14.06.2007 00:00

Cesta kolem světa s českobudějovickou Loutkohrou

Třetí sezóna souboru Loutkohry Jihočeského divadla, který funguje od 1. července 2004 jako nástupce Malého divadla, se   nesla ve znamení změn: z původně avizovaných inscenací byly realizovány pouze dvě, zbylé tři vznikly zcela mimo dramaturgický plán. I přesto uvedené tituly našly společného jmenovatele, a tím jsou výpravy a putování do evropských i vysloveně exotických destinacích, včetně vesmírné expedice.

 

Cestovatelskou odyseu zahájil v říjnu Stevensonův Ostrov pokladů v dramatizaci Pavla Petra Procházky a v režii Konráda Popela. Inscenátoři využili principu divadla na divadle a pirátský příběh zasadili do blýskavého kabaretního prostředí. Hlavní hrdina Jim Hawkins (Janem Hönigem autenticky ztvárněný malý chlapec) se totiž nedostal na námořní akademii, a tak si v dospělosti nakonec otevřel kabaretní podnik, jehož program založil právě na líčení svých pohnutých životních peripetií. Kabaretiér Jiřího Müllera bryskně komentuje cestu za pokladem, plnou spletitých událostí, bitevní šarvátky a podává vysvětlující komentáře s nadhledem, sarkasmem i jistou vtíravou podlézavostí ostříleného showmana, který by hravě převálcoval své televizní konkurenty ze soutěžních pořadů i zábavných estrád.

Inscenátoři právem přiřadili svému Ostrovu pokladů označení odvážná akční revue. Jedná se totiž o lavinu gagů a jevištních i slovních hříček, které se na diváka valí v dynamickém tempu (občas i na úkor srozumitelnosti děje). Herectví je založeno na výrazné stylizaci směrem ke grotesce, výjimku tvoří pouze Jim, prototyp kladného hrdiny, který však rozhodně nemá pro strach uděláno.

Popelův Ostrov pokladů je vpravdě rodinným představením - znělku Pozor, zákruta!, předvídající srážku automobilu s pirátem, ocení publikum ze školy již odrostlé, u školáků bodují akční šarvátky, předváděné s notnou dávkou komična. Dobrodružnost a napětí se totiž zobrazuje se značnou nadsázkou a parodií, jen místy se objevuje skutečně tajemná, hororová atmosféra.

Na jevišti se volně propojují akce živých herců a marionet a vzájemně se podle druhu situace zastupují. Loutky pirátů jsou vytvořeny z hnědého igelitu a již na první pohled vzbuzují odpor. Všichni piráti mají naprosto totožný vzhled a manýry věčně se opíjejících primitivů (pro pohodlnost se vozí na pojízdné plošince).

Významnou složku inscenace tvoří gastronomie, jak dokládá např. song odzpívaný do pánviček, opilecká píseň Jó, rumík, rumíček, óda na sýry či komentář na téma štrůdl s masem, přednesený v okamžiku, kdy byl Jim piráty odhalen v sudu s jablky. Ostatně v tomto sudu ho konferenciér (manipulátor dění) zanechal trčet celou přestávku, aby mu posléze oznámil, že v následujícím obraze si piráti uspořádají piknik, a tudíž se obejdou bez něho. V samém závěru dochází k utkání kladných hrdinů proti záporným, které se odehrává při hostině – v přímém přenosu se soutěží o zkonzumování co největšího množství pochutin ve zběsilém tempu, doprovázeném vytrvalým komentářem kabaretiéra, jenž tentokrát konkuruje rozvášněným sportovním redaktorům. A z kabaretního mumraje vyplývá varovné  ponaučení, že prodejné je v dnešní době vše – vlastní životní příběh nevyjímaje. 

            

Dalším kabaretní titul nese název Kašpárek v rohlíku. Jedná se o autorský projekt Davida Dvořáka, který s Loutkohrou Jihočeského divadla spolupracoval již při inscenaci Obr!Brrr…,  vtipně převracející logiku známých pohádek. Kašpárek v rohlíku je podle Dvořáka pojem „typický pro anglosaský směr nazývaný FFT (Fast food theatre)“, což znamená „rychle a snadno stravitelné představení pro nenáročné konzumenty.“ Jednotlivé scénky a vyprávění vznikaly improvizacemi během zkoušení a  propojuje je „hudební majonéza“, kterou tvůrci charakterizují jako „baby punk“ (podílí se ně něm elektrická kytara, akordeon, saxofon, klarinet a mandolína). Texty jednotlivých písniček jsou ilustrovány pomocí plochých loutek a doplněny jednoduchou, ale efektní choreografií. V kostýmech Matěje Němečka se netradičním způsobem spojuje elegantní a sportovní styl, pokrývky hlavy připomínají zvláštní variace na kašpárkovské čapky.

Celý kabaret měl uvádět Kašpárek, jenže nedorazil, a tak se sešlí muzikanti usilovně snaží zachránit program. V ansámblu nechybí ani začátečník (tj. osoba, jež hraje výhradně začátky písniček) a zároveň tahoun celé produkce (výborná Denisa Posekaná). Nakonec přiletí na scénu rohlík se vzkazem od Kašpárka s tím, že z osvětlovací kabiny vše celou dobu pozoroval. Dokonce se i osobně dostaví na jeviště. Jenže namísto slibované skvostné zábavy (Kašpárek představuje pro všechny přítomné nepřekonatelnou autoritu) se objeví naprogramovaný, kýčovitě křepčící lilipután… Dnešní doba zdiskreditovala i Kašpárka a zneužila ho jako symbol pokleslé, bezduché, strojovitě vyráběné zábavy. A nebo nemá v 21. století Kašpárek už pražádnou šanci obstát?

Kabaretu dominuje výrazná tendence ke grotesce, nespoutaná radost ze hry a především dokonalá kolektivní souhra, při čemž každý z aktérů si uchovává svou osobitost. Jednotlivé scénky jsou skvěle vypointované a perfektně funguje princip opakování situací. Vedle vtipných nápadů, jejichž intenzita neochabuje, se děti naprosto nenásilnou formou seznámí se základními pojmy, které se týkají divadelního světa.

Vypráví a hrají se příběhy, které jsou dětem blízké – např. o ušišlané Soně, která se bála, o chlapci, jemuž se splnil sen a stal se popelářem, což je záminka, aby se na scénu přinesly nafouknuté odpadkové pytle, které jsou nejprve kroceny, aby se posléze proměnily v měsíčňany. I ti jsou ale podrobeni krocení. V kabaretu má svou rubriku i Rádio Studio Mattel. Dámská část účinkujících se naráz uchýlí k toporně prkenným a afektovaným pohybům, třímajíce v rukách panenky Barbie, které se snaží s neodbytnou naléhavostí dohnat své protějšky k oltáři. A tak se Ken raději rozhodne k poněkud drastickému kroku – utrhne si nohu.

Nechybí ani ukázky kouzelnické magie jako fofroš, slimoš či skleros, při jehož použití všichni zapomenou slova notoricky známých písní a tyto výpadky jsou nahrazeny nesmysly. Ostatně poetika nesmyslu a dadaismu provází celou inscenaci, jak o tom svědčí následující text písničky - „venku šneci prší proudem a kominík je bílý“. Kašpárek v rohlíku popisují inscenátoři jako „uhozený kabaret plný pojančených bláznivin a dobře praštěných postaviček“ a tento záměr je dokonale splněn - nejen díky nevyčerpatelné nápaditosti, takřka dětská spontánnosti i maximálnímu nasazení aktérů.

Protipól k bláznivému kabaretnímu reji představují poetická a jemně nostalgická Pinokiova dobrodružství. Autorem dramatizace je Zdeněk Jecelín, umělecký šéf Loutkohry Jihočeského divadla, který čerpal zejména z Pinocchiových dobrodružství Carla Collodiho, ale použil i motivy z knihy Alexeje Tolstého Zlatý klíček. Pinokio je příběhem o hledání  sebe sama i svého místa ve zrádném světě. Na konci nesnadného hledání stojí zjištění, že to, co je v životě skutečně důležité, musí objevit každý sám skrze své vlastní prožitky. Režisér Robert Bellan nechává Pinokiův příběh prostoupit atmosférou jižanských krajů. V hudbě Jožky Fojty se objevují  ozvuky starých kolovrátků a pouťových melodií z dávno zašlých časů.

Pinokio získal podobu nahrubo ohoblované dřevěné loutky se střapatými vlasy, širokým úsměvem a dětskou duši: je nedočkavý, trucující a do všech svých dobrodružství se vrhá bezhlavě a s absolutním nadšením. Pinokia vodí Denisa Posekaná a propůjčuje mu rozverný, čtverácký výraz i suverénní rošťáctví. Scénu Ireny Marečkové tvoří kulatá dřevěná konstrukce se závěsy, evokující kolotoč. Funkce této konstrukce se v průběhu proměňuje – v příbytek Pinokiova stvořitele Geppetta (Jan Hönig) či přímořskou restauraci. Svou funkci mění i popelnice (stává se kamny či stolem), rybářská síť zase nahradí svatební závoj krásné panenky Malvíny a z neforemného červeného jeviště se vyklube čaroděj Ohňojed.

Pinokio představuje oproti akčním spektáklům podívanou harmonickou a okouzlující svou jednoduchostí. Vše plyne pozvolna, aniž by byl porušen temporytmus. Jakousi prostotu a barevnou střídmost (použití pastelových barev) ruší jen blikavé ostře červené světlo v kamnech a papouškovitě zbarvený cvrček na dálkové ovládání. Závěrečná scéna, kdy se všichni schází u Geppetta a pochutnávají si na polévce, působí však až příliš idylicky. Je škoda, že se jinak bravurně prokomponovaná inscenace ochudila o adekvátní závěrečné vyznění.

Titul pro nejmenší diváky zastupuje klauniáda, maňáskárna a divadlo masek Jak na draky. Text Zdeňka Jecelína je jakýmsi návodem, kterak přemoci draky nikoli silou, nýbrž důvtipem. Jecelín sepsal scénář na motivy pohádek, které sebrali a převyprávěli Vasile Adascalitei a Irina Karnauchová. Děj se odehrává v pravlasti draků – na dálném Orientu, jenž se odráží v kostýmech (kimona), scénografii (dva nízké stolky, ozářené svíčkami, polštáře a rákosové paravány), lidové slovesnosti („kolo mlýnský za čtyři čínský“), hudbě i intonaci řeči.

Denisa Posekaná a Lucie Škodová coby průvodkyně - instruktorky převypráví a sehrají dva dračí příběhy a naučí děti dračí ukolébavku, kterou diváci následně zužitkují při vysvobozování jedné z instruktorek, a tak jsou pasováni na krotitele draků prvního stupně. Problematicky působí skutečnost, že mluvené slovo občas převažuje nad jevištní akcí. Drak v prvním příběhu je přihlouplý, neotesaný a klackovitý nekňuba, plně respektující a obdivující svou ráznou matku. Převládá u něj fyzická síla na úkor rozumu. V druhém příběhu se setkáváme s parafrází Tří zlatých vlasů děda Vševěda. Vševěda však nahrazuje násilnický a přehnaně drsný drak, tvořený obrovskou barevnou karnevalovou maskou s mohutným plyšovým obočím a dlouhými vousy, zpod obří hlavy pak vykukují dvě malé nožky porostlé srstí. Vedle draka vystupuje v tomto příběhu i hodný kupec, jenž se zničehonic promění ve zlého a vyžene svou dceru. Důvodem kupcova nevyzpytatelného chování je skutečnost, že osoba, která loutku kupce vodí, spolkla vajíčko s dráčkem, našeptávajícím zlo. Z dramaturgického hlediska se jedná o ne příliš zdařile vystavěný příběh, jemuž chybí zejména závěrečné vypointování.

Občas se sklouzává k podbízivosti (zejména ve scénách honiček) a projevu chybí patřičná suverenita. Inscenaci, založené na kontaktu s divákem, nelze upřít řadu scénografických a výtvarných nápadů (proměna sopky v sukni ovčí babičky a následně v dračí obydlí; využití poustevníkových vousů jako vody apod.), nesporná kvalita inscenace spočívá i v detailní práci s loutkami.

Putování po cizích končinách je zakončeno na arabském poloostrově a svědectví o něm vydává Královna hadů. Autor divadelního scénáře Zdeněk Jecelín si tento příběh stvořil sám, inspirován historkou O třech jablkách a O královně hadů z Tisíce a jedné noci a také filmem Laputa Castle in the Sky H. Miyazakiho. Příběh krásné Sáry a zlodějíčka Sálima, kteří společně putují za královnou hadů, aby pomoci jejího květu oživili Sářiny mrtvé rodiče, je zasazen do neurčitého bezčasí, jež narušuje pouze několik modernizujících prvků. Scéně Matěje Němečka vévodí posvátný vrcholek, na němž sídlí Manát – bohyně osudu a řídí běh pozemského světa. Do jejího podsvětí (útrob pahorku) jsou ukládány ostatky zemřelých. Každý z protagonistů vlastní svou totemovou loutku, kterou mu daruje právě Manát. Režisér Zdeněk Jecelín pracuje s vysoce stylizovaným pohybem a klipovitostí jednotlivých epizod. Královna hadů patří k vizuálně nejzajímavějším inscenacím – využívá principy stínohry (pro zpodobnění džina či ptačí královny) a projekce, jejíž obraz se propojuje s akcí živých herců i loutek – např. při scéně s létajícím kobercem.

Jecelín odkrývá v Královně hadů poměrně závažná témata - žárlivost, intrikánství, strach, lásku. Používá se tu hovorová čeština, nechybí vtip, náznaky romantiky, ani nesmyslně kruté násilí. Akční scény jsou tentokrát rozehrávány se vší vážností a budí respekt. Zvláštností jsou i retrospektivní scény, přerušující rychlý dějový sled. O komická intermezza se starají čtyři beduíni (roztomile neohrabaní a roztržití moulové, jímž po vojensku velí jejich matka.) Sára (Jana

Vanýsková) je rázná dívka, která pro ránu nejde daleko a dokáže statečně nést důsledky svých rozhodnutí. Zlodějíčkem Sálimem (Jiří Šponar) zprvu opovrhuje a sblíží je až společná pouť za královnou hadů. V závěru se Sářinou zásluhou všichni šťastně shledají a vytvoří živý obraz, připomínající křesťanský betlém.

Zdeněk Jecelín vyslovil přání, aby představení Loutkohry  bavila děti stejně jako i ty, kteří už přebývají v dospělých tělech. Nutno podotknout, že tento záměr se v letošní sezóně bezesporu podařil a Loutkohra Jihočeského divadla si úspěšně buduje nové a uznávané renomé díky osobité dramaturgii, zajímavým výtvarným řešením i hereckému potenciálu.

 

Silvie Vojíková

 

Robert Louis Stevenson - Ostrov pokladů

Dramatizace: Pavel Petr Procházka

Režie: Konrád Popel

Dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Scéna: Jan Štěpánek

Kostýmy: Edita Kurková

Hudba: Ladislav Mrlík

Premiéra: 14. 10. 2006

Psáno z reprízy 4. 4. 2007.

 

Zdeněk Jecelín - Jak na draky

Režie: Zdeněk Jecelín

Výprava: Matěj Němeček

Hudba: Martin Horáček

Premiéra: 4. 11. 2006

Psáno z reprízy 13. 4. 2007.

 

Carlo Collodi – Pinokiova dobrodružství

Scénář a dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Režie: Robert Bellan

Výprava: Irena Marečková

Hudba: Jožka Fojta

Premiéra: 24. 2. 2007

Psáno z reprízy 11. 4. 2007.

 

David Dvořák - Kašpárek v rohlíku

Režie: David Dvořák

Dramaturgie: Zdeněk Jecelín

Hudba: Ondřej Pečenka

Kostýmy: Matěj Němeček

Premiéra: 24. 3. 2007

Psáno z reprízy 20. 4. 2007.

 

Zdeněk Jecelín – Královna hadů 

Režie: Zdeněk Jecelín

Dramaturgie: Pavel Petr Procházka

Scéna: Matěj Němeček

Kostýmy: Daniela Klimešová

Hudba: Martin Horáček

Pohybová spolupráce: Števo Capko

Filmová animace: Jiří Müller

Premiéra: 5. 5. 2007

Psáno z reprízy 11. 5. 2007.

 

 

 

Autor článku: Loutkář