20.12.2003 00:00

Blanka Joseph Luňáková: V horkém křesle na 51. loutkářské Chrudimi

Hodnocení 51. LCH, při kterém se budu snažit o co největší objektivitu, začnu velmi osobně…
Sama pracuji s dětmi i s mladými lidmi, kteří chtějí hrát divadlo, a tak vím, jak je nesmírně těžké docílit toho, aby se často velice tvůrčí a zásadní počáteční představy neminuly s konečným výsledkem. Myšleny a naplňovány poctivě mohou totiž cestou nasčítat celou řadu záporných faktorů ať už technických (málo času, špatné prostory, častá absence herců nebo jejich nepřipravenost a nevybavenost…) nebo uměleckých (ztráta odstupu, nedůslednost, přehlcenost nápady bez řádu…). Je to dřina a boj, který jsem už nesčetněkrát prohrála a ještě prohraju.
Nicméně i letos jsem byla vyzvána, abych usedla do horkého křesla porotce a posuzovala jiné. Ve své závěrečné řeči vyslovuji obavu, aby z malých cvičených opiček jednou nevyrostly velké cvičené opice. Byla jsem jednou z těch, kterým při tomto výroku zatrnulo, protože ani já nechci, aby mí svěřenci skončili v kleci. A přitom vím, jak je to snadné – stačí chvíli přestat hledat a rozběhnout se na značky, v nichž je jistota, anebo se dát cestou nápodoby, z níž se vytratil smysl. Je to zkrátka sisyfoská práce, která začíná pořád znova a znova i když se třeba znova a znova šlape vedle. A nakonec kdoví? Šlápnout vedle může i porota…
Ta na veřejných diskuzích postupně rozebírala tato představení přehlídky…
Scénickým čtením by se dalo nazvat zpracování křehké básně v próze R. Jefferse „S PASTÝŘKOU„, kterého se zhostily tři dívky souboru Chandraradar ZUŠ Nové město na Moravě.
Škoda, že soubor zaměnil (bohatě naplněnou!) prostotu a jednoduchost původního Jeffersova díla za absenci emocí a vnitřních pohnutek. Ačkoliv byly všechny tři herečky nesporně nadané a disponovaly krásnou jevištní řečí, naplnit ji nedokázaly. Většina dramatických prožitků hlavní hrdinky se tak omezila na poněkud chladné, místy až nezúčastněné komentáře a o jejím osudu jsme se dovídali až příliš zprostředkovaně a odtažitě. Oslava ženství se nekonala. A přece – prožít si všechny bolesti spolu s pastýřkou nabízela loutka i text v tzv. „ich formě„ nebo dokonce v přímé řeči. Loutku si dívky pouze předávaly jako štafetu a až na výjimky pro ni volily stereotypní gesta bez konkrétních významů. Svým zevnějškem navíc tak trochu připomínající „pod plachetkou osobu„ zůstala loutka nevyužitá, neožila. Partnery v příběhu pro ni ztvárňovaly samy herečky, které se pohybově stylizovaly do loutek- toporných manekýnů – ovšem spolu s pastýřkou, jejíž tělo evokovalo šaty na ramínku, působily nesourodě. Nelogicky vyzníval i rámec představení. Na začátku, kdy se dvě z dívek pohádají o místo v houpacím křesle, bylo „zaděláno„ na konflikt, ale dál se tímto vztahem už nepracovalo. Jakou úlohu v něm vlastně hrála třetí herečka? Proč do křesla položila už hotovou, předem vyrobenou loutku, když nápad povídat si o pastýřce dostaly až potom a celý příběh začaly autenticky „vymýšlet„ přímo namístě? Výsledkem spojení nádherné předlohy a talentovaných hereček s výrazným divadelním cítěním a kultivovanou mluvou byla bohužel jen povrchní ilustrace textu.
Marionetářský soubor Klubíčko Cvikov si vybral pro loutky dnes už téměř klasickou veršovanou pohádku polské autorky Marie Kownacké „ŠVEC DRATVIČKA„. Porota ocenila zejména velmi dobré mluvní projevy většiny herců a některé vodičské výkony, hlavní výtka se však týkala zásadního nepochopení žánru předlohy. Text obsahující často až naivistické rýmy byl z jeviště pronášen zcela seriózně, prvoplánově vážně byl převyprávěn i celý děj příběhu. Nemyslím, že by titul byl zastaralý, jeho uvedení však vyžaduje přístup s notnou dávkou nadsázky a humoru.
I když je soubor herecky zkušený, nevyvaroval se základních chyb při hraní s loutkou. Během dialogů chyběl postavám mezi sebou kontakt, možnosti marionet nebyly zcela využité ve vzájemném vztahu ani ve vztahu k dekoraci (nabízelo se například vyhrání situací u zídky s plotem), nejčastěji stály loutky proti sobě a gestikulovaly rukama a pokyvovaly hlavou anebo „hrály až moc„ ve chvílích, kdy měly spíš dokreslovat pozadí a nepoutat na sebe pozornost (neustálý pohyb kocoura do textu ježibaby).
Nejlépe vycházel výstup boje s drakem. Kdyby se ještě víc vyčistila a rozfázovala hra a mluva dračích hlav vytvořených třemi rukávovými loutkami, mohla by se tato humorná etuda stát klíčem k pojetí celého představení.
„SLON„ svitavského Céčka se vydařil. Původní předloha Antonína Mareše jen dotvrdila poetiku Céčku vlastní, totiž trochu vážnou až smutnou legraci anebo hodně legrační smutek. Je to moře fantazie a hravosti, kapka ironie a cynismu říznutého něhou, směšné dojemno se spoustou písniček. Tentokrát i exotika viděná šefrnovskou divadelní perspektivou. Hra se slovíčkami jemnými se zvláštním zaměřením na ptáci. Protože ptáky byli hloupé… Už jen číst samotný scénář pro mě byl zážitek.
To vše na jevišti zprostředkováno přes odkrytě voděné plošné loutky sloužící spíš jako znaky postav než jako jednající subjekty. Zvolený princip tak umožňoval jistý odstup při hraní i sdělování rozmanitých úvah a komentářů k dění.
Kromě třetího plánu v pozadí dotýkajícího se některých společensko politických trendů současného světa (slon se touží dostat do Evropy, kde nebude muset nic dělat a kde jsou dokonce i mříže ze zlata!) jdou v představení proti sobě svým rozsahem nevyvážená dvě hlavní témata. Obě se dotýkají cest. Na straně jedné je to cesta líného slona někam daleko, aby se vyhnul povinnosti pracovat – a v závěru na straně druhé cesta dědečka světoběžníka s lehkým srdcem dítěte, cesta také někam daleko za svobodou ducha. Obě cesty, byť diametrálně rozdílné, končí smrtí a každá ze smrtí vyvolá u jevištních postav i u diváků rozdílné emoce. Slona je nám líto, dědečkovi tak trochu závidíme.
Nejsem si jen jista, jestli oba tyto plány mohou vzhledem ke svým disproporcím zřetelně vyniknout a jestli jsou čitelné i pro děti, se kterými svitavští v publiku počítají.
Soubor Sněženky Opava se chopil dnes už legendárního textu Jana Malíka „MÍČEK FLÍČEK„. A skvělé by bylo, kdyby se ho chopil po svém, což ovšem neučinil. Odehrál ho „dobově„ ve stylu poplatném Malíkově éře, totiž popisně, konvenčně, poctivě. A tak měli dědeček s babičkou nejenom své neodmyslitelné vybavení jako bekovku, šátek a torničku s buřtem, ale stejně tak zodpovědně pronášeli i repliky typu – Slyšíš, babičko, Míček!… nebo – Koukej, dědečku, ptáček!… atp. Všechno to přímo svádí uvalit vinu na text. Zastaralý, příliš naivní, pasé. Osobně nevidím chybu ve špatné předloze jako spíš v přístupu k ní nebo v chybějící snaze vůbec nějaký jiný přístup hledat. Svým tvrzením bych si nebyla jistá, kdybych nepamatovala několik úspěšných inscenací stejného titulu v podání profesionálních divadel (studenti katedry loutkářství DAMU, později Václav Koubek a Mirka Vydrová v pražském Divadle u věže). Problém zcela jistě netkví v tom, že by „profíci„ byli lepší…!
Pokud se k podobným předlohám nebude přistupovat s dávkou nadsázky a humoru (pozor! – nemluvím o parodii!), existuje riziko, že tvůrci ztratí jistotu, z jakého popudu se vlastně diváci smějí. Klasický Budulínek se snad ještě dnes dá pojmout zcela seriózně, ale Malíkův Flíček je už sám o sobě parafrází na něj. A tak pokud se jeho inscenování nestane jakýmsi spouštěcím momentem k hravosti, ztratí se i důvod k jeho uvedení.
Všechny další výtky ke konkrétním nesrovnalostem v představení jsou najednou nedůležité. Snad jen že počítá-li se s reakcemi dětí nebo jsou-li k tomu přímo vyzvány, je nutné být připraven na různé možnosti jejich odpovědí a upravit repliky herců podle nich. Jinak se otázky stanou pouze řečnickými.
„HADRFOUS„ v podání dětského souboru Na židli Turnov byl vlastně malá anekdota Jiřího Čendy Břenka, pojednaná ve dvou plánech. Totiž všechno, co se odehrávalo s maňásky za dvoupatrovým paravanem vlastně „vymýšlela„ herečka představující spisovatelku. Seděla vedle u stolku a celý příběh komentovala. Představení začalo velmi vtipně stylizovaným telefonickým hovorem činoherní spisovatelky s imaginárním nakladatelstvím a divák tak mohl vytušit problémy s prodejem autorčiných románů i výzvu nakladatele, aby se pustila do psaní pohádky.
Příběh o strašákovi hlídajícím babičce a dědečkovi zelí před mlsnými zajíci tedy vznikal autenticky „teď a tady„, byl napsán hovorovou češtinou a na festivalu z něj čišela tolik postrádaná hravost. Škoda jen, že rámec představení nebyl dotažen až do konce. Motiv libosti či nelibosti nakladatele mohl například celý kruh na konci uzavřít. Jiným drobným nedostatkem byla rozmlžená hra s maňásky. Při písničce se mohl namísto nicneříkajícího „šmrdlání„ vystavět aspoň jednoduchý tanec. Někdy nebylo jasné, která postava mluví, protože se hemžily všechny najednou, chyběl rytmus, fázování pohybu… I přesto turnovské děti odvedly sympatické a milé představení, jehož jiskra dokázala přeskočit do hlediště.
„KRÁL V KUKANI„ byl název představení dalšího dětského souboru Loutkino z Brna. Děti z pěveckého a divadelního kroužku ve věku od 5 do 12 let hrály méně známý text Jana Vodňanského, pohádku o království napadeném drakem, kterého nakonec přemůžou důlní skřítkové.
Už počáteční kámen úrazu byla hra se spodovými loutkami i jejich estetika a funkčnost. Byly mezi sebou lehce zaměnitelné ať už vinou nevýraznosti tak i odlišením velikostí, což byl docela problém u permoníků. Nevím, proč na konci inscenace padne moudré přirovnání, že „lepší být šťastná s trpaslíkem než nešťastná s obrem„, když trpaslík byl v tomto případě kus zvící vzrostlého dospělého královského jedince. Gesta rukou herců doplňující tyčové loutky nebyla vždy významová – většinou se s nimi jen mávalo.
Představení zahlcené písničkami s živým orchestrem na muzikálovou notu spíš připomínalo show bez větší kontinuity, jako by děti v jejím víru zapomínaly na obsah pohádky. Tak se stalo, že vyvrcholení děje, tj. zlikvidování draka bylo vizuálně nevýrazné, pouze okomentované činoherní postavou televizního reportéra a navíc i tak nějak zapadlo v množství líbivých hitů. Zařazení činoherního plánu do inscenace ji mělo zřejmě obohatit, ale nebylo patřičně odůvodněno.
Navzdory všem nedostatkům v sobě představení brněnských dětí neslo obrovský náboj a bylo jasné, že i přes občasné zdání určité secvičenosti všechno hrály pro radost jak diváků tak i svoji.
Představení „BYLO NEBYLO„ souboru DdDd ZUŠ Děčín (zkratka značí Děčín, děti, Dramaťák, divadlo) obsahovalo pohádky dvě. První, kterou podle rumunské předlohy napsala vedoucí souboru Jana Štrbová „Jak kvůli vajíčku šel kohout na zámek„, byla ve svém tvaru čistší, ucelenější, v provedení přesnější. Vtipně a svižně spěla k pointě a ani na tak krátké ploše se v ní nezapomínalo gradovat. Kostýmovaní herci i užití dlaňových loutek mělo své opodstatnění a šarm.
V druhém příběhu „Hebe hebe hebere„, kterou podle pohádky bratří Grimmů „Modrý kahanec„ napsala Milada Mašatová, už všechno tak jasně neodsýpalo. Herci zabředávali do psychologična a ponurých baladických hlubin a poněkud se ztráceli v množství témat, jako kdyby si nedokázali vybrat to hlavní, o kterém chtějí hrát. O námětu protiválečném? O svobodě? Nebo o poznání, že celé lidstvo, ať už král či poddaný, je jediné podstaty?… Žádné z nich soubor víc neakcentoval.
Naproti tomu opomněl šířeji vysvětlit některé důležité vztahy, hlavně mezi hlavní postavou loutkářem Matějem a tajemnými skřítky „hebere„. Chtěli Matějovi pomoci nebo to jen měli v popisu práce? Proč se na ně Matěj utrhoval a proč je na konci hodil zpátky do rokle? Nejasná zůstala i úloha čarodějnic, jejich původ a zmizení, nejasně nakonec vyzněl i Matějův charakter, protože svou touhou po pomstě a neschopností odpustit se vlastně degradoval na záporného hrdinu.
Lidovou pohádku „TŘI PRASÁTKA A VLK„ v podání dospělého souboru Na židli Turnov upravila jeho členka Dana Salabová. Hrálo se maňásky na otáčivém paravanu, inscenaci doprovázely písně na motivy 60. let s vlastními texty. I když samy o sobě byly poměrně vtipné, s dobou se nijak nespojovaly, stejně jako z ní nevycházela ani scéna a výtvarné pojetí loutek ani pojetí režie.
Alespoň na mě celé představení působilo dojmem vystoupení učitelek mateřské školy v rámci školního zařízení, kdy pomocí loutek dětem zábavnou formou zprostředkovávají estetický zážitek s výchovným dopadem. Čímž se v žádném případě nechci dotknout ani učitelek ani herců souboru. Chci jen upozornit, že nedostatky při hře s maňasy jsou u učitelek omluvitelné, u loutkářů se však přehlédnout nedají. Maňáskárna je totiž svébytný loutkový žánr, který má svá pravidla spočívající především v přesnosti, rytmu, rozfázování pohybu, a to jak při spojení s mluveným slovem, tak při akcích samotných. Turnovští se tuto slabinu snažili překrýt improvizacemi a přehráváním v mluvním projevu (hlavně vlk), což inscenaci příliš neprospělo.
A když už šli prvoplánově po převyprávění příběhu, neměli by se dopouštět základních výtvarných omylů jdoucích proti logice. Děti samy pak vrtí hlavou nad tím, proč vlk musí domečky rozfoukávat, když do nich může rovnou skočit a čuňata sežrat namístě…
„O SLEPIČCE KROPENATÉ„ zahrál dětský Divadelní a loutkářský soubor Blučina. Šlo o pohádku podle Františka Nepila v úpravě Ludmily Dohnálkové. Kromě plošných loutek vajíček a několika loutek z kartónových tubusů znázorňujících přijímací komisi na konzervatoři se v inscenaci dočkáme jen činohry. A bohužel špatné. Vím, že po dětech nikdo nemůže chtít výkony hodné cen Thálie, ale to hlavní, co se od nich očekává, je přirozenost a hravost. Tvoření. Avšak porota i účastníci diskuze se o zážitcích z představení shodně vyjadřovali v termínech – školní besídka - secvičenost, padl i výraz - drezúra. A uvažovalo se, jestli by hercům v jejich projevu nepomohl větší prostor pro hru s loutkou.
Neznám předlohu, a tak nevím, jestli se na chybách ve stavbě příběhu podílel i sám autor (o čemž silně pochybuji) nebo jestli vznikly dramatizací a jevištním zpracováním. Mnohokrát si divák musel položit otázku „proč?„ a nedostávalo se mu uspokojujících „proto!„.
Z maturujících slepiček byly mažoretky – pionýrky. Proč?
Zvířátka (kde se vzala, tu se vzala) se vydala se zlobivou slepičkou do světa. Proč vlastně? Všechna pak kromě slepičky zůstala u sousedky ve vedlejším dvorku, aniž by to jejich život nějak viditelně změnilo. Proč?
Sama kropenatá slípka až podezřele rychle prozřela a nastoupila tu správnou cestu, tj. začala zodpovědně a soustředěně snášet vajíčka.
Změť neopodstatněných a navíc nedotažených nápadů ubírajících se tou první pohodlnou cestou, která se namane. A jen Bůh ví, kam vede.
Děti byly ukázněné a svědomité, to jen v publiku chyběli jejich tatínkové, maminky, dědečkové a babičky, kteří by jejich vystoupení ocenili určitě lépe.
Vydatný „SHOWLET„ připravil plzeňský soubor Rámus. Šlo o původní hru na židovské téma s obecnou platností. Autorsky se na ní podílel celý soubor v čele s vedoucí Zdenou Vašíčkovou. Tak jak už jsme u Rámusu zvyklí, upoutal i tentokrát především silným tématem o potřebě stáda slepě následovat vůdce, ať už jím je kdokoliv a ať už i důvod jeho zvolení je jakýkoliv. Tak se obyčejný židovský občan stal přes noc „prorokem„ jen dílem náhody a proti své vůli byl pak vybídnut, aby kázal zfanatizovanému davu. A ten samý dav, který mu byl ochoten líbat nohy, ho nakonec stejně lehce ukamenuje. Co hůř – k poslední smrtící ráně strhne malé dítě.
Smích tu má k mrazivému trnutí v zádech jen krůček. Rámus ví, co říká a koho oslovuje. Za obsahem nezůstala pozadu ani forma – metaforická jevištní obraznost, ve které mají hlavní slovo loutky, scény hrubého zrna nesoucí své opodstatnění i vtip, písničky Jakuba Vašíčka, na kterých byla oceněna jak hudba tak i texty…
Jen k několika dílčím věcem se porota vyslovila kriticky.
- Proč soubor svého pofidérního hrdinu pojmenoval právě Eliášem, který židovský prorokem skutečně byl? Tvůrci tuto skutečnost vysvětlili technickým problémem, že nejprve napsali texty k písním s hojně se vyskytujícími rýmy na „Eliáš„ a teprve potom měnili celou koncepci inscenace. Výtku přijali, leč Eliáš zůstává na jevišti trčet dál. - Loutky byly některými herci pouze přenášeny a jejich animace nebyla přesná (kontakty, pohledy, gesta)
- Většina důležitých scén nešla do jasné tečky, ale mizela dovytracena.
- Kámen nesoucí na konci smrt byl zároveň i kamenem úrazu celé inscenace.
Polystyrénový balvan v kombinaci s molitanovými šutříky nebyl asi tím nejpůsobivějším výtvarným vykřičníkem. Při diskuzi dokonce padl návrh na reálné rozbíjení hlavy loutky skutečným kamenem.
Pěkným znakem na začátku představení bylo objevení komety. Možná by stálo za úvahu, stejným způsobem po spirále celý příběh i uzavřít.
Soubor Hop- hop Ostrov si připravil tři drobničky – krátké příběhy spojené v jeden celek autora Zbyňka Malinského – s názvem „NASLOUCHEJ„. Upravila je vedoucí Irena Konývková a předvedli se v nich tři žáci ZUŠ. Hráli na jednoduché, snadno se proměňující scéně s použitím několika loutek vyrobených z čepic. Hlavním vyjadřovacím prostředkem inscenace byla hravost (i když v hodnoceném představení trochu zakřiknutá), spojujícím prvkem jednotlivých příběhů pak byl motiv zimy a Vánoc. A tady dramaturgie malinko škobrtla, protože první dvě vyprávění se Vánocemi zabývala v rovině hřejivých vztahů mezi lidmi a němými tvářemi, třetí epizoda však tento princip porušila, křehkou atmosféru Vánoc pouze obešla prostřednictvím dárků a strunu přátelství rozezněla v trochu jiné a prozaičtější tónině. Celým představením prolínala ústřední písnička, jednoduchá a milá, při které se aktéři sami doprovázeli na elektrické varhánky. Je jen škoda, že ačkoliv se několikrát opakovala, zůstala interpretována stejně, nijak se neobměňovala ani negradovala.
Animace loutky rozhodně nepatří k nejsilnějším stránkám souboru. Herci zatím spíš sázejí na svůj vlastní projev stylizovaný kostýmním znakem. V každém případě kluci i ve svém adolescentním věku dokázali zjihnout v laskavém nadhledu a přitom zůstat klučičí se smyslem pro gag.
Přátelé Mojmíra Babáčka z Turnova se představili zpracováním poezie starých Aztéků „TANEC ŽIVLŮ„. Vzácný a těžký to šperk, který se tvůrcům obtížně nesl. Při prvním pohledu na scénu dokonale vytvářející atmosféru, při prvním poslechu náladotvorné hudby hrané na scéně živě etnickými nástroji a při prvním zaslechnutí básnického textu zůstal divák chycen, zaujat. Bohužel jen prvních pár minut. Totiž jistý předsudek, že před rituálním, posvátným tématem a básnickým jazykem nutno pokleknout a už nevstat, způsobil velmi akademický a neosobní projev ve všech složkách inscenace. Tyto ve svém tvaru působily jakoby dokonale, ale chyběla jim prostota, tepající srdce, tedy i sdělnost a srozumitelnost.
Už samotná nit příběhu na poněkud hamletovské téma ptající se po smyslu bytí je trochu zašifrovaná v symbolice slov a nemůže vyniknout ani způsobem zpracování, ve kterém jsou všechny roviny vztahů (společenské, osobní až intimní, filozofické) pronášeny stále stejně „krásně a nahlas„. Stejně tak neplní svou dramatickou funkci ani hudební plán, byť jinak velmi zajímavý. Nic se neodlišilo, nic neakcentovalo, rytmická křivka představení se po celou dobu nevychýlila ani o milimetr. Lehce pak například může dojít k pochybnostem, zda bylo záměrem, aby vztah náčelníka k dívce neměl intimnější charakter nebo jestli se jen neutopil v deklamaci.
Viděla jsem krásný šat, ve kterém chybělo živé tělo.
Hrou Jarmily Hannah Čermákové „MARIULA A HŘÍBĚ Z RUBÍNKU„ se na festivalu uvedla Umělecká scéna Říše loutek Praha. Hrálo se iluzivně v kukátkovém jevišti marionetami na nitích v rozdělené interpretaci. Scénu a loutky navrhl Ivan Antoš, režie se ujal ing. Jan Novák. Šlo o pohádku na romské motivy inspirovanou Lorcovými básněmi. Doprovázena byla reprodukovanými kytarovými improvizacemi Štěpána Raka a písněmi Vojtěcha Lavičky, které nahrála romská hudební skupina.
Problematická byla už sama předloha obsahující protimluvy a klišé. Zaplétala se v několika tématech najednou a ani k jednomu nezaujala jasný a srozumitelný postoj, naopak vztahy postav rozmělňovala povrchními příčinami jednání.
Bílý mladík El Tonino se například na začátku hry porve s Cikány a hluboce je uráží, aby se hned nato otočil o 180 stupňů a sbratřil se s nimi jen proto, že zahlédne jejich krásnou sestru, do které se na první pohled zamiluje. I té však fyzicky ublíží a ač jsou téměř po celý příběh rozděleni, nakonec oba svorně tvrdí, že jsou si vyvoleni. (Jejich lásku však poněkud shazuje replika, ze které vyznívá, že obyčejné lidské štěstí spočívá v koupi zlatých náušnic své milé…)
Jiné téma, které se objevuje, je motiv vnitřní svobody, návratu k sobě, oproštění se od ulpívání na hmotných statcích. Ale i to je postavené na hlavu. I když zazní výrok, že mrtví přece žijí dál v srdcích živých, Mariula v obětním rituálním tanci za přivolání deště odmítne odhodit prstýnek po mamince a uchováním tohoto předmětu (byť byl památkou na drahou zesnulou) tak riskuje životy mnoha suchem strádajících bytostí včetně svých bratrů i otce…
… Nelogičnosti, významy ztrácející poslání i smysl, dialogy psané ve frázích…
Za nešťastnou pokládala porota především volbu výchozího textu vzhledem k inscenačním prostředkům. Příběh ze života španělských Romů plný emocí a vášní, protkaný ohnivou muzikou a tanci se jen těžko divákům přibližuje prostřednictvím marionet na nitích (a navíc v rozdělené interpretaci). Tváří v tvář plnokrevnému obsahu romské pohádky byl tento typ loutek bezmocný.
Jako poslední hodnotila porota představení loutkového divadla Starost Prostějov „RODINA MOROUSŮ ANEB LOUPEŽNÍCI V ČESKÝCH PRALESÍCH ČI MESISTÁFL HANEBNĚ ZMUSTROVANÝ„. Šlo o text Aloise Gallata. Inscenace byla hrána v duchu hospodského lidového divadla s odkrytým voděním klasických marionet na drátě.
Představení začalo velice slibně úvodní písničkou od podlahy za doprovodu živého orchestru (kytara, housle, akordeon) a užuž jsme se těšili na tu správnou lidovou loutkářskou notu a humor, který se s ničím nepárá. V tomto ohledu divák určitě zkrátka nepřišel, protože humor souboru se skutečně s ničím nepáral. Vsadil na jedinou kartu – rozesmát a pobavit za každou cenu a jakýmkoliv způsobem, byť by měl sáhnout k laciným prostředkům a vulgaritám.
Písniček bylo přespříliš, žádnou zásadnější funkci neplnily a byly stylově nesourodé. Jejich jazyk, jakožto i jazyk všech dopisovaných replik, se odlišoval od žánrově jednotného původního textu. I divadlo v duchu lidových tradic, byť posunuto do jiné roviny, by mělo podléhat určitým pravidlům a zachovat si čistotu formy.
Týká se to i způsobu hraní. Soubor by si měl ujasnit, jestli základ, ze kterého chce vyjít, spočívá v činohře nebo v hraní s loutkou. A byla by velká škoda, kdyby se vzdal toho, k čemu má blízko a co umí, tj. hry s marionetou. V několika scénách, například při vyznání lásky Frantíka Marjandl nebo při útěku Karlíka před vojskem prostějovští přesně vymezili míru stylizace a poměr činohry a loutkoherectví s podílem gagu. Kdyby se v další tvorbě drželi tohoto klíče a zaměřili se na to, co všechno marioneta na drátě dokáže, určitě by je už nenapadlo používat loutku čerta potupně jako manekýna, když přece může ďábelský tanec vystřihnout sama a dát tak na odiv celou tu svou sílu a parádu protknutou drátem.
Blanka Joseph-Luňáková

Autor článku: Loutkář