Benefice ve Zlíně je dynamická, vtipná a dobře zahraná, říká překladatel Michal Kotrouš

Na premiéru Benefice aneb Zachraň si svého Afričana přijel v sobotu do Městského divadla Zlín i Michal Kotrouš, který hru z německého originálu přeložil. Co mu dalo při práci nejvíc zabrat, čím se liší česká Benefice od německé a jaké pocity si odnášel ze zlínské verze? Na tyto i další otázky odpovídal v následujícím rozhovoru.

Autorku Ingrid Lausundovou u nás moc lidí nezná. Představte nám ji trochu. Jak se Vám s jejím textem pracovalo?

 Ingrid Lausundová je jedna ze současných dramatiček, kterou tady zpopularizovala právě hra Benefice. Do češtiny byly přeloženy ještě další její hry, Hysterikon a Případ zborcené páteře, ty ale zatím nezaznamenaly takový ohlas. Pak jsou ještě přeloženy její scénické monology, takové spíš povídky. S těmi jezdí po Německu a předčítá je. Všechny její hry mají společné to, že vznikaly až během zkoušení na základě improvizací, takže je to vlastně sled více či méně propojených čísel, jako by revuálních nebo kabaretních.

Bylo těžké převést německou hru na české poměry, aby si zachovala vtip a neztratila šmrnc?

Autorka je i režisérkou a inscenátoři musejí její text nutně upravit na své poměry, výrazně pokrátit a podobně. I sama autorka to zdůrazňuje. V textu jsou místní reálie, jména celebrit a míst a podobně.  Vycházejí z poměrů v Hamburku, kde Lausundová pracuje. I jména postav v originále jsou opravdová jména hamburských herců, s nimiž autorka jako režisérka pracovala. A jeden z nich je černoch a zorganizoval právě projekt stavění školy u něj doma, v Guineji Bissau. Tak z toho udělali hru. Propojili humanitární projekt s divadlem.

Čím se tedy liší německá Benefice od české?

Třeba Jede, jede mašinka pochopitelně v německém originále není, tam je to známá karnevalová odrhovačka, kterou ale tady nikdo nezná. Tak jsem navrhl v překladu Mašinku, protože mi přišlo, že má přesně ten rytmus, který by se dal upravit jako africká lidovka. Zatím ji žádný režisér jinou písní nenahradil, takže jsem rád, že jsem se trefil.

Sešli jste se i osobně? Pomáhala Vám s překladem?

Osobně jsme se nesešli, bohužel nikdy neměla čas, ale psali jsme si. S překladem mi nepomáhala, žádné velké zrádnosti jako třeba nářečí tam nejsou.

Co bylo největším překladatelským oříškem?

Hrdý jsem třeba na slovo "sračička", v jeho případě jsem nahradil jedním slovem dvě slova původní. Čeština je krásný jazyk a má hodně synonym. Někdy je pěkná práce vybírat to nejvhodnější.

Hrál jste si nějak i s názvem, nebo je původní?

Hra se jmenuje doslova Benefice aneb Každý zachrání jednoho Afričana. Zachraňte svého Afričana mi přišlo víc apelativní a divadla si stejně podtitul měnila (Zachraň svého Afričana, Zachraň si svého Afričana a tak dál).

Není ten název trochu zavádějící? Nebude návštěvníky zbytečně plašit, že se od nich budou chtít v prvé řadě peníze?

Na tom, že se diváci bojí, že se po nich budou chtít peníze, je ta hra založená. Je to klasická česká obava, že se po lidech bude chtít nějaká angažovanost - ale divák se tomu přece může i zasmát. Ale drsnější scény, kdy vyplují na povrch skutečné a otřesné reálie z Afriky, nenechají nikoho chladným. Je to tragické, podané s černým humorem, což si myslím mají Češi rádi. Smát se na úkor ostatních. Ovšem v Benefici nejde o prvoplánovitou legraci, hra opravdu donutí diváka zamyslet se a v ideálním případě z něj i dostane těch pár korun na školu v Africe.

Pokusil se někdo ten název změnit?

Ano, Činoherní studio Ústí nad Labem chtělo uvést Benefici pod názvem Zachraň Afričana, ale autorka to nedovolila. Přijde jí důležité, aby lidi přišli právě na Benefici a pak byli překvapení. Německý divák je ale trochu uvyklejší podobným experimentům a je i trochu víc angažovanější, nechce od divadla jen zábavu, ale i nějaké poučení a zamyšlení. Jak píše Lausundová v doslovu ke hře, přijde jí zajímavé zkoumat, jak bude divák reagovat na vybírání peněz, protože ho může zmást, jestli jsou kasičky opravdu pravé, nebo jestli je to pořád ještě divadelní fikce. Ale jsou pravé! Další autorčina podmínka je totiž to, že divadlo musí opravu zorganizovat vybírání peněz pro libovolný projekt spojený s budováním škol pro malé Afričany.

Viděl jste i jiné Benefice?

Hru zatím uvedla tři česká divadla, se Zlínem čtyři. V roce 2009 Divadlo na Fidlovačce, hned dva měsíce poté právě zmíněné Ústí nad Labem a v roce 2011 Východočeské divadlo Pardubice. Viděl jsem je všechny a každá byla jiná. V Německu to inscenují stejně jako u nás, tedy jako kabaret, jako veřejnou divadelní zkoušku. Ono je to i tak napsané. V jedné scéně (která ve zlínské inscenaci není, ale to nevadí) se mezi sebou baví dva herci: „A vidíme ty lidi?" „Jaké lidi?" „No tyhlety." „Vždyť je to jenom zkouška". „Takže je jakože vidíme.“ To je taky na té hře vtipné, že balancuje na křehké hranici mezi divadelní fikcí a realitou.

Jaké pocity jste si odnesl ze zlínské premiéry?

Nejnovější zlínská verze se moc povedla. Lidé se smáli celou dobu, takže to nespadlo do nějakého patosu o vybírání peněz, což je asi hlavní úskalí textu. Je potřeba, aby to lidi vzali trochu z nadhledem.  Zlínská inscenace je dynamická, jsou tam pěkné hudební pasáže, kde se zpívá a hraje, a především je vtipná a skvěle zahraná. Já jsem se bavil báječně.

Mgr. Michal Kotrouš (1973) Po maturitě na elektrotechnickém učilišti, jazykové škole a FF UK (čeština, němčina, divadelní věda) pracoval mj. jako učitel na zvláštním gymnáziu, korektor, překladatel, projektový manažer teambuildingové agentury či performer (Ervín na Letné), v současnosti pracuje jako agent v divadelní agentuře Aura-Pont, věnuje se mj. amatérskému loutkovému divadlu. V létě 2011 se zúčastnil překladatelského semináře v rámci soutěžní divadelní přehlídky v Mülheimu. Pro repertoáry českých divadel přeložil mnohé hry současných německy mluvících autorů, mnohé z nich objevil pro české scény (Kapteinová, Lausundová, Hub, Löhle, Linder, Freisingová, Stockmann, Buchsteiner, Lack, z populárnějších Mayenburg, Gieselmann, Bärfuss...). Znovuobjevil expresívní drama Ďáblice Karla Schönherra z roku 1914. Mapuje taktéž německou a rakouskou divadelní oblast, progresívní i bulvární.