Veronika Valentová: Cement, guláš a loutky neboli Divadlo Líšeň po sedmi letech

„Jen co je nesnadné, je opravdu lidské. Snadnost je zabíjející…“
Málokdo dokazuje pravdivost slov José Ortegy y Gasseta tolik jako nezávislý experimentální soubor Divadla Líšeň. Oficiálně působí od roku 1998 a okolnosti jeho vzniku (jakožto i životní peripetie a eskapády následných sedmi let) popisuje s něžnou osobitostí a osobitou něžností jedna z jeho dvou iniciátorů Pavla Dombrovská na webových stránkách www.divadlolisen.cz.
Počátky historie divadla (pomineme-li začátky Pavly Dombrovské a Luďka Vémoly ve Studiu Dům Evy Tálské při Divadle Husa na provázku a studiu Nítě při Západočeském divadle v Chebu) spadají do podzimu roku 1997, kdy se dvojice aktérů, potýkající se s nepřemožitelnou touhou dělat vlastní divadlo, odstěhovala do líšeňského domku, který se jim stal zázemím soukromým a posléze i tvůrčím. O dva roky později objevili opuštěnou chátrající budovu bývalého Dělnického domu, z níž si se sloní trpělivostí a mravenčí pílí vytvořil rozrůstající se soubor své nové působiště. Slavnostně je pokřtili podzimním festivalem (který se stal téměř každoročním pravidlem) s příhodným názvem Probouzení ze sutin a v „Dělňáku“ (již terminus technicus, který zcela jistě nemá kořeny v líšeňském dialektu!) sídlí divadlo do dnešních dní. A ačkoliv prostor není jejich majetkem, ale vlastní jej městská část Brno – Líšeň a spravuje příspěvková organizace Kulturní centrum, lze předpokládat, že se z něj navzdory finančním problémům časem vytvoří významné otevřené centrum pro setkávání umělců podobného smýšlení.

„Pre-inscenace“ Červená – autorský projekt Vémoly a Dombrovské (scénář, hudba, scéna i interpretace), vycházející ještě ze zkušeností z Chebu - vznikla roku 1998. Jednalo se o experimentální a improvizační cvičení sestávající ze tří částí: Mezihra, Červená a Stromy. Výstižně a vtipně charakterizuje Červenou zmínka o jejích technických podmínkách a požadavcích na prostor: „…Proto ji (inscenaci) nelze uvádět v klasickém divadle bez předběžné destrukce a demolice budovy. Ideálním jevištěm jsou trosky vyhořelého divadla, tovární hala, zpustlá zahrada, smetiště. Dobře by se také hrála na vyřazené kosmické stanici MIR, na severním pólu a v ostravských dolech“.
Za první „regulérní“ inscenaci však tvůrci považují až loutkohru Sávitrí (1999). Námět převzatý ze staroindické báje z Máhabháraty o princezně, která svou věrnou a vytrvalou láskou osvobodí milovaného muže Satjavána z tenat smrti, zpracovala režisérka Pavla Dombrovská jako stínové divadlo. Ze spojení líšeňského naturelu s inspirací kulturou orientu (výtvarná, hudební i herecká složka) se zrodilo nadčasové lyrické pohlazení pro diváky jakéhokoliv věku.
S dalším silným (ač zcela odlišným) tématem přišlo Domovní requiem (zlá hra) z roku 2003. Plošné asijské loutky vystřídaly agresivní maňáskové lidových rakvičkáren, orientální poetickou jemnost hyperbolizovaná syrová drsnost současnosti. Inscenace vznikla na základě improvizací celého kolektivu a námětem scénáře byl dle tvůrců „mlhavý pocit děsu z běžných a všedních věcí, které nás obklopují, věcí tvářících se nevinně jako naši služebníci, obsahující však v sobě jednu z nejbídnějších forem smrti.“
O kvalitě těchto dvou ustálených her souboru svědčí krom pozitivních reakcí publika také ocenění na soutěžních přehlídkách. Inscenace Sávitrí získala na celostátním festivalu profesionálních a amatérských loutkových divadel Přelet nad loutkářským hnízdem (2000) první místo a obdržela putovní cenu Erik. Domovní requiem bylo nominováno na Cenu Alfréda Radoka 2003 za scénografii, na festivalu Skupova Plzeň získalo ceny za dramaturgii, režii a scénografii, na přehlídce LUTKE 2004 v Lublani Cenu za originalitu a na festivalu Babkárska Bystrica Cenu Henryka Jurkowského. Se Sávitrí se navíc soubor chystá v nejbližších měsících na zahraniční festivaly, mj. na Slovensko, do Německa či Rakouska. Zatím poslední inscenace divadla Líšeň - Robinson (2004) - je druhým vzkříšením jednoho jediného scénáře a zároveň návratem k počáteční poetice líšeňského divadla. Vysoké dřevěné loutky vzniklé před léty v dílně Antonína Maloně hrály subjektivně-filozoficky pojatý příběh trosečníka na motivy známého románu Daniela Defoa již v Chebu a později ve Studiu Dům a dnes se k němu soubor v pozměněné sestavě vrací.

Kromě regulérních představení se Líšeň už od roku 1999 angažuje také ve vlastním projektu Divadlo zapomenutému publiku, v rámci něhož navštěvuje dětské domovy, diagnostické ústavy, psychiatrické léčebny a nemocnice, uprchlické tábory či domovy důchodců. Nejen že pro ně hraje divadlo a pořádá také výtvarně dramatické dílny, ale především s nimi bez předsudků komunikuje, což jim bývá nenahraditelným a výrazným sociálním povzbuzením.
Suma sumárum má v posledních letech principálský pár (Pavla Dombrovská s Luďkem Vémolou) na svědomí, kromě dvou povedených kousků ve věku 4 a 1,5 roku (nepochybně budoucí herce … jak jinak?), několik dalších povedených kousků, které si vydobyly a dobývají své místo na slunci. Na oněch „dalších“ s nimi spolupracovali a spolupracují také produkční Kateřina Bartošová, herci Pavel Novák, Martin Ondruš, Kateřina Plevová, výtvarníci Eva Krásenská, Jana Franclová, Petra Kubáčková a Antonín Maloň, autoři hudby a jiní inspirační duchové Tomáš Vtípil, Ondřej Kyas, Pavel Drábek, Tomáš Pavčík a řada dalších.
Čistota a opravdovost divadla Líšeň dlí již v samotném názvu, vyvážejícím hrdě do světa jméno jeho domoviny (jež byla od pradávna výrazným kulturním místem v rámci Brna), a stejně tak v samozřejmosti, s jakou nabízejí divákům Dělňáku z bezedného hrnce bramborový guláš dle vlastního receptu. Především ale spočívá v osobité upřímnosti a schopnosti oslovit jakékoliv – opravdu jakékoliv – vnímavé publikum. A to je nesnadné – a tedy vskutku lidské…
Veronika Valentová