Jihočeské divadlo uvede Verdiho operu Trubadúr
První premiérou Jihočeského divadla v novém roce bude inscenace jedné z nejznámějších a nejhranějších oper G. Verdiho Trubadúr pod taktovkou Maria De Rose a v režii Tomáše Studeného.
Verdiho v pořadí sedmnáctá opera Il trovatore patří k jeho nejpopulárnějším, operní soubor JD se k tomuto titulu vrací už počtvrté. Byla zkomponovaná podle Gutiérrezova dramatu El trovador a je zasazena do severního Španělska na počátku 15. století. Pojednává o milostném trojúhelníku Leonory, hraběte Luny a Manrica. Ti se stávají předmětem kruté hry a pomsty Azuceny. Právem je to dokonalé hudební „melodrama“ s elegantní strukturou, vyváženou instrumentací, kde v ději rafinovaně prostupuje násilí s něhou.
Režisér Tomáš Studený spolu s choreografkou Veronikou Poldauf Riedlbauchovou vytvořili svérázný „antický“ rámec: „Snahou bylo zprostředkovat emočně uvěřitelným scénickým jazykem syrovou brutalitu středověké látky v kontrastu s truvérskou lyrikou i romantickou exaltovaností opery. Můj vnitřní předobraz se podobal Vláčilově Marketě Lazarové, nebo Bergmanově Sedmé pečeti. Tam je ona potřebná syrovost, jenže v operní inscenaci by užití identického rukopisu patrně selhalo. Hledáme tedy vlastní způsob, jak zachytit tento obrys Trubadúra. Inspirovali jsme se jednak divadlem středověku, které dokázalo být velmi působivé a přitom ve vyjadřování symbolické, nepopisné, a jednak divadlem antickým, zejména ve využití sboru. Antiiluzivní princip je vhodná platforma pro příběh, který není v libretu úplně celistvý, protože dopředu víte, že nesledujete souvislé zobrazení děje v reálném čase. Máme velmi jevištně disponovaný sbor, nabídlo se tedy vzít ho do hry jako neustále přítomného prostředníka, který na sebe bere různé role a dotváří svou fyzickou přítomností scénografii.“ říká Tomáš Studený.
Tomuto konceptu odpovídají i kostýmy Zuzany Přidalové, v nichž je patrná znalost doby i osobitá imaginace. Kostýmy v sobě nesou ducha doby, v němž se příběh odehrává, nejde tedy o posun v čase, zároveň ale také nejde o historickou kopii dobového oděvu.
Scénografie Aleše Valáška pracuje s funkčním členěním prostoru, k němuž je užito několik dřevěných vozů evokujících středověké mansiony, s jejichž pomocí lze scénu dynamicky průběžně proměňovat. Hlavním prvkem je dřevo se zašlým povrchem uspořádané ve strohých pravoúhlých kompozicích. Dalším podstatným prvkem je oheň v různých symbolických podobách.
„V našem příběhu je zmařená láska Manrica a Leonory jen vedlejším motivem tragédie mnohem dalekosáhlejší a její obětí je i Manricův protivník, hrabě z Luny. Stejně jako pro Verdiho, zůstává pro nás hnacím motorem celého dramatu postava Azuceny a její nesmírně bolestný vnitřní konflikt mezi neodbytnou potřebou pomsty a mateřskou láskou k Manricovi. Právě on se ale nakonec stává nástrojem i obětí její pomsty, čímž se tragédie ,anticky´ završí,“ doplňuje dramaturg František Řihout.
Operu uvádíme v mezinárodním obsazení – jako Leonora se představí Yukiko Kinjo nebo Jana Šafářová Doležílková (v JD vystoupí poprvé), v roli Manrica se střídají Lázaro Calderón a Paolo Lardizzone, jako hrabě Luna se představí sólista opery JD Alexandr Beň a sólista ND Praha Miguelangelo Cavalcanti (v JD poprvé). Cikánku Azucenu zpívají dvě mezzosopranistky – v JD dobře známá Šárka Hrbáčková a nová tvář Eliška Weissová.
