Zemřela Marina Ivanova
Marina Ivanova (29.3.1933 – 28.1.2015)
28. ledna 2015 zemřela teatroložka, divadelní historička , dlouholetá spolupracovnice divadelního oddělení Národního muzea v Praze a Divadelního ústavu, profesorka Marina Ivanova.
Narodila se v roce 1933 v tehdejším Leningradě, absolvovala divadelní vědu na GITISu v Moskvě, kde začal její divadelní názor formovat vzdělaný a zkušený pedagog P. A. Markov. Ten se později stal i konzultantem její disertační práce na téma „Druhé studio a proces obnovy realismu MCHATu“. GITIS absolvovala v r. 1957 a nastoupila jako odborná pracovnice divadelního muzea A. A. Bachrušina. V muzeu, kde pracovala až do r. 1979 (nakonec jako zástupkyně ředitele pro vědeckou činnost), měla od počátku na starosti především výstavní a přednáškovou činnost . Připravila mj. základní expozici ruského a sovětského divadla 19. a 20. století a desítky výstav nejen pro domácí, ale také zahraniční publikum. Z nich je třeba připomenout především soubornou výstavu (doprovázenou cyklem přednášek a besed s pamětníky) ke 100. výročí narození V. Mejercholda (1974), kterou doslova vydupala ze země. Bylo to po létech zamlčování první velké oficiální připomenutí této osobnosti světového divadla v době, kdy k něčemu podobnému bylo třeba mnoho osobní statečnosti a vytrvalosti.
Mezi výstavami, které připravila pro zahraničí, připomínáme putovní výstavu o známých režijních osobnostech „Stanislavskij-Mejerchold-Tairov“, především však divadelní část expozice „Moskva – Paříž“ pro grandiózní výstavu, dokumentující vzájemné ovlivňování ruské a francouzské kultury. Výstava probíhala v Paříži v Centre Pompidou, v Moskvě pak v Puškinově muzeu výtvarných umění průběhem r. 1981. Také česká divadelní veřejnost měla díky její iniciativě (dala impulz a všestranně podporovala odbornou spolupráci, ale především výměnu výstav mezi Bachrušinovým muzeem a divadelním oddělením Národního muzea v Praze) možnost seznámit se s originálními scénickými a kostýmními návrhy nejvýznamnějších ruských a sovětských výtvarníků 20. století. Tento materiál muzeum jinak prakticky do zahraničí nepůjčovalo.
Po odchodu z Bachrušinova muzea krátce pracovala v Muzeu MCHAT, kde vedla oddělení, zabývající se studiem literární pozůstalosti K. S. Stanislavského a přípravou např. souborného vydávání jeho režijních knih k jednotlivým inscenacím divadla.
V r. 1981 přechází Marina Ivanova do Divadelního institutu B. Ščukina při Vachtangovově divadle a stává se jedním z nejoblíbenějších a nejuznávanějších pedagogů této školy. Pro potřeby studentů školy (ale nejen pro ně) napsala práci o ruské divadelní avantgardě 20. století a v loňském roce k vydání připravila rozsáhlý materiál – doplněný bohatou obrazovou přílohou - o herecké a pedagogické metodě Michaila Čechova, o vztahu tohoto umělce k osobnostem jako byli K. S. Stanislavskij, J. Vachtangov, A. Bělyj a další. Nejdůležitějším publikačním počinem v rámci Ščukinova institutu byl její několikasetstránkový dvoudílný „letopis“ „Vachtangovovská škola“ (M, 2004) – podrobně dokumentovaná historie školy v létech 1913-2000.
Zásadní význam, a to i v evropském (a dokonce i mimoevropském) kontextu mají její publikace, vztahující se k osobnosti a dílu Michaila Čechova. Na základě studia materiálu z ruských, ale i obtížně dostupných zahraničních archivů připravila mj. k vydání jeho komentovanou literární pozůstalost. (Literární pozůstalost M. Čechova ve 2 dílech, Moskva 1978, doplněné vydání 1986) I její poslední práce, kterou dokončovala pro Ščukinův institut už jako těžce nemocná (a která snad vyjde v nejbližší době), se týkala M. Čechova.
Kromě již zmíněného se Marina Ivanova zabývala publikací pramenů a dokumentů k dějinám ruského divadla 19. a zejména 20. století; o ruském divadle psala pro ruská, polská nebo česká divadelní periodika (Teatr, Svět a divadlo aj.).
K Praze a naší republice měla silný vztah (oceněný i pamětní medailí českého velvyslanectví v Moskvě). Zajímala ji země, která se v meziválečném období dokázala postarat o tisíce porevolučních ruských emigrantů (a její milovanou Marinu Cvetajevovou finančně podporovala dokonce i potom, co se básnířka odstěhovala do Paříže). Při svých pracovních i soukromých návštěvách v Praze pomáhala s určováním materiálů ruské provenience ve sbírkách (nejen) divadelního oddělení NM. Pro knihovnu oddělení (a také pro knihovnu Divadelního ústavu) přivážela cenné divadelně-historické publikace. Nezištně poskytovala rady a odbornou pomoc při přípravě komentářů a rejstříků k publikacím, týkajícím se historie ruského divadla obecně, nebo jeho jednotlivých osobností. Především ale připravila pro Divadelní ústav k publikaci soubor literárních prací V. Mejercholda a komentáře k tomuto materiálu. Je třeba litovat, že se vydání knihy nedožila. Českým badatelům pomáhala v Moskvě i St. Petěrburgu v přístupu do archivů, běžně cizinci nedostupných, a vždy ochotně poskytovala konzultace. Její laskavost, ochota a neobyčejná vzdělanost nám bude chybět.
