Divadlo DISK uvede hru Milana Kundery Jakub a jeho pán
Jakub a jeho pán
(pocta Denisi Diderotovi)
Premiéra 4. prosince 2004 v 19.30 hodin v divadle DISK.
Veřejná generálka 3. prosince v 11.00 hodin, další reprízy 8., 16. a 21. prosince v 19.30 hodin.
režie Zdeněk Bartoš
scéna Lubica Melcerová
kostýmy Aleš Valášek
hudba Markéta Mazourová
dramaturgie Martina Kinská
produkce Eliška Vinařová a Jan Čížek
hrají studenti IV. ročníku KČD DAMU (Václav Jílek, Vojtěch Hájek, Jana Kovalčíková, Jan Maléř, Eva Leimbergerová, Irena Máchová, Václav Liška, Hana Vagnerová, Renata Visnerová, Jan Meduna) a Nikolaj Penev j.h.
pedagogické vedení Jaroslava Šiktancová a Marie Málková
Autorská práva k provozování díla zastupuje DILIA.
motto
„Je to pořád dokola…i bible se pořád opakuje … a ten, kdo se opakuje, dělá si blázny z toho, kdo ho poslouchá … A ten, kdo to všechno psal tam nahoře, se taky hrozně moc opakoval …“
DENIS DIDEROT – JAKUB FATALISTA A JEHO PÁN
Denis Diderot (1713 – 1784) patřil k nejvýraznějším osobnostem osvícenské Francie a spolu s d´Alembertem byl jedním z hlavních redaktorů slavné Encyklopedie. V dnešní době jsou známa především jeho díla Paradox o herci a romány Jeptiška a právě Jakub fatalista a jeho pán. Diderot jej dokončil v roce 1773, úplného vydání se ovšem nedočkal; jako většina Diderotových děl román vyšel až po autorově smrti.
V Jakubu Fatalistovi se naplno rozehrál Diderotův vypravěčský temperament. Dialogy se střídají s anekdotami i delšími příběhy a vtipnými úvahami; autor kreslí svižnými tahy nejenom věrný a živý obraz Francie druhé poloviny osmnáctého století, ale také ironicky komentuje zápolení člověka jako svobodné bytosti s Osudem či Prozřetelností. Postavy Jakuba a jeho pána představují jednu z typických dvojic světové literatury – pána a sluhy, kteří zde, podobně jako např. figury Cervantesovy, prezentují nejen rozdílné společenské role, ale především rozdílné životní principy.
MILAN KUNDERA – POCTA DENISI DIDEROTOVI
Po ruské okupaci roku 1968 vykázal normalizační režim Milana Kunderu (1929) spolu s jinými českými autory a tvůrci na neoficiální seznam zakázaných autorů. Jistý režisér jej počátkem 70. let vybídl, aby pro něho adaptoval Dostojevského Idiota a nabízel mu krytí vlastním jménem. Milan Kundera však Evaldu Schormovi nevyhověl. Jeho zájem se naopak upnul na svobodomyslný Západ: rozhodl se pro zpracování známého Diderotova románu. Od počátku trval na tom, že nejde o adaptaci Diderotova díla, ale o variaci na něj – variaci, která má schopnost vést svébytnou existenci.
Hra Jakub a jeho pán byla vydána v roce 1975. Známou se stala především inscenace Činoherního studia v Ústí nad Labem z téhož roku (režie Ivan Rajmont, jako autor skutečně podepsán Evald Schorm, v hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška). Kunderova dramatická variace byla uvedena v řadě evropských zemí i ve Spojených státech.
INSCENACE DIVADLA DISK – ROZHOVOR S REŽISÉREM
Jedná se o třetí inscenaci (po Williamsově Tramvaji do stanice Touha a Machiavelliho Mandragoře) IV. ročníku katedry činoherního divadla DAMU. Jde zároveň o absolventskou inscenaci jediného studenta režie v tomto ročníku Zdeňka Bartoše.
? Proč jsi zvolil právě tento titul?
Od prvního čtení mě bavilo, že je to divadlo, které každou chvíli vypadává z vyprávěného – tedy hraného – příběhu. Je tam jeden zcizovací efekt za druhým, dovoluje to nadsázku, ironii, divadlo na divadle, hru s tím příběhem. A taky je to o lásce, nebo spíš erotických fantaziích a jejich nenaplnění, o svobodě myšlení, o přátelství, což jsou hodnoty, jejichž projevy se v průběhu času mění, ale podstata zůstává stejná. Takže myslím, že parta mladých lidí, kteří spolu čtyři roky žijí v jednom ročníku, k tomu má dost co říct. Navíc mám rád Francii a francouzskou kulturu, původně jsem francouzštinu vystudoval. Tahle hra má tamní šmrnc a přitom ji napsal český autor. A ne ledajaký.
? Jak se ti daří vyrovnat se s „osmnáctým stoletím“?
Celkem snadno, z té hry vane víc duch šedesátých let s jejich svobodomyslností, idealismem, rozvolněností, včetně sexuální, i s tím neslavným rozčarováním a vystřízlivěním na konci. Takové bylo vlastně i libertinské osmnácté století s tím finálním výbuchem revoluce. Vizuálně hledáme spíš jen „rokokové“ siluety s použitím současných materiálů a střihů. Takže třírohé klobouky, kordy a vějíře chybět nebudou, ale nepůjde o žádnou „dobovku“, spíš o variaci na osmnácté století z perspektivy začátku století jednadvacátého.
? Použil jsi slovo „variace“ - jak ses vypořádal s tím, co Milan Kundera nazývá „variací“? Lze mluvit o nějakém žánru?
Právě že těch žánrů je tam víc – chvíli je to „pohodářské“ road movie, chvíli sentimentální drama, pak zase skoro dryáčnická fraška, místy to zavání westernem nebo jiným vysloveně akčním žánrem (souboje, scéna na šibenici), je to groteska i tragédie. To mě na tom hodně baví. Žánrové variace se snažíme podpořit i ve scénické hudbě, kterou pro nás exkluzivně skládá studentka HAMU Markéta Mazourová.
? Je text, který tolik odkazuje k vyprávění, vhodný pro divadlo?
Jistě, protože je to vyprávění dynamické, a hlavně demonstrované, hrané. Hra nemá vlastně daleko od brechtovského epického divadla, i když dramatický prvek samozřejmě neschází – jednak i uvnitř těchto „vyprávěných příběhů“ se postavy rozhodují a prožívají různé vnitřní konflikty, jednak už tím, co a jak vyprávějí, na sebe spoustu věcí prozrazují. Vyprávění si často vynucuje své pokračování, postavy svévolně manipulují svým autorem. Pro mě další zábavná věc, tenhle „pirandellovský“ efekt je mi blízký.
? Jak byste charakterizoval dvě hlavní postavy?
Jakub má v sobě jistě švejkovskou žvanivost a Sanchovu pragmatičnost a selský rozum, Pán zase nezáludnost a naivitu dona Quijota i rádoby donjuanovské holedbání a fanfarónství. Pro mě jsou to hlavně dva přátelé, kámoši, kteří se pohádají a pošlou „do chlíva ke kozám“ (i jinam), ale v kritickou chvíli jeden druhého podrží. To se nepoštěstí každému.
Ptala se Martina Kinská
