Alkéstis: tragedie, komedie, paradox…
Divadlo Čára uvede poslední představení v Česku nikdy dříve neinscenované Eurípidovi hry Alkéstis. Derniéra 22/11 v 19:30h. v Divadle v 7 a půl, Sukova 4, Brno.
Inscenace je prvním uvedením této přibližně dva tisíce pět set let staré hry na českém divadle vůbec. Jejím tématem je pohádkový příběh z antické mytologie pojednávající o nejzákladnějších lidských pocitech: radosti, zoufalství, strachu a štěstí.
Zdá se, že lačníme - v umění jako patrně i v životě – především po "akci", rychlosti, po vzrušujících, snadno zasahujících, ostře vypointovaných obrazech a též zážitcích. Zvykli jsme si na přímočaré, pohyblivé a také rychle odplývající střípky nabízené dnes filmem stejně jako divadlem, novinami či televizí. Jakoby se vytratila potřeba (a umění) zastavit se a rozhlédnout, potřeba autentického a osobního přístupu ke světu. Přitom to ale jsou právě tato zastavení a osobní zaujatost, která umožňuje podat úplnější a přesnější zprávu o světě, která umožňuje vůči němu zaujmout stanovisko. Tato schopnost je vlastní "básnickým uměním" a Eurípidova Alkéstis je jedním z jeho nejzajímavějších exponentů.
Alkéstis je hra překvapivě živelná a tedy do značné míry též nestálá. Její nestálost má však (naštěstí) dost daleko do nesourodosti která se občas objevuje při některých obdobně míněných současných pokusech. Zvláště zajímavý je vývoj děje, který od "pohádky" dospívá přes tragédii až k šťastnému vyústění. Podobně nestálá je také forma představení: vše se totiž pohybuje mezi dvěma protipóly – mezi klasickou tragédií a "komediantským" divadlem místy zacházejícím až do parodie. Obě tyto zdánlivě nesourodné formy se přitom nejen kontrastně doplňují, ale často dokonce i navzájem významotvorně slučují. Vzniká tak silné napětí mezi jednotlivými výstupy i v nich samotných. Tak například král Admétos pláče nad svou právě zemřelou chotí, zatímco jeho lid už nadšeně vítá "národního hrdinu" Héraklea. Celý palác oplakává mrtvou zatímco se Héraklés opíjí a zpívá. Vypjatě tragické scény se zde střídají s vypjatě komickými a celek se tak – včetně své dynamiky - velmi přibližuje k něčemu, co můžeme vnímat jako jakýsi základní koloběh života ve kterém se pocity štěstí prolínají se smutkem.
Je dobrovolná oběť čistým dobrem a nebo může zplodit zlo? Co je horší - odmítnout z vážných důvodů příteli pomoc nebo jí proti tradici a zásadám slušnosti poskytnout a tak uvalit zlo na nevědoucího žadatele? Je to, co se nám jeví jako definitivní, neměnné, takové skutečně nebo pouze zdánlivě? Co všechno je nutné prožít aby člověk přestal být sobcem? Je možné spoléhat se pouze na analytický rozum? Lidský život je cesta plná různých zastavení, rozcestí a zlomů. Některé věci lze v životě vyřešit vlastní silou, jiné získat za pomoci dalších lidí, další si je možné vyprosit. Jsou však určité věci, které člověku nezbývá něž přijmout. Teprve pak možná může přijít odměna v podobě poznání a možná i splnění nějakého lidského snu.
Eurípidés: ALKÉSTIS
Překlad Ferdinand Stiebitz a Rudolf Mertlík
Hudba Alžběta Klímová
Úprava Alena Beková a Ladislav Stýblo
Kostýmy Jitka Matulová
Dramaturgie Alena Beková
Režie Ladislav Stýblo
Hrají Lenka Luklová, Iva Zejdová, Markéta Matoušková, Jana Alfabeta Cindlerová, Jiří Bartoň, Přemysl Hnilička, Víťa Jakubec
Premiéra 27. února 2002
Divadlo Čára
