Dassia Posnerová: Vertěp
Když člověk uvažuje o ruském loutkářství, představí si nejspíš sovětské loutkové divadlo dvacátého století – mnoho státních loutkových divadel, inovace Sergeje Obrazcova a loutkové adaptace pohádek pro děti. Ruské loutkářství devatenáctého století však bylo odlišné. Stálé loutkové scény neexistovaly, představení se konala na trzích, na nárožích, v salónech. Během Šrovětidií a Velikonoc bylo možno spatřit představení s Petruškou a příležitostná loutková představení. V době Vánoc se od domu k domu hrály hry o božím zrození, které často doprovázeli koledníci. Hry o zrození se v Polsku nazývaly szopka, v Bělorusku batlejka a vertěp v Rusku a na Ukrajině. Tyto tři odnože jsou si ve způsobu inscenování a struktuře velmi podobné, v tomto článku však podám pouze krátkou historii vertěpu: zaměřím se na jeho typické rysy v lidové tradici a soudobá oživení.
Ačkoli se hry o zrození hrají po celém světě, vertěp má vzhledem ke způsobu inscenování pouze nemnoho paralel s loutkovými hrami téhož typu mimo východní Evropu. Vertěp se výrazně odlišuje, zejména co se týče ranějších záznamů, svým předvedením duchovní a pozemské roviny. Jevištní prostor je rozdělen na dvě části: horní jeviště, na němž se odehrává příběh zrození Krista, a dolní jeviště, kde se předvádí jak příběh krále Heroda, tak i množství ostatních komických scén, které se k ději přímo nevztahují. Vertěp, což doslovně přeloženo znamená „jeskyně„ nebo „doupě„, čímž se odkazuje k místu Ježíšova narození , je přenosné skříňkové divadlo. Co do velikosti i vzhledu existuje bezpočet variant podle lokality, tvůrčí individuality či časového určení. Divadélko bývá vysoké devadesát až sto padesát centimetrů. Jeviště tvoří obvykle prodloužená krychle s otevřenou přední stranou a dvěma hracími úrovněmi. Horní i dolní patro je opatřeno dveřmi nebo sloupořadím zataženým látkou, kudy vcházejí a odcházejí loutky. V podlahách obou pater se zároveň nachází několik úzkých průřezů, které slouží jako drážky pro pohyb loutek při spodovém vodění ze zakrytých míst pod vlastním jevištěm. Podlahy jednotlivých úrovní jsou tradičně pokryty kožešinou, aby se tyto průřezy skryly. Výzdoba skříněk bývá velmi různá, některé jsou jednoduché s odstranitelnou přední částí umožňující odhalení hrací plochy, jiné jsou bohatě zdobené a připomínají dokonce malé katedrály.
Polský odborník na loutky Jurkowski a někteří další upozorňují, že některá jeviště vertěpu měla tři úrovně odpovídající nebesům, zemi a peklu středověkých mystérií. Většina vertěpů však měla jen dvě úplná patra, přičemž úplně nahoře se nacházel štít střechy nebo kopule, často zdobené betlémskou hvězdou se zapálenou svící. Podle dochovaných scénářů se akce odehrávala na dvou úrovních, symbolicky reprezentujících nebesa a zemi. Třetí, „sklepní„ prostor se využíval tehdy, když satan vystupoval z pekla, aby tam s sebou odnesl krále Heroda.
Na horním jevišti se odehrávaly všechny scény vztahující se ke zrození Krista: klanění pastýřů a příchod tří králů s dary. Na tomto jevišti bylo v interiéru několik nepohyblivých, stabilních loutek představujících svatou rodinu; často se tu také vyskytovala přihlížející zvířata, například ovce nebo voli. „Hodní„ pastýři a tři králové začali sice svou jevištní akci na dolní úrovni, ale vystoupili do horního patra k uctění Jezulátka.
V dolní, profánní úrovni stál trůn krále Herodese. Tento trůn byl jediným kusem nábytku, který tvořil neměnnou součást této úrovně; tím se naznačovalo, že země je Herodesovým panstvím. Na tomto patře se odehrávali „profánní„ scény, například vraždění neviňátek, nářek Ráchel nad zavražděným děckem atd., ale také scény komické, které se k hlavnímu příběhu přímo nevztahovaly. V tradici vertěpu tyto scény přicházely jako jakýsi komický druhý akt poté, co byla ukončena náboženská část představení.
Samotné loutky bývají obvykle vyřezávané ze dřeva a oblečené či pomalované tak, aby byl jejich charakter jednoduše rozpoznatelný. Nejmenší loutky jsou vysoké zhruba deset až dvanáct centimetrů, přičemž jejich velikost se proporčně odvíjí od velikosti divadélka. Jsou velice jednoduché: mají jednu spodovou vodicí tyčku, která – protažena průřezy v podlaze jeviště – umožňuje prostý pohyb vpřed a vzad. Některé loutky mají též ovladatelnou ruku a některé jsou uzpůsobeny tak, aby mohly během produkce držet hořící svíčku.
Vertěp se nejčastěji hrál v osmnáctém a devatenáctém století. Původně ho uváděli seminaristé v době mezi Vánoci a Novým rokem. V. Perets ve své knížce Loutkové divadlo na Rusi z roku 1985 píše: „Vertěp se zrodil tam, kde ostatní obdobné vánoční hry: v prostředí seminářů. Brzy se stal jejich vlastnictvím...„ Perets popisuje představení provozované zaměstnanci církve v domech farníků: „Přední stěna skříňky byla odstraněna, za ní se ukázala krajina s ovčáky, lovci a třemi králi; uvnitř tohoto malého jeviště byl vetrěp, v němž se nacházela Marie s novorozeným Kristem v náručí; nad vertěpem byli hvězdy a andělé.„ Hry později předváděli chlapci, kteří divadélko přenášeli dům od domu, případně profesionálové. Ve své nejjednodušší formě byl vertěp hrán jediným loutkářem, zrovna tak však mohli v představení účinkovat i hudebníci, zpěváci či dokonce celý sbor.
Ve své knize Perets uvádí souhrnný text ukrajinského (neboli „maloruského„) vertěpu, který ve skutečnosti sestává ze dvou částí: jeden uveřejnil Markevič v roce 1870 a druhý uveřejnil Galagan o dvanáct let později. Perets shrnuje obsah náboženské části těchto dvou textů následujícím způsobem:
Představení začíná sborovým zpěvem...
Na dolním jevišti se objevuje kostelník... zve [všechny], aby rozhlásili zrození Krista a zvoní na zvonek zavěšený mezi dvěma sloupy...
Sbor stále zpívá chvalozpěvy, přerušován rozmluvami ovčáků..., s kníry, v maloruských šatech, přicházejí, aby se poklonili Kristovi; jeden z nich nese pod paží jehně...
Sbor zpívá...
Král Herodes v doprovodu vojáků vstupuje na dolní jeviště a usedá na trůn... Objevují se králové a odehrává se známý rozhovor, navíc mluví Herodes....církevní slovanštinou... Králové přecházejí do horního patra, klaní se Kristu, od anděla dostávají pokyn nevracet se k Herodesovi a utéci.
Akce pokračuje na dolním jevišti. Herodes se rozzlobí, že ho králové oklamali, a nařídí vraždit neviňátka.
Sbor zpívá...
Během této písně přivádějí vojáci Ráchel s dítětem v náručí; je oblečena po ukrajinském způsobu... Ráchel je připravena „dát svůj život za život dítěte„, ale Herodes je neúprosný; vojáci na jeho příkaz nabodnou dítě na kopí a odcházejí s ním, vzlykající Ráchel přebíhá přes jeviště a proklíná Herodese. Vojáci ji vyhazují. Herodes...začne přemýšlet o smrti....nařídí vojákům, aby stáli na prahu a nepouštěli ji dovnitř.
Sbor zpívá...
Objevuje se strašlivý host [smrt] v podobě kostry s kosou. Volá na pomoc ďábla (černého, s ocasem, rohy a černými křídly) ...Herodes....marně vypráví o své slávě a síle. Ďábel...ho odnáší do pekla.
Na tomto příkladě vidíme, že na horním jevišti se odehrávalo minimum akcí. Herodesův příběh je mnohem důležitější; zvláštní důraz se klade na scénu Ráchelina nářku nad ztrátou dítěte a na scénu odnesení Herodese do pekla.
Po náboženské části vertěpu zpravidla následuje několik komických epizod, které se k hlavnímu ději nevztahují. Takových scén existuje nejrůznější množství, záleží na tom, kdy a kde byly předváděny. Obvykle se v nich vystupují lokální typy: Židé, Poláci, polský Pan, kozáci z různých oblastí, Němci, ruští rolníci, mladé krasavice, doktoři, prasata a koně, tančící dědeček a babička, maďarský husar, cikán se starou herkou, hádavá cikánská dívka a nejrůznější typy vojáků. V ukrajinské tradici patřil mezi nejběžnější hrdiny vertěpu Zaporožec, kozák z ostrova na Dněpru, hrdina ukrajinského folklóru. Zde můžeme vidět nacionalistické a antisemitské rysy lidové tradice: Zaporožec obvykle na konci vertěpu tluče židovského krčmáře (označovaného jako Jid). Humor komických scén zpravidla spočívá v tom, že se loutky opíjejí, tančí, perou se a provádějí další obdobné kousky typické pro frašku. Komická část vertěpu končívá prosbou o peníze.
Představení vertěpu začala výrazně skomírat na konci devatenáctého století. V roce 1895 Perets psal o „mizení„ vertěpu. Akademik Vinogradov v roce 1908 uvedl, že vertěp v podstatě „přestal existovat„ a jakákoli příležitostná představení považoval pouze za „zvláštní výjimku„. Michael Kuzmin, ruský dramatiky, básník a hudebník, se několikrát pokusil inscenovat svoji vlastní verzi vertěpu, ale v roce 1919 se kritika shodla, že loutkářka Šaporina-Jakovleva uvádí jeho hry „bez ohledu na novou společenskou a ideologickou situaci„ v porevolučním Rusku. Za vlády komunismu se loutková divadla rozšířila po celé zemi, ale tradiční repertoár vertěpovského typu nehrála kvůli jeho náboženskému charakteru.
Až do nedávné doby vertěp v Rusku neexistoval, výjimečně se hrál v Polsku a na Ukrajině. V posledních dvaceti letech se však východní Evropa opět začala zajímat o svou předrevoluční lidovou tradici a náboženské zvyky, částečně ve snaze obnovit smysl pro národní identitu. Na popularitě navíc rychle nabývá ruské pravoslaví. Z těchto důvodů dochází i k obnově předrevolučních tradic, k nimž patří právě vertěp.
Viktor Novacky byl v poslední době jedním z prvních akademiků, kteří začali pátrat po informacích o vertěpu a vyhledávat místa, kde tato tradice ještě žije. V roce 1980, kdy ve velkoměstech Moskvě a St. Petěrburgu hrálo naprosté minimum tradičních lidových loutkářů, vedl Novacký rozsáhlý výzkum, sestavil scénář podle několika předrevolučních textů a postavil vlastní vertěpové skříňkové divadélko. Novacký má, díky svým „obrozeneckým„ snahám, pro mnoho současných ruských loutkářů auru moderního otce vertěpu. Svůj vertěp vyrobil v roce 1980 a ve vánoční tradici pokračoval minimálně do doby, kdy s ním byl v ruském loutkářském časopise Kukart v roce 1997 uveřejněn rozhovor. To číslo bylo mimochodem celé věnováno vertěpu. Novacký postavil „domácí„ jeviště pro své děti a propracovanější variantu pro hraní venku.
Svůj vertěp pojal jako rekonstrukci lidové tradice a pokusil se této tradici zůstat věrný; do textu nepřidal jedinou vlastní repliku. Existuje nicméně jistý klíčový rozdíl mezi Novackého vertěpem a kompozicí vertěpu tak, jak jsme ho předložili výše: jde o rozdíl v důrazu. Zatímco Peretsova textová sumarizace klade silnější důraz na stranu komického, profánního, Novackého verze, přestože je Herodesův příběh důležitější než příběh Ježíšův, odsouvá komické scény na druhou kolej. V případě Novackého tento důraz pramení spíše z výzkumných zájmů než z osobního náboženského přesvědčení:
Myslím si, že vždy – bez ohledu na to, jste-li věřící, nebo ne – je důležité si uvědomit, že vztah k vertěpu neprochází skrze víru, neboť v zápětí bychom se museli tázat po zodpovědnosti vůči náboženskému kánonu – co je dovoleno, co nikoliv... První vertěp jsem udělal před sedmnácti lety, někdy kolem roku 1980, v době, kdy žádné státní náboženství neexistovalo... Vedl mě k tomu vědecký zájem, chtěl jsem rekonstruovat, restaurovat vertěp jako divadelní formu. Chtěl jsem ho proměnit v živoucí věc...
Během svých cest do Ruska v letech 1987 a 1990 se členové skupiny Bread and Puppet, včetně Petera a Elky Schumannových a Michaela Romanyšina, setkali s Viktorem Novackým. Elka Schumannová popsala své zážitky z představení vertěpu v Novackého bytě. Tvrdila, že bylo zhasnuto a jevišťátko zevnitř osvětlovaly svíčky. Jeviště popsala jako „vznešený dům pro panenky„ a loutky jako „hadrové panenky na tyčkách.„ Účinkovali dva lidé – loutkoherec a šumař, oba zároveň zpívali všechny písně. Podle vzpomínek Elky Schumannové se představení jmenovalo Smrt krále Herodese. Představení v bytě u Novackého popisuje i Michael Romanyšin. Jeho popis může sloužit jako užitečné pojítko mezi dnešními představeními vertěpu a představením, které akademik Novacký považuje za významná a tradiční:
Příběh začíná anděl, který se snáší se svící v rukou... Je to pěkný loutkářský trik, anděl svírající svíčku a otvírající představení... přichází ovce a pak ovčáci. Anděl zvěstuje ovčákům. Anděl se nachází nahoře, v trojúhelníkovitém vrcholu scény je díra.... Tenhle vrchol se na každém jevišti liší... ale někdy je tam díra, kudy anděl vykukuje, nebo díra, odkud jdou jakoby sluneční paprsky...
Pak je tu scéna s Herodesem a rádci; Herodes sedí na trůně, rádcové přicházejí a pomáhají mu... a pak je scéna s vojáky, ti obcházejí dům....a pak další velká scéna s Ráchel a jejím děckem...
Ale nejdůležitější na ruském vertěpu je samozřejmě zavraždění krále Herodese.... jinak se této hře také říká Zavraždění krále Herodese. Když mu useknou hlavu, to je moment vyvrcholení.... velká loutková záležitost... A taky.... scény, kdy ďábel volá jeho matku... Smrt mu usekne hlavu a ďábel pak odnese tělo do pekla.
Pak přicházejí komické scénky; komické scénky jsou vždycky na konci. Předvedl lidovou scénku se stařenou na koni, pak přijde doktor... udělá asi tři... [a] zatancuje...
Komické scény ho moc nezajímaly...
Ačkoli se Novacký pokouší zůstat historicky přesný a do představení zahrnuje i několik komických scének, z předcházejícího popisu je jasné, že náboženské scény pro něj mají primární význam.
Od počátků Novackého výzkumů se objevilo několik dalších skupin, které projevily o vertěp zájem, šlo například o Divadlo Dřevěný kůň v St. Petěrburgu, o sbor Prokovsky a o mnoho dalších loutkářů-jednotlivců i celých loutkových divadel na Ukrajině. Michael Romanyšin, dlouholetý člen Bread and Puppet, byl vertěpem tak zaujat, že strávil rok cestováním po východní Evropě, zkoumáním této formy a později dokonce uvedl dvourozměrný lepenkový vertěp v New Yorku. Bread and Puppet dostali mnoho vertěpových loutek od svých moskevských přátel, získali rovněž Novackého scénář, a ve Vremontu vytvořili vlastní jeviště, na němž několikrát hráli. Tyto loutky jsou dnes sice uloženy v expozici muzea Bread and Puppet, ale divadelní skupina integrovala několik postupů vertěpu do svých každoročních her o Zrození, mj. dvoupodlažní scénu a revoluční přístup k zavraždění krále Herodese.
Když mluvíme o „tradičních„ formách lidového divadla, je třeba mít na mysli, že neexistuje žádná konečná definice, co za tradiční považovat. Vertěp osmnáctého a devatenáctého století hledal rovnováhu mezi posvátným a profánním, mezi božským a komickým tak, že je nechal koexistovat ve dvou oddělených plánech. Viktor Novacky vytváří novou tradici: ačkoli usiluje o věrnost své představě předrevolučního vertěpu, dává, možná nevědomě, větší důraz na náboženskou část příběhu. Bread and Puppet a další, i když ovlivněni Novackym, tuto formu znovu definují a zároveň si z ní některé prvky zapůjčují. V každé době nám rovnováha mezi posvátným a profánním dává nahlédnout, jací jsou účinkující i diváci. Vzhledem k tomu, že vertěp se dál hraje v Rusku, na Ukrajině i na jiných místech a informace o něm jsou stále dostupnější, je nepochybné, že se bude vyvíjet ještě jinými směry.
Přeložila Marta Ljubková
