Slibný start

Poslední premiéra Divadla Spejbla a Hurvínka Jak pan Spejbl prášil byla po předchozích titulech pro dospělé znovu určena dětem. V roli režiséra, autora textu (spolu s Helenou Štáchovou) i autora výtvarné podoby loutek se představil Miki (Miloš) Kirschner – nejmladší z kirschnerovské dynastie spjaté s touto pražskou loutkovou scénou.

 

Příběhy barona Prášila, jakkoli epické a kořeněné fantaskními vizuálně zajímavými situacemi, lákají již celé generace tvůrců k dalším zpracování, a rytiny Gustava Doré pro knihu Gottfrieda Augusta Burgera jsou pro řadu z nich dodnes výtvarně určující. S lákavou neobvyklostí baronových smyšlených dobrodružství se po svém vypořádával mj. jiné komik takového formátu, jakým byl Vlasta Burian (ostatně na název jeho filmu upomíná i nová premiéra v Divadle S+H), známá je i filmová adaptace Karla Zemana v mnohém citující právě zmíněné rytiny, s Prášilem se popral před časem slovenský režisér Ondrej Spišák, a to jistě tento výčet zdaleka nepostihuje všechny, které Prášilovy - Munchhausenovy osudy zaujaly.

Nejrůznější epizody (nezapřou motivy z Tisíce a jedné noci, i Bible a v měsíčních zastaveních snad i ozvuky cyranovské fantasmagorie) byly, jsou a jistě budou ještě inspirací i dalším tvůrcům. Teď se tedy podívejme, jak se s nimi v Divadle S+H popasovali.

Hurvínek se snaží uvést do praxe svůj domácí úkol, v němž má zpracovat různé možnosti snadnějšího cestování, ale protože se chce zadanému úkolu vyhnout, propojí ho s jedním ze svých pověstných „nápadů“. Po poněkud pomalejší rozehrávce, ve které jsou náznaky dnes již klasických spejblo-hurvínkovských vztahů otce a syna, se dostáváme do sledu „prášilovských příběhů“.

Aktivní vedení v ději zde přebírá Spejbl, kterého Hurvínkem podomácky vyrobené dělo katapultuje až do exotického prostředí tureckého Konstantinopolu. Spejblovo dobrodružství se zde začne podobat notně popletenému snu, v němž se prolíná fantazie s náznaky současnosti. Na sultánově dvoře, kam vpadne Spejbl na dělové kouli, se objevuje nečekaně paní Kateřina, která sice byla v Turecku na dovolené(?), ale teď je sultánem vězněna v jeho harému. Napjatou situaci pro Kateřinu i Spejbla v této epizodě vyřeší Mánička, která jim pomůže opustit sultánův dvůr na svém létajícím koberci.

Teprve ve druhé epizodě odehrávající se na Sýrovém ostrově, kam přilétli Spejbl, Kateřina i Mánička, se objevuje Hurvínek, který po otcově zmizení doma marně hledal něco k snědku. Poněkud nepřehledně rozehraná scéna setkání našich hrdinů s Van de Hermem a jeho dětmi-hermelínky na Sýrovém ostrově končí odjezdem všech čtyř protagonistů na širé moře a za dalším dobrodružstvím. Hurvínek tak bezděčně dostává pro svůj hypotetický domácí úkol další příklad dopravního prostředku – po neobvyklé dělové kouli a létajícím koberci, je tu loď, později přibude ještě exotická velryba a maxivčely. Vizuálně vděčná je celá epizoda na moři i následné finále této scény, kdy všichni zúčastnění končí ve velrybích útrobách. Z břicha velryby je vysvobodí až mohutné velrybí zakýchnutí. V dalším příběhu – odehrávajícím se tentokráte na Měsíci – však vystupují už jen Spejbl s Hurvínkem. Z krajiny obydlené podivnými Měsíčňany se dostávají jen díky tomu, že je odnesou obrovské včely. Po dramatickém úprku se zase všechno vrací ke Spejblům domů. Byl to samozřejmě jen Spejblův sen! A Hurvínek ani Mánička nesouvislému Spejblovu „prášení“ týkajícím se jeho dobrodružství nevěří, ale oba se nakonec rádi vracejí ke knížce s příběhy barona Prášila, jejichž čtením celý příběh začínal.

Pro inscenaci Jak pan Spejbl prášil je prášilovská předloha jen opravdu volnou inspirací pro dobrodružství čtveřice oblíbených hrdinů. Na divadelně vděčné možnosti těchto seriálových protagonistů není jistě třeba nějak zvláště upozorňovat, tentokráte je jejich spojení s výtvarnými, volně řazenými epizodami v komiksovém stylu šťastným rozvinutím dobrého dramaturgicko-autorského nápadu. Ale i tento nápad má ve vlastní realizaci ještě své rezervy. Daly by se najít v např. v dějově málo přehledných dialozích s Van de Hermem na Sýrovém ostrově i ve filosofujícím finále na Měsíci. Také postavy Máničky i paní Kateřiny, akcentované v první půli inscenace, v její druhé části, ke škodě celku, blednou. Větší pozornost by si možná zasloužil motiv cestování, motiv „prášení“ (kladu si otázku nakolik je dětem srozumitelný pojem „prášit“), rozdíl mezi inspirující fantazií a lhaním. To vše je sice jemně přítomno v celé inscenaci, včetně pěkné závěrečné pointy, ale výrazná vizuální stránka, která je rozhodně silou představení, možnosti obsažené v textu někde překrývá.

V inscenaci jsou skutečně zdařilými výstupy scény v rybím břiše, výtvarně-technologickým řešením i animací upoutají loutky sultánových pochlebovačů v turecké epizodě, divák si v Jak pan Spejbl prášil vychutná velmi dobrou „práci s marionetou“, a ten zkušenější ji docení zejména v situacích, které běžnému divákovi nepřipadají nikterak zvláštní, ale vyžadují dnes už málokde k vidění zdatnou vodičskou dovednost (zejména úvodní scéna u Spejblů, ale i v Turecku, na Sýrovém ostrově a na Měsíci).

Forma fantaskní revue či snu (ostatně v repertoáru Divadla S+H mnohokrát osvědčená) nesporně oběma protagonistům sluší. Jak pan Spejbl prášil je příjemná inscenace, která nezklame děti ani jejich dospělý doprovod. Pro Mikiho Kirschnera, který dal inscenaci výrazný rytmus, svébytné výtvarné řešení s řadou marionetářských triků, je to rozhodně dobrý start.

 

Nina Malíková

 

Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha

Helena Štáchová, Miki Kirschner: Jak pan Spejbl prášil

Režie, scéna a loutky: Miki Kirschner

Scénografie: Richard Maška

Realizace: Richard Maška, Antonín Miller, Jan Doleček

Hudba: Jan Roller

Psáno z premiéry 14. 2. 2008