Baryk, který ztratil cestou svého pána
Výtky na adresu oblíbené, dnes již jen jemně provokující skupiny Buchty a loutky týkající se jejich dramaturgie se objevují v kritikách snad co Buchty a loutky Buchtami jsou. A je pravda, že si dramaturgií, jak se alespoň zvnějšku zdá, příliš hlavou nelámou. Pokud bychom hledali v jejich tvorbě nějakou červenou nit, pak by to byly patrně nejspíš adaptace oblíbených knižních a filmových předloh, ke kterým je váže nějaký osobní vztah či vzpomínka – a to bez ohledu na žánr, dobu, styl...
Podobně je to i s výtvarnou stránkou. Buchty nemají už od doby Tomáše Zmrzlého dlouho „svého“ stálého výtvarníka. Pravda, prolnuli se tu dnes už renomovaní a tehdy ještě začínající výtvarníci jako Bára Čechová, Renáta Pavlíčková i Robert Smolík, „výtvarno“ Buchet však jako bylo především předurčeno předvýběrem rekvizit, použitých hraček a sériově vyráběných loutek z „osobních archivů“ samotných interpretů.
Pokud tedy jde o realizaci nejrůznějších předloh, samotný fakt, že v jejich tvorbě padla tentokráte volba na příběh inspirovaný seriálem bizarně romantických pláten svérázného výtvarníka, akademického malíře Martina Kuriše, je opravdu u Buchet něčím ojedinělým. Mohlo by se zdát, že naivistické (leč řemeslně dokonalé a ve zpracování pozadí jednotlivých výjevů až titěrně přepečlivé) obrázky tohoto malíře budou Buchtám záminkou k rozehrání fantaskního kolotoče. Setkání podivných bytostí a jejich ještě podivnějších životních propletenců (eroticky přitažlivá blondýnka Helenka, temperamentnější Magda s maskou, která je životní partnerkou koni Vitouškovi, posmutnělý, ale agresivní vodník, opuštěný pes) s jistým kouzlem pouťových obrázků ze střelnice, je už na Kurišových plátnech dramaticky svůdné. Snad právě toto slibovalo, že vznikne opět specifická hodnota, kterou s tímto souborem už skoro dvě desítky let spojujeme. Ale ouha! Opak je pravdou!
Místo tajuplného, až temného erotismu Kurišových kreseb, které sám autor předkládá s naivitou dítěte jako „hezké příhody“, se na jevišti v trochu nemotorně vlekoucím čase odvíjí ne zcela jasný příběh. Dobrodružná cesta pejska Baryka, který se vydá hledat dceru Helenku svého nemocného starého pána, slibuje víc, než jen obyčejnou „puťovku“. Dokonce i naznačená Barykova setkání rozšířená postupně o příběhy jeho zvířecích přátel, jsou jaksi nedořečená, nedotažená a dokonce i významově nejasná. Buchty pracují většinou s perzifláží, vycházejí z důvěrné znalosti předlohy a jejího specifického, většinou groteskního posunu, Kurišovy příběhy se však tomuto přístupu samy vzpírají.
Přitom ouvertura celé inscenace je mnohoslibná – čtyři mládenci v dětských zimních kuklách a čepičkách (je zde silná inspirace právě Kurišovým obrázkem, který diváci mohli držet v ruce v podobě pozvánky či programu), s legračním ukulele v ruce, místo typického trojího divadelního zvonění třikrát projdou sálem za zpěvu jednoduchoučkého popěvku „Vítáme vás!“ Vypadají jako zvětšené postavy z Ladových obrázků a na konci působí dokonce jako vzrostlí „andělé našeho dětství“. Tenhle nápad však zůstává v inscenaci osamělý, bez další vazby k podivně se sunoucím výjevům. Ještě se tu bleskne další nápad – lupou zvětšený detail domečku na malovaném pozadí, který se posléze „prolne“ do malého jevišťátka se světničkou s osamělým starým mužem a psem Barykem. A pak už se jen řadí obrazy beze slov za sebou. Vlastně je tu všeho po libosti – nepříběhu, zajímavé technologie (loutky plošné i technologicky propracované marionety inspirované tradičními varietními loutkami – na částečky se rozkládající marioneta vodníka, loutky vznášející se i otáčející, na kolečkách se sunoucí). Baryk a jeho přátelé se setkávají s násilníkem, který bije koně, koně na kterém posléze odlétá krásná Magda s maskou na očích (jeden z nejhezčích obrazů inscenace), aby zcela vysílení dospěli k jeskyňce čarodějnice s pípajícími ptáky. Baryk i jeho přítel ježek usínají (umírají?), aby se v jejich podivném snu objevily všechny agresivní „zlé“ figury předchozích scén. Ze snu (smrti?)je budí volání ženy se světlými vlasy – patrně oné hledané a nalezené Helenky(?) se slovy „tady nemáte co dělat!“. Jsou v nebi, v záhrobí, zvolili špatnou cestu? Ale už je tu závěr s písničkou „Vítáme vás“. Putování životem k smrti skrze Barykova dobrodružství skončilo.
Teprve po přečtení autorova textu (ano, Kurišův Baryk je docela mnohomluvný text doprovázející sadu výjevů, ale v inscenaci Buchet a loutek se téměř nepromluví!), jsem pomalu nacházela tohle podivné poselství o cestě za svobodou a touze po ní, o hledání smyslu života, lásky a věznění v ní a kvůli ní. Kurišův text má půvab leporela, kramářské písně, vypráví příběhy, které mu ale Buchty nedovolí vyprávět. A to divákům slibovaly „strašidelný sen, horečnatou komedii či pohádkový horor“. Spojení Kurišova inzitního světa s rafinovanějším, sofistikovanějším světem Buchet, jakkoli se tváří dětsky a naivně, zůstalo někde na půl cesty. A tak se stalo, že se „Baryk“ cestou svému pánovi ztratil.
Nina Malíková
Buchty a loutky, Praha
Baryk – Dog on the Road
Tanec loutkových obrazů Martina Kuriše
námět, scéna, loutky: Martin Kuriš
scénář a režie: Radek Beran
hudba: Tomáš Procházka, Vít Brukner
Technologická pomoc: Robert Smolík
Psáno z premiéry: 16. 4. 2008.
