České divadlo Divadlo Archa uvede dokumentární inscenaci drážďanského Státního divadla Akce Kámen Divadlo Archa uvede dokumentární inscenaci drážďanského Státního divadla Akce Kámen
Divadlo Archa otevře svůj novoroční program uvedením dokumentární inscenace drážďanského Státního divadla Akce Kámen. Floriana Fischera, režiséra a autora, zaujaly příběhy falešných hranic mezi Československem a Německem, které československá Státní bezpečnost v roce 1948 budovala jako pasti na ty, kdo se pokoušeli o emigraci. Dokonalé scénáře komunistické tajné policie konfrontuje s rafinovanými metodami současných výrobců „fake news“. Jak skutečná je fikce, jak smyšlená je realita? Komu můžete věřit a komu ne? Inscenace, která vznikla v koprodukci Staatsschauspiel Dresden a Divadla Archa, bude v Praze uvedena 10 a 11. ledna.
Jaro roku 1948: Komunistická strana Československa převzala kontrolu nad zemí a začíná se vypořádávat s politickými protivníky a opozičníky. Státní bezpečnost pro tyto účely rozjíždí takzvanou akci „Kámen“. Osoby podezřelé z protirežimního smýšlení dostávají opakovaně echa, že jim hrozí nebezpečí; nakonec přijde i nabídka pomoci s útěkem. Když se rozhodnou utéct, převaděči je vedou příhraničním územím, samozřejmě v noci. Dojdou k závoře na státní hranici a německou pohraniční hlídkou jsou dovedeni k budově německé celnice. V tamní kanceláři důstojníka americké vojenské kontrarozvědky dostanou cigarety, whisky a švýcarskou čokoládu. Ochotně vypovídají o svých přátelích, pomocnících, rodinách: doufají, že jim na svobodné půdě v Německu bude poskytnuta pomoc. Podepíší protokol z výslechu a němečtí pohraničníci je pošlou dál na Západ, k ubytovně nebo na nádraží. To všechno je ale falešné; chytili se do léčky. Němečtí pohraničníci, americký důstojník i tlumočník jsou ve skutečnosti příslušníky nebo agenty StB. Uprchlíci jsou o pouhých pár metrů dál zatčeni.
Florian Fischer věnuje svou dokumentární inscenaci české poválečné historii a zkoumání strategií tajné policie. Vzniku inscenace předcházela důkladná rešerše spisů v českých archivech, jež Fischer, který vystudoval historii, podnikl. Podle vlastních slov si z archivu odnesl spletenec fikce a skutečnosti a to, jak se klam stává skutečností. Doplňuje: „Je na tom názorně vidět, jakou sílu má divadlo. Pomohlo vynášet rozsudky smrti.“ Fischerova dokufikce pracuje se zvýrazněnou zvukovou a filmovou rovinou. Na scéně operuje mikrofonní hlava, která zcitlivuje sluchové vnímání, zatímco diváci naslouchají prostřednictvím sluchátek. Ke vzniku filmových vstupů přizval amatérské herce, obyvatele Drážďan, kteří zažili NDR a mají ke zkušenosti útěku z autoritářského režimu nějaký osobní vztah.
„Tváře našich neherců mají odlišnou fyziognomii, jinou texturu. Na těch lidech, na jejich těle je vidět, že mají paměť. Vyprávějí svou přítomností něco jiného, i když jsou jen dvojrozměrně na plátně. Na scénu tím proniká jiný život než přes zocelené, vytrénované tělo herce, který perfektně mluví, nikdy se nepřeřekne, nemá žádný přízvuk. To raději z přešlapů a pokusů udělám téma. Naši laici mají odbornost. Ovšem odbornost, která pochází z vnějšího světa. Skrze jejich vědění, skrze paměť jejich těl k nám proniká zase ještě něco nového,“ uzavírá třiatřicetiletý režisér.
