Alena Exnarová: Bábkárská Bystrica 2004

Mezinárodní festival slovenských loutkových divadel v konfrontaci s loutkovým divadlem ve střední Evropě a vybranými soubory z celého světa – tak zněl podtitul letošního festivalu, který se konal od 10. do 15. září už počtrnácté. Od počátku byl ve znamení změn: Buchty a loutky hrály z technických důvodů místo původně ohlášené Pomsty představení Rocky IX, divadlo Ciróka z Kecskemétu z důvodu nemoci odehrálo místo Knihy džunglí Čapkovy Pohádky o pejskovi a kočičce, Divadlo ANPU Praha (Romeo a Julie) a Baj Pomorski Torun (Cirkus dekameron) nemohly přijet vůbec. Tolik změny neplánované. Plánovanou změnou naopak bylo poprvé v historii festivalu udělování cen, takže se stal festivalem soutěžním. Ceny byly tři: cena Henryka Jurkowského za nejlepší inscenaci nebo tvůrčí počin, cena diváka a cena nazvaná podle jedné pohádkové postavy Hašterica, za tvůrčí počin ve slovenském loutkovém divadle. Kromě inscenací zařazených do soutěžního programu jsme mohli vidět i některé další (celkem 22 souborů, 31 představení) a mohli jsme se zúčastnit i dalších doplňkových akcí (o těch později). Hrálo se ve Vile Dominika, ve Státní opeře, ve stanu Teatra Tatro a v šapitó – stan i šapitó byly postaveny v parku pod Památníkem SNP. Program byl skutečně nabitý, a tak jsem dost přemýšlela, z které strany svůj pohled na přehlídku začít. Nakonec jsem se rozhodla věnovat se postupně divadlům jednotlivých zemí s tím, že některá srovnání či obecnější závěry z tohoto pohledu posléze vyplynou…
Začnu domácími, tedy slovenskými divadly, což odpovídá i charakteristice festivalu. Viděli jsme celkem devět divadel a souborů a domácí Bábkové divadlo na Rázcestí pak hned se čtyřmi inscenacemi, z toho dvěma soutěžními. Režisér Marián Pecko sáhnul ve spolupráci s dramaturgem Martinem Geišbergem po slovenské klasice – sto let staré hře Jozefa Hollého Kubo. Na rozdíl od inscenační tradice této hry, v níž je slabomyslný Kubo pouze prostředkem k vykreslení obludnosti záměru jeho rodičů oženit jej s krasavicí Aničkou a spojit tak majetky, zajímá Pecka (a píše to i v programu ke hře) především Kubo jako takový, jeho pocity a myšlenky. Sledujeme působivé výtvarně-hudební obrazy (scéna J. Válek, kostýmy a loutky E. Farkašová, hudba R. Mankovecký), jakési panoptikum lidí a vztahů, silné líčení, masky, loutky, maškary… A mezi tím vším Kubo – nenalíčený, čistý, trpící, zoufalý… Přiznám se, že lecčemu jsem nerozuměla – možná také proto, že jsem vnímala výše zmíněné obrazy a už ne tak smysl slov a vět. Bylo to skutečně silné, až magické. Jen se nemohu ubránit dojmu, že všechno podstatné o Kubových pocitech jsem se dozvěděla už na počátku představení. Ale chápu, že inscenace obdržela Haštericu, neboť šlo o první pokus o ztvárnění této slovenské klasické hry na loutkovém jevišti.
Carrollova Alica v krajine zázrakov v dramatizaci Haliny Sikorové, která je spolu s Marianem Peckem podepsaná i pod režií inscenace, začíná slibně – úvodním tancem postav z krajiny zázraků. Tento tanec spolu s hudbou (autor B. Szczepański) působí imaginativně, v duchu Carrollovy předlohy. Pak vstupuje do hry z hlediště Alica (na mne působila dost nesympaticky) a strhne děti k výkřikům, že všechno je nuda a že ti na jevišti mají předvést něco lepšího. Nevím, jak v jiných představeních, ale v tom, které jsem viděla já, vykřikovaly některé děti slovo „nuda“ v průběhu celého představení. Nemyslím si, že to s tou nudou bylo až tak strašné. I když… proměna Alice z nejisté holky v osůbku, která si je vědoma své ceny, je zřetelný. Ale příčina této proměny už méně. A kdo a co je ten svět, který jí k tomu pomohl? Událo se to ve snu? Je to Alicí vymyšlený svět? Je to reálně existující absurdní svět? Domnívám se, že „pravidla hry“ nebyla zcela jasná. Carrollova předloha pro svůj fantazijní svět láká k jevištnímu ztvárnění a neustále se o to pokouší nemálo souborů činoherních i loutkářských, profesionálních i amatérských. Ale jen málokdy se stoprocentním úspěchem.
Bábkové divadlo na Rázcestí se dále mimosoutěžně představilo se dvěma inscenacemi, které jsou součástí cyklu „Zahrajte sa s rozprávkami“, kdy po představení probíhají výtvarné dílny zaměřené na práci s materiálem, s nímž se pracovalo v inscenaci. Byly to Meluzíny (vyprávění příběhů paní Zimy) a Dobrodružstvá smelého zemiaka (jak se brambora dostala z Ameriky do Evropy). Obě inscenace sólově odehraje Mária Šamajová, v Meluzínách měla partnera ve svém synovi Adamovi, který jí doprovázel hrou na housle. Meluzíny jsou v podstatě klauniádou (Šamajová mi trhanými pohyby trochu připadala jak Bolek Polívka v sukních). Základem scény a kostýmu je bílá barva a nejrůznější materiál, z něhož se dovedností herečky vylupují drobné příběhy. Přiznávám, že mi neutkvěly a ani jsem se vždy neorientovala v asociativním proudu jejich vzniku. Utkvěla mi především výtvarná složka a klaunský projev herečky. Ale všechno to plynulo poněkud stejnoměrně až k nezřetelné tečce. Dobrodružstvá smelého zemiaka mají (nebo slibují) základní příběh, ale je zahlcen řadou odboček, slovních hříček a her se slovíčky. Podle mého názoru zbytečně. Ale zajímavá a nápaditá je práce s loutkami z brambor (částečně předem připravenými, částečně vznikajícími před diváky) a další kuchyňskou či spižní výbavou (kompoty apod.) Na tomto festivalu se po představeních výtvarné dílny nekonaly – ale „zemiaka“ jsem viděla před rokem v Ostravě na Spectaculo Interesse i s dílnou – a fungovalo to.
Medzinárodný dom umenia pre deti Bibiana z Bratislavy se na festivalu uvedl inscenací slovenské lidové pohádky Janko Polienko, při níž loutkoherečka Nela Dušová podle scénáře Evy Čárské spolupracuje s dětskými diváky. Na rozdíl od banskobystrických inscenací je zde příběh jasně veden, jen s logickými odbočkami vyzývajícími děti ke spolupráci. Důsledně vychází z materiálu (dřevo), z prostředí stolařské dílny – loutky z polínek, trochu předem připravených, vznikají před diváky (výprava Miroslav Duša). N. Dušová zvládá nelehkou spolupráci s dětmi na úrovni – v pravý čas dokáže nenásilně utnout fázi návrhů a dotazů (občas i schválností) a posunout příběh dál. I přes „řádění“ dětí má příběh katarzi – citové naplnění ze záchrany Janka hejnem divokých husí a jeho návratu domů. O komunikaci s dětmi a jejich nenásilné zapojování do průběhu představení se snažilo i Bábkové divadlo z Košic v inscenaci Braček jelenček a tato spolupráce fungovala. Autor pohádky (o tom, jak macecha chce zahubit děti Aničku a Janka a když se jí to nepodaří, tak je aspoň prokleje a co z toho vzejde) Ádam Badin vyšel z folklórních pramenů a folklórní rámec měla též inscenace (režie autor, scénografie Szilárd Boráros). Základem výpravy je dřevěný otočný sloup (strom) s větvemi, okolo doplňky ze dřeva, cesty z folklórních stuh. Loutky macechy a otce jsou tvořeny dřevěnou hlavou na čepici herce, ostatní loutky pak jsou tyčové a vznikají (jakoby) před očima diváků – ze stromu je vytažena tyč, oblečena, přidělány ruce a loutka je na světě. Živě hraná a zpívaná byla také lidová muzika – zaujal mne vozembouch s hlavou kozy (?) klapající hubou a se zvonečky na uších. Představení, které jsem viděla, mělo trošku pomalejší rozjezd, ale pak už fungovalo a komunikovalo, bylo poetické a mělo duši, zlo bylo po zásluze potrestáno a tak jsme odcházeli spokojeni. Jen se mi vtírala myšlenka, že závěrečná proměna Janka z jelena do lidské podoby byla najednou příliš snadná, stačilo jen obyčejné zaříkávadlo, které nebylo třeba ani hledat. Kdyby byla Jankova proměna důsledněji spjata s jeho pomocí Aničce a jejímu dítěti, zážitek z představení by byl určitě ještě silnější.
S Babadlem z Prešova jsem se setkala poprvé. Dočetla jsem se, že vzniklo v roce 1995 se snahou obnovit tradici loutkového divadlo v šarišské oblasti a že tvoří pro děti autorské inscenace na náměty lidových pohádek a dětské literatury. Tato sympatická parta mladých lidí přivezla na festival inscenaci Ako baba Pačmaga ženícha zháňala. Folklórní rámec měla pohádka ve výtvarnu (základem scény byl variabilní náznak dřevěné chalupy, kostýmy evokovaly lidové kroje – autorka Barbora Jakúbková) i ve využití tance a lidových písní (hudba Július Selčan ml.) Loutkami pak byli odkrytě vodění manekýni. Bylo to představení temperamentní, ale trochu jednotvárné, protože všechno mělo stejnou důležitost a valilo se na nás od začátku do konce velikou silou. Přes tyto rezervy v dramaturgicko-režijním vedení (režie Pavol Hudák) jsem ráda, že jsem měla možnost práci této party poznat.
S nezávislým profesionálním rodinným divadlem Maškrta jsem měla možnost seznámit se na banskobystrickém festivalu před dvěma roky a v obou inscenacích, které jsem viděla, nacházím společné problémy. Letos se manželé Jana a Tomáš Šebovi představili s autorskou inscenací Skrinka s dušičkami. Jsou nesporně šikovní a mají zajímavé nápady, ale ještě daleko více než Babadlo by potřebovali dramaturga. Nakusují spoustu věcí a témat, ale jsme zahlceni volbou prostředků, valí se na nás poezie, humor, slovní hříčky a významy (především duch versus duše), ale není linie, které se chytit, abychom dospěli k jasnému konci. V podstatě ani vzájemný vztah obou herců, který je nastolen jako vztah rodičů, není doveden k zřetelnému vyústění. Navíc základní teze, že všechno má svou duši, je řečena už na začátku a dál už se nedozvíme nic nového, jen se velmi těžce prodíráme k cíli.
Inscenaci Bianca Braselli – dáma s dvoma hlavami volného sdružení Teatra Tatro z Nitry (nesoutěžní představení) jsem viděla už podruhé a opět mi přinesla zážitek. Koneckonců, sklidila už leckde lecjaké úspěchy. Je to dramatizace povídky J. Weisse (scénář a režie Ondrej Spišák). V programové brožuře se píše, že“ …súbor nadväzuje na prachom zapadnuté, zabudnuté tradície kočovného komediantstva, potulného herectva a cirkusáctva, mámenia mysli v tom najlepšom zmysle slova.“ Je to přesné. Tenhle příběh o touhách a snech obyčejného člověka Celerína Počuchova, který se ocitne v panoptiku mistra Giacoma, má nejen humor, ale i duši. Panoptikální cirkusový svět je představen i s jeho nedokonalostmi a selháními v jednotlivých číslech produkce i vzájemných vztazích i vztazích k světu venku – jak k Celerínovi, který chce tomuto světu věřit, tak k opilci, který průběžně až neuvěřitelně šikovně zasahuje do produkce, až se stává nakonec i on sám její součástí. Všechno je pak umocněno prostředím stanu, v němž se představení odehrává a diváci se v tomto magickém světě stávají spoluhráči – až k očišťujícímu závěru, kdy herci začínají bourat jeviště a divákovi se otevře odkrytím zadní stěny stanu pohled do přírody, do reálného světa.
Staré divadlo z Nitry přivezlo inscenaci Ondreje Spišáka Najväčšije cigánstvo, kterou režisér napsal na motivy lidových pohádek zaznamenaných Samuelem Czambelem. Představení začíná rámcem (podle mého názoru zbytečně dlouhým) odehraným herci bez loutek – tři dospělí a zřejmě líní bratři jsou vyhozeni chudými rodiči z domu, aby se šli živit sami. Narazí na jakéhosi dědečka, který jim slíbí, že je nakrmí, pokud vymyslí takovou lež, že on jí neuvěří. Po několika marných pokusech o nevěrohodnou lež se začíná odvíjet příběh a pohádka se přesouvá za paraván, kde je hrána černodivadelně manekýny, s občasnými vstupy, kdy se loutky opět „transformují“ v herce. Janek vysvobozuje princeznu z díry, v níž zabije draka, oba další bratři se mezitím pomlátí a ten, který přežije, zanechá Janka v díře a přivlastní si princeznu. Tak má vyprávění bratrů končit. Ale v tuto chvíli stařík neuvěří - slovenské pohádky končí přece vždycky dobře a v tomto duchu ji dovypráví, protože je to sám Czambel. Přiznám se, že jak mám Spišákovu tvorbu ráda, tak tohle představení se mi jevilo poněkud nepřehledné a vleklo se. Děti měly zřejmě stejný názor, neboť ztrácely pozornost a rušily. Snad se ještě sluší podotknout, že i tato inscenace, jako řada dalších, měla folklórní rámec. Poněkud rozpačitá jsem byla i z představení Bábkového divadla Žilina Tri múdre kozliatka J. C. Hronského v dramatizaci a režii Tomáše Hudcoviče a výpravě Romana Anderleho. Především proto, že už samotná dramatizace předlohy nebyla zcela zdařilá (píše o tom i Vlado Predmerský v Loutkáři č.4/2004, str. 155). Jde o klauniádu s tu více, tu méně zdařilými sekvencemi (výběr hudby a pohybová spolupráce Peter Tabaček) Nádherné scény, jimž vévodilo dobíhání a naskakování kůzlátek do rozjetého vlaku se zelím, střídaly scény méně nápadité a chvílemi až nudné. Trochu rozpačitá jsem byla i proto, že představení bylo soutěžní, ale přitom nebylo loutkové. (Za loutky nepovažuji, na rozdíl od Predmerského, občasné zjevení dálkově ovládaných kůzlátek na kolečkách či víceméně ilustrující stínohru.) Na závěr slovenských souborů jsem si nechala Tradičné bábkové divadlo Antona Anderleho z Banské Bystrice a jeho Najmenší cirkus na svete. Nespočítám, kolikrát už jsem tuto inscenaci viděla a sdílím nadšení, s nímž o ní píše Vladimír Zajíc (Loutkář č. 5/2003, str. 209). Vždycky mě potěší a vždycky si v ní najdu něco nového. Nejde jen o muzeální rekonstrukci cirkusového vystoupení se starými varietními loutkami, tak jak s nimi hráli Anderleho předkové, ale o ukotvení tohoto loutkohereckého mistrovství v dnešní době (například v drobných slovních improvizacích a aktualizacích, tak jak to kočovní loutkáři i dříve dělávali). Důkazem toho, že Anderlova produkce oslovuje řadu lidí, je i cena diváků, kterou na letošní Bábkárské Bystrici Tradičné bábkové divadlo Antona Anderleho obdrželo.
Maďarské soubory jsme viděli tři. Nejproblematičtější se mi jevila inscenace Hattyú-dal-színház z Budapešti Tři křesťanské dívčiny , která byla jevištním zpracováním středověké maďarské legendy o síle víry a sebeobětování. V programové brožuře jsem se dočetla, že jde o tři dívky uvězněné na dvoře sultána, které se mohly zachránit, kdyby zapřely svoji víru, ale ony zvolily raději smrt. Víc jsem se nedozvěděla ani z představení, částečně asi kvůli jazykové bariéře, ale nemyslím si, že to bylo jednom tím. Představení opět pracovalo s folklórními prvky a velmi zajímavá a sugestivní byla živá muzika na nástroje, které ani nedokážu pojmenovat. Scéna naznačovala jakýsi vůz s koly i chrám sultánův. Loutky dívek (dřevěné totemové) se objevily minimálně – všechno se odehrávalo živě v náznacích kostýmů, někdy v maskách, s rekvizitami. Tři herečky představovaly jak dívky, tak další postavy na sultánově dvoře. Pak byl na scéně ještě muž v obleku, který vše svým způsobem řídil: ďábel? Ale důraz byl kladen na slovo a obrazy byly příliš obecné, než abych z nich dokázala pochopit zřetelně, oč jde. Všechno plynulo poněkud jednotvárně a tak se přiznám, že jsem neustále sledovala hodinky.
Opakem tohoto představení byl Syn bieleho koňa v provedení divadla Kabóca (Cvrček) z Veszprému. Je to mladý soubor, který byl v roce 2001 vytvořen ze souboru amatérského. V tomto případě jsem vůbec nepociťovala jazykovou bariéru – stačila mi úvodní informace z programu, že jde o maďarskou lidovou pohádku, v níž hrdina při cestě za štěstím překonává nejrůznější překážky. Scéna evokuje folklór a lidové prameny – je tvořena dřevěnými rámy potaženými světlou látkou, bílé jsou i kostýmy čtyř herců. Hraje se loutkami – manekýny, s minimem rekvizit. Herci jsou velmi soustředění – na loutku, na akci, na sebe vzájemně. Zřetelně rozeznáváme, kdy jednají jako součást loutky-postavy (ať už s loutkou nebo bez ní), kdy zcizují a kdy slouží akci jiných a vyprávění příběhu. Inscenace má poezii i humor a s celkem velmi dobře koresponduje i hudba, vycházející rovněž z lidových kořenů. Takových inscenací více, chce se mi zvolat. Kromě maďarských dětí byly v hledišti i děti slovenské. Všechny sledovaly inscenaci stejně pozorně. Třetím maďarským představením byly Pohádky o pejskovi a kočičce divadla Ciróka z Kecskemétu. Hrají dva herci („pejsek“ a „kočička“) na scéně představující domeček z rámů s policemi na nejrůznější kuchyňské a úklidové věci, s nimiž se pak vesměs hrálo. Pak tam byly ještě dvě židle a zelený stůl se šuplátky, na němž herci postavili rovněž domeček z rámů a v něm pak hráli hadrovými loutkami. Viděli jsme tři pohádky: jak vařili dort, jak drhli podlahu a jak hráli divadlo. Inscenace byla poněkud nevyrovnaná – vrcholem byla druhá pohádka, kdy loutka pejska plivala reálnou mýdlovou pěnu a herci skutečně namočili loutky a naturalisticky jimi vytírali podlahu.
Polská divadla se představila dvě. Wroclawski teatr lalek nastudoval Shakespearův Sen noci svatojánské v úpravě Josefa Krofty a Milana Klímy a v hostující režii Josef Krofty. Základem scény je konstrukce (hranol) potažená bílým hadrem, který později padá a který je využíván i k projekci, včetně barevné. Obě ústřední dvojice milenců jsou nejdříve živáci, kteří se pak (zřejmě tehdy, když se začínají dít sny noci…?) proměňují v loutky. Živě jsou ztvárněni herci i Oberon a Titanie, zatímco Puk se občas proměňuje v červený nafukovací balónek. Elfové pak jsou herci s maskami a lampičkami kolem krku, čehož je využito i k zajímavému prosvěcování a hemžení pod bílým hadrem. Pracuje se i se stroboskopem a také použitou hudbou i kostýmy je všechno posunuto blíže k současnosti. Je to velká podívaná, byť poněkud přetechnizovaná. A také do jisté míry nepřehledná pro toho, kdo Shakespearovu hru neumí právě zpaměti.
Také druhá polská inscenace vznikla pod taktovkou hostujícího režiséra, tentokrát Francouze Francoise Lazara. Samotu Bruna Schulze přivezlo na festival divadlo Banialuka z Bielsko-Bialej. Jde o příběh syna, který přijíždí do sanatoria za umírajícím otcem a zde se mu vyjevují vzpomínky na dětství, rodinu a absurditu doby – vznikla v roce 1988, ale má zajisté co říci i dnes. Už samotná scéna působí snově: v jejím středu je velký stůl překrytý sítí, z něhož vystupují pohyblivé předměty, je to divadlo působící především výtvarně a zvukem, herci jsou „upozaděni“ jakýmisi polomaskami-fáči přes obličej (i symbolika doby?), pohyb je stylizovaný. Všude přízraky a představy. Je to sugestivní a zajímá mne to, ale přistihuji se, že vypouštím text a sledování myšlenkové nitě a soustřeďuji se na jednotlivé obrazy. Byl to pro mne zážitek, ale převyprávět blíže, co se přede mnou vlastně odehrálo, bych nedokázala.
Pokud jde o inscenace české, nebudu se rozepisovat o těch, o nichž už se dostatečně psalo. Divadlo loutek Ostrava se účastnilo inscenací O rybáři a rybce, která už vícekrát zaznamenala rozporuplné přijetí (já se v podstatě ztotožňuji s názory Petra Pavlovského Loutkář 5/2003 str. 220-221 a s článkem v Loutkáři 6/2003 str. 266). Viděla jsem ji v Banské Bystrici potřetí a stále se domnívám, zjednodušeně řečeno, že kamenem úrazu jsou problémy dramaturgicko-režijní, zatímco ocenit je třeba animaci loutek.
O inscenaci Rocky IX Buchet a loutek píše výstižně Lucie Kolouchová (Loutkář 2/2004 str. 68). Snad bych jen ještě zdůraznila, že je to chytrý (a místy laskavý) nadhled nad vším, s čím se setkáváme – od amerických boxingů včetně nefér her a obchodních jednání, přes indiánské pokrevní pobratření obou boxerů, přes červenou knihovnu (láska Rockyho a Adriany) až k bezduchým a stále se opakujícím kecům vedeným v českých hospodách. A to jsem určitě ještě na něco zapomněla.
Také o inscenaci Hamleta Divadla Drak z Hradce Králové psala podrobně Lucie Kolouchová (Loutkář 3/2004 str. 110) a pár poznámek k tomu dodává též dr. Pavlovský (Loutkář 4/2004 str. 172). S uvedenými názory souhlasím.
Též o brněnském Divadlu Líšeň a jeho inscenaci Domovní requiem se už vícekrát psalo (Petr Pavlovský - Loutkář 6/2003, str. 267 a Loutkář 4/2004 str. 174). Za sebe bych jen dodala, že inscenace vyrostla – na festivalu v Ostravě před rokem bylo podle mého názoru ještě leccos nedodělané – něco málo „cool“, něco naopak působilo samoúčelně. Už na Skupově Plzni a ještě více v Banské Bystrici šlo o skutečně kompaktní a vygradovaný celek. Když padaly hlavy či stříkala krev, všechno mělo svůj přesný smysl a účel. O to silnější byla výpověď – varování, že podlehnutí lákadlům konzumní společnosti může člověka dovést až k záhubě. Pavla Dombrovská a Divadlo Líšeň obdržely hlavní cenu festivalu - cenu Henryka Jurkowského za námět a scénář jakožto za osobité reakce na problematiku současného světa. (Udělila ji porota ve složení Henryk Jurkowski, Sylvia Hroncová, Agnes Kiszely a Jaroslav Blecha).
Dostávám se k dvěma českým mimosoutěžním inscenacím, jejichž uvedení festivalový program bezesporu obohatilo. Soubor Farma v jeskyni z Prahy přivezl činoherně-taneční představení Sonety temné lásky (režie Viliam Dočolomanský). Emotivní scénická kompozice o vztahu básníka F. G. Lorcy a jeho druha R. R. Rapuna – tak zněl podtitul. V programu se píše, že soubor nemá ambice sdělovat divákovi fakta, ale emoce. A tak to také funguje. Představení se odehrávalo v prostoru mezi dvěma stěnami a dvěma hledišti – v náznaku pokoje, s několika nejnutnějšími předměty a kusy nábytku – je zde klavír, křeslo, umývadlo s vodou… Pracuje se se stylizovaným pohybem, se zvukem, zvukomalbou - jazykem i neartikulovanými zvuky, z nichž najednou vytryskne Lorcova věta, jakoby obnažená… Všechno v plném nasazení aktérů. Byl to pro mne jeden z festivalových zážitků. Druhým českým nesoutěžním představením byla Prodaná nevěsta Klicperova divadla z Hradec Králové v režii Vladimíra Morávka. Malovaná vesnička (plošné kulisy) spolu s herci v kostýmech, jichž bylo natlačeno hodně na malé ploše, působila jako naivní lidový obrázek. Smetanova hudba upravena pro klavír, který byl do malé scény zakomponován. V popředí sud s pípou, přes nějž se hrála řada situací. Důležitou rekvizitou byla i perníková srdce – to druhé Mařenka posléze ve vzteku rozdupává. Postava Kecala byla zdvojena a představována manželským párem, z čehož vznikala řada dalších komických situací. Ze všeho čišel laskavý humor a pohled na svět – tu bylo využito naivní stylizace, tu „drsného reálu“ (viz pivo), občas mírně zavanula současnost. Určitě prospělo také prostředí šapitó, v němž se hrálo. Vladimír Morávek se podle mého názoru tentokrát dost věrně držel ducha původní předlohy. Pravda, pár lidí z hlediště odešlo, ale ta většina, co zůstala, se stejně jako já výborně bavila. Dostávám se k hostům mimo střední Evropu, kteří program festivalu nesporně velmi obohatili. Motýli pod horami souboru Arketal z Cannes je scénická báseň o osudu dětských utečenců z Tibetu, o jejich cestě za štěstím a snesitelným životem. Představení bylo simultánně tlumočeno, což bylo v tomto případě velmi důležité. Hrají dva herci, už při našem příchodu do hlediště přítomní na scéně, zátěž - naplněné batohy či spíše konstrukce, z nichž se pak vylupuje scéna i loutky - si nesou s sebou. Sledujeme sněžné pláně, kterými se prodírá chlapec Chorten, dívka Song a její malý bratříček Tsangpo za doprovodu obchodníka Banbuši, překonávání překážek (včetně smrti Tsangpa) až k závěrečnému obrazu, kdy se na sníh odkudsi shora slétají barevní motýli. Děti došly k cíli - ke štěstí, k smrti, k vykoupení…? Je to velmi sugestivní a obrazivé, soustředěné na loutku a pro pochopení základní linie příběhu bychom nejspíš tlumočení nepotřebovali, i když se z jeviště line hodně slov. Ale rozhodně bychom byli ochuzeni o filozofii příběhu. Byl to pro mne největší zážitek na banskobystrickém festivalu.
Představení Avanti, da Vinci! Center for Puppetry Arts z Atlanty mne příjemně překvapilo – jednak precizností loutkovodičského řemesla a jednak způsobem humoru: byla to zvláštní kombinace laskavé legrace z renesančního všeumělství a současných amerických pohledů a mýtů (například: da Vinci jako „renesanceman“). Na jevišti bylo postaveno “velké plátno“, s okny podle renesanční kultury, s obrazy Leonarda da Vinci. V renesančních oknech se odehrávaly jednotlivé scény příběhu o tom, jak da Vinci zachraňuje Monu Lisu před sňatkem z rozumu (včetně loutkářsky atraktivní honičky, při níž se pracovalo s perspektivou a loutky se zmenšovaly), před „hlavní scénou“ pak seděli dřevění diváci, kteří vše komentovali. Nad tím vším se pak rozprostíral ještě jeden plán, kde se realizovala projekce: tu texty, tu symboly, tu atmosféra… Jakoby fungovalo jakési renesanční perpetum mobile…
Tak tolik zhuštěný dojem z festivalových představení. Ale nemohu pominout ani doplňkové akce. Konal se seminář o dětské literatuře, ale konal se v době, kdy se hrálo divadlo, a to jsem upřednostnila. Takže podrobnosti nevím. Velmi zajímavá byla prezentace Center for puppetry arts z Atlanty, kdy jsme se dozvěděli, jak tohle centrum funguje a mohli jsme se nechat inspirovat i pro naše aktivity. Nesporně zajímavý byl i seminář týkající se vzájemného vlivu českého a slovenského loutkového divadla, který vedli Vlado Predmerský a Karel Brožek a k němuž nemalou měrou ohledně vlivu polského loutkového divadla ve střední Evropě přispěl Henryk Jurkowski. Až dosud jsem se jen snažila popsat, co jsem viděla a slyšela. Pokud jde o resumé či zhodnocení kvality, pak bych si troufla říci, že letošní Bábkárská Bystrica byla přehlídkou spíše průměrnou. Slovenské a maďarské soubory často čerpají z folklóru – ať už jde o předlohu (lidové pohádky) či formu inscenace (lidové písně, kroje). To je ovšem známá věc. Pokud jsou obsah a forma v souladu, představení vůči divákovi funguje (Syn bílého koně, Braček jelenček, Domovní rekviem, Motýli pod nohami…). To je důležitá teze, i když rovněž nikterak nová. Nepříliš příznivá je podle mého názoru skutečnost, že loutková divadla nepracují vždy s loutkami, přesněji, že loutka často není základním prostředkem jejich sdělení, byť je v inscenaci přítomna. Ale ani to není nic nového. (Rozhodně ovšem tímto konstatování nemíním, že by divadla občas nemohla zabřednout i do vod neloutkových.) Na druhou stranu – „jen“ artistní práce s loutkou sama o sobě ještě nemusí přinést zřetelnou výpověď. Nejzajímavějším přínosem pro mne byla volba témat, byť pokus o jejich jevištní ztvárnění nebyl vždy zcela beze zbytku naplněn.
Tato konstatování nic nemění na skutečnosti, že festivalové setkání v Banské Bystrici bylo užitečné a rozhodně příjemné. Alena Exnarová