Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury pro rok 2006 byly uděleny

Praha - 23. října 2006 - K 28. říjnu byly letos již počtvrté uděleny Ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury (www.divadlo.cz/cenymk). Cena se uděluje k ohodnocení výjimečných uměleckých tvůrčích nebo interpretačních počinů nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury. Ceny třem nominovaným umělcům udělil ministr kultury během slavnostního večera v úterý 24. října 2006 v 19.00 v Českém muzeu hudby na Malé Straně.

Laureáty v jednotlivých kategoriích vybírají tři nezávislé odborné poroty, jejíž členy jmenuje ministr kultury na základě doporučení profesních organizací a institucí na tříleté období. V letošním již 4. ročníku tedy poroty pracovaly v novém složení - předsedou poroty pro oblast divadla je Petr Pavlovský, vedoucí katedry divadelní vědy FF UK, místopředsedou prezident Herecké asociace Václav Postránecký, hudební porotě předsedá ředitel Severočeské filharmonie Teplice Roman Dietz s místopředsedkyní Hanou Jarolímkovou, šéfredaktorkou časopisu Hudební rozhledy, a prorektor Akademie výtvarných umění Jiří Ševčík spolu s Lenkou Bydžovskou z Ústavu dějin umění Akademie věd stojí v čele poroty pro oblast výtvarného umění a architektury.

Na cenu mohl být navržen kdokoli z příslušné umělecké oblasti, jména se zdůvodněním kandidatury měly možnost zasílat organizace, sdružení i jednotlivci. Ceny Ministerstva kultury jsou spojeny s finanční odměnou, která byla letos zvýšena na 300 000 Kč.

Cenu MK pro rok 2006 za přínos v oboru divadla obdržel režisér a dramatik Ladislav Smoček, jehož tvorba je neodmyslitelně spjata především s Činoherním klubem. Divadelní porota ocenila především fakt, že "Smoček je klasikem žijícím, ale i klasikem stále aktuálně tvořícím, a to nejen na domácí scéně". Laureátem v oboru hudby se stal jeden z největších tvůrců české hudby druhé poloviny 20. století, hudební skladatel Svatopluk Havelka. V oboru výtvarného umění a architektury byla Cena udělena malíři, grafikovi a pedagogovi Daliboru Chatrnému. "Ocenění pana Dalibora Chatrného je poctou jeho nepřetržité tvorby jako životní praxe, jako otevřenosti, v níž je jeho nezaměnitelná svébytnost," zdůvodnil volbu tohoto laureáta předseda poroty J. Ševčík.

Slavnostním večerem po loňském úspěchu opět provázela Petra Špalková, součástí uměleckého programu byly mj. šansony Pavly Kapitánové a Jakuba Zahradníka, klasické skladby v provedení xylofonistky Beny Havlů nebo kytarové vystoupení Jana Matěje Raka. Autorem scénáře a režisérem ceremoniálu byl již tradičně Michal Caban.

Záznam slavnostního večera odvysílá Česká televize, a to 28. října 2006 ve 21.10 na ČT 2.

 

Cena Ministerstva kultury pro rok 2006 v oblasti divadla byla udělena Ladislavu Smočkovi za dlouhodobě vysoce kultivovanou režijní a autorskou tvorbu

Ladislav Smoček (* 24. 8. 1932 v Praze.)

Režisér a dramatik, jedna z nejoriginálnějších osobností současného českého divadla. Dětství prožil v jižních Čechách a v Plzni, kde také maturoval na gymnáziu (1951). V letech 1952-1956 studoval režii na pražské Divadelní fakultě AMU. Koncem studia ho silně ovlivnila osobnost režiséra Alfréda Radoka, jemuž asistoval při inscenaci Ďábelského kruhu Hedy Zinnerové v ND. Po absolutoriu pracoval krátce v Městském oblastním divadle v Benešově a poté v letech 1957-1960 v brněnském Divadle Julia Fučíka. V tomto divadle pro děti a mládež na sebe upozornil především inscenacemi Deníku Anny Frankové a Goldoniho Poprasku na laguně. Zkoumání situace člověka v uzavřeném prostoru, ohrožovaného vnějším i vnitřním tlakem, a záliba v komedii charakterů, hravosti a nadhledu zůstaly charakteristické i pro jeho další práci.

Počátkem 60. let ho Radok přizval k práci v Laterně magice, s níž přešel v roce 1963 do Státního divadelního studia. V roce 1965 zde s Jaroslavem Vostrým založil Činoherní klub, jehož zahajovacím představením byla Smočkova hra Piknik. S touto scénou, kde Smoček působí dodnes, je spjata jeho dráha nejtěsněji, třebaže častěji hostoval v řadě divadel u nás i v zahraničí (především ve Švýcarsku, ale i ve Finsku a Itálii; od počátku 90. let působí také v činohře Divadla J.K.Tyla v Plzni).

Až do konce 60. let byl hlavním domácím autorem Činoherního klubu, kde tehdy inscenoval téměř výhradně vlastní dramatické texty. Témata, situace a role, které divadlu nabídl, byla do velké míry určující pro utváření stylu souboru. Smočka vždy zajímal zdánlivě běžný, "malý" člověk v konfrontaci s přírodou, jejíž je nepatrnou součástí a kterou si nese v sobě. Pod tlakem situace bezprostředního ohrožení projevuje tento nenápadný, neškodný člověk svou biologickou podstatu a reaguje s nečekanou, dravou agresivitou, vyvolanou strachem, ať už je jeho důvod reálný nebo fiktivní, ať se odehrává v rovině dramaticky "vážné", jako v Pikniku, nebo drasticky komické, jako v Bludišti a především v Podivném odpoledni Dra Zvonka Burkeho (1966), nebo v Bitvě na kopci (1967). Burke byl jednou z nejúspěšnějších původních komedií nejen v 60. letech, ale v celé naší poválečné dramatice až po naše dny. Je také jednou z nejpřekládanějších českých her vůbec. V předvedení člověka jako živlu, nevědomě destruujícího svět kolem sebe, došel Smoček nejdále v Kosmickém jaru (1968), jež zůstalo nadlouho jeho poslední původní premiérou (novou verzi uvedl na téže scéně 1995).

Dosud poslední Smočkova hra Jednou k ránu, jejíž uvedení bylo v roce 1972 spolu s jeho staršími kusy zakázáno, byla poprvé uvedena až v r. 2000. Za svou literární, především dramatickou tvorbu (souborné vydání Činohry a záznamy, 2002) obdržel Smoček Cenu Karla Čapka (2004).

V 70. a 80. letech patřily jeho inscenace, které uchovaly herecký potenciál a tvořivost Činoherního klubu, k ojedinělým tvůrčím činům českého divadla: autorská adaptace Dostojevského Strýčkova snu (1977), O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci (1978), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Horváthovy Povídky z vídeňského lesa (1981), Gogolovi Hráči (1982). Pro Smočkovy režie je příznačné detailní rozehrávání situací i důraz na svobodnou a zároveň ukázněnou hereckou tvorbu i souhru. Především však rezonují s publikem tím, jak oživují originálním, často drastickým, groteskním humorem texty, jež nabývají nečekané aktuality: Birinského Mumraj (1991), Pirandellova hra Nahé odívati (1993), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004), i stařičké maloměstské komedie, Štolbovo Vodní družstvo (1994) a Štechův Deskový statek (2001).

 

Cena Ministerstva kultury pro rok 2006 v oblasti hudby byla udělena Svatopluku Havelkovi za celoživotní dílo

Svatopluk Havelka (*2. 5. 1925)

Hudební skladatel Svatopluk Havelka se řadí k největším tvůrcům české hudby 2. poloviny 20. století. Skladbu studoval soukromě u K.B.Jiráka (1945-7) a svoje hudební vzdělání si prohloubil na katedře muzikologie FF UK, kde byli mj. jeho učiteli Josef Hutter a Antonín Sychra (1946-49). Po krátkém působení v ostravském rozhlase a u Armádního uměleckého souboru (1951-54) se od roku 1954 věnoval výhradně hudební kompozici. Již uvedením své 1. symfonie (1955) na sebe upozornil jako výrazný symfonický talent, který se v příštích dvaceti letech prosadil závažnými symfonickými a symfonicko-vokálními díly.

V roce 1961 obdržel Státní cenu za kantátu na slova S.K.Neumanna Chvála světla, následují Heptameron (1964) pro zpěvní hlasy, recitátora a orchestr, symfonická báseň Pěna (1965), symfonie-balet Pyrrhos (1970), symfonická fantazie Hommage a Hieronymus Bosch (1974). Skladatel ve všech těchto skladbách pojal do svého stylu i podněty tzv. Nové hudby (aleatorika, témbrové plochy, moderní harmonie).

Po řadě velkých, programních děl se Havelka ve druhé polovině 70. let zaměřil na oblast komorní tvorby. Zde rovněž obohatil českou hudbu vysoce individualizovanými a myšlenkově i interpretačně náročnými díly jako je Nonet (1976) a Percussionata pro bicí nástroje (1978). Od 80. let pak následují skladby s duchovním zaměřením, kde je patrný Havelkův příklon k základním křesťanským hodnotám - Tichá radost (1985) pro violu, Disegno(1986) pro flétnu, Pocta Fra Angelicovi (1987) pro kytaru, Profeteia (1988) pro dětský sbor, orchestr a varhany na biblické texty, "Rozhovory duše s Bohem" (1991) pro klarinet a klavír, rozměrné oratorium Jeroným Pražský (Epistola de Magistri Hieronymi de Praga, 1989), za které obdržel Státní cenu, Parenéze pro soprán, klavír a bicí (1993), Skrytá mana a bílý kamének pro dva hráče na bicí nástroje (1992) ad. Jedním z vrcholů jeho tvorby 90. let je velké symfonické dílo Znamení časů (1997), premiérované orchestrem ČF.

Výraznou kapitolou v Havelkově tvorbě je filmová a scénická hudba. Jedná se celkem o asi 70 celovečerních a 150 krátkých filmů, z nichž nejvýznamnější jsou Honzíkova cesta (1956), Až přijde kocour (1963), Kdo chce zabít Jessii (1966), Všichni dobří rodáci (1968) či Božská Ema (1979). Psal i hudbu k divadelním inscenacím - Vivisekce (Laterna magika) nebo Tvrdohlavá žena (Divadlo na Vinohradech).

Významná je i Havelkova pedagogická činnost. V období tzv. normalizace, kdy neměl možnost vyučovat na veřejných školách, patřil k nejvyhledávanějším soukromým učitelům kompozice, a jako takový přispěl k vzdělávání mnoha představitelů dnešní střední skladatelské generace. V roce 1990 byl jmenován řádným profesorem skladby na pražské AMU.

 

Cena Ministerstva kultury pro rok 2006 v oblasti výtvarného umění a architektury byla udělena Daliboru Chatrnému za celoživotní dílo

Dalibor Chatrný (*28. 8. 1925 v Brně)

Umělecká scéna druhé poloviny dvacátého století je tvořena mimo jiné také několika vzácnými osobnostmi, jejichž přítomnost není vždy adekvátně zdůrazňována, nicméně protínají se v nich nejdůležitější cesty, jimiž se umění té doby ubíralo. Jednou z těchto osobností je také malíř, grafik, neúnavný experimentátor s duší dítěte a v neposlední řadě pedagog Dalibor Chatrný.

Po studiích na Pedagogické fakultě u profesorů Cyrila Boudy a Miloše Salcmana (1945-1949) a na pražské Akademii výtvarných umění u Vojtěcha Silovského se vrátil do Brna, kde působil tři desetiletí jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. V letech 1990-1992 vedl ateliér grafiky na pražské Akademii výtvarných umění, poté učil v ateliéru konceptuálních tendencí brněnské FAVU a svoji pedagogickou dráhu zakončil na katedře scénografie brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Patřil vždy k úspěšným a oblíbeným pedagogům, pro které zájem o studenta nekončil jeho absolutoriem.

Jeho vlastní tvorba je rozsáhlá a značně členitá. Poté, co si osvojil bravurní techniku v malbě, kresbě i grafice, vstoupil na cestu nekončícího experimentu. Velmi brzy se dostal přes stylizované figurální náměty ke znaku a nepředmětnému vyjadřování. Počátkem 60. let se věnoval strukturální malbě. Svůj výtvarný projev postupně minimalizoval v duchu nové citlivosti. Na konci dekády začíná čím dál více převládat jeho konceptuální myšlení, které uplatňuje v tvorbě kovových plastik, v experimentech s magnetickým polem a v sedmdesátých letech také při akcích a land-artu. Konceptuální jsou rovněž sémantické kresby a malby, které se v cyklech objevují od počátku sedmdesátých let. Průkopnické jsou Chatrného audiovizuální projekty, které vytváří spolu se skladatelem Aloisem Piňosem.

Různými tvůrčími přístupy a v různých technikách se Dalibor Chatrný vrací k tématům, která stále nově interpretuje. Jsou to jednak ambivalence iluze-skutečnost, dvojrozměrné a trojrozměrné vyjadřování, paradoxy vnímání prostoru, pravidlo a náhoda, slovo a jeho grafická podoba, symetrie, zrcadlení a další.

Význam Dalibora Chatrného pro české umění spočívá také v jeho iniciační roli. Stál u zrodu významných tvůrčích seskupení Profil, Parabola, Klubu konkrétistů, TT klubu a dalších progresivních aktivit.

Za svoji činnost byl vyznamenán řadou profesních i občanských ocenění, jako například Cena Vladimíra Boudníka, Cena Michala Ranného, Cena města Brna a další.

Více informací naleznete na www.divadlo.cz/cenymk.

Zdroj: Olga Plchová, PR, Divadelní ústav