Jitka Ludvová: Divadelní encyklopedie

Hans NACHOD

* 2. 7. 1883 Vídeň

† 29. 7. 1965 Londýn

zpěvák

Bratranec Arnolda a Heinricha Schönbergových. Jeho rodina pocházela z Prahy. Otec Friedrich N. (1851-1919) byl bratrem Pauliny N., provd. Schönbergové (1848 Praha -1921 Berlín), matky obou bratří Schönbergových. Rodina byla ortodoxně židovská. N. studoval 1906-08 zpěv na vídeňské konzervatoři. 1909/10 byl členem vídeňské Volksoper, 1910-12 působil v Mainzu a od 1912 v Kielu, odkud zajížděl do Drážďan. Na podzim 1916 ho ředitel Heinrich Teweles a šéfdirigent Alexander Zemlinsky přijali do souboru pražského německého divadla, kde setrval do léta 1923; současně s ním byl v angažmá Heinrich Schönberg, s nímž měl od mládí velmi dobré vztahy. Z Prahy odešel N. do Štětína, kde však působil jen dvě sezony. Od poloviny 20. let se již nevyskytuje v německém divadelním almanachu a z jeho korespondence s Arnoldem Schönbergem vyplývá, že brzy ukončil pěveckou dráhu. Ve 30. letech žil ve Vídni, kde patrně soukromě vyučoval. Před připojením Rakouska k Německu v březnu 1938 se prostřednictvím Arnolda Schönberga, který od 1933 žil v Kalifornii, intenzivně snažil o vystěhování do Ameriky. Nepodařilo se ale včas získat všechny potřebné dokumenty a N. odešel 16. 9. 1938 do Prahy, aby počkal na americké vízum. Jeho povolení k pobytu v Praze bylo omezeno na 14 dní, proto v říjnu 1938 odjel do Londýna. Po velmi svízelných začátcích, v nichž mu pomáhal český výbor pro uprchlíky, a po pětiměsíční internaci po vypuknutí války (byl občanem nepřátelského státu) dostal 1941 povolení k vyučování hudbě, lokalizované do města Kendal ve Westmorlandu v severozápadní Anglii. Zde začal znovu vystupovat na chrámových koncertech, sžil se s místní komunitou a získal řadu žáků. V Anglii se usadil a vyučoval zde ještě 1950.

Jako koncertní pěvec vystupoval N. vzácně; jeho nejvýznamnějším koncertním úkolem byla již 1910 tenorová role Krále Waldemara v kantátě Arnolda Schönberga Gurrelieder. N. ji zpíval poprvé již při prvním provedení prvního dílu v klavírní verzi ve Vídni 1910, při premiéře definitivní podoby ve Vídni 1913, při dalším provedení 1921 v Amsterdamu, ve stejném roce v pražském německém divadle, kde vystoupil stočlenný orchestr, několik set sboristů a šest sólistů (dir. A. Zemlinsky) a při dalších provedeních.

Pražské angažmá bylo v N. pěvecké dráze nejdelší. Ucházel se o ně 19. 4. a 16. 6. 1916 v roli Siegfrieda (Wagner: Siegfried). Tenorové wagnerovské postavy, jichž ztvárnil celkem osm, zůstaly jednou z jeho hlavních repertoárových oblastí. Naproti tomu nikdy nestudoval Mozarta a jen zcela výjimečně účinkoval v dílech z první poloviny 19. století, která vyžadují pohyblivé a lehké hlasy. Kritika charakterizovala jeho způsob zpěvu jako “naturalistický”, ale přiznávala mu schopnost dramatického výrazu; v některých dramatických rolích novodobých italských oper dávala jeho hlasu přednost před provedením v bel canto (např. Cavaradossi, Puccini: Tosca). Jen vzácně mohl N. ukázat své komediální schopnosti (Ďábel, Bittner: Das höllisch Gold). Kritika mu sice občas vytýkala lehkomyslný přístup ke studiu a spoléhání na talent (Prager Tagblatt 27. 8. 1916: mnoho je přenecháno náhodě), avšak jeho pražské působení bylo mnohostranné a významné jak počtem rolí, tak i úrovní jejich interpretace.

1916: Siegfried (Wagner: Siegfried), Rienzi (Wagner: Rienzi), Wilhelm Arnd (Korngold: Ring des Polykrates), Alfonso (Korngold: Violanta), Baron Reinthal jun. (Lortzing: Die Opernprobe), Bandita (Flotow: Alessandro Stradella), Lohengrin (Wagner: Lohengrin); 1917: Bacchus (R. Strauss: Ariadne auf Naxos, prem. druhého znění), Guido Bardi, princ florentský (Zemlinsky: Eine Florentinische Tragödie, prem. v Rak.-Uhersku), Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Walter Stolzing (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Fritz, mladý umělec (Schreker: Der ferne Klang), Cavaradossi (Puccini: Tosca), Josef (Méhul: Josef und seine Brüder), Florestan (Beethoven: Fidelio); 1918: Faust (Gounod: Faust), Ktesifar, egyptský lazebník (d’Albert: Die toten Augen), Corregidor (Wolf: Corregidor), Hüon (Weber: Oberon), Erik (Wagner: Der fliegende Holländer); 1919: Valzacchi (R. Strauss: Der Rosenkavalier), Francesco (Graener: Don Juans letztes Abenteuer), Loge (Wagner: Das Rheingold); 1920: Herodes (R. Strauss: Salome), Hrabě Richard (Verdi: Ein Maskenball), Radames (Verdi: Aida), Parsifal (Wagner: Parsifal); 1921: Dick Johnson (Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen), Aegistos (R. Strauss: Elektra), Assad (Goldmark: Königin von Saba); 1922: Fráter a Giovanni de Saliviati (Schillings: Mona Lisa), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), Josua (Reznicek: Ritter Blaubart), Don José (Bizet: Carmen).

Rodokmen rodiny Nachod přináší stránka internetového prohlížeče Google Pauline Nachod, [freepages.genealogy.rootsweb.com]

Deutsches Bühnenjahrbuch 1925, s. 693 [Štětín]; J. A. Kimmey, Jr.: The Arnold Schoenberg-Hans Nachod Collection [vzáj. korespondence 1909-1949], Detroit Studies in Music Bibliography, č. 41, Detroit 1979.

K. J. Kutsch-L. Riemens: Grosses Sängerlexikon, 7, Ergänzungsband II, 2002.

* 10. 9. 1889 Vimperk

† 30. 5. 1932 Frankfurt n. M.

zpěvačka

Vystupovala též pod jmény Jicha-Götzl a Jicha-Steinberg. Byla dcerou majitele továrny na zpracování slonoviny ve Vimperku. Začala studovat obchodní školu v Plzni, ale obrátila se ke zpěvu. V Praze ji vyučovala Marie Nedbalová, sestra skladatele Oskara Nedbala, doškolovala se ve Vídni u bývalé členky pražského německého divadla Lilly Lehmannové. Její původní hlasová dispozice byla spíše mezzosopránová, přeškolila se však na soprán. Debutovala pod jménem Zuzanka Jíchová v pražském ND v roli Milady (13. 12. 1909, Smetana: Dalibor, česky), 1910 a 1912 zde v této roli hostovala. Do souboru pražského německého divadla ji angažoval ředitel Heinrich Teweles a šéf opery Alexander Zemlinsky v prosinci 1912. Od 1916 byla aktivní i v koncertním životě. Od samých počátků pražského německého rozhlasu (1925) účinkovala v hudebním vysílání a živě zpívala několik písňových recitalů. 1918 se provdala za urologa Arthura Götzla. Po rozpadu tohoto manželství (ještě 1927 vystupovala pod jeho jménem) se provdala za Zemlinského nástupce, šéfa pražské německé opery Hanse Wilhelma Steinberga, který 1927 ukončil pražskou smlouvu. J. odešla 1928 též z Prahy, vracela se však jako host, naposledy 1. 11. 1930 (Isolde, Wagner: Tristan und Isolde). Ve Frankfurtu již pro nemoc nemohla přijmout angažmá a podlehla těžké chorobě.

Členkou pražského německého souboru byla 1912-19, 1921-23, 1925-28, ale objevovala se i v mezidobí; její statut nebyl vždy zřejmý a nebýval v programu vyznačen. Poprvé vystoupila 1912 v roli Dryády (7. 12., Strauss: Ariadne auf Naxos, alt) a Princezny (9. 12., Zemlinsky: Es war einmal, soprán). Stala se jednou z nejkvalitnějších, nejspolehlivějších a nejvšestrannějších sil souboru (měla též taneční vlohy). Její hlas byl nepříliš silný, ale velmi barevný, schopný koloratury i dramatického zpěvu a dokonale technicky ovládaný. Jeho výjimečná pohyblivost byla ceněna zvláště v mozartovských rolích, jimž dávala potřebnou lehkost. Postupem času se stala přesvědčivou herečkou (např. Stará žena, Bittner: Das höllisch Gold). Vynikla ve Straussových operách, v nichž vytvořila i dvě různé role (Der Rosenkavalier - Oktavian a Maršálka, Ariadne auf Naxos - Skladatel a Ariadne). K jejím nejlepším dramatickým výkonům patřily Janáčkovy dramatické hrdinky Kostelnička (Jenufa, 1926) a Káťa Kabanova (1928, v přítomnosti nadšeného skladatele) a Smetanova Milada (Dalibor, Slavnostní májové hry 1930). Na pražském jevišti vyspěla v osobnost velkého uměleckého formátu a svými propracovanými výkony zaujala publikum i kritiku, ve zralém věku se však už nemohla plně uplatnit.

1912: Dryade (Strauss: Ariadne auf Naxos), Princezna (Zemlinsky: Es war einmal); 1913: Posel míru (Wagner: Rienzi), Páže (Verdi: Falstaff); 1914: Oktavian (Strauss: Der Rosenkavalier), Mathilda (Kienzl: Gefängnisse), Baronka Freimannová (Lortzing: Der Wildschütz); 1915: Bostana (Cornelius: Der Barbier von Bagdad), Pamela (Auber: Fra Diavolo), Djamileh (Bizet: Djamileh), Therese (Brüll: Das goldene Kreuz); 1916: Mona Ginevra (Schillings: Mona Lisa), Adriano (Wagner: Rienzi), Ada (Weingartner: Kain und Abel), Barbara (Korngold: Violanta); 1917: Skladatel (Strauss: Ariadne auf Naxos, nové znění), Stará žena (Bittner: Das höllisch Gold); 1918: Brangäna (Wagner: Tristan und Isolde), Dorabella (Mozart: Cosď fan tutte), Mlynářka Frasquita (Wolf: Corregidor); 1919: Cherubín (Mozart: Figaros Hochzeit), Amneris (Verdi: Aida). Hostování 1920: Fricka (Wagner: Das Rheingold), Leonora (Verdi: Der Troubadour); 1921: Maršálka (Strauss: Der Rosenkavalier), Isolde (Wagner: Tristan und Isolde). Angažmá 1922: Margianna (Cornelius: Der Barbier von Bagdad), Donna Anna (Mozart: Don Juan), Hraběnka (Mozart: Figaros Hochzeit). Hostování: 1925 Ariane (Dukas: Ariane und Blaubart, festival Mezinár. společnosti pro soudobou hudbu). Angažmá 1926: Isolde (Wagner: Tristan und Isolde), Brünnhilda, Ortruda, Fricka (Wagner: Ring des Nibelungen), Georgetta (Puccini: Der Mantel), Ginevra (Giordano: Das Mahl der Spötter), Herodias (Strauss: Salome), Kundry (Wagner: Parsifal), Kostelnička ([Küsterin], Janáček: Jenufa); 1928: Donna Elvíra (Mozart: Don Juan), Philomela (Malipiero: Philomela und ihr Narr, prem.), Káťa Kabanova (Janáček: Katja Kabanowa), Elektra (Strauss: Elektra). Hostování: 1929: Giunia (Mozart: Lucio Silla, prem.), 1930: Milada (Smetana: Dalibor), Ariadne (Strauss: Ariadne auf Naxos).

Denní tisk; Bohemia 2. 6. 1932 [nekrolog]; Deutsches Bühnenjahrbuch, 44, 1933, s. 111 [nekrolog]; Prvních deset let Československého rozhlasu, vyd. A. Patzaková, Praha 1935; J. Němeček: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900-1920, 1968, I, s. 214.

Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Wien-München, v sešitech od 1974, s. 47-48 [zde datum nar.]; K. J. Kutsch - L. Riemens: Grosses Sängerlexikon, Berlin 1997, III.

* 22. 5. 1887 Praha

† 25. 5. 1940 Londýn

novinář, spisovatel, překladatel

Pocházel z pražské židovské rodiny. Absolvoval Státní německou reálku v Praze, ale vládl stejně dobře českým jazykem. Po maturitě 1904 pracoval jako bankovní úředník. Již během této doby se věnoval literatuře. 1911/12 přispíval do vzácného literárního časopisu Herderblätter, vydávaného spolkem Herder-Vereinigung in Prag (nebyl jeho redaktorem, jak setrvale uvádí literatura, časopis redigovali Willy Haas a Norbert Eisler). Hned 1914 byl odveden do armády a během války sloužil v Haliči, v Rusku a v Rumunsku. 1918 se na dva roky vrátil do bankovních služeb, ale opustil je rok před dosažením penzijního nároku, aby se mohl zcela věnovat literatuře. Nastoupil jako redaktor a divadelní referent do vládě blízkého listu Prager Presse, který začal vycházet v březnu 1921. Vedle vlastní referentské činnosti zde spolupracoval se slepým kritikem a znalcem pěveckých hlasů Oskarem Baumem, jehož operní referáty doplňoval o komentář k vizuální složce. Podnikl několik studijních cest po Evropě a přispíval do zahraničních časopisů. Byl funkcionářem spolku Literarisch-künstlerischer Verein, členem výboru PEN klubu v ČSR, aktivním pracovníkem německého Ochranného svazu autorského (Schutzverband deutscher Schriftsteller) a přísežným znalcem v oboru divadla, literatury a filmu. Jako autor i překladatel spolupracoval s českým a německým rozhlasovým vysíláním. 1929-30 redigoval spolu s Otomarem Schäferem v Brně týdeník Magazin, který přinesl (vedle aktualit z automobilového světa) řadu překladů drobnějších děl českých spisovatelů 19. a 20. století. S Willy Haasem se pokusil vydávat týdeník Die Welt im Wort - Wochenzeitung für Literatur, Kunst und Kultur (1933-34), který však po druhém čísle druhého ročníku zanikl. 1939 emigroval do Anglie, kde předčasně zemřel. Jeho syn Otto, nar. v Praze 1925, žil v Anglii a věnoval se akademické dráze. Několik let po vzniku České republiky (1993) zastával v Praze vysoké funkce v působnosti ministerstva zahraniči.

P. literární činnost byla mnohostranná; jeho texty vycházely v ČSR i v Německu. Začal básněmi (první Freundliches Erleben, 1912), novelami (výbor Die Probe, 1913) a edicemi (La correspondence de Casanova avec J. F. Opitz, 1913, něm. 1922). Z předválečné a těsné poválečné doby pocházejí jeho první překlady českých autorů (Březina: Hymnen, 1913, F. Langer: Die goldene Venus, 1918, Šrámek: Erwachen, Ein Akt a Flammen 1913, J. Čapek: Der Sohn des Bösen [krátké prózy] 1918, K. Čapek: Gottesmarter [Boží muka]); v dalších letech jim P. přeložil řadu klíčových prozaických i básnických děl. Svázán válečnou zkušeností se svou generací, vydal tematický sborník prací prozaiků Symfonie války (čes. i něm. 1931). Překládal texty politiků a o politicích (sb. Die Tschechoslowakische Republik. Ihre Staatsidee in der Vergangenheit und Gegenwart [Čs. republika. Idea její státnosti v minulosti a přítomnosti], 1937, sb. Eduard Beneš, Philosoph und Staatsmann, 1938). Překládal také do češtiny (mj. S. Zweig: Magellan, 1938).

Divadlo zaujímalo v jeho zájmech podstatné místo nejen v podobě dramatického textu, ale i jako celospolečenský fenomén, jemuž přičítal mimořádný význam. V divadelní rubrice Prager Presse, kterou vedl od poloviny 20. let, byl oponentem činoherního repertoáru pražského německého divadla, ředitelů Kramera (příkře odsoudil řadu Kramerových režií) a Volknera. Vytýkal jim (někdy i ne zcela spravedlivě) nedostačné uvádění klasiků, apatické podléhání ekonomickým problémům, svázanost s konzervativním vkusem členů společensky uzavřeného Německého divadelního spolku a malý kontakt se slovanskou, zvláště českou kulturou. Své názory shrnul 1931 v brožuře Um das Deutsche Theater, která vznikla v tiskové kampani kolem volby nového ředitele (P. Eger místo R. Volknera s platností od podzimu 1932). Je nejobšírnější meziválečnou analýzou společenské pozice menšinového německého divadla v Praze a měla ohlas v německém i českém tisku. Leo Schleissner soudil (v poznámce v Bohemii 25. 10. 1931), že v politické vstřícnosti zachází příliš daleko a staví pražské německé divadlo do služeb české propagandy. F. X. Šalda (Šaldův zápisník 4, 1931, s. 150-151) dal krizi německého divadla do souvislosti s klesajícím počtem Němců v Praze a se stále limitovanějšími možnostmi malých divadel, jež byla v plném rozsahu zasažena hospodářskou krizí a příklonem publika k zábavě.

P. patřil k významným osobnostem pražského literárního prostředí posledních let monarchie a období první republiky. Byl jedním ze stěžejních překladatelů českých divadelních her a přispěl k rozšíření české dramatiky v zahraničí.

Spolehlivý soupis díla nebyl dosud zpracován. Autorův vlastní výčet prací do r. 1937 je obsažen in: Československá bibliografie, série 16, 28. IV. 1938. Dílčí soupis, zvl. překlady prózy, uvádí J. Serke (viz lit., s. 508).

Texty: Villa Bedlam, komedie, spolu s Hilde Marií Krausovou, vyd. 1928, 17. 11. 1929 Praha, Kleine Bühne; Die Nase, libreto pro skladatele Waltera Kaufmanna podle Gogola, asi 1930, kompozice nedok.; [Baschmatschkin und sein Mantel], referováno jako Der Mantel, libreto podle Gogola pro W. Kaufmanna, nedok. (Der Auftakt 12, 1932, s. 233); Die Schauspielerin, hra, 1933, neproved. - Překlad baletního libreta: F. Langer: Die Entführung der Eveline Meyer [Evelinin únos], hudba J. Weinberger, 1915.

Překlady dramat (s datem vydání, event. pražské provedení): K. Čapek: Der Räuber [Loupežník], 1920; WUR [RUR], 1922, 24. 9. 1935 Nové něm. divadlo; Die Sache Makropulos, 1926, 28. 11. 1923, hostování Raimundtheater Wien v Novém něm. divadle. - F. Šrámek: Sommer [Léto], 1921; Der Mond über dem Fluss [Měsíc nad řekou], nevyd., 11. 5. 1937 Kleine Bühne. - J. a K. Čapkové: Aus dem Leben der Insekten [Ze života hmyzu], 1924; Adam der Schöpfer [Adam stvořitel], 1927. - F. Langer: Das Kamel geht durch das Nadelohr [Velbloud uchem jehly], 1925, 15. 3. 1924 Nové něm. divadlo; Peripherie, Berlin 1926, 2. vyd. 1928, 5. 9. 1926 Kleine Bühne, znovu 1938; Grand Hotel Nevada, 1927; Millionen, 1928; Die Bekehrung von Ferdyš Pištora [Obrácení Ferdyše Pištory], 1929, 17. 5. 1930 Nové něm. divadlo; Engel unter uns [Andělé mezi námi], 1931; Ehe m. b. H. [Manželství s r. o.], 1935, 12. 1. 1935 Kleine Bühne; Die Reiterpatrouille [Jízdní hlídka], 1936. - J. Čapek: Das Land der vielen Namen [Země mnoha jmen], 1933.

Publicistika (není zachycena běžná kritická činnost): R. M. Rilke und die Musik, Auftakt 7, 1927, s. 32-34; Sendung und Zukunft des deutschen Theaters in Prag, Der Auftakt 7, 1927, s. 39-40; Dilemma des Kritikers, Prager Theaterbuch 1930, s. 87-89; Um das deutsche Theater in Prag, 1931; Otto Pick und Emil Pirchan: Aus einem Rundfunk Dialog. Kritik der Kulissenwelt, Die Kritik 1933-34, č. 5, s. 17-18.

O. P. zum 50 Geburtstag, red. A. Laurin, sborník zdravicí 20 českých a něm. autorů, vyšlo jako zvl. číslo čsp. Die Brücke-Most, roč. 4, č. 21, vydáno 21. 5. 1937, s biografickou předmluvou; P. Eisner: Milenky. Německý básník a česká žena, 1930, 2. vyd. 1992; P. Eisner: K pomyslným narozeninám Otty Picka, Věstník židovských náboženských obcí v Československu 19, 1957, č. 6, s. 9; F. Kubka: Otto Pick - redakční Švejk, in: F. Kubka: Na vlastní oči, 1959; Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur, Prag 1965 [mnohokrát zmiňován]; P. Kneidl: Pražská léta německých a rakouských spisovatelů, 1997; J. Serke: Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou, něm. Wien 1987, čes. Praha 2001, zde zvl. s. 426 a 508.

International Biographical Dictionary of Central European Emigrés, 1933-1945, The Arts, Sciences and Literature, II, L-Z, München ad. 1983.

* 29. 4. 1882 Vídeň

† 1. 6. 1941 Salcburk

zpěvák

Mladší bratr skladatele Arnolda Schönberga. Absolvoval ve Vídni gymnázium a studoval soukromě zpěv. Debutoval 1909 ve Vídni v operetě jako basbarytonista (Johann-Strauss-Theater). 1910 působil krátce v letním divadle v Bad Ischl u Vídně, 1911/12 v městském divadle Ústí n. L. a v sezoně 1912/13 v Teplicích a Mnichově. Od 1913 byl angažován v pražském německém divadle jako herec (poprvé vystoupil 28. 8. 1913 v první části Goethova Fausta v roli Brandese). Zpíval též malé role v opeře a operetě. Na jeho angažmá měl nepochybně podíl Alexander Zemlinsky, který byl jeho příbuzným (Zemlinského sestra Mathilda byla manželkou A. Schönberga). 1914 byl S. odveden do armády a sloužil téměř do konce první světové války. V září 1918 se vrátil do pražského divadla (poprvé vystoupil 28. 9. 1918 jako Ministr, Offenbach: Ritter Blaubart) a zůstal jeho členem do konce sezony 1931/32. (1916-23 působil v Praze také jeho bratranec Hans Nachod, s nímž měl od mládí velmi dobré vztahy.) Po nástupu ředitel Egera na konci sezony 1931/32 přesídlil S. do Salcburku. Pro svůj židovský původ však již po roce 1933 nenašel možnost uplatnění na německých jevištích, a protože získal nárok na penzi, usadil se v Salcburku natrvalo. Nikdy se nepokusil o emigraci. Po anexi Rakouska (1938) byl postižen protižidovskými zákony. 1941 byl v salcburské nemocnici operován a zemřel na sepsi, která, jak se ukázalo při poválečném šetření, byla záměrně vyvolána lékařskými pokusy.

V operním provozu pražského německého divadla vytvořil mnoho postav důstojníku, sluhů, panošů, heroldů, policistů, spiklenců a notářů (Notáře např. ve všech nastudováních Straussovy opery Der Rosenkavalier během pražského angažmá). Opakovaně mu byly svěřovány i větší úlohy (Moruccio, d’Albert: Tiefland, Matteo, Auber: Fra Diavolo, Simon, Puccini: Gianni Schicchi ad.). Nikdy však nepatřil k vynikajícím zpěvákům a jeho pečlivě připravené výkony údajně znehodnocovala nezvladatelná tréma [uvádí H. Weber]. Zemlinského korespondence naznačuje, že šéfdirigent svého příbuzného podporoval a prosazoval, ač v divadle narážel na odpor. Výroky pražské kritiky k S. vystoupením jsou vzácné a zpravidla neutrální. Výjimečně se uplatnil ve filmu; 1931 vytvořil menší roli v česko-německém koprodukčním snímku Aféra plukovníka Redla.

1913: Konrad Leuthold (Rossini: Wilhelm Tell), Moruccio (d’Albert: Tiefland, též 1927 a 1931), 1914: Notář (Strauss: Der Rosenkavalier, též 1919, 1921, 1928); 1918: Brandes (Gounod: Faust). 1919: Dr. Grenville (Verdi: La Traviata); 1920: Hrabě Wildenstein (Nessler: Der Trompeter von Säkkingen), Rudolf (Schreker: Der ferne Klang), Matteo (Auber: Fra Diavolo, též 1924, 1927); 1921: Markýz Marinelli (Kienzl: Der Kuhreigen), Simon (Puccini: Gianni Schicchi, též 1926, 1928); 1922: Pedruzzi (Schillings: Mona Lisa), Městský radní (Zemlinsky: Kleider machen Leute), Kněz (Reznicek: Ritter Blaubart); 1923: Jarno (Thomas: Mignon), Rytíř (Verdi: Ernani), Císař Mung Tho Bya (Hindemith: Das Nusch-Nuschi), Pacholek (Hindemith: Sancta Susanna); 1924: Lefort (Lortzing: Zar und Zimmermann), Montano (Verdi: Othello), Magistr (Schreker: Der Schatzgräber); 1927: Alcindor (Puccini: Bohéme); 1928 Manuel (Falla: Ein kurzes Leben), Král (Malipiero: Philomela und ihr Narr, prem.); 1930: Brunner (Lortzing: Der Waffenschmied), Dr. Cajus (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Baron Douphal (Verdi: La Traviata); 1931: Kuno (Weber: Der Freischütz), Grumio (Goetz: Der Widerspenstigen Zähmung).

J. A. Kimmey, Jr.: The Arnold Schoenberg - Hans Nachod Collection [vzáj. korespondence 1909-1949], Detroit Studies in Music Bibliography, č. 41, Detroit 1979; Arnold Schönberg. Lebensgeschichte mit Begegnungen, sb. vydala Nuria Nono-Schönberg, Klagenfurt 1992; H. Weber (vyd.): Zemlinskys Briefwechsel mit Schönberg, Webern, Berg und Schreker, Darmstadt 1995, č. 109; Český hraný film, II, 1930-1945, Praha 1998; P. Tancsik: Die Prager Oper heisst Zemlinsky, Wien 2000.

E. Müller: Deutsches Musiker-Lexikon, 1929; K. J. Kutsch - L. Riemens: Grosses Sängerlexikon, 7, Ergänzungsband II, 2002.

* 1. 8. 1899 Kolín n. R.

† 16. 5. 1978 New York

dirigent

Manžel zpěvačky Susanny Jichové. Jeho otec Julius obchodoval v Německu s textilem. S. vystudoval konzervatoř ve svém rodišti a 1923-25 působil v divadle v Kolíně n. R., kde významně ovlivnil jeho umělecký vývoj šéf opery, bývalý pražský kapelník Otto Klemperer. 1924 koncertoval S. v Sovětském svazu. 1925 nastoupil jako druhý dirigent vedle šéfa opery Alexandra Zemlinského do pražského německého divadla, s perspektivou převzít později Zemlinského místo. K výměně došlo v červnu 1927. Již během pražského působení hostoval S. v berlínské Státní opeře s úmyslem získat tam angažmá, 1929 mu však byla nabídnuta pozice generálního hudebního ředitele ve Frankfurtu n. M. (Opernhaus). Nabídku přijal a o rok dříve vypověděl pražskou smlouvu, uzavřenou do 1930. 1933 byl ve Frankfurtu z rasových důvodů propuštěn a směl nadále dirigovat pouze ve spolku Jüdischer Kulturbund. 1936 emigroval do Palestiny. Rozvinul tam intenzivní organizační činnost a spolu s houslistou Bronislavem Hubermannem založil Palestina Symphony Orchestra, převážně z hudebníků vypovězených z Německa, a připravil s nimi první koncert, který dirigoval Arturo Toscanini. 1938 odešel na pozvání Toscaniniho do New Yorku, kde začal používat jména William S. Uplatnil se v rozhlasové a televizní stanici NBC, která připravovala koncertní a operní programy, 1945-53 byl koncertním dirigentem v Buffalo a více než dvacet let působil u orchestru v Pittsburgu (1952-76). Mezitím spolupracoval pohostinsky 1958-60 s londýnskými orchestry, 1964-68 byl Senior Guest Conductor u New Yorker Philharmonic Orchestra a 1969-72 dirigoval též v Bostonu. S výjimkou aktivit u televizní stanice NBC se k divadlu již nevrátil.

S. měl velkou organizační energii a mimořádné hudební dispozice (koncerty dirigoval vždy zpaměti, opery občas). Do pražského divadla přišel v době, kdy se autorita Zemlinského po mnohaletém pražském působení už hroutila a disciplína v souboru upadala. O generaci mladší S. přinesl viditelné změny. Měl modernější přístup k notovému zápisu (otvíral tradiční škrty, rušil úpravy udržované pro pohodlí zpěváků, nedovoloval jim brzdit tempo kvůli kantilénám, odkládal zastaralé redakce operních partitur apod.), v dramaturgii se vzdal snahy udržet celou šíři německého kmenového repertoáru a přiklonil se ke koncepci “divadla zvláštních událostí”, kterou na přelomu 19. a 20. století úspěšně uplatňoval ředitel Angelo Neumann. Umělecky tíhnul S. k románské romantické opeře (výjimečně kvalitní byla jeho představení Verdiho, zvl. Falstaff) a ke slovanské tvorbě, u níž zdůrazňoval dramatičnost a bohatý zvuk. 1928 nastudoval Janáčkovu operu Káťa Kabanova k velké spokojenosti přítomného skladatele, který na jeho žádost připsal při této příležitosti mezihru, umožňující přestavbu (pražské něm. divadlo nemělo v této době otáčivé jeviště; ač jde o poslední autorský zásah, opera se dnes hraje bez mezihry). S. nastudoval též dvě světové premiéry současných jednoaktovek (1928 Malipiero: Philomela und ihr Narr, Provazník: Akaga) a věnoval se staré hudbě, u níž vnímal estetickou spřízněnost se současností (1929 Auletta: Il maestro di musica, Pergolesi: La serva padrona).

Často vystupoval v Karlových Varech. V létě 1928 tam se souborem pražského něm. divadla uspořádal Verdiho festival (Falstaff, Troubadour, La Traviata) a 1929 dirigoval místní nastudování Mozartovy opery Cosď fan tutte. 1927-30 řídil šest koncertů České filharmonie, z toho v lednu 1929 v Lucerně provedení Beethovenovy 9. symfonie Českou filharmonií, spojenými pražskými sbory Hlahol a Deutscher Männergersangverein a sólisty obou národností. Česká kritika konstatovala, že S. vnější dirigentský projev i jeho zjev nápadně připomínají Karla Ančerla.

Jako druhý dirigent: 1925: Verdi: Rigoletto, Joh. Strauss: Der Zigeunerbaron; 1926: Gál: Die heilige Ente, Giordano: Das Mahl der Spötter, Mozart: Cosi fan tutte [s jedinou reprízou, protože neakceptoval Zemlinského upravený not. materiál], Zemlinsky: Der Zwerg, Marschner: Der arme Heinrich, Binder: Tannhäuser [parodie], Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen, Verdi: Die Macht des Schicksals. Jako šéfdirigent: 1927: Verdi: Ein Maskenball, R. Strauss: Elektra, Mozart: Don Juan [otevřel všechny škrty a nechal provést i vynechávaný závěrečný ansámbl], Joh. Strauss: Eine Nacht in Venedig, Verdi: Falstaff; 1928: Wagner: Die Meistersinger [jubilejní předst. k výročí divadla, 1934 znovu j. h.], Verdi: Othello, Janáček: Katja Kabanowa, Strauss: Der Rosenkavalier, Smetana: Die verkaufte Braut, Verdi: Der Troubadour, Busoni: Arlecchino [též režie], Puccini: Gianni Schicchi, Mozart: Cosď fan tutte [též režie, s novým not. materiálem; první rozhlasový přenos z něm. divadla]. 1929: R. Strauss: Salome, Weinberger: Schwanda der Dudelsackpfeifer, Cornelius: Der Barbier von Bagdad, Joh. Strauss: Die Fledermaus; Bartók: Der wunderbare Mandarin [balet], Dohnányi: Der Schleier der Pierette [balet]; Auletta: Il maestro di musica, Pergolesi: La serva padrona (obě opery prov. na Kleine Bühne).

Prager Presse 26. 6. 1927 [rozhovor], 3. 11. 1928 [rozbor dirigentského stylu v recenzi koncertu], 12. 4. 1931 [Musikalische Zeitfragen, zmiňován v rozhovoru s G. Széllem]; E. Steinhard: Steinbergs Berufung ans Frankfurter Opernhaus, Der Auftakt 9, 1929, s. 187; Prager Tagblatt 9. 6. 1933 [M. Brod], 3. 1. 1937 [G. Seiden-Goth: Das neue Palästina-Orchester]; Prvních deset let Československého rozhlasu, ed. A. Patzaková, Praha 1935; F. K. Prieberg: Musik im NS Staat, Köln 2000.

International Biographical Dictionary of Central European Emigrés, 1933-1945, The Arts, Sciences and Literature, München ad., II, L-Z, 1983.