Rozhovor s loutkářem Matijou Solcem

MATIJA SOLCE…

… se narodil roku 1981 ve Slovinsku, po řadě pokusů najít to pravé (patřilo mezi ně i studium učitelství a geografie) začal v roce 2003 studovat herectví na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Roku 2004 ve svých Malých nočních příbězích a o rok později v inscenaci E beh? oslnil mnohé účastníky Loutkářské Chrudimi svou zřídka vídanou loutkohereckou dovedností. Krom toho hraje ještě Želvu a letos chystá představení Žert.

 

Jak by ses sám představil? Co jsi zač?

Co jsem zač? Já myslím, že nejsem ani loutkář, ani hudebník, ani pedagog, ani geograf, ani matematik - spíš tak všecko a nic pořádně.

Jsi prý z loutkářské rodiny - jak je to u vás s loutkářstvím?

Otec hrál i s matkou papírové divadlo. Já jsem s nimi jezdil hodně po festivalech a to bylo bezvadné. Tam jsem se nejvíc naučil - tím, že jsem viděl ta různá představení.

Papírové divadlo je slovinská tradice?

Ne, to je tátův vynález.

Vycházíš z praxe toho, co dělá otec, navazuješ na rodinnou tradici?

Vůbec ne. Otec má hodně skupinové loutky, desítky figurek a je pro něj důležité, aby to přesně fungovalo, je to minimalistické loutkové divadlo, udělané do posledního detailu a s nahranou hudbou. Vypadá to jako večerniček. Mě baví spíš volnost, improvizace, objevování toho, co se dá s loutkou udělat, komunikace loutky s publikem ale i se mnou. Pro mě je podstatné že je každé představení jiné, a že si nikdy nemůžu být jist, jak dopadne. Taky rád dávám do každého představení něco, co je lidem, kteří se na ně dívají blízké, pro děti hraju jinak než pro dospělé a pro Italy jinak než pro Čechy.

Jak vznikají tvé produkce: co je na začátku? Máš nějaký cíl a představu, jak se k němu dostat?

Já si nejdřív dělám loutku která dostane charakter a hlas. Mám základní myšlenku, o čem to bude, a pak se nechám vést loutkami. Nikdy si nepíšu pevný text. Pointa někdy vznikne až úplně na konci procesu. Tak vznikl třeba Pulcinella.

Má podle tebe divadelník předem vědět, co chce vytvořit?

Já to tak nedělám. Mám pocit, že mě to svazuje. Určitě musíš mít nějakou základní myšlenku, ale text a přesně napsaný scénář omezují tvůrčí proces a hravost loutek, když není úplně ukončený.

Za co ty sám své produkce považuješ: za etudy, jimiž si něco zkoušíš? za kabaretní výstupy k pobavení? za inscenace s nějakým sdělením?

Někdy moje představení působí jako kabaret a někdy jako pohádka. Pravdivější jsou postavy, víc s nimi sdělím. Nedělám zatěžkané věci, důraz je na dynamiku v minisituacích. Na začátku vycházím z toho, že mě to baví. Želva by měla být loutkový kabaret – kombinace automatu a improvizace- jenomže právě u Želvy jsem se už na začátku omezil přesným scénářem a nemotornou scénou - chtěl jsem udělat „velké“ představení. Přišel jsem na to, že síla je spíš v malých věcech. Pro mě je někdy podstatnější jak a kdy žába mrkne než příběh celého představení. Takže moje příští představení bude zas menší, jednodušší. A levné – když je totiž levné, znamená to, že se člověk umí přizpůsobit, umí být kreativní. Proto je hodně peněz pro produkce představení spíš omezení než svoboda.

A jaké místo má podle tebe v loutkovém divadle dramaturgie?

No, dramaturgie... Je podstatná, v mých představeních mi právě dramaturgie někdy chybí, tak se k ní ještě dostavám. Hlavně když udělám nějaké delší představení.

Na LCH jste ve trojici velmi mezinárodní měli skvělý koncert - co pro tebe znamená muzika a hlavně co v loutkovém divadle?

Hodně. Já vlastně ani nevím jestli chci spíš dělat loutkové divadlo nebo hudbu. Teď mají prioritu loutky a jeden z mých plánů je taky jít studovat švédskou etno hudbu do Švédska. V divadle je pro mě hudba důležitá, má stejný rytmus jako loutky, funguje na stejném principu. Pro mě je sen spojit bulharskou hudbou a loutky do úplné přesnosti.

A co scénografie?

Myslíš loutku? Loutka ano. To je pro mě základní a od toho začínám. Nějakou scénografii s kulisami a tak, to jsem udělal u Želvy a to mě svazuje. Velká profesionální divadla mně připadají těmi složitými scénami strašně zatížená. Je tam málo místa pro vymýšlení, domýšlení, hru...

Z toho by se dalo vyvodit, že vidíš určitý rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem i co do druhu divadla.

Vlastně ano.

Ty sám se považuješ za amatéra nebo profesionála?

Teď studuju, takže je mojí prioritou škola- a tak jsem amatér. Jinak to moc nerozlišuju.

Jaký druh divadla bys chtěl v budoucnu dělat?

Ted mě to, co dělám, baví a chci to ještě rozvíjet, ale nechám se taky překvapit i činohrou nebo něčím úplně jiným.

Co je podle tebe v loutkářství důležitější: zručnost-technika, nápady nebo sdělení-myšlenka?

Pro mě dobré představení nemůže existovat, když nefunguje základ -  to je technika. Sdělení dostane jiný význam, když se sdělí špatným způsobem. Hlavně u loutek je nejdůležitější přesnost.   

Není to v rozporu s improvizací?

V improvizaci musí být taky přesnost. Přesné tempo, rytmus.. V akci loutek existují nepsaná pravidla, kterých se musíš držet. Já rád dělám akce, které jsou úplně přesné a spojené s hudbou a ve kterých tu svobodu nemám, ale je potřeba technika. Stejně jako když hraješ napsanou skladbu - to co dělá rozdíly jsou nuance - když třeba uděláš akci o půl vteřiny později, už to nefunguje. Ta přesnost mě baví, ale baví mě taky nechat otevřené scény, ve kterých si můžu hrát se situací a s publikem, takže kombinuji ty dvě věci.

Ale to dokáže film se svou technikou daleko líp než divadlo. Má tedy dneska ještě loutkové divadlo nějaký smysl?

Divadlo je živé, má úplně jinou energii než film, svoji živostí působí jinak. U divadla jde o ten kontakt s diváky. Moje představení vzniká s diváky. Potřebuju cítit jejich reakci a z té zas roste to, co udělám.

Stalo se ti někdy, že diváci nereagovali? A cos pak dělal - zkoušel jsi to jinak, nebo jsi se snažil dokončit, co máš připraveno?

Stalo se mi to ve Finsku, kde jsem hrál pro děti - a já jsem zvyklý hrát většinou na festivalech pro dospělé a taky jsem nevěděl, že oni jsou normálně tak zticha. Tak jsem se snažil hrát tak, jak to dělám vždycky. Byla to dřina, ale po představení byly reakce dětí moc pěkné. Ještě se cvičím v tom abych nezávisel tolik na reakcích diváků. Někdy je taky problém, když diváci reagují na všechno, pak začnu přehrávat a ztrácí se rytmus představení – vlastně ta dramaturgie.

Co se ti líbí a co ti vadí na českém loutkářství?

Líbí se mi, kolik lidí se mu věnuje. Kolik lidí se sejde na přehlídkách, třeba v Hradci v Jesličkách. A jak je to svobodné. Baví mě, jak na amatérských přehlídkách i ti staří dědové, co hrají klasické loutkové divadlo, za tím pořád jdou a pořád to dělají. Vadí mi, že hraní s loutkou nikdo moc neučí.

Ani na divadelní fakultě? Studuješ přeci katedru alternativního a loutkového divadla.

Právě že na DAMU vůbec ne. S loutkou jsme se setkali minimálně. Dva roky jsme měli hodinu týdně vodění loutky - a to je všechno.

V kterém jsi ročníku?

Ve třetím - na konci.

Máte taky nějaký předmět, v němž by se spojovala scénografie, hlavně loutka a loutkoherectví?

To vůbec ne.

Je nějak určeno, že každý ročník musí udělat i nějakou loutkářskou inscenaci?

Ne. To záleží jen na zaměření ročníkových vedoucích. My máme štěstí - náš ročník má Josefa Kroftu a Ondřeje Pavelku. S Pavelkou jsme teď zrovna dělali Shakespeara, což je úplná činohra, ale baví mě přístup k hraní, jde se k tomu z jiného úhlu než jsem zvyklý v loutkách. Spíš vychází z nálady a ne z konkrétních akcí.

A Krofta?

Toho moc nemáme. On učí hlavně režiséry, na nás se přijde občas podívat, ale je mi líto, že ho nemáme víc.

Čekal jsi víc?

Čekal. První dva roky jsem byl trošku zklamaný, ale nakonec mi to nevadí. Vím, že o loutkách se tady moc nedozvím, ale získávám jiné důležité divadelní zkušenosti. Otevírá se pro mě hodně různých zajímavých spoluprací. Na vlastni projekty mám hodně času potom. 

Takže je katedra víc alternativní než loutková?

To rozhodně.

Na co se teď nejvíc těšíš?

Na hru Tapakovci co teď děláme s Lancaricem, a na to co budeme dělat s Pavelkou, na hudbu, cestování, festivaly, na Rusko…

Děkuju a hodně štěstí.

Ptal se Luděk Richter