Světový den divadla ve Východočeském divadle

Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 prezident Arvi Kivimaa jménem finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu. Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti reprodukčního umění.

Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezóny "Divadla národů" v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla. Jeho smyslem a cílem je vést divadelníky na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa, podpořit jejich úsilí o prosazování základních morálních a společenských vlastností uměleckými prostředky a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy.

Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost, nebo osoba vyznačující se silou srdce a ducha z jiné oblasti, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě a tiskne ve stovkách deníků. Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962, mimochodem v roce 1994 byl autorem tohoto poselství také Václav Havel. Autorkou letošního poselství je Ariane Mnouchkine (významná francouzská režisérka, zakladatelka a vedoucí osobnost Théatre du Soleil).

Samozřejmě i Východočeské divadlo se k oslavám připojuje. Svátek všech divadelníků a i milovníků divadla oslaví o den dříve, již 26. března při představení oblíbeného muzikálu Sugar, před kterým bude přečteno provolání režisérky Ariane Mnouchkine.

Mezinárodní poselství: ARIANE MNOUCHKINE

Pomoc!

Divadlo, pomoz mi!
Spím. Probuď mě
Jsem ztracen v temnotách, veď mě, alespoň až ke svíčce
Jsem lenivá, zahanbi mě
Jsem unavený, pozvedni mě
Jsem lhostejný, uhoď mě
Zůstávám lhostejná, rozbij mi hubu
Bojím se, povzbuď mě
Jsem nevzdělaná, pouč mě
Jsem obludná, polidšti mě
Jsem namyšlený, rozesměj mě
Jsem cynický, vyveď mě z míry
Jsem hloupá, proměň mě
Jsem zlá, potrestej mě
Jsem panovačný a krutý, bojuj se mnou
Jsem pedantka, vysměj se mi
Jsem obyčejný, pozvedni mě
Jsem němá, rozvaž mi jazyk
Už nesním, nazvi mě zbabělcem a pitomcem
Zapomněl jsem, zahrň mě pamětí
Cítím se stará a zapšklá, vyburcuj dětství
Jsem ztěžklý, obdař mě hudbou
Jsem smutný, jdi hledat radost
Jsem hluchá, ať v bouři zaburácí bolest
Jsem vzrušený, přivolej moudrost
Jsem slabá, rozžehni přátelství
Jsem slepý, povolej veškeré světlo
Podlehla jsem ošklivosti, přivolej vítěznou krásu
Naverbovala mě nenávist, obdař mě veškerou silou lásky.

Stručný životopis A. Mnouchkine

Théatre du Soleil (Divadlo Slunce) je čtyřicet let. V roce 1964 založila Adriane Mnouchkine s přáteli, kteří přišli z univerzitního divadla, družstvo nazvané Théatre du Soleil - tímto názvem chtěli vyjádřit, co pro ně divadlo znamená.

Začali se věnovat divadlu profesionálně a v Théatre Mouffetard uvedli Gorkého "Měšťáky" v úpravě Arthura Adamova. Jejich druhé představení byl "Kapitán Fracasse", kterého jeden z nich, Philippe Léotard, napsal podle románu Théophila Gautiera. Tímto představením se skupina uvedla jako originální jev ve francouzském divadle - vše se opíralo o základní pravidlo jejich činnosti, jímž byla kolektivní organizace. Jedním ze zdrojů byla improvizace. Ačkoliv každý něco navrhoval a představení těžilo z představivosti všech, ústřední osobností Théatre du Soleil byla Ariane Mnouchkine, které vše řídila a udávala tón.

Ctižádostí Théatre du Soleil bylo stvořit divadelnost, skutečně jevištní básnické umění, které by vtisklo představení lidskou, společenskou a politickou realitu: pouťová prkna nebo komedianti v "1789" jako odraz revoluce na pochodu, obrovské loutky v "Bubny na hrázi" (Les Tambours sur la Digue) od Hélene Cixous nebo nepatrný prostor maličkých pojízdných podií jako obraz situace imigrantů na celém světě v "Posledním karavanseraji" (Dernier Caranvansérail).

Představení "1789", které v roce 1970 divadlo uvedlo v milánském Piccolo Teatro a později v Paříži, když se nastěhovalo do Cartoucherie ve Vincennes, plně odpovídalo snaze souboru najít obsah, souznějící s herci i s diváky. Revolucí z roku 1789, kdy začala dnešní společnost, chtěli prosadit kritický pohled na dějiny, které se právě píší. Proto se rozhodně zapojili, a především Ariane Mnouchkine, jako umělci do bojů za svobodu a proti nespravedlnosti. Přitom ani trochu nepropadli poučování. Zatímco "1789" a potom "1793", "Zlatý věk" a další představení byla praktickou ukázkou kolektivní tvorby na dané téma, Ariane Mnouchkine nově uvedla pro čirou radost z divadla Shakespeara - "Richarda II", "Večer tříkrálový" a Jindřicha IV", pro něž vytvořila vizuální a gestikulační jazyk, který nás přesazuje do jiného prostředí a skvěle se přizpůsobuje duchu shakespearovského divadla. Tuto zkušenost pak zopakovala s řeckou tragedií - byly to Aischylův "Agamemnón" a "Eumenidy" a Euripidova "Ifigenie v Aulidě". Rovněž dokázala obnovit původní silnou satiru Molierova "Tartuffa", když přenesla děj do dnešní doby a umístila jej do islámské komunity s jejími radikálními tradicemi a zákazy trýznivě omezujícími ženy. Uvedla dvě silné dramatické fresky, jejichž autorkou je Hélene Cixous, zasazené do současných světových dějin: první byla v roce 1985 "Hrozný, leč nedokončený příběh kambodžského krále Norodoma Sihanuka" (L´Histoire terrible mais inachevée de Norodom Sihanouk, roi du Cambodge) a pak "Indiada neboli Indie jejich snů" (L´Indiade ou l´Inde de leurs reves)v roce 1987.

Ve volbě repertoáru si Ariane Mnouchkine vždy zachovává svobodu inspirace; Théatre du Soleil je v neustálém, tvůrčím pohybu.

Paul-Louis Mignon
kritik, historik, předseda Společnosti pro dějiny divadla, Francie

Zdroj: Radek Smetana, VČD Public Relations, smetana@vcd.cz