09.12.2016 13:56

Mrtvý pes v čistírně a ve studiu Marta

Energicky vyzývavou hrou Mrtvý pes v čistírně: Silní od performerky, režisérky a intelektuálky Angélici Liddell se v nedělní premiéře 11. prosince uvedou ve studiu Marta. Scéna Divadelní fakulty JAMU tak v režii Juraje Marušice představí postdramatický text jedné z klíčových postav současného románsko jazyčného divadla. Představení začíná v 19 hodin. První dvě reprízy následují vzápětí 12. a 13. prosince.  

Nová inscenace bude prvním absolventským projektem Ateliéru režie a dramaturgie letošního akademického roku. „Hra samotná je úzkostným gestem. Jde o facku, nápor, štípanec v náměsíční letargii našeho mezidobí evropské či západní situace,“ poznamenal k nezvyklému textu dramaturg Matěj Nytra. Podle překladatele Petra Gojdy je jedna ze dvou posledních her Angéliky Lidell (nar. 1966) fragmentarizovaným dramatem-básní, ve kterém se na pozadí střetu jedince a společnosti, podrobuje zkoumání a kritice současné politicko-sociální zřízení a jeho směřování. Je ale také velmi osobní autorčinou výpovědí a zpovědí. Hra byla uvedena ve světové premiéře v listopadu 2007 na jedné ze scén Národního dramatického centra v Madridu v režii samotné autorky, která si v inscenaci i zahrála. Z inscenace se stala neobvyklá kulturní událost.

Mezinárodně proslulý materiál byl pro absolvující režijně-dramaturgický tandem výzvou k aktivní scénické komunikaci s generačně nesjednoceným publikem. „Angélica Liddell vycházela v kompozici po rozchodového textu z literárních i myšlenkových tradic evropského kulturního dědictví, ale i z platných postmoderních filozofických analýz, jakými je třeba foucaltovský koncept dohledu a věznění. Ve hře se propojuje niterně osobní vrstva se společensko-kritickou rovinou a obojí do sebe neústupně prosakuje ve špíně jakéhosi antiutopického světa zřejmě kdesi v blízké budoucnosti,“ popisuje dramaturg.

Octavio a Getsemaní (herci Dominik Teleky a Michaela Rykrová) jsou sourozenci i milenci, kteří spolu žijí v čistírně. On je posedlý čistotou a masturbuje se šaty svých zákaznic, ona prostitutka a zdravotní sestra. Čistírnu postupně navštěvují Lazar (Marek Šenkyřík), hlídač, který pod psychickým tlakem opustil své muzeum, a Hadewijch (Dagmar Kopečková), narušená učitelka základní školy. Politické, osobní a sexuální jsou podle autorky jedno a totéž. Jednotlivé situace a dialogy navíc tematizují jednotlivé objekty její kritiky jako je válka, kontrola, represe, xenofobie, média, kultura, civilizace Hrou provází dvě postavy: herec, který hraje psa (tady v podání Jaroslava Tomáše). Je to herec, který je nespokojený se svou epizodní, statickou úlohou a nespoutaně štěká publiku do tváře kritiku úplatné herecké profese i pokrytecké pozice diváků lačnících jen po zábavě či výkonu. Druhým hrdinou je Combeferre, který je jakýmsi vědomím a alter egem celé hry (v podání Petra Hanáka) a odkazuje k Bídníkům Victora Huga.

„Pes je jediným na scéně, kdo je navzdory své mizivé funkci v ději hry nejvíce svobodným aktérem. Cítí, jako pes, v čem je problém a proti čemu by se mělo v umění bojovat, a vzpírá se. Protože je ale v realitě hry od samého začátku mrtvý, jeho apelativní výstupy a argumenty míří pouze směrem ven, nemohou ovlivnit celé drama, které jej postupně potlačuje,“ glosuje režisér Juraj Marušic.

Motiv demaskování iluze a kontrastů mezi hloubkovou realitou a plochou zhmotňuje v představení scénografický a kostýmní koncept studenta 4. ročníku Jana Matýska. Sešité plochy reklamních a propagačních bannerů mohou upomínat na ironický, warholovský pop-art v konzumní éře. Jde však o vědomý ready-made a upcyklaci získaných odpadových a vadových materiálů (tisků, pláten, látek). Matýsek z nich svépomocí vytvořil též tělesné kostýmní overaly, ukazující uniformitu a deformativnost, poznamenávající postavy v rámci jejich světa. „Způsob získávání materiálů měl za úkol jinou formu výroby, než je ta předpokládaná, běžná, standardní. V našem plánu nesmělo existovat sloveso koupit. Přetvořením darovaných bannerů věci najdou svoji druhou životnost, což se ovšem většinou nestane s našimi těly,“ popisuje Matýsek. Scéna, zahlcená pestrobarevnými reklamními poutači a prázdnými informacemi, propagující takto všemožné mámivé, prodejné náhražky štěstí a smyslu, v závěru vstupuje do souboje s reálným interiérem Marty, když se postavy noří do své destruktivní části. Je to nestylizovaná, tvrdá, špinavá realita zákulisí divadla. Podle tvůrců šlo mimo jiné o to, nevytvářet skrze divadlo pouze umělé, pomíjivé vrstvy, ale nabídnout i ozdravný pohled za, pohled, který otevírá naději na naše pokračování.

http://www.studiomarta.cz/

Autor článku: Luboš Mareček