve skvělém podání Tomáše Matonohy, je ubohou karikaturou současného muže: paranoidní primitiv, který se bojí smrti, násilí ze strany silnějších a vlastních odvážných rozhodnutí, se vůči světu vztahuje ve dvou základních modech. Buď si z pocitu vlastní bezmoci a strachu ze silnějších vypíjí mozek a vykuřuje plíce, nebo v nezřízené omnipotenci agresivně útočí a ponižuje všechny jedince, na které jeho vlastní síla stačí. Ženy, černý huby a šikmý oči, homosexuály.
Panenka, kterou úžasně ztvárňuje Jana Stryková, je karikaturou moderní ženy: naivní, roztomilá a blbá holčička, v každém věku stejně nedorostlá, která drží panáčkovi, přestože s ní hrubě a násilně manipuluje. Nebo mu drží právě proto? Protože se neobejde bez příkazů Pánů a jejich bezohlednosti? Protože bezohlednost zakládá její osobní jistotu, že tu je někdo, kdo vždycky ví, co se má dělat? Možná, že ano, ale přesto to není celá pravda o panence. Panenka totiž evidentně není jen hloupou husičkou, která se rozkoktá a omdlí, když násilí přesáhne snesitelnou mez. Takovou je jen navenek, jen ve svém chování, jen ve všech svých odpovědích, jenom ve veškerém mezilidském kontaktu. U sebe doma, vevnitř, kde je v bezpečí, a kam vstupuje, když omdlévá, je také dospělou a silnou ženou, figurou, kterou na scéně hraje výborná Alena Štrébová. Tato zralá žena s vlastní důstojností dokáže vidět v panáčkovi primitiva, kterého nemá smysl poslouchat, ani mu cokoli odpouštět. Je to figura nadhledu komentující také průběžně celý děj hry. Takovýmto paralelním životem žije panenka po celý svůj život. Postupně fyzicky stárne (na scéně se objeví v podání Zdeny Hadrbolcové nebo Evy Salzmannové), v projevu se nemění, ale uvnitř moudří.
Kýčovitý domeček je karikaturou našich současných západoevropských domovů: je to místo, za jehož hranice vytlačujeme všechno, čeho se bojíme. Bojíme se především mezilidských kontaktů, obzvláště pak s těmi lidmi, kterými můžeme z nějakého důvodu pohrdat, nebo kterých se můžeme bát. Vnějšek, kterým je domeček obklopován, je jen oblastí podřadných existencí určených ke zlikvidování, nebo nadřazených existencí, které nám hrozí likvidací. Není nic mezi tím.
V dějovém finále sledujeme pak hypertrofovanou podobu současných evropských událostí. Vnějšek náhle prorazí do vnitřku. V řádově umocněné repetici se odehrává totéž, co se odehrávalo mezi panáčkem a panenkou, tentokrát mezi vojákem (David Punčochář) a panáčkem. Každý vnitřek má tedy svůj ohrožující vnějšek, který je zase vnitřkem ještě hrozivějšího vnějšku. Malé se opakuje ve větším, rozvíjí se ornament téhož, který nikde nekončí. To připomíná i malá replika domečku s panenkou a panáčkem, který je umístěn v průčelí domku na jevišti.
Opakování téhož má dva směry: ženy se stáčejí do klubka, dělají se nepatrnějšími a nepatrnějšími, regredují do podoby dítěte, schouleného, slaboučkého, hladového. Když zemřou vyčerpáním, zahrabou je do země, v níž splynou s přírodou. Muži expandují vně, požírají živé i mrtvé, znásilňují obydlený prostor, znásobují svou moc, umocňují sílu. Nakonec se zahubí aplikací vlastní neřízené agresivity na sebe sama.
Tento do sebe se uzavírající a zároveň seberozpínající se šnek, živý organismus, který sílí podél pohlaví ve dvou protichůdných směrech, končí přetržen vejpůl. Živý organismus, muž a žena, moc a bezmoc - blasted. Jenom další karikatura – parodie šťastného konce - může spojit roztržené cáry opět dohromady. Je to pohádková představa štěstí, vyrovnaných lidských charakterů, pohody a smíchu.
Divadelní inscenace hry Blasted mluví syrovým způsobem o současném světě. Díky režii Tomáše Svobody i hereckým výkonům všech účinkujících o něm mluví s nevšední intenzitou a věrohodností. Odkrývá totiž i to, co se nachází za syrovou expresivní provokací „cool“ vlny.
Zdroj: Alice Kliková, klikova@cts.cuni.cz
