Alena Exnarová: Víkendový maratón v Jesličkách

Stalo se již téměř tradicí, že východočeská regionální přehlídka bývá nabitá. Bylo tomu tak i letos. Viděli jsme celkem šestnáct (z osmnácti přihlášených) představení loutkářských souborů z Pardubického kraje, Královéhradeckého kraje a z Děčína (a bylo dobře, že děčínský soubor projevil zájem zúčastnit se právě naší přehlídky - ale o tom viz dále). Pro nemoc v souboru se bohužel musel omluvit LS BODI z Jaroměře (byl přihlášen s inscenací původní hry Jany Dvořáčkové Pohádka z temného hvozdu) a nemohli jsme vidět ani Lenku Košťákovou z Jesliček s večerníčkem pro dospělé O neposlušných kůzlátkách, protože právě absolvovala zkoušky na DAMU.

V Divadle Jesličky v Hradci Králové jsme se letos sešli už v pátek večer, a tak se během víkendového maratonu (5.-7.4.) našlo i nezvykle dost času na diskuse s odbornou porotou, které předsedal Luděk Richter a jejímiž členy byli Dáda Weissová, Jarda Ipser a Honza Merta. Měli jsme se příjemně i díky vzorné péči "jesličkářů" - péči technické i kuchařské a vlastně i zásobovací, protože stále bylo co jíst a pít a přitom nás bylo víc než dost.

Zajímavé (i když nikoliv nové) je, že převážná většina inscenací vznikla na půdě základních uměleckých škol a je jistě pozitivní a inspirativní sledovat práci pedagogů a také postupný vývoj schopností jejich svěřenců, neboť v řadě případů vidíme, jak nám rok od roku vyrůstají - nejen fyzicky, ale i "loutkářsky". Trvá to již několik let a je velmi potěšující, že někteří absolventi "zušek" pak u loutkového divadla nadále zůstávají. Pravidelně se setkáváme s výsledky pedagogické a divadelní práce Oliny Strnadové (Žamberk),Romany Hlubučkové (Chlumec), Jany Mandlové (Svitavy), Ireny Truhlářové (Vysoké Mýto), Jirky Polehni a Jolany Brannyové (Jesličky Hradec Králové).

U Strnadové obdivuji, jak dokáže i se začínajícími dětmi se ZUŠ Žamberk vytvořit působivý divadelní celek, aniž by s nimi jakkoliv manipulovala - na jedné straně vidíme ukázněnost, řád a jejich plné soustředění, na druhé pak i svobodu a volnost, s níž se projevují. A cítíme především také vztah mezi Olinou a dětmi - laskavost, důvěru, partnerství. Cítíme to vždycky - ať už je Olina s dětmi na jevišti jako jedna z nich, či jen jako hudební doprovod stranou na kraji scény. To všechno dohromady zprostředkovává divákovi emotivní zážitek, pro který rád přehlédne, když se něco z hlediska divadelního tvaru tak úplně nepovede. Letos jsme viděli dvě představení. Prvním z nich byl Můj kocouří deník podle knížky Jiřího Koláře Z deníku kocoura Modroočka (úprava, režie a scénografie Olina, hudba Olina a Karel Šefrna). Vše se odehrávalo na dřevěném soklu: nejdříve jsme uviděli plochu zahrady s domečkem, ploty a dalšími prvky, která fungovala při "psaní deníku" a postupně se otáčela tak, jak se nám určité prvky objevovaly zvětšené pro jednotlivé scénky - setkávání se Modroočka s dalšími kočkami, poznávání světa, až po zařazení se do kočičí společnosti. Všechno velmi přesně reflektovaly písničky. Loutky koček byly hadrové a další "potvůrky" vyskytující se v zahradě droboučké, jednoduché. Přestože v této inscenaci hrály poměrně malé děti, byla jejich vybavenost velmi dobrá - jak ve slovu a písni, tak v přesné animaci loutek. Snad by se dalo vytknout jen to, že scéna, která vyznívá nejsilněji (setkání Modroočka se Zelenoočkou) se odehrává hned na počátku a nic už ji pak nepřekoná. Ale i tak - klobouk dolů! Druhé představení nazvané Čtvero hrála Olina společně s dvěma nejmenšími dětmi (kolik jim tak může být - osm, devět?) a čerpala z knihy Jiřího Kahouna Ze zahrádky do zahrádky. Viděli jsme čtyři drobné příběhy vížící se k ročním obdobím, provedené jednoduchými prostředky - drobnými loutečkami na "scéně" z vlastních těl, s písničkami. Celek nese všechny atributy Olinčiny práce, o nichž jsem psala výše. Pokud bychom chtěli představení hodnotit z hlediska výstavby a gradace, pak by mu bylo možné vytknout, že nejsilněji vyzněl první příběh jarní. Ale i tak jsme si užili.

U dětí Romany Hlubučkové ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou jsme zvyklí na dobrou mluvu a vůbec kultivovanost jejich projevu. Tak tomu bylo i tentokrát. Setkali jsme se s dvěma představeními souboru "Tak co?", jehož členy jsme už párkrát viděli. A je třeba říci, že svou praxi nezapřou. Inscenaci hry Josefa Křešničky Kuřátko Tinka si děti upravily, výtvarně vybavily i režírovaly samy (za supervize Romany, pochopitelně). Hrály s maňásky nad paravánem, s divadelně vypointovanými situacemi. Snad jen méně razantně, než by zvolený druh loutek vyžadoval. Také plošné rekvizity (kost, vajíčko) práci s maňásky moc nepomohly. Ale v každém případě nás potěšily. Stejně tak i druhým představením Lakomé Barky. To odehrála dvě děvčata na stole malinkými marionetkami v dekoraci - leporelu. Nadchly nás loutky prasátek - před námi nafouknuté růžové balónky s namalovaným rypáčkem, očima a ušima. Opět úprava, režie a scénografie kolektiv. Bylo to vtipné, vypointované (jak nádherně vyšlo například bodnutí prasete!) a hlavně své, což nás donutilo zapomenout na charakteristickou interpretaci Jana Wericha i známý loutkový film.

Bruncvíkové z Dramatické školičky Svitavy nám předvedli Drobné etudy. Už sám název hovoří za všechno - šest minipříběhů, jejichž společným jmenovatelem byla práce s maňáskem. S ním začínali, učili se a jistě hodně pokročili. Zajímavá ukázka práce. Pokud bychom ovšem chtěli celek hodnotit z hlediska parametrů divadelního představení, pak je stále ještě na čem pracovat: na razantnější a přesnější práci s maňáskem a rekvizitou, ale i na výstavbě a pointování situací a odstranění zbytečných slov.

Přiznám se, že ač mám vlastní děti, neodhadnu obvykle věk jiných. Ale snad se příliš nepletu, když se domnívám, že představení, k nimž se dostávám nyní, hrály už děti o něco starší. Tedy - děti ! Abych je neurazila - spíš slečny a mladí pánové. Z líhně Jirky Polehni jsme zhlédli dvě představení. Soubor Kája, ZUŠ Na Střezině předvedl (tedy vlastně předvedla - Karolína Rozsívalová) variaci na Andersenovu Princeznu na hrášku (úprava a režie Jirka, scénografie Jirka a Karolína, hudba Karolína). Kája přichází se scénou z kartonu na zádech a ptá se nás, jestli víme, kdo je. Dozvídáme se, že je královna. Rozevírá na stole scénu a malými marionetkami odehraje příběh o tom, jak chtěla oženit syna s pravou princeznou - to je ta, která se nevyspí na hrášku. Nakonec prince dostala ta nejhorší satórie a královnu vyhnala. A ona teď chodí po světě a příběh vypráví. Sledujeme kultivovaný projev. Loutky to Káje moc neusnadňují, protože samy nestojí, a tak když s nimi vede dialog, musí je držet. Některé střihy mezi jednáním postav tak nejsou zcela ostré. Také temporytmus je trochu pozvolnější, než by měl být. Ale to je možná ovlivněno tím, že herečka hrála s čerstvě vymknutým kotníkem. Pro soubor Záchvat pak Jirka Polehňa upravil povídku Naděžda, pod níž je podepsán fiktivní autor N.I.Petuchov, ale zřejmě jde o povídku Gogolovu (režie Jirka, scénografie kolektiv, hudba Monika Janáková). Musím se přiznat, že pro mne inscenace byla nesmírně silným emotivním zážitkem - bohužel, kromě samotného závěru, takže katarze se nedostavila. Na začátku se za znění pro ruské prostředí charakteristické hudby vynořují ze tmy jeviště světla svíček, jež herci donesou na rampu, jejímž středem je ikona - rámuje scénický prostor, tvoří jako by střechu domu. Pod ní v pozadí jsou na stupních vymezeny dva hrací prostory. Hraje se loutkami voděnými zezadu, s rukama na tyči, při práci s rekvizitou občas zafunguje "živá" ruka vodiče... Každá loutka má několik vodičů - jsou oblečeni v černém, vidíme jen ze tmy vystupující soustředěné obličeje. Animace loutek je výborná, zvukový plán přesný - ani nedutáme. Sledujeme příběh dvou rozverných studentů teologie, kteří se ocitnou v rodině, kde je nejmladší dcera (či celá rodina?) v noci vlčicí. Když je (údajně?) zabita lovci, má se jeden ze studentů modlit tři noci nad její rakví, aniž by se na ni podíval. Nevydrží, podívá se, zestárne a - najednou ho "schlamstne" rakev a ozve se vůči druhému studentu: teď jsi na řadě ty! A konec. A já si připadám ochuzená, že mi není jasné, co a proč se stalo. Či jaký to má smysl. Jirka při diskusi říkal, že to má být o tom, že každá sranda jednou končí. Ale mně (a vím, že nejsem sama) ten rychlý konec byl nějak málo. Moc bych si přála, kdyby s tím ještě něco udělali. A ještě poznámka - v závěru diskuse na ně kamarádi práskli, že jsou to začátečníci a prvně hrají s loutkou. Nenapadlo by mne to. Všechna čest!

S Mirkou Venclovou, s níž pracuje Jolana Brannyová, jsme se setkali už na loňské přehlídce a už tehdy se všeobecně líbila. Také letos se představila s divadlem jedné herečky s dlouhým názvem Tygr, mnich a šakal;Strom, kráva a cesta a Mirka. Je to indická pohádka (úprava Jolana a Mirka, scénografie Mirka, režie a hudba Jolana). Mirka přijde na scénu v dlouhém plášti a vysoké čepici a začíná vyprávět, zpívat a hrát - nejdříve s molitanovou loutkou tygra, který se chytne do klece. Slibuje mnichovi, že ho nesežere, když ho vysvobodí z klece. Mnich mu uvěří a tygr ho chce sežrat. Kráva, strom i cesta jsou názoru, že dobro nebývá odpláceno dobrem a že to mnichovi patří, když tygrovi naletěl. Nakonec mnicha lstí zachraňuje šakal a tygr opět končí v kleci. Také mnich s krávou a šakalem jsou molitanové loutky. Ale jinak v sobě Mirčin plášť i čepice skrývají překvapení: obrácením čepice tu máme strom, z rukávu pláště se vysouká cesta… Je to představení ve všech složkách čisté, nápadité, se smyslem pro formování celku. Snad mohla být ještě pregnantněji sdělena filozofie příběhu a zřetelněji proveden šakalův záměr přelstít tygra a zavřít jej opět do klece. Druhou inscenací Jolany a 3.ročníku II.cyklu ZUŠ pak byla Carmen - projekt ambiciózní a nadmíru odvážný. Hraje nám šest děvčat oblečených v nádherných červenočernobílých kostýmech (všechny jsou přece Carmen!), v bílé scéně tvořené látkovými (jakoby krajkovými a vyšívanými) paravány. Hrají malými maňásky a další směsicí nejrůznějších typů loutek, hrají i "živě", tančí, zpívají. I výběr a použití hudby je odpovídající. Ale v tom množství prostředků a nápadů nám poněkud uniká příběh i postavy samotné. Že je to o tom, že chlapi jsou jen loutkami v rukou žen, jsme si také spíše domysleli, než že by to bylo výrazně předvedeno. Ale tvůrkyně vědí, že mají před sebou ještě kus práce a já doufám, že jejich Carmen uvidím ještě jednou - až ji dodělají.

Fakariáti ZUŠ Vysoké Mýto předvedli v úpravě a režii Ireny Truhlářové Cervatesova Dona Quijota pod názvem Náš Don Quijote. Základním materiálem scény a loutek bylo dřevo - štafle s vrtulí jako větrný mlýn, skrz ně položená dřevěná deska, na níž se hrálo a která se (proč?) občas přesouvala tu víc doprava, tu doleva. Hrálo se i okolo, loutkami z hrubého, jen částečně opracovaného dřeva, z rozštípaných špalků. Mladí lidé působili na scéně příjemně a jistě věděli, co hrají a proč, jaké si v příběhu našli téma. Jen to tak docela nešlo přes rampu. Přiznávám, že jsem trochu tápala, protože jsem ztrácela nit příběhu a chvílemi jsem se přistihla, že sleduji jenom vnější formu a nikoliv obsah, téma. Při diskusi s porotou jsem si ověřila, že jsem nebyla sama, kdo to takto vnímal (nebo nevnímal?).

Ve výčtu souborů "zušek" se dostávám k tomu, který byl u nás poprvé, protože zdaleka: DdDd ZUŠ Děčín, vedenému Janou Štrbovou. A myslím, že mohu napsat nejen za sebe, že jsme byli rádi z projeveného zájmu o účast právě na naší přehlídce, protože ji rozhodně obohatil a moc nás potěšil. Děčínští předvedli představení s názvem Bylo, nebylo…, což byly vlastně dvě pohádky, původně vzniklé samostatně, ale nakonec je propojili písničkou a předvádějí rovněž společně (režie Jana s Alenou Pavlíkovou, hudba Jana, scénografie Marcela Sufčáková a Jana). Základem scény je bílý látkový paraván, základem kostýmů dětí pyžamo (v diskusi se posléze hledaly důvody proč - je příliš určující). První pohádka je rumunská a jmenuje se Jak kvůli vajíčku šel kohout na zámek. Je o dědečkovi, který - aby nebyl sám - pořídil si kohoutka. Když posléze dostal chuť na vajíčka a zlá sousedka je odmítla vyměnit za pytel pohanky, kohoutek mu je opatřil tím, že přivedl slepičky ze zámku, kde poté naopak zavřeli slepičku zlé sousedky. Paraván je složen ze spousty záclonek, jejichž odkrytím se objevují jak vypravěčka, tak prostory pro jednotlivé sekvence pohádky. Dědeček, sousedka a král jsou představováni živě, slepičky a kohoutek pěknými pestrými maňásky. Druhá pohádka nese název Hebe, hebe, hebere a napsala ji podle pohádky bratří Grimmů Modrý kahanec Milada Mašatová. Komediant Matěj se toulá světem a malými marionetkami na přenosné scéně hraje lidem Fausta, až je jednoho dne naverbován na vojnu. Se zmrzačenýma rukama jej pak odkopnou. Ale dostává se ke kahanu, v němž se ukrývají heberkové, kteří mu nejprve uzdraví ruce a pak plní jeho další přání. Potrestá krále a královnu, kteří ho předtím odvrhli. Ti ho chtějí popravit, ale posledním přáním se díky heberkům zachrání a vrací se ke svým loutkám. Kahan ničí, aby nemohl být zneužit. Paraván v této pohádce slouží nejen k vymezení prostoru posunem záclon, ale i ke stínohře (sestup Matěje do jámy pro kahan a první setkání s heberky). Hudba se v inscenaci proměňuje podle vyznění obou pohádek. V provedení pak mají obě pohádky kromě téhož výtvarného základu společný především cit pro temporytmus, bezprostřednost a přirozenost hereckého projevu, kvalitní animaci loutek a muzikálnost - opravdu nádherně zpívají! Je v tom všem cit i nadhled a je radost být toho účasten jako divák.

Tím jsem vyčerpala "zušky". Ale ještě jeden dětský soubor se na přehlídce objevil - Loutková scéna Smiřice s inscenací hry Niny Gurevičové Kačátko (režie Jiří Zahálka, výprava Vladimír Leština). Hrálo se spodovými kornoutovými loutkami nad paravánem. Režisér sáhl po výpravě z fundu souboru z období 60.let 20.století, kdy byl dospělý soubor na vrcholu své slávy a slavil leckteré úspěchy. Dnes už se bohužel ukázalo, jak doba běží a jak je text, který tehdy prošel mnoha divadly, zastaralý, upovídaný, mentorský. Jak text, tak i technologie loutek jsou dokladem toho, že tehdy se více hovořilo než jednalo. Navíc vtahování dětí do děje (zachraňují kačátko různým štěkáním, střílením apod.) je už v předloze poněkud mentorské a není snadné se s tím vypořádat. Všechna čest představitelce pasačky, že to celkem přirozeně zvládla. Děti vůbec hrály s viditelnou chutí a byly kultivované. Věřme tedy, že příště bude mít režisér ve volbě předlohy šťastnější ruku a poskytne dětem svobodnější prostor pro jejich tvořivost.

Stálicí přehlídek je už řadu let svitavské Céčko. Letos přivezli inscenaci nazvanou Slon (autor Antonín Mareš, úprava Petr Mohr, Blanka a Karel Šefrnovi, scénografie Jindra Pevný, hudba Karel). V Indii se narodí slon. Nechce se mu pracovat, tak se nechá ulovit, protože je mu slíben bezpracný život ve "svobodné" Evropě. Z Holandska je prodán do Německa, kde začne být na obtíž a chtějí se ho zbavit. Nechají ho stavět dům z porcelánu, aby se při stavbě zabil, což se stane. Ale dál pokračuje jako kůže v muzeu (zřejmě zkušenost?), která pak také umírá(?). Pan Vaníček z muzea ji pohřbívá a odchází do hor. Je to o nás všech - "odchází tak, jaký byl jeho život". Tedy - mělo by to tak být, ale není to až tak zřetelné. Mým prvním nejsilnějším dojmem, když inscenace začala, bylo výtvarno - naivní obrazy indické krajiny, z nichž se jako by vylupují plošné loutky slonů a dalších zvířat. Je silné při narození slůněte, jeho poznávání světa, až k tomu, že nechce pracovat a nechá se ulovit. Pak se pro mne příběh poněkud lomí a drobí, sleduji jednotlivé epizody, u nichž se pro mne najednou dostává příběh do pozadí a vystupují filozofické podtexty, a já se trochu ztrácím (u kůže pak už docela dost). Přitom vše stále sleduji se zájmem, protože atmosféra (v hudbě, výtvarném pojednání, herectví) je velmi působivá - o to víc mrzí, že mi nejspíš něco uniká. Když všechno končí, říkám si, že je to o zrození, životě a smrti. Ale v hlubších kontextech se neorientuji. Přesto pro mne byla inscenace jedním ze silných zážitků přehlídky.

Další velmi silný zážitek mi zprostředkoval soubor DNO Hradec Králové, a to hned dvakrát. Přehlídku zahájil s inscenací Oslík (autor Jiří Jelínek, režie DNO, scénografie Klára a Dora Dernerovy, hudba "Strýc Josef"). Je to vlastně parafráze biblického příběhu o narození Ježíška. Odvíjí se od oslíka, který svému pánu vydělával peníze tím, že vozil děti a byl z toho unaven, takže tvrdil, že je nenávidí. Po práci si šel zahrát k příteli volovi šachy. Přišli Marie a Josef s prosbou o nocleh, narodil se Ježíšek. Ale tahle idyla končí "černěhumornou" pointou, kterou nebudu prozrazovat. Konečně - u Dna nic neobvyklého. Ale vůbec to není drsné a neetické, protože se hraje láskyplně, se vztahem k tomu, co aktéři dělají i mezi nimi navzájem… Oslík a vůl jsou loutky navlečené na ruku (něco mezi rukavicí a maňáskem), děti pak miniaturní hadrové panenky, Josef a Marie panenky o něco větší. Hrají dva herci za doprovodu čtyřčlenné kapely. Celek je divadelně precizně vybudován, včetně překvapivosti pointy.

Další lahůdkou, kterou pro nás DNO připravilo, byla Revue (autoři Jiří Jelínek + DNO + Jan Kratochvíl, režie Jiří + DNO, scénografie DNO, hudba Jan + DNO). Odvíjí se před námi sled jednotlivých epizod v různých žánrech (komický výstup, horor atd.). Sledujeme hru s předměty (rohlíky), hračkami (auto a panenky), s barevnými kýčovitými plyšáky, které tu snad získávají i duši… Muzika je skvělá a naprosto přesná a nejeden song nám utkví (například ten o rohlících, jak stojí frontu na vyprodání). Uvědomujeme si nádherně osobité zacházení s klišé. Vypadá to všechno jakobynic, jako by lehce nahozená nezávazná zábava - a najednou se v závěrečné (v podstatě tragické) epizodě všechno spojí v jeden celek. (Opět nechci prozrazovat pointu). Je to zábava, které nechybí divadelní kvality, ale především nechybí také duše.

Na závěr mi zůstala tradice. LS Martínek TJ Sokol Libáň v čele s Honzou Řezníčkem se už roky věnuje pěstování tradičního marionetového divadla. A pamatuji doby, kdy to mělo říz, především díky Honzovým mluvičským schopnostem - zvládl řadu postav hry okouzlujícím způsobem odmluvit sám, tak jak to v minulosti činívali kočovní loutkáři. A taky vodění loutek bylo tehdy na přijatelnější úrovni. Tentokrát použili starý playback a předvedli Schmoranzův Začarovaný les. Pravda, efekty nešetřili, užili jsme si ohňů, kouřů a svítících očí, ale přišlo mi nějak líto, že už to není, co bývalo. Ale třeba zas někdy bude!?

A co říci závěrem? Snad jen tolik, že se nám přehlídka opět vydařila a že opět měla velmi slušnou úroveň. Takže nezbývá, než si přát, aby to vydrželo i v letech příštích.

Ceny :

Hlavní cena za inscenaci: DLS ZUŠ Děčín za inscenaci Bylo, nebylo...

Souboru Záchvat, ZUŠ Na Střezině za výtvarné pojetí loutek a práci s nimi v inscenaci Naděžda.

Olze Strnadové za scénografii a hudbu v inscenaci DS Očka, ZUŠ Žamberk Můj kocouří deník.

DLS Očka, ZUŠ Žamberk za loutkohereckou práci v inscenaci Můj kocouří deník.

DLS Tak co?, ZUŠ Chlumec n.Cidl. za výrazný posun v tvorbě v inscenaci Kuřátko Tinka.

Jindrovi Pevnému z LS Céčko Svitavy, za scénografii v inscenaci Slon.

Karlu Šefrnovi z LS Céčko Svitavy, za hudbu k inscenaci Slon.

LS DNO Hradec Králové, za osobité pojetí inscenace Oslík.

Mirce Venclové z Divadla Jesličky ZUŠ Na Střezině za herecký výkon v inscenaci Tygr mnich a šakal; Strom, kráva a cesta a Mirka.

Tereze Picyakové a Vojtěchu Všetičkovi z MY TŘI ZUŠ Žamberk za herecké výkony v inscenaci Čtvero.

LS DNO Hradec Králové, zvláštní cenu za inscenaci Revue.

Výběr pro LCH:

Nominace: DdDd ZUŠ Děčín s inscenací Bylo, nebylo...
Doporučení do širšího výběru:
DLS OČKA, ZUŠ Žamberk s inscenací Můj kocouří deník,
LS DNO Hradec Králové s inscenací Oslík,
LS CÉČKO Svitavy s inscenací Slon.
Jako inspirativní představení LS DNO Hradec Králové s inscenací Revue.

Doporučení pro Faustování:

LS ZÁCHVAT ZUŠ Na Střezině Hradec Králové s inscenací Naděžda
DNO Hradec Králové s inscenacemi Revue a Oslík
LS CÉČKO Svitavy s inscenací Slon
JESLIČKY, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové s inscenací Tygr, mnich a šakal, Strom, kráva a cesta a Mirka