Ve fundusech pražských divadel se najdou i skutečné skvosty
Opravdové skvosty lze občas nalézt ve fundusech pražských divadel. Například na Vinohradech měli kostýmy hereckých hvězd Adiny Mandlové a Nataši Gollové, které nedávno věnovali Národnímu muzeu. Městská divadla pražská měla šaty, v nichž vystupovala koncem 50. let Jaroslava Adamová, a kostým vodníka Čochtana, který si oblékal Jan Werich, vystavovala ve své kavárně. V Semaforu dodnes opatrují původní kostýmy Voskovce a Wericha, složitě zachráněné po povodních roku 2002.
Snad o rekordní počet 25.000 kostýmů, z nichž zhruba polovina visí ve skladech, se starají v Národním divadle (ND). "Zbytek je v provozu, tedy v repertoárových inscenacích," řekl ČTK Aleš Frýba, který tam působí 33 let, nyní ve funkci vedoucího odboru výroby kostýmů a vlásenek. Začínal u šicího stroje, dálkově studoval Střední průmyslovou školu oděvní, pak dělal mistra-střihače a po třinácti letech z něj udělali úředníka. O divadelním kostýmu říká, že je montérkami neboli pracovním oděvem umělce. Během sezony jich krejčovské dílny české první scény vyrobí přes 1400. Přitom do inscenací, které jsou v repertoáru několik sezon, se došívají kostýmy pro nově obsazené umělce jednotlivých alternací.
Frýba položil základy "kostýmního archivu" ND, když nejzajímavější kusy prezentoval v letech 2004-2007 v pobočce Komerční banky na Václavském náměstí. Nejprve představil kostýmy pěvkyně Evy Urbanové, pak vybral ty nejzajímavější ze čtyř inscenací Dona Giovanniho a nakonec vystavil kostýmy Borise Rösnera k jeho nedožitému 20. výročí angažmá v činohře ND. Podle Frýby je divadelní kostým vystaven daleko větším vnějším vlivům a namáhání než oděv civilní. Například tím baletním doslova protečou litry potu - proto se průběžně čistí a opravují.
Podle Frýby je tvorba divadelního kostýmu různorodá, odvíjí se od koncepce, výtvarného pojetí a záměru. Jsou inscenace, které se nakoupí v second-handu nebo vyberou z větší části ve fundusu a v dílnách upraví. Pak jsou takové, které se "obléknou" v konfekci a pár se kostýmů se došije - to je takzvaný civil. Nejraději má "dobovky" - důkaz zručnosti divadelní krejčoviny. "Výroba náročného dobového kostýmu trvá až 150 hodin a ošidit se nedá," dodal.
Dát dohromady všechny komponenty kostýmní výpravy znamená spoustu běhání po obchodech, čas strávený nad vzorníky i u internetu. Když už se najde vhodný materiál, nemusí ho být pro sadu dvaceti, třiceti kostýmů dost. Jeho zajištění je stále složitější a nároky neklesají.
Fundus Divadla na Vinohradech má téměř 20.000 kostýmů, z nichž ty méně používané mají sklad mimo budovu. Patří sem staré pánské uniformy, které slouží spíše jako vzory při šití těch nových. "Některé z nich by dnešní herci neoblékli. Lidé jsou totiž obecně vyšší a statnější, což se projevuje i na obuvi. Potřebují větší boty, mají vyšší nárty, takže neobují starší holínky," řekla ČTK mluvčí scény Zuzana Paulusová. Nejstarší kusy pocházejí ze 40. let.
Dámský fundus kromě kostýmů a bot obsahuje i prádlo, spodničky, zástěry, šály, šátky, rukavice, kabelky, pásky, klobouky, kožešiny a boa, slunečníky a bižuterii. "Donedávna tu byly původní soupisy kostýmů a doplňků, vedené od roku 1907. I ty jsme předali Národnímu muzeu," dodala mluvčí s tím, že o uložené kostýmy je třeba pečovat, dávat je do čistírny, žehlit a bojovat proti molům.
O tisíce kusů kostýmů z fundusu Městských divadel pražských (MDP) pečují v suterénu paláce U Nováků. Ty současné se nakupují, eventuálně bartrují, část se šije, přešívá či vypůjčí odjinud. I tady mají kromě šatů spoustu košil, ponožek, spodního prádla, pyžam, šátků, čepic šály, čepice a dalších doplňků. Občas je obohatí to, co zaměstnanci donesou z domova.
MDP nejsou jedinou scénou, která zájemcům z řad veřejnosti kostýmy půjčuje. Lidé je využijí na podnikových večírcích, svatbách a maškarních plesech. Nejčastěji se to týká kankánových sukní, secesních šatů a oblečení z 60. let minulého století.
