Blanka Joseph Luňáková: Loutkářská Chrudim jubilující

Motto: Když vyšla v novinách kritika na jedno z prvních představení, jehož jsem byla autorkou, země se zachvěla a svět potemněl. Paní recenzentka, která vůbec nic nevěděla o vzniku a průběhu této mé lopotné a skrznaskrz poctivé práce, celé mé dílo rozmetala na prach. Ještě teď si vzpomínám, jak mně chutnala „křivda„. Všimněte si těch uvozovek. Dnes to vidím jinak. Jednu část té „své pravdy„ jsem si totiž uhájila sama před sebou a tu druhou jsem přehodnotila. Postupně jsem zkrátka sama uznala, že na tom tvrdém pohledu zvenčí něco bylo. Nerada bych, aby celý tento úvod působil jako vysvětlení, proč si teď, postavena na druhou stranu barikády, hraju na chytrou a dštím kolem sebe oheň a síru. Abyste si neřekli – sama se přiznala, že si jen léčí vlastní mindráky… Píšu to proto, že vím, jak bolí, když neznámý člověk v několika větách zpochybní všechno, čemu v tu chvíli věříte, čím žijete a do čeho jste vložili drahocenný čas, energii a lásku. Všechno je relativní – i názory na divadlo. Objektivní pravda v tomto smyslu je nesmyslem. Níže uvedené postřehy jsou v každém případě pouze mými názory, které se mohou jinému zdát zcestné. Takže v nejhorším, kdybych se vám jevila jako zahořklá baba s patentem na rozum, mávněte rukou a zůstaňte přesvědčeni o té své pravdě, o touze, hrát divadlo a o radosti, která ospravedlňuje i ty největší „chyby„ v kumštu.

LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM JUBILUJÍCÍ
Možných variant, jak vystavět článek o festivalu loutkových divadel, je mnoho. Dá se buď postupovat podle abecedního pořádku nebo podle hraných žánrů či druhů používaných loutek. Anebo podle počtu opon a jásajících diváků? Anebo snad těch usínajících?…
Fakt, že jsem byla požádána o písemné resumé z pozice porotce způsobil, že jsem svůj zorný úhel nasměrovala na posloupnost vedoucí až k nejvyššímu stupni vítězů. Lze se tak tedy dopátrat určité evoluce k cenami nejověnčenějšímu představení. Představení oficiálně neoceněná však jmenuji bez jakéhokoliv řádu či postranního úmyslu…
LS Louny je soubor nadšenců, který ctí marionety na nitích. Ovšem jako by přehlížel, že doba pokročila a že festival letos oslavil už 50. výročí svého vzniku. Při jejich provedení klasické pohádky DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ se totiž prakticky zastavil čas. Popisnost střídala popisnost jako kdysi ve zlaté éře loutkářských 50. let. Scéna vyvedená do detailů byla během reprodukované hudby nápadně připomínající „náladovky„ z obchodního domu přestavována pokaždé dlouho a důkladně. Loutky přitom zklamaly tam, kde byl popis namístě, kde mohly jít po svém charakteru a kde se přímo nabízelo předvést, co ti neobyčejní chlapíci v titulních rolích dokážou – při nafouknutí břicha Širokého a natažení Dlouhého zůstával divák na pochybách, zda se demonstrace povedla či nešlo-li o zlomyslnou zradu technologie. Poměrně jasný text scénáře byl vycpán kilogramy vaty, herci nijak nedotčeni fixováním replik mluvili často i všichni čtyři najednou doslova to, co jim slina na jazyk přinesla. Myslím, že by lounští zahráli „ z fleku„ jakýkoliv jiný příběh, jehož děj by aspoň přibližně znali. Představení působilo jako improvizovaná pohádka dítěti na dobrou noc hraná hyperaktivními rodiči, kteří se natolik nechali unést vlastní produkcí, že ani nepostřehli, že dítě už někdy v první třetině usnulo… Pojem znak a zkratka jsou tomuto souboru evidentně cizí a je to škoda, protože se svou dovedností získanou během dlouhé tradice a se svým elánem by při troše poučenosti dokázali v loutkářské kuchyni určitě víc než jen „otevřít konzervu„.
Naproti tomu LS Před branou Rakovník, který uvedl představení HONZA, ČERT A KAŠPÁREK rovněž s marionetami, projevil o zkratku velikou snahu. Bylo vidět, že se členové souboru s úpravou textu V. Čtvrtka potrápili, ale ani tak se nevyhnuli chybám. Jednání některých postav chyběla logika. Nikdo z diváků se například nedozvěděl, proč si čert přišel zrovna pro Rozárku, proč se s ní nakonec oženil právě Honza, který o ni vlastně vůbec nestál, proč si čert nakonec odnesl rytíře Hroznatu, když k tomu nebyla splněna podmínka… Chybělo i důsledné dodržování charakterů loutek. Kašpar hrubě řezaných rysů, od kterého se už předem předpokládala prostořekost, vypočítavost, sobectví a hlavně zábava, všechna tato očekávání zklamal. Byl něžně nazýván Kašpárkem, jeho chování bylo chuti mdlé a hrála ho žena. Na první pohled záporná postava chamtivého a zbabělého Hroznaty zase zmátla tím, že se pokusila o Rozárčinu záchranu, byť nepřímo a z obavy o svou vlastní budoucnost. A vítězství nad hrůzostrašným čertem se nakonec ukázalo vcelku banální záležitostí, což jistě neměl být záměr.
Ani rakovničtí se ve scéně se nevyhnuli popisu. O to víc ale vadilo, když loutky „procházely zdí„ a ne dveřmi namalovanými na pozadí.
Soubor málo uplatňoval to, co loutky dovedou a co jim sluší. Kde mohly nacházet příležitosti k drobným vyhrávkám, jen volně konverzovaly, naproti tomu v šarvátce s čertem, která se marionetami na nitích dala jen velmi těžko zvládnout, pouze odhalovaly svou bezmocnost.
Ale na to, že rakovničtí hráli s marionetami poprvé, prokázali velkou zručnost.
Zřejmě nejmladšími účinkujícími byli žáci ZUŠ souboru Tak co? z Chlumce nad Cidlinou s pověstí JAN ZA CHRTA DÁN, kterou v rámci dramaturgického cvičení spolu s kolektivem upravila Alena Popelková.
Jevištní zpracování vyvolávalo však jistou pochybnost, je-li vždy všechno míněno vážně nebo hraje-li se s nadsázkou. Zajiskřilo to všude tam, kde záměr vyzněl jasně a diváci se mohli s chutí zasmát aniž by měli strach, že se vysmívají. Bohužel, četnější byla místa herecky nepřesvědčivá, kdy se váhalo, zda jde jen o úsměvnou neohrabanost nebo cíleně vypointovaný dialog. Příklad? Šlechtic se skácí k zemi, jeho dcera srdcervoucně vykřikne – Otče! Co se ti stalo?! A Jan, aniž by se nejprve přesvědčil o pravdivosti svého odhadu, jen suše zkonstatuje – Pochováme ho tady… Můj smích by byl halasnější, kdybych si byla jistá, že není škodolibý.
Stejné neujasnění koncepce vládlo i v pojetí louteček, které si soubor sám vyrobil z dřevěných špalíků. Byly mile naivní a jinak se s nimi ani hrát nedalo. Ale i tady chyběla jistota záměru nebo aspoň schopnost umět prodat i nedostatky. Loutky chodící v podřepu mohly být buď lépe navázány anebo se z tohoto technologického handicapu mohla stát přednost.
Ve víru hry se poztrácely některé důležité vztahy. Nebylo patrné, jestli má Krasava svého otce opravdu ráda, jaký vztah má on k ní, jestli vůbec ví o její lásce k Janovi, a tak dál… Všechny vzniklé otazníky se mohli chlumečtí nakonec pokusit přebít svou spontánní hravostí, ale i ta působila příliš nacvičeně a disciplinovaně jako „vymyšlená a nazkoušená„ legrace… Přes všechny nedostatky porota ocenila snahu svébytně se vypořádat s nelehkým úkolem.
Tatrmani z Bechyně rozpoutali ve veřejné diskuzi s porotou vášnivou debatu tím, že nepřijeli s představením, ale vlastně jen s ukázkami školní práce inspirovanými POHÁDKAMI tak, jak si na ně pamatovali ze svého dětství. Vlastně to byly Tatrmanky – studentky keramické školy – a ke svým pěti příběhům si samy vyrobily loutky. Upřímně řečeno – snad s výjimkou stínoherně hrané pohádky o Dhruvově přání jsem velký výtvarný vklad a cítění příliš nepozorovala. Jen ve zmíněné indické pohádce herečka dokonce pracovala s výtvarnou metaforou, vršíc na sebe krabice tvořící malá jeviště jako stupínky na cestě do nebe. Jako jedna z mála hrála s vnitřním zaujetím a dokázala navodit atmosféru mýtu. Dojem z ostatních pohádek trochu kazila buď špatná dramatizace, ve které se herecké akce zbytečně komentovaly a vysvětlovaly, nebo se jen tak „mumlalo pod vousy„ namísto zřetelného oslovení diváka („Kouzelné chřestidlo„), občas pohádce chyběla základní myšlenka, kvůli které se vůbec hraje („Duchové„ a „Tři malá prasátka„), u poslední z pohádek („Obrova zahrada„ podle Oscara Wilda) bylo téma sice velmi silné, ale hrané nešťastně zvolenými loutkami, výtvarně ne příliš zajímavými a technicky těžko zvládnutelnými. Svými proporcemi šly navíc proti logice příběhu – malý chlapec byl například téměř větší než obr…
Výtky padaly především na hlavu vedoucího souboru Josefa Brůčka, že se pro tyto krátké studie určené spíše rodičům a přátelům při vystoupení na konci školního roku nepokusil najít nějaké společné a jednotící raison d´etre a nesplnil tak základní kritérium k účasti na festivalu, totiž nenabídl celistvý jevištní tvar, nýbrž polotovar.
Podivíni z Podivína zahráli pohádku Vlasty Špicnerové JAK SE HONZA NAUČIL BÁT, což je titul vyjadřující konkrétní obsah. V praxi už vyjádřen nebyl. Honza se totiž přímo v pohádce bát nenaučil a pointa přinášející vysvětlení se pouze odzpívala v závěrečné písničce. Byla příliš krátká a unikla pozornosti. Dalším problémem předlohy bylo princeznino zakletí čarodějem Hermanem Kodešem – strach z lidí. Souhlasím s tím, že strach je tou nejstrašnější nemocí, jenže princezna se ani tak nebála jako spíš sama lidi děsila. Služka z ní byla tak vystrašená, že spadla se schodů a zlomila si vaz, a ti ostatní buď už padali sami anebo do nich princezna strčila. I když šlo především o problém autorky, v moci režie bylo neakcentovat ho, ale naopak se ho jevištními akcemi snažit zmírnit. Snad by toto usnadnila i pěkná funkční scéna – kdyby byla. Pár otlučených praktikáblů jsem chápala jako znouzectnost, ale na druhou stranu – když už si soubor nechal vyrobit tak pěkné a vtipné loutky, nenašlo by se ještě trochu peněz, času a nápadů navíc?
Hráno bylo s velkou chutí a jiskrou, škoda jen, že některé postavy občas vypadávaly z rolí. Herečka hrající princeznu se třeba krásně styděla, pak měla „padla„, protože hovořil partner, a pak se zase s elánem vrátila do akce, neboť zazněl šlágvort. Herec představující krále zase v dialogu živě komunikoval, zatímco jeho loutka byla v transu zahleděna kamsi do zadních řad.
Upřímně ale myslím, že se pohádka líbila, děti byly šťastné, že čaroděj dostal přes kebuli, a bavili se i dospělí.
BUDULÍNEK Č. 3 v podání souboru Bifule ZUŠ Na střezině Hradec Králové patřil k Pohádkám naruby Josefa Lady v úpravě Josefa Pehra a Jiřího Polehni.
K důvodu, proč si zvolila právě toto, se Bifule přiznala až na samém konci diskuze s porotou. Vysvětlila, že v souboru proběhly vnitřní změny způsobené odchodem některých členů a že Budulínek byl uchopen v jakési bezradnosti a v očekávání toho správného rozjezdu a nové tvůrčí potence… Od Bifule je totiž publikum zvyklé vídat jinačí kousky.
Letos předvedla pohádku vycházející z inverze klasického příběhu o Budulínkovi. Dovedné hře s maňásky předcházel poměrně dlouhý činoherní úvod, který naznačoval zcela jiný rámec a styl, než k jakému nakonec došlo. Aby byl princip „naruby„ dodržen a přitom měl aspoň trochu hlavu a patu, zdála se hlavní zápletka dost uměle vykonstruována. Hlavně v závěru, kdy se „statečná„ liška postaví „nebezpečnému„ okupantu své nory, kterým je už beztak dost vystrašený Budulínek. Vypudit ho z ní nedalo tolik práce. Budulínek ostatně v doupěti zas tak moc neřádil, až na jednu drobnou epizodku, ve které liščátka zapojil do elektrické sítě. Podobně „zadarmo„ dostala liška nazpátek svoje dětičky z chaty pohodlných a do sebe zahleděných tet, kterým mláďata začala už brzy jít na nervy. Vlastně stejně jako Budulínek… A jeho morální obrácení? Přišlo náhle jako blesk z čistého nebe. Zkrátka prohlásil, že už je hodný, a bylo to…
Další ukázka toho, jak důležitou roli na divadle hraje dobrá volba předlohy a dramaturgie. Tvůrci byli výtvarníkem pochváleni za barevné sladění kostýmů se scénou a loutkami.
Rakvičkárna je svébytný druh pouličního divadla, který se řídí svými vlastními pravidly. Nikdy v něm tolik nejde o děj, jako spíš o přesně mířenou ránu, načasovaný fór, sevřený rytmus a moment překvapení. Soukromé loutkové divadlo Poli z Hradce Králové, jmenovitě Jiří Polehňa, se sám pustil do dvou výstupů tohoto ražení („Pokažený piknik čili Zbitá smrt„ a „Nepohodlný svědek čili Pec nám spadla„) a zahrál festivalovému publiku RAKVIČKÁRNU 1+2.
Tyto dva příběhy hraje J. Polehňa za normálních okolností každý zvlášť. Na festivalu je předvedl dohromady, zřejmě aby naplnil požadovaný časový limit, ale to celku na kvalitě moc nepřidalo. Scénky spolu souvisely pouze shodnou výpravou, vystupující postavou Smrti a některými pro rakvičkárnu nezbytnými rekvizitami, jako je například palička na maso a rakev, a jinak se v představení příliš nespojovaly, ani jako celek negradovaly. Publikum se bavilo všude tam, kde maňásci v dohraných a vypointovaných situacích dokázali uplatnit, co jim tolik sluší - akci a gag. Na jiných místech jako by zůstávali na půl cesty a diváci marně hledali motivaci a logiku jejich vztahů a jednání. Byť šlo „jen„ o rakvičkárnu, mohlo leckomu vrtat hlavou, proč byl Kašpar svým vrahem zase znovu vzkříšen nebo proč mu pak ještě pomáhal v bitce se Smrtkou, když jeho snahou měla být spíš pomsta.
- On to hraje sám? To je frajer! – zaslechla jsem z publika a v duchu jsem na to přitakala. Na druhou stranu, kdyby J. Polehňa ze svých na sebe přísných požadavků trochu slevil a vzal si k ruce pomocníka, který by mu aspoň navlékal loutky nebo podával rekvizity, mohla mít celá legrace daleko živější spád.
TAKY TROCHU O KŮZLÁTKÁCH se jmenovaly dvě rakvičkárny a jedna klauniáda, kterou přivezl Spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou. Myslím, že svůj účel splnily, tedy že pobavily. V tištěném festivalovém přehledu s informacemi o účinkujících se píše – „…Hlavní protagonistku Jindru Š. jsme vloni na Loutkářské Chrudimi neprozřetelně nechali chodit na gag pod vedením turnovských Čmukařů a od té doby s ní nebylo k vydržení. Chtěla všude gag (my nevíme, co to je), ale dostala šanci v oprášených Kůzlatech…„ Citát přesně vystihuje ducha představení. Vymýšlet a vytvářet gagy a bavit se jimi, se stalo onou červenou nití protkávající všechny tři variace na téma koza + kůzlátka + vlk, popřípadě koza sama. A ve srovnání s chatrným činoherním rámcem i s dějem samotným šlo o nit daleko výraznější a pevnější. Rámec byl postaven na pouze naznačeném a dál už nedotaženém prvoplánovém vztahu mezi oběma hlavními herci, kdy žena, zkušená principálka, bere nešikovného „mladého„ tu s nadhledem, tu zase s mírným despektem. Byl to „vztah za každou cenu„, který jednotlivým příběhům ani celku k tečce příliš nepomohl. Škoda, že v obou rakvičkárnách hrály loutky stylizované tak trochu podle stejného mustru. Když pak měly ještě navíc nevýrazné a vzájemně se podobající kostýmy, jen těžko se dala rozeznat koza od vlka nebo kůzlata mezi sebou. Stejnost kůzlat byla způsobena i jejich splývajícími charaktery – dvě z nich byla například představena jako přisprostlí sígři litující každé rány, která padne vedle, přičemž ani jejich třetímu bráškovi – mazánkovi a žalobníčkovi – nebylo proti mysli maminku něčím praštit a hodit do sklepa… Loutky neměly oči, chyběl mezi nimi kontakt pohledu.
Ale jinak jsme si užili, hlavně v závěrečné klauniádě, kdy sršel gag za gagem. A o to asi šlo…
Svou chrudimskou premiéru si letos odbyl mladý plzeňský soubor Štafle na knoflík s pohádkou podle Boženy Němcové SEDMERO KRKAVCŮ. Štěstí, že byla autorka uvedena v programu, protože jinak by Němcovou tipoval asi málokdo.
Bohdanka se v originále až po letech dozvídá o osudu svých bratrů a smířena i s krutou daní, kterou za to musí zaplatit, je odchází s pevným rozhodnutím vysvobodit. Její příběh však v představení zůstává téměř zapomenut a místo na něj se pozornost soustřeďuje na vedlejší dějovou linku problematického vztahu Bohdanky a její švagrové – manželovy sestry. Tento až chorobně závislý vztah sestry na bratrovi je sice velmi nosný a dramaticky vděčný, ale úplně přebíjí prvotní Bohdančinu motivaci, odhodlání a oběť. Jako by najednou zapomněla, proč a kam jde, a na bratry si vzpomene „náhodou„ - až když od nich sama potřebuje zachránit - tedy na hranici… Představení je zapeklitě převrácené retrospektivou, kdy se vlastně začíná koncem, což některé diváky lehce zmátlo. Symboly lépe fungovaly na krajské přehlídce – význam životadárné vody byl například daleko výmluvnější v křišťálové míse než v plastikové… Zpívalo se moc hezky, ale často namísto toho, co se dalo zahrát. Štafle na knoflík nicméně zůstávají příslibem pro budoucí festivalové ročníky.
KAŠPAR U ČARODĚJNICE ANEB V MOCI ZLÝCH DUCHŮ je název staré loutkové hříčky, kterou pro Spolkové loutkové divadlo V boudě v Plzni podle původního textu V. J. Sojky upravil Vladimír Pech, jeden ze tří loutkoherců, kteří to v Chrudimi „pěkně vybalili„… totiž z vozíku sloužícího potulným loutkářům jako pojízdná scéna i jako místo k uložení dřevěných herců, v tomto případě krásných marionet vyrobených na klasický způsob rukou loutkoherečky Hany Čížkové. Naši kočovní komedianti se však bohužel nechali svázat uzavřeným prostorem budovy kina, a tak bez příjezdu a odjezdu vyznělo použití vozíku i celá koncepce stylu „divadla na divadle„ poněkud samoúčelně. Při lepší domluvě s organizátory festivalu mohli hrát venku a všechny dramaturgické zádrhele činoherního rámce tím mohly být rozuzleny.
Loutkoherecká zručnost byla brilantní, mluvní party s přesnou mírou nadsazené, marionety mistrně řezbované a dokonale funkční, situace vtipné. Kladů je mnoho, ale mohlo být i víc, kdyby se kumštýři z Boudy chopili kvalitnějšího textu a tudíž by bylo opravdu o čem hrát nebo kdyby aspoň podtrhli a tím vyjasnili klíčová místa velmi skromného děje. Nebylo by pak třeba přemýšlet nad tím, proč kohout stranil Kašpárkovi a princezně nebo jestli ty dva nakonec duchové roztrhali, tedy jak to vlastně dopadlo…
Nejsilnější zbraní souboru Rámus Plzeň bylo i tentokrát závažné téma umocněné originalitou zpracování v představení SAMUEL podle povídky Jacka Londona. Bohužel jsem si letos v Chrudimi uvědomila, že ne všechny soubory jdou vždy za konkrétním sdělením a že je pro ně přednější zábava, ve které se na myšlenku, byť nepatrnou, prostě nenarazí… Rámus na ni v tomto představení nejenže naráží, ale předává ji velice neotřele a smysluplně, aniž by diváka o zábavu ošidil. Hraje o matce, která nepřestává své děti dál tvrdošíjně křtít jménem Samuel, přestože jim podle názoru celé rodiny i celé vesnice toto jméno přináší smrt. Stojí tak proti všem se svým přesvědčením, že Bůh přece není tak malicherný, aby mu záleželo na jméně.
A zpracování? Pořad o senzačních lidských osudech se natáčí v televizním studiu. Stanice se nápadně podobá Nově, pořad se nápadně podobá Tabu.
To všechno diváci přijali s uznáním, jenomže pak museli čelit i některým nesrovnalostem. Loutkové rekonstrukce smrtí všech Samuelů se totiž odehrávaly maňásky ve stylu rakvičkárny v jakémsi „prostoru nikoho„, a nebylo tak jasné, za koho vypovídají, kdo je v takové grotesknosti vlastně vidí… Matka? Asi ne. Tak příbuzní? Nebo televizní tvůrci, kteří se neštítí ničeho a hřeší na lačnost hyen – tedy nás, diváků?
A když už byla konfrontována osudovost s náhodami, otázkou pro mě stále zůstává, jakou roli vlastně hrála spoluvina obou rodičů (když matka míchá v kastrolu polévku, která už brzy začne vřít, „nevšimne si„, že se mezi mrkvemi cachtá její robě anebo otec „si nevšimne„, že je synek mentálně zbržděn a v prudkém návalu netrpělivosti se po něm rozmáchne kladivem). Mám zato, že původní myšlenka souboru by byla daleko průhlednější, kdyby ji tento další vstupující činitel nekalil… I tak Rámus sklidil úspěch a opět potvrdil, že se svou cestou ubírá zcela cíleně.
Mladé členy Loutkářského oddělení ZUŠ Žerotín Olomouc jsem na jevišti přistihla, jak krásně hovoří. V představení HAVRANE Z KAMENE působili až nezvykle kultivovaně. A byli herecky ukáznění. A citliví a soustředění. A sloužili celku a zachovávali žánrovou čistotu. I oni si vybrali předlohu s jasným a zajímavým tématem a v inscenaci dokázali harmonicky propojit složku výtvarnou, hudební i hereckou… Nedostatky byly už běžnější – panensky vleklý tempo-rytmus neposkvrněný žádnou změnou, absence kontrastu, nenaplnění charakterů postav a nedostatečné využití scény… Mezi oběma protipóly – nadpřirozeností a reálem – chyběl základní kontrast. Magické tajemno se nasadilo na samém počátku a to pak do sebe vtáhlo i plnokrevný svět lidí. Jako by tak trochu ztratila život i postava velkomožného pána Berky, který mohl být a nebyl ve své lidské hamižnosti, chlípnosti a mstivosti až směšný. Stejně tak zmalátněla Juliána, venkovská holka krev a mlíko, která mohla být a nebyla až ztřeštěně zamilovaná a mohla žít a nežila všechny své bolesti a radosti naplno. Těžko proto mohl vyznít přerod „Mladé„ čarodějnice v potenciálního člověka. Nebylo odkud kam, všichni si byli podobní. Krásná scéna lahodila oku na první pohled, ale… provazové žebříky představující cesty se už jinak nevyužily, oranžové světlo ve stínoherním reji čarodějnic připomínající plamen ohně „hřálo„ úplně stejně i u chladného havrana z kamene, čarodějnice se ze svých stínových siluet při zkoušce Mladé najednou bezdůvodně demaskovaly na slečny v kalhotách a rozhodnutí hlavní hrdinky stát se člověkem nakonec ani nepřekvapilo, protože už od začátku vypadala její loutka stejně jako loutka Juliány – tedy jako „člověk„. Představení bylo sice dlouhou a monotónní, ale velmi příjemnou procházkou do pohádky plné čar a kouzel.
Baladickým příběhem temného obsahu se prezentoval Soubor Tlupatlapa Dramatické školičky Svitavy. Představení působící velmi kompaktně a uvědoměle se jmenovalo STROM a vzniklo podle stejnojmenného literárního textu Alexandra Klimenta. Vyprávělo o životě v nesvobodě, kterou tu znázorňoval strom. Jeho kořeny prorůstaly vším, co ještě zůstalo živoucí a krásné, a tak se nakonec všechno pasivně podvolilo jeho vůli. Byl to příběh o moci a ovládání, o závislosti, rezignaci, strachu, ale i odvaze vzepřít se. Soubor zvolil básnický jazyk plný symbolů, ale přiznám se, že ač jsem před touto poetikou v obdivu skláněla hlavu, mnoho naznačených skrytých významů pro mě zůstalo skryto natrvalo. Příliš mnoho alegorie pro nepoučeného diváka. Nedokázala jsem například dešifrovat základní výtvarný vztah despoty a poddaného národa. Když měl strom symbolizovat tyranii a nátlak, proč byl tedy jemu napospas daný lid zastoupen stejným materiálem – kusy dřevěných špalků? Byly to jen masky, které jim diktátor vnutil? Tak proč je po konečném vítězství neodhodili? Kdo byli herci v maskách ptáků? Přisluhovači? Hrály tedy v tomto případě masky svou roli? K jakým vazbám patřila královna? Neuměla jsem si ani přečíst, jak se ke svému osudu staví samotný národ – jestli už opravdu všichni rezignovali nebo si ještě zoufají anebo jestli jsou mezi nimi i nadšenci, které ideologie stromu skutečně přesvědčila. Mě osobně herecké projevy příliš nepřesvědčily…
Ráda se nechávám unášet pouze náladami básní a obrazů, ale v okamžiku, kdy se mi tvůrci snaží sdělit víc než jenom základní myšlenku, (která je mimochodem srozumitelná dobře) a kdy tuším, že oni sami mají ve všech podobenstvích i ve výtvarných přirovnáních naprosté jasno, toužím pochopit s nimi. A taky se stydím za svou omezenost…
Spolu se Souborem „C„ Svitavy jsem zabrousila do rakouského PENZIONU GRILLPARZER. Pozvali mě Karel a Blanka Šefrnovi (ti byli zase zřejmě pozváni tvůrcem předlohy Johnem Irvingem) a já se tak s celou rodinou zaměstnance turistické kanceláře, v jehož pravomoci bylo prověřovat a následně i přehodnocovat kategorie hotelů B a C, tedy s hlavními hrdiny, ocitla na místě věru prazvláštním. Blues u klavíru zpívané do šerosvitu, drsná pravda vykladače snů, který u vína nevydrží držet jazyk za zuby, člověk chodící po rukou i na záchod, medvěd projíždějící nočními chodbami na bicyklu… „Céčko„ metaforicky přirovnávané k údělu tohoto hotýlku kategorie „C„ vsadilo na pohrávání si s atmosférou a vyšlo mu to na sto procent. Jinak dopadlo se sdělením obsahu. Tajemství penzionu bylo sice nakonec vysvětleno, ale tak letmo a obecně, že nebyl čas pořádně postřehnout ani onu směšně dojemnou, natož tu tragickou rovinu bizarní situace. Situace, v níž se nacházel zkrachovaný cirkus skládající se z jednoho zmrzačeného artisty a neobratného medvěda i majitel hotelu, který se nad nimi slitoval a poskytl jim útočiště i za cenu rizika, že svou vlastní kariéru bude muset obětovat a že tedy už nadosmrti nebude mít navíc než na „ubohé céčko„…
Divákům, kteří na rozdíl ode mě četli předlohu J. Irvinga, v představení navíc chybělo propojení významu babiččina snu s jejím životem. Je pravda, že po objasnění tohoto vztahu by se dala lépe pochopit i ta facka, kterou babička uštědřila vykladači za to, že tak na plnou hubu zveřejnil její nejinternější tajemství. Jasnější by bylo i to, proč po její smrti přechází stejný sen na dceru…
Ale i divák, který jako já vnímal „jenom„ něžnou nostalgii, magickou atmosféru, jemný humor a drobnokresbu charismatického herectví K. Šefrny, si odnesl silný zážitek. Zcela právem byl tento všestranný kumštýř za svou dlouholetou práci v oblasti amatérského loutkového divadla odměněn Cenou Ministerstva kultury ČR za rok 2000.
Z posmutnělého úsměvu se všem roztáhla pusa od ucha k uchu. Nastoupil soubor DNO z Hradce Králové se svou původní absurdní anekdotou BÁJ – BÁJ. Trvala jen pár minut, ale o to víc dala zabrat našim bránicím. Přes celou scénu se rozprostřelo sedm miniloutkových jevišťátek zakoupených v hračkářství. V tom ústředním se rozloučili bratři – dvojčata – (pidiloutky patřící k vybavení divadélek) aby se vydali na cestu za svou sestrou – trojčetem – kterou proklel zlý čaroděj. Na důkaz slibu své vzájemné bratrské lásky a pomoci zabodli do stromu meče a vykročili. Jeden napříč jevišťátky vpravo, druhý na opačnou stranu. Čekal je pak oba vpravo i vlevo nepřetržitý sled drobných epizod z pro nás už klasické literatury. V každé museli projít zkouškou, aby postoupili dál, a tak pomáhali řešit nesnadnou situaci například u Červené karkulky, u Sněhurky, u rybářů hádajících se o úlovek, a tak dále…
Všude se však vloudila malá chybička, a tak oba bratři ve snaze konat dobro nechtěně páchali jednu katastrofu za druhou. Na krajních jevištích, kde cesta končila, se nakonec oba simultánně setkali s čarodějem, který jejich sestru zaklel, a chtěli s ním bojovat. Jenže čím?! – vysmál se jim úhlavní nepřítel, a tak se oba bratři rychlostí blesku hnali zpátky do výchozího místa, aby své meče vytrhli z kmene stromu a zjistili tak svůj vůbec první a v představení i poslední tragický omyl: tehdy při odchodu do světa totiž ke stromu vlastními meči přibodli svou tolik hledanou a milovanou sestru…!
Krátké, původní, nabité, důmyslné, vtipné, plné nápadů, překvapení a legrace, která není samoúčelná. Chuť se smát a radost čišely z jeviště a diváci tyto vyslané proudy energie vřele opětovali. Chtěl-li by někdo hledat chlupy, našel by je v nedůsledném výběru jednotlivých epizod. Tou první v pořadí je totiž klasická pohádka (Karkulka), druhou rovněž (Sněhurka). Divák tedy přijme pohádku jako jasný klíč, a proto ho hned následující scénka „z jiného těsta„ (Don Quijote) vyvede z míry a hlavní postavu okamžitě nepozná, zrovna tak jako u dalšího solitéra (ježka v kleci). Mimo jiné je na několika místech porušen i princip „konání dobra„ bratrů, protože jejich medvědí služba není odvedena vždy a všude stejným způsobem. I tak tleskám až mě bolí ruce a volám – jen houšť a větší kapky!
Plzeňský soubor Střípek se už po mnoho let snaží udržet svou vysoko položenou laťku a už po mnoho let se mu to daří. Letos se představil inscenací FINIST, JASNÝ SOKOL, kterou podle ruské pohádky napsala Ivana Faitlová. Zase jsme byli svědky putování. Tentokrát se dala na cestu za svým ženichem laskavá a pracovitá Marja, v jejích stopách se pak pachtila líná, závistivá a zlovolná Vaska, aby sestře ženicha přebrala. To všechno v pěkné, stylové a účelné scéně profesionální výtvarnice D. Nesvedové a s maňásky K. Stejskalové, která pracuje v dílnách Divadla Alfa. V souboru hraje profesionální herečka Martina Hartmannová, rovněž z plzeňské Alfy. Zmiňuji se o tom proto, že profi duch se vznáší celým Střípkem, a to i nehledě k počtu zúčastněných profesionálů. Je to dáno přístupem, způsobem práce. Vedoucí souboru Ivana Faitlová je totiž zkušená divadelnice – hudebnice, režisérka, autorka i herečka a kdovíco ještě a své spolupracovníky si vybírá k obrazu svému. Její soubor je tak souměřitelný s profesionálními scénami a leckdy jim i dává na frak.
To vše je bezesporu velké plus, jen pozor, aby časem nevznikla určitá rutina, která by v tolik hezkém i když někdy neprůchodném amatérském háječku vyasfaltovala všechny cestičky. I kvalitní zábava a humor, jsou-li drženy pod důkladnou kontrolou, mohou občas působit odtažitě…
V soutěžním představení, které patřilo k vrcholným zážitkům festivalu, byla ovšem velká fundovanost tvůrců oceněna. Střídala se lyrická poloha příběhu silné lásky s humorným a milým nadhledem, který jej shazoval, aniž by přitom působil zlomyslně. Přece jen možná vznikla jistá nevyváženost, ve které jako by česká nadsázka potlačovala ruskou vážnost a pathos. Jako by chtěl Střípek víc diváky rozesmát než jim vyprávět o dívce, která jde tvrdošíjně hledat a vykoupit svou lásku. Marjenka pro svého milého i málo trpěla. Nemusela překonávat strach, protože v postavách komických a celkem dobráckých „babiček Jag„ nehrozilo žádné nebezpečí. Evidentně chybělo napětí, jehož navozením by představení získalo daleko lepší tempo-rytmus. Pozornost si naopak zasluhují všechny herecké výkony, stejně tak i nápaditá hudební složka inscenace.
Loutkářský soubor DNO Hradec Králové – VARIACE NA SLAVNÉ TÉMA CYRANO…
Jak a vlastně proč rozebírat představení, u něhož mi čelist spadla už na začátku a kterýžto fakt jsem si uvědomila až pár minut po konci… Kdybych byla panem Rostandem, byla bych jednak šťastna, že se mé dílo hraje dodnes (ale na to je on už asi zvyklý), jednak bych byla mile překvapena, jakým novým, neotřelým a přitom jednoduchým pohledem je možno příběh Cyrana vidět. „Se slavným tématem jsme zacházeli v rukavičkách„, píše se v programu. Skutečně stačil paravan, několik rukavic, kytara a saxofon a bylo to! Vlastně ještě „maličkost„ – něco málo tvůrců a zároveň herců, kterým to pálí, hraje a tvoří jedna báseň.
Být panem Rostandem, vzala bych s povděkem i nové téma spoluautora J. Jelínka o nenaplněném vztahu Roxaniny chůvy k Cyranovi. Byl velmi obohacující. Je mi líto, že mě u tak výjimečného představení napadají samé banální větné obraty jako například „slzy smíchu i dojetí„ nebo „humor, při kterém běhá mráz po zádech„, ale o to silněji si uvědomuji jejich skutečný obsah… Na diskuzích s porotou nebylo moc co dodávat, snad jen že některé činoherní výstupy před paravanem se pohybovaly na hraně mezi humorem nezbytným a kořenícím a pouhopouhou estrádou. Soubor však naštěstí tento duel zakončil vždy ve prospěch inscenace.
Drobnou výtkou poroty byla nedůslednost při hraní si s významem navlečených i svlečených rukavic. Někdy šlo totiž trochu chaoticky o šaty, jindy o tělo či duši. Ale to už bychom opravdu trvali na čiré dokonalosti… V každém případě se letos v Chrudimi soubor DNO předvedl v těch nejjasnějších barvách, za což jim blahopřeji, raduji se s nimi a jásám. Ovšem jejich vítězství je zároveň závazkem pro další tvorbu. Takže pozor! Divák je pes! Pamatuje si a srovnává…!
© Blanka Josephová- Luňáková
červenec 2001