České divadlo se během 20 let výrazně proměnilo
Česká divadelní scéna se během dvaceti let od sametové revoluce výrazně proměnila. Pokud jde o statistiku, těžko lze poměřovat rok 1989 například s loňskými výsledky. Zásadně se totiž změnily podmínky, za jakých divadla působila tehdy a za jakých působí nyní. A nemusí vždy jít jen o legislativu a modely fungování.
Podle teatrologa Vladimíra Justa přestalo hrát divadlo roli náhražky politiky - náhražky neexistující svobody projevu, svobody národní a státní, svobody médií a neexistující pluralitní demokracie. "Přestalo být terapií, tišící frustrace z neúspěšné české politiky. Tato tendence divadelní konjunktury, jíž ještě zesílily německá i ruská okupace, vyvrcholila a skončila právě listopadem 89," řekl Just.
"Měnící se zájem o divadlo těch let ovlivnila i celková kulturní nabídka, počet televizních programů, (ne)možnost svobodně cestovat, vývoj audiovizuální techniky a počítačů, (ne)existence internetu," řekl divadelní kritik a proděkan pražské DAMU Zdeněk A. Tichý. Nenaplnily se chmurné prognózy z počátku 90. let, že začnou české scény zanikat. "Divadla zrušená během uplynulých dvaceti let by se možná dala spočítat na prstech jedné ruky," uvedl.
Z informací Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) vyplývá, že zatímco v roce 1989 usedlo v hledištích scén spravovaných státem 6,3 milionu diváků, během let jejich počet stále klesal až na loňských 3,7 milionu. "Rok 1989 byl v tomto směru výjimečný, návštěvnost takřka všech divadel stoprocentní a nelze jej mechanicky srovnávat se společensky celkem poklidnou, navíc krizí poznamenanou současností," domnívá se Just. Proto se v letech po revoluci 1989 po vybičované divadelní euforii dostavil prudký úbytek diváků.
"Teprve od poloviny 90. let si divadlo znovu hledá a nachází svou vlastní funkci, nová specifika, vlastní jazyk a také diváky," dodal a upozornil na příliv soukromých scén a prudký růst souborů pohybového divadla či nového cirkusu a baletu.
"Dříve vyháněl lidi do divadla pocit frustrace z režimní ideologické propagandy a faktické nesvobody. Dnes je to zřejmě obdobná frustrace ne z nesvobody, ale ze stále větší agresivnosti a tuposti médií, z reklam a snad taky i opět z tuposti a zkorumpovanosti politiky," zdůraznil Just. Divadlo se zejména pro mladé lidi stává určitou alternativou - sdružovací, komunitní i kreativní. Proto se nediví zvyšujícímu se počtu souborů a vítá spontánně vzniklou pestrost i "biodiverzitu" ohrožených forem.
"Teprve z různorodosti rodí se skutečná kvalita divadelní kultury. Divadlo se před prázdným sálem z podstaty hrát nedá, takže dochází k jakési automatické selekci," podotýká Just. Z výrazných počinů uplynulých let upozorňuje na výsledky snad jediné relevantní a transparentní ankety a soutěže o Cenu Alfréda Radoka. Ne náhodou bylo opakovaně Divadlem roku hradecké Klicperovo divadlo v éře Vladimíra Morávka a na špičku se dostalo Divadlo v Dlouhé, Pařízkovo Pražské komorní divadlo, respektive Divadlo Komedie, Dejvické divadlo, Činoherní klub a Divadlo bratří Formanů. V Ostravě je to Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče.
Opakem skutečné tvorby hodnot jsou podle Justa komerční výprodeje dávno vyzkoušeného. Za extrémní příklad označil 'černá divadla' jako součást turistického byznysu a kýče, nikoli pražské kultury. Považuje za drzost desetiletí, když některá z nich žádají o podporu z veřejných zdrojů.
Také Tichý si nemyslí, že je divadel zbytečně mnoho. "V Praze jich bylo více než v jiných evropských metropolích už v 60. letech minulého století a vývoj v posledním dvacetiletí to jen zvýraznil," uvedl. Náklonnost Čechů k divadlu je podle něj dána i historicky a snad také geneticky. "Stačí připomenout, kolik bylo a je v České republice amatérských souborů. Nemluvě o důležité roli divadel v roce 1989," konstatoval.
K proměně divadla jako takového Tichý upozornil na větší inspirační vliv zahraničních scén, překračování žánrových hranic, šikovnost těch mladých najít si kontakty k hostování i ke společným projektům v cizině a nárůst počtu divadelních festivalů. "Muzikálová vlna sehrála nejprve pozitivní roli a přilákala do hledišť i publikum jinak divadlem nedotčené. V poslední době však je muzikálů hodných toho označení pomálu - spíše se vyrábějí pseudomuzikály lákající na jména účinkujících, ne na kvalitu," řekl. Výrazné počiny minulých dvaceti let spojuje se jmény režisérů, jejichž inscenace měly a mají punc evropské kvality. Patří mezi ně Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Vladimír Morávek, Miroslav Krobot, Jan Schmid, Ladislav Smoček, David Radok, bratři Formanové, Tomáš Dvořák a Josef a Jakub Kroftovi.
Představení a návštěvníci státních divadel:
Rok 1989 1995 2000 2008
Počet představení 15.834 13.814 14.196 12.763
Počet návštěvníků
(údaj v tisících) 6.291 4.305 4.289 3.674
Zdroj: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu NIPOS, Jiří Borovička, mkv
