Ústřední místo paměti Čechů: sál s kostrou Velryby
Institut umění - Divadelní ústav v rámci několikaletého výzkumného projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR zpracovává mimo jiné téma české identity v současném umění. 30. března se na Nové scéně Národního divadla na toto téma uskutečnilo první diskusní fórum s názvem Co je české, to je hezké, které nastolilo základní otázky: Je česká identita důležitá pro stěžejní veřejné kulturní instituce? Jak jsou schopni její představitelé českou identitu definovat a ve své dramaturgii s ní pracovat? Co znamená „češství“ pro domácí umělce různých generací? Diskuse se zúčastnily významné osobnosti kulturního života, například Ondřej Černý, Michal Lukeš, David Radok, Rosťa Novák či Kateřina Šedá.
Celodenní Fórum Co je české, to je hezké bylo rozděleno na dva diskusní bloky. Dopolední debata Kapitáni vlajkových lodí naší kultury byla věnována stěžejním kulturním institucím v ČR. Přítomným byly položeny otázky související s aktuálním významem české identity pro naše přední kulturní instituce a jejich strategická a dramaturgická či kurátorská rozhodnutí. Hosté diskuse se zaměřili rovněž na uchovávání interpretační tradice, export naší tvorby do zahraničí a na mnoho dalších zajímavých a podnětných otázek jak intelektuálních či filozofických, tak i ryze praktických souvisejících s každodenním chodem vlajkových lodí naší kultury. V panelu zasedli Vilma Anýžová, programová náměstkyně Českých center, Jaroslav Pondělíček, předseda umělecké rady České filharmonie, Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea, Ondřej Černý, ředitel Národního divadla, a ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný. Partnery v diskuzi jim byli historička umění Milena Bartlová, publicistka a kulturní reportérka Veronika Bednářová, operní kritička Helena Havlíková, hudební dramaturg Petr Kadlec a historik Jiří Rak. Moderátorem panelu byl Tomáš Šimerda.
Během dopoledního bloku, do kterého se intenzivně zapojovalo i početné publikum, byla mimo jiné často diskutována role státu a chybějící kulturní politiky ČR, jednotné koncepce a strategie prezentace ČR v zahraničí či definování rolí stěžejních institucí. Marek Pokorný, dle kterého instituce, jež byly v debatě zastoupeny, součástí politiky bezpochyby jsou a zadání by od státu do určité míry dostávat měly, uvedl: “Jestliže však v současné době postrádáme politický program, ze kterého by takové zadání plynulo, pak něco není v pořádku. A nedostatečnou politickou vizi rozhodně nezakryje debata o ekonomice v umění, která dnes v české kulturní politice jasně dominuje. Debatu o ekonomických podmínkách české kultury však v žádném případě nelze považovat za primární a nejdůležitější.”
Během diskuse panelisté často naráželi na historický kontext svých institucí, který je v případě Národního muzea dle Michala Lukeše „ukotvení a redefinování institucí vzniklých v 19. století“. Nyní se proto muzeum snaží o novou definici. Ředitel Lukeš soudí, že největším problémem většiny národa je neznalost naší historie. “Je nutné si uvědomit historickou kontinuitu, navazovat na předešlou tradici,“ uvedl doslova. Diskuse se rovněž rozvinula nad slovem „národní“ v názvu některých institucí, které je z pohledu Ondřeje Černého „velké marketingové plus ale zároveň stigma“. Jiří Rak na toto téma glosoval, že není správné, že se do slova národní v názvu našich vrcholných kulturních institucí promítá interpretace národa více jak sto let stará, a nikoliv interpretace národa moderního. Při vystoupení Ondřeje Černého, kterému kontrovala Helena Havlíková, se otevřela také otázka, zda Národní divadlo dostatečně pracuje s českým historickým uměleckým potenciálem. Havlíková poukázala, že nejen na naší první scéně není v porovnání se zahraničím věnován patřičný prostor české operní klasice.
Důležité téma, které rezonovalo i v odpoledním bloku, bylo prezentace české kultury v zahraničí. Z reakcí panelistů i publika zaznělo, že Česká republika nemá v současnosti jednotnou koncepci své prezentace v zahraničí, což sebou přináší nejrůznější úskalí včetně toho. Důsledkem je to, že „v zahraničí jsou velmi zmateni, co jsme vlastně za zemi: zdali jsme zemí piva, pornografie, Karlova mostu či Milana Kundery,“ jak zaznělo v rámci debaty.
Jaroslav Pondělíček při svém výstupu zdůraznil, že je nutné uchovávat interpretační tradice v českém umění. Petr Kadlec kontroval příkladem Berlínských filharmoniků a varoval, že v Čechách máme tendenci se v tradici uvelebovat, což vede k nedostatečné náročnosti a uspokojení se s tím, že vše, co trvá alespoň 50 let, se automaticky stává kvalitním.
Odpolední část fóra s názvem Staročeši a mladočeši se zaměřila na otevření diskuse o české identitě v umělecké tvorbě a její reflektování tvůrci a interprety. K debatě usedli a odvětví hudby reprezentovali operní pěvkyně Soňa Červená a dirigent Jakub Hrůša, divadelní odvětví bylo zastoupeno režisérem Davidem Radokem a performerem Rosťou Novákem, za odvětví literatury hovořil spisovatel a dramatik Ivan Klíma a básník Jan Těsnohlídek ml.. K reflexi identity ve výtvarném umění se vyjadřovali výtvarníci Kateřina Šedá a Jiří Kovanda. Moderátorem panelu byl Ondřej Moravec.
Jedním z témat odpolední debaty bylo, zda vůbec existuje specifická česká poetika v jednotlivých uměleckých odvětvích a jak je reflektována samotnými tvůrci a interprety. Zmíněna byla mimo jiné jedinečnost českého nového cirkusu. Jak vysvětlil Rosťa Novák „v zahraničí u nás oceňují jiné divadelní myšlení, tradice, řemesla a hledání nových cest“.
Dalším bodem odpoledního bloku byla diskuse na téma vlivu jazyka jako součásti národní identity. Pěvkyně Soňa Červená poukázala na příkladech překladu děl Leoše Janáčka na složitou přenositelnost národních reálií do cizích jazyků. Na druhou stranu Jakub Hrůša zmínil, že pokud by se v cizině například díla Leoše Janáčka uváděla nikoliv vždycky za každou cenu v originále, i když jazykově ne zcela přesvědčivě, ale kvalitně v jazyce té které země, místním divákům by to mohlo přinést větší zážitek a více by porozuměli všem významovým odstínům děl.
Současný vztah identity a umění se zrcadlil také v tématu odpovědnosti umělce za vyvážený obraz o České republice. Z diskuse vyplynulo, že zejména u mladší generace umělců je češství reflektováno jen částečně a ne vždy vědomě. Přesto ale jejich umělecké počiny vysílají jasný signál o odkazu k tradici a prostředí, ze kterého pocházejí. Kateřina Šedá, jejíž úspěšná díla prezentovaná v zahraničí jsou s češstvím jednoznačně spojena, například zmínila, že pracuje výhradně s českým prostředím, které dobře zná a je mu zavázána.
V případě starší generace byla reflexe české identity v tvorbě daleko zřetelnější. Jak uvedl režisér David Radok, dlouhá léta žijící a působící ve Švédsku, „…každá osobnost je vytvářená v místě, v čase, a v okolnostech. To si pak sebou nese celý život. Tam kde se člověk narodí, to mu dává jeho identitu.“ Rosťa Novák také poznamenal, že „dobré projekty a dobří lidé se vyvážejí do zahraničí, ale často už se nevracejí“.
Fórum „Co je české, to je hezké" bylo určeno širokému spektru účastníků: umělcům, studentům uměleckých oborů a kreativcům, tak podnikatelům v kreativních oborech, manažerům z kulturní oblasti, studentům arts managementu či zástupcům veřejné správy. Do hlediště Nové scény v průběhu dne zasedlo přibližně 120 posluchačů, kteří se mnohdy aktivně zapojovali do diskuse. Celodenní diskusi zpestřily umělecké kreace v prostorách Nové scény a na piazzettě Národního divadla. Diskuse bude shrnuta v připravovaném sborníku esejů, které byly v rámci Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR napsány na různá témata související s odrazem české identity v umění a kreativních průmyslech. Vydání sborníku je plánováno na květen letošního roku.
Tisková zpráva z debaty ke stažení zde.
