Činohra Divadla J. K. Tyla se pouští do dalšího on-line projektu
Soubor činohry Divadla J. K. Tyla uvede hru Jak Božena Němcová předčítala v Brně, a to ve specifickém formátu zaznamenávajícím hovory po Skypu, které mezi sebou jednotlivé postavy z díla Milana Uhdeho vedou. Premiéra audiovizuální verze hry, jejíž forma je v oblasti lockdownové on-line tvorby českých divadel ojedinělá, proběhne 6. června 2021 v 19.00 na YouTube kanálu DJKT Plzeň a k vidění bude po dobu jednoho týdne, tedy do nedělní půlnoci 13. června 2021. Režisérem projektu, nepřímo navazujícím na plzeňské uvedení Čapkovy Bílé nemoci s využitím aplikace ZOOM, bude mladý herec Libor Stach.
Dramaturgyně Klára Špičková o hře Jak Božena Němcová předčítala v Brně
Že doma a za svého života nikdo není prorokem, není nic až tak nového pod sluncem. Milan Uhde (1936), spisovatel, dramatik, scénárista a politik, tematicky depresivní výzvu s humorem zvedl a přetavil do ironické aktovky o brněnských umělcích. Není to poprvé, kdy se přitom dotkl aury osoby Boženy Němcové, už v roce 1977 napsal Jitřenku naší slávy (ve své tvorbě tehdy vycházel především z korespondence Boženy Němcové). Na rozdíl od tohoto textu se v aktovce Jak Božena Němcová předčítala v Brně nestaví ke spisovatelce s úctou, ale přistupuje k ní s despektem brněnských umělců a rádoby vlastenců. Důležitá tak nakonec není samotná osoba Němcové a její dílo, ale jejich provinční samolibost a úzkosti.
Když v roce 2006 scénický časopis RozRazil 4/06 představil v Divadle Husa Na provázku projekt s podtitulem Brno je Brno je Brno je Brno, nikdy zcela uspokojivě zodpovězená otázka „Proč nemáte rádi Brno“ spojila Uhdeho a další autory (Arnošta Goldflama, Břetislava Rychlíka, Jiřího Šimáčka ad.) do tvorby inscenovaného pásma, kterému se věnovala i Česká televize. Po české premiéře v Brně (2006) a projektu v Olomouci (2008), jsme se Uhdeho aktovku o provinčním šrámu na české duši rozhodli uvést i my. Divákům představíme hned dvě verze zpracování.
V té první jsme aktovku natočili ve formátu audiovizuální inscenace zaznamenávající hovory po Skypu, které mezi sebou básníci, profesor a mladý novinář vedou. V té druhé ji budou moci diváci zhlédnout na podzim 2021 na Malé scéně nejen jako činoherní připomínku v předvečer sto šedesátého výročí smrti Boženy Němcové, ale také v rámci koncepce česko-slovenského roku. Chceme zároveň poděkovat České televizi a Archivu města Brna za poskytnutí materiálů a vstřícnou spolupráci na tomto projektu.
Jaké téma bylo pro nás na Uhdeho hříčce nejpřitažlivější? Je to především mladý entuziasmus novináře a spisovatele Ohérala, který se nadšeně a příliš idealisticky snaží zorganizovat čtení stále známější spisovatelky v Brně. Ale narazí. Na malichernosti, úzkosti a sebezahledění zavedených básníků a vlastenců, kteří spisovatelku mezi sebe ani nepustí. Asi každý z nás zná pocit, kdy musí bojovat, ať už s byrokracií anebo s institucionálními větrnými mlýny v kultuře, přestože má ty nejlepší úmysly, energii a talent. Člověk bez postranních úmyslů je semletý systémem, který něco takového nedovolí. V tom je síla tragikomické výpovědi, kterou Uhde skvěle zachytil. A netýká se jen Brna.
Objevná byla ovšem pro mne (jako pro dramaturga) práce na audiovizuální verzi příběhu, kterou režisér Libor Stach zvolil. Do příběhu to vnese současný pocit člověka lapeného v sociálních sítích. Krom toho je to skutečně aktuální, umění v „covidové době“ zcela přesedlalo na tento způsob komunikace. Byl to fenomén, a kromě omezení otevřel nové možnosti. Činoherní verze na podzim bude již osvědčené a známé prostředí při hledání způsobu, jak emoci příběhu sdělit.
Herec a režisér Libor Stach o hře Jak Božena Němcová předčítala v Brně
Na této zkušenosti mě nejvíce lákala možnost vytvářet nové fiktivní světy. Novou realitu. A stát na té druhé straně. V herecké práci rozhodně nejsem pudový typ, jsem dost analytický, potřebuji si vše osahat, rozebrat a najít si hranice prostoru, kde se mohu pohybovat. Teprve když si projdu touto fází, dokážu se už celkem pudově a intuitivně v nalezených mantinelech pohybovat. Je to přístup, který je možná v něčem starý, ale mně dost vyhovuje a je pro mě přirozený. Myslím si, že to je taky trochu důvod, proč k té režii v posledních letech tíhnu – dostávám se totiž s přibývajícím věkem v té analytické fázi hlouběji, než je možná pro hereckou práci zdrávo. A taky jsem od přírody trochu organizační a racionální typ. Herec, který neustále klade režisérům nějaké otázky. Občas mě i napadne taková ta kacířská a nepokorná věta, že bych to možná udělal líp. Tak to chci zkusit. A třeba si rozbiju pusu hned na první větší příležitosti, jako je inscenování této Uhdeho hříčky, stáhnu uši a zalezu zpátky. Ale vyčítal bych si, kdybych to nezkusil.
I když Uhde původně adresoval svou aktovku scénickému večeru RozRazilu v Huse Na provázku, jsem přesvědčen, že je jeho humorně trpká zkušenost s tímto regionem přenositelná. Rád bych ale podotkl, že já sám mám Brno moc rád – i když si z něj občas dělám srandu. Ale je jedno, jestli jsme v Brně, Mladé Boleslavi nebo Plzni. Všude, kde jsem nějakou dobu žil, jsem potkával lidi, kteří v sobě měli něco z Uhdeho postav – jakousi touhu vymanit se z mnohdy mylného pocitu malosti konkrétního místa, kde žijí, přerůst ho, vytvářet kolem sebe auru velké nedotknutelné persony, která ví všechno nejlíp. Podle mě je to hodně spojené s nízkým sebevědomím a vnitřním bojem s frustrací z nenaplněných představ a snů, z pocitu, že nejsou dost úspěšní a milovaní. Mám zkušenost s tím, že lidé, kteří skutečně něco dokázali, nemají nikdy potřebu mluvit o tom, jak jsou skvělí. Naopak. Bývají pokorní a skromní. To je pro mě známka jejich velikosti a silné osobnosti.
Navíc mi přijde skvělé, že Milan Uhde napsal hru, která je tak trochu výsměchem brněnské intelektuální obci, do níž sám – i přes snahu se z ní v devadesátých letech tak trochu vymanit – patří. A ještě to udělá tak mistrovsky, že si půjčí jména skutečných brněnských intelektuálů, žijících před více než sto padesáti lety, a nechá je promlouvat současným jazykem, abychom měli pocit, že to jsou lidé, které moc dobře známe. Ono je vůbec to míchání časových rovin velmi zajímavý prvek, s nímž bych rád v obou verzích, jak v té audiovizuální, tak i na podzim v té jevištní, pracoval.
