Dramatický svět Philippa Minyany v Praze
Český divák bude mít začátkem dubna už podruhé možnost seznámit se s čelním představitelem současného francouzského dramatu - do Prahy, do Příbrami a do Kladna přijede s jednou ze svých posledních her Philippe Minyana.
Philippe Minyana, známý především z repertoáru dramatických center a národních divadel, tzn. státem subvencovaných institucí, k nám poprvé zavítal před dvěma roky. Účastnil se tehdy týdenní mezinárodní konference o současném francouzském dramatu i divadle, kterou pod názvem Divadlo chycené za slovo uspořádaly DAMU, Francouzský institut, Divadelní ústav a DRAFCONT (Společnost pro současné francouzské drama). Z Minyanovy rozsáhlé tvorby se českému čtenáři mohl dostat do ruky např. text Inventur, mediální tragikomedie odehrávající se v rámci reality-show, který vyšel spolu s dalšími zajímavými hrami v prvním dílu Antologie současného francouzského dramatu (Větrné Mlýny, 2004). Na živo se mohli letos v březnu s Inventurami seznámit diváci Brna a Veverské Bítýšky, kde hru s poměrně velkým úspěchem uvádělo amatérské divadlo PRKNO. V Praze pak bylo v rámci výše zmíněné konference ke slyšení dvojjazyčné scénické čtení monodramatu André v divadle Kolowrat. V dubnu letošního roku se Minyana představí Prologem - krátkým tragikomickým textem o vzpomínkách na rodný dům, které podemílá vratkost paměti tří pokrevně spřízněných aktérů.
Philippe Minyana (*1946) nepatří k francouzským mediálním hvězdám typu Erica-Emanuela Schmitta nebo Yasminy Rezy, tedy k autorům bulvárního divadla, kteří bývají hojně uváděni rovněž na českých scénách. Philippe Minyana je autorem, který se dostal do povědomí díky experimentům s formou dramatického textu a důrazu na práci se stylistickou a sémantickou rovinou jazyka. Jeho kmenovým režisérem, respektive velmi častým tvůrčím partnerem byl už od začátků Robert Cantarella. Philippe Minyana vystudoval moderní literaturu a do začátku osmedesátých let působil jako středoškolský profesor v rodném městě Socheaux. Prostředí maloměsta i vlastní autobiografie se ostatně staly náměty jeho prvních her. Od roku 1980, kdy získal stipendium pro spisovatele, se plně věnuje jen divadlu. Minyana napsal zhruba třicet divadelních kusů, několik textů pro rozhlas a televizi, povídky i dvě adaptace od Cervantese a Calderóna, muzikálová i operní libreta. Jeho texty jsou isncenovány po celém světě a francouzské ministerstvo školství poctilo dramatika tím, že zařadilo jeho dílo do maturitních zkoušek.
Philippe Minyana je autorem mnoha tváří a protikladných stylů. Na jedné straně stojí dramatikova upovídaná dramata, jejichž nekonečný slovní tok je francouzsky vtipně označován slovem "loghorée", na druhé straně stojí dramata z posledních let, jejichž text i děj jsou osekané na striktní minimum. Drama zobrazuje jedinou situaci, stručnost promluv prozrazuje mezery v komunikačních schopnostech člověka a nedokonalost jazyka jako dorozumívacího prostředku. Jazyk se stává nikoli pomocníkem, ale vězením. Ať už se slovní tok ze scény přímo valí, nebo naopak chybí části vět, vždy je v Minyanově díle zapotřebí hledat dramatický konflikt v samotném jazyce, v napětí mezi jednotlivými promluvami, mezi slovy, někdy i slabikami, v překvapení z nečekaných metafor i v melodické lince vznikající na základě fonetické příbuznosti slov, jejich asociativnímu řazení. Minyanovy texty většinou obsahují minimum scénických poznámek, přesto (nebo právě proto) je zřejmé, že jejich autor myslí při psaní hlavně na herce. Dramatik prošel hereckým vzděláním a jako herec také krátkou dobu působil, a tak sám dobře ví, co herec potřebuje a co ho naopak svádí k chybným interpretacím. Minyanovi se vždy jevila jako hlavní překážka svobodného hereckého projevu interpunkce a proto ji už v osmdesátých letech ze svých textů odstranil. Z textu, který byl dříve na první pohled jednoduše čitelný, tzn. strukturovaný do stylisticky ohraničených celků, se najednou stala chaotická změť podmětů, přísudků a zamlčených souvislostí. Uveďmě příklad z Minyanovy starší hry Válečníci (Guerriers, Théatrales 1993).
"TAUPIN (ten, co kope zákopy, mluví nejspíš k publiku): Mám velmi jemná zápěstí taková uzounká bohužel kopání pro mě bylo hrozné ale kopat jsem musel musel jsem takhle kopat přinejmenším dva roky od Artois až k Makedonii od východního Pruska ke Karpatům ne jasně žej jsem toho tolik nenakopal ale často se mi zdálo jako bych nedělal nic jinýho než jenom kopal a když jsem nekopal tak proto že jsem měl choleru a nebo úplavici a právě proto že jsem toho tolik nakopal a že jsem musel kvůli úplavici větrat zadek často na čerstvým vzduchu se můj osud narýsoval neúprosným způsobem..." Jedná se o čtvrtinu první promluvy textu, který jako celek popisuje válečné hrůzy 1.světové války, poukazujíc na vliv válečné zkušenosti na člověka. Válečníci spadají do textů upovídaných, tedy epických, o nichž bychom mohli mluvit rovněž jako o dramatech-povídkách.
Minyana si je dobře vědom úskalí, která mohou podobné texty na jeviště přinést - statickou scénu a strnulost. Snaží se proto v posledních letech proniknout skrze stručnější texty spíše do hloubky dramatické situace, než do tajů a možností lingvistických a sémantických přesmyček. Slovo má však ve Francii magickou sílu a sklon k jisté rétoričnosti je ve francouzském divadle zakotven už od pradávna, a tak se i dnes mnoho francouzských divadelníků obrací k Minyanovým starším epičtějším textům. Učinil tak i Robert Cantarella, v jehož režii uvedla Comédie-Française na přelomu letošního února a března v sále divadla Starý holubník Minyanovo drama Dům mrtvých (La Maison des morts, 1996). Dům mrtvých je faulknerovský text pro sedm postav, psaný na tělo, respektive na hlas herečce Catherine Hiegel, která ztvárňuje postavu Ženy s copem. Dům mrtvých připomíná strukturou středověká mystéria složená ze zastavení. Drama, které označili jeho tvůrci podtitulem "příběhy a legendy lidstva" se odehrává v rozpětí šedesáti let a jeho hlavní figurou je dům, který je svědkem i aktérem jednotlivých epoch, svědkem úpadku Ženy s copem, která podlehla tíze každodenní přetvářky a frustracím z pracovního života. Minyanovy texty se vždy dotýkají společenských problémů a můžeme je z tohoto hlediska vnímat jako politické divadlo. Nikoli však v militantním smyslu slova "politický", nýbrž právě v jeho významu kriticko-společenském. Vzhledem ke stylizaci textu pak můžeme předešlý termín rozšířit na "poeticko-politické drama". Minyanova dramata se často odehrávají v prostoru oscilujícím mezi minimalismem a hyperrealismem, který odtrhuje text dramatu od reality okolního světa.
Prolog, respektive jeho kratší verze, kterou v režii Frederica Maragnaniho uvádí v Praze společnost Travaux Publics, je po stylistické stránce protikaldem Domu mrtvých, přestože i v této hře je hlavní figurou dům. Minyana zakládá s oblibou svoje texty na určitém objektu nebo místě, které pak s sebou přinášejí už zmíněný hyperrealistický prvek. Už v Inventurách se životní osudy hrdinek odvíjejí od předmětů, které si s sebou ženy přinesly na scénu (lampa, lavór, šaty). V jiných hrách se pak hnacím motorem stávají staré fotky, na základě kterých se odvíjí rekonstrukce minulosti. Letimotivem Prologu je představa rodného domu nabývající u každého z bratrů zcela jiných obrysů. Rychle se střídající krátké promluvy tvoří z Prologu drama založené na zámlkách, na tom, co není vyřčeno. Záleží na hercích a na tom, zda vyzdvihnou komičnost situace zakódovanou ve váhavosti a stereotypnosti výpovědí, nebo zda naopak podtrhnou její tragický podtext.
V po 3. 4. a v út 4. 4. v 19:30 je Prolog v Divadle na Prádle, Besední 3, Praha - Malá strana, (po představení následuje setkání s autorem)
Ve st 5. 4. ve 14 hod proběhne na DAMU setkání s autorem a jeho další tvorbou
Ve čt 6. 4. hostuje Prolog v Kladně a v pá 7. 4. se s autorem mohou setkat studenti v Příbrami
Pozvánku na setkání najdete jako přílohu na stažení v rámečku vpravo.
Kateřina NeveuZdroj: Kateřina Neveu
