Dvořákova Plzeň aneb Jak loutky přežily rok 2000
Jaká byla Skupova Plzeň 2006? Optimista si bude pochvalovat špičkovou úroveň inscenací, jejichž tvůrci sbírali festivalové vavříny. Kdežto pesimista bude lamentovat, že šlo o loutkáře vesměs mnohokrát již oceněné a na přední pozice se neprobojoval skoro nikdo z nejmladší generace. Pravdu budou mít oba, ale popořadě…
Dvořák versus Dvořák
Výsledkové listině skutečně dominují známá jména představitelů starší a střední loutkářské generace. Přitom by však sotva kdo mohl někoho z nich podezřívat, že si cenu odnesl více za letité zásluhy než za svůj aktuální výkon. Ovšem zcela mimořádný příděl festivalových vavřínů se snesl na dvě inscenace režiséra Tomáše Dvořáka, který byl v Plzni sám sobě největším konkurentem. Tři mušketýři i Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla – jsou přitom názorným důkazem toho, že „loutkový“ ještě nemusí automaticky znamenat „archaický“. Tam, kde by většina jiných režisérů v nejlepším případě recyklovala osvědčené postupy loutkového divadla, startuje Dvořák se svými tvůrčími týmy fantazii do maximálních obrátek a přichází s překvapivým řešením i tam, kde už se zdánlivě nedá nic objevit. Přitom však nejde o žádné schválnosti a jinakosti za každou cenu - za vším je znát nesmírná důkladnost, preciznost a pokora vůči loutkářskému řemeslu. Dvořák – zejména pak v kongeniálním tandemu se scénografem Ivanem Nesvedou - dobře ví, po jakých loutkách pro tu kterou látku sáhnout a co od nich může čekat. „Maňáskoví“ Tři mušketýři tak jsou mnohem více rozpustilejší, hravější a divočejší, zatímco Krásný nadhasič nastudovaný s marionetami představuje v dobrém slova smyslu loutkářskou činohru a režisér tady slouží v první řadě mimořádně kvalitnímu textu Ivy Peřinové.
A je to především ryzí divadelní hravost a z ní vyvěrající schopnost vidět staré věci novýma očima, respektive řadit je do nových souvislostí, co činí z Tří mušketýrů divadelní událost roku. Na první pohled přitom tahle inscenace plzeňského Divadla Alfa vypadá nenápadně. Prostor komorního hlediště vybudovaného na jevišti čili za oponu domácí scény (samozřejmě přenositelný též do stanu) navozuje od počátku atmosféru pouťové podívané hrané kočujícími loutkáři. Před paravánem posedává pár muzikantů (dudy, harmonika, bicí), jejichž přítomnost je v této inscenaci dvojnásob důležitá. S odkazem na éru němé filmové grotesky jsou totiž dialogy očesány na minimum a spousta věcí je řečena či dořečena právě v písňových textech. Scénář je vystavěn na notoricky známé zápletce prvního dílu románu a začíná D´Artagnanovou cestou do Paříže a končí vítěznou honičkou za královninými šperky. To umožňuje pracovat s absolutní a někdy i úžasně absurdní zkratkou a většinu replik očesat na komiksová zvolání typu: „Bác, chlemt, fik fik, kuky kuk…“ Inscenace je někdy až marnotratně nabita originálními a perfektně vystavěnými gagy a výtvarnými nápady vypiplanými do nejmenších detailů. Jednou je to třeba výstup, kde Rochefort setne hlavy slepicím. Jindy zase promyšlený systém palácového špehování, kde kardinál nahrazuje svým vlastním obličejem nastrčeným z vedlejší místnosti portrét zavěšený na stěně. A do bláznivé honičky je vsazen skvostný crazy úlet, když se pod hlavní scénou odkryje malý výřez, v něm člun plující po moři do Anglie a v člunu je usazený D´ Artagnan, zatímco jeho kůň zuřivě vesluje. A skutečnou lahůdkou pro loutkářské fajnšmekry je číslo s divadlem na divadle – Buckingham sleduje produkci Punche a Juddy a když se zpoza miniparavánku vynoří loutka s důvěrně známými rysy, jež má na svých rukou navlečené minimaňásky, anglický šlechtic nadšeně volá: „Replay, mistr Kopecký!“ Se superlativy by v podstatě bylo možné popisovat a analyzovat scénu za scénou a práci všech členů inscenačního týmu. Výmluvná je ostatně již samotná kolekce cen udělených porotou (režie, dramaturgie, výprava, hudba, texty písní) – pravda, v ní by to ještě slušelo trofeji pro celý souboru za mimořádné herecké výkony, včetně precizního vodění loutek, ale ta zde schází nepochybně jen proto, že se na plzeňském festivalu kolektivní ceny neudílejí.
Při pročítání výsledkové listiny je nápadná skutečnost, že dvě z udělených cen jsou zdvojeny. Řeč je právě o Tomáši Dvořákovi a Ivanu Nesvedovi, kteří zamířili k další úspěšné spolupráci s Ivou Peřinovou do libereckého Naivního divadla. Zrodil se tak Krásný nadhasič - další z mimořádných loutkářských titulů a je nasnadě, že v méně úrodných letech by si mohly obě Dvořákovy inscenace bez problémů rozebrat všechny trofeje. Stejně tak se nedá po „cimrmanovsku“ zkoumat, zda je důležitější a kvalitnější to, co režisér a jeho scénograf odvedli ve prospěch plzeňského či libereckého souboru. Podstatné totiž je, že se v obou případech z jejich spolupráce zrodila zcela mimořádná podívaná. A obě inscenace zároveň vypovídají o smyslu pro týmovou souhru, který je oběma loutkářům společný, a jenž jejich schopnosti násobí.
Pravda, Krásný nadhasič ve srovnání s Třemi mušketýry působí usedleji a základní výtvarné řešení není, vyjma některých detailů, tak překvapivé. Způsob práce s marionetami, včetně davových výstupů s pidiloutkami už si v podstatě Nesveda vyzkoušel na jiných hrách Ivy Peřinové. Ale jak již bylo výše řečeno – tentokrát je dominantní autorka a úkolem ostatních je, jak co nejlépe vyzdvihnout kvality dramatického textu. Vystoupení libereckého ansámblu v Plzni tak jen potvrdilo to, co již bylo mnohokrát napsáno a řečeno. A totiž, že jde o promyšleně vystavěnou inscenaci, která se může pochlubit skvělým vedením loutek včetně precizní animace rekvizit. A že jde skutečně o jednu z nejlepších komedií, jaká byla v posledních patnácti letech na domácí scéně uvedena – a to včetně činoherní konkurence. Privátní love story jednoho pražského hasiče promíchala Peřinová s malými-velkými dějinami českého národa, jimž dodává trpkou příchuť sebeironie. O autorských kvalitách vypovídá rovněž intenzivní pocit, který celou tu patálii se Zlatou kapličkou provází až ke smutnému konci s požárem. Všechny ty hádky, tahanice, žabomyší politikaření, vzájemné osočování a pepíkovské ulejvání a remcání nejsou bohužel pouze jakýmsi nezávazným historickým exkursem, dobovou komedií v apartních kulisách, ale dost přesným a neúprosným svědectvím o tom, jak málo jsme pokročili od časů národního obrození.
KROFTA A TI DRUZÍ
Jakkoliv mimořádný úspěch dvou dvořákovských týmů potěší, pokud by zůstaly osamocené ve svém úsilí, znamenalo by to docela smutné vysvědčení pro domácí loutkářskou obec. Naštěstí o sobě vyslaly dobrou zprávu i další soubory. V prvé řadě to platí pro královehradecký DRAK, kde oslavil kumštýřský comeback v plné síle režisér Josef Krofta. Autorská variace na pohádku o Sněhurce nazvaná Jak si hrají tatínkové získala dvě festivalové ceny (režie, scénografie) a rovněž pro ni platí postesknutí, že by si ocenění zasloužili i všichni účinkující. Málokteré divadlo (a nejen loutkové) se může pochlubit tak skvělými hráči, jako jsou Václav Poul nebo Jiří Vyšohlíd, který je zároveň excelentním muzikantem. A sluší se říct, že za nimi nezaostávají ani další účastníci této skvělé pánské jízdy - Jan Popela, Redy Vávra či Milan Žďárský. Krofta se v ní vrací ke svému oblíbenému sněhurčímu tématu, ale tentokrát ho nabízí v neobvyklém industriálním balení. Záminkou k rozehrání pohádky je panenka, která umí říkat pouze „máma“ a za živý svět nevysloví „táta“. A parta chlapů – tatínků v dílně, kteří se jinak zajímají spíše o fotbal, si začne s touhle panenkou – holčičkou (a pro ni) hrát. Až skoro to vypadá, jako by se Josef Krofta nechal inspirovat a motivovat vlastními zkušenostmi muže, který si skrze setkání s vnoučaty připomíná některé obyčejné a zároveň důležité životní pravdy, aby se pak o ně podělil skrze představení. Jednou z nich je zdánlivě banální poselství, že nejdůležitější je, aby si dospělí na děti udělali čas… A v téhle jednoduchosti a prostotě je síla a opravdovost. Parta oblečená v montérkách, pláštích a pracovních botech stvoří z nástrojů na dílně a materiálu, který mají zrovna po ruce, kouzelný pohádkový svět. Sněhurky se tak kupříkladu zlá královna pokusí zbavit pomocí otrávené hrušky, kterou představuje zelená žárovka. A situace je poté patřičně vypointována i v textu: „Když se princ probudil, držel v náručí překrásnou – zelenou dívku...“ Trpaslíků vydupávajících totálně antidisneyovský rytmus je sice pouze šest, ale to – jak se praví v písničce – „nás nerozhází“. Pro Kroftovu novou Sněhurku je zkrátka určující symbióza fascinující vynalézavosti a jemného humoru. Její přitažlivost je ale zakódována i ve způsobu vyprávění, které má v sobě typicky tatínkovskou, neohrabaně medvědí chlapskou něhu.
Divadlo Buchty a loutky, které má ve své sbírce solidní sbírku festivalových cen, se muselo spokojit s jedinou trofejí – za titulní roli ve hře Rocky IX ji získal Marek Bečka. Ale ani to koneckonců nebyl špatný výsledek - vzhledem k tropickým teplotám, které paradoxně provázela chřipková onemocnění v souboru. V dusném sálku Divadla Dialog, kde nebyly regulérní podmínky ani pro účinkující ani pro publikum, tak nejprve propadl Pes baskervilský. Nebylo se ale čemu divit. Adaptace proslulého románu s hrdinným detektivem Sherlockem Holmesem má problémy zakódované již v samotné dramaturgické volbě. Je řada detektivek, které nejsou vhodné k dramatizaci, a Pes baskervilský je nepochybně jednou z nich. Holmesovské rozplétání záhady může na scéně držet pouze v případě, že se pro ně podaří navodit patřičnou atmosféru. Při pražské premiéře to ještě vyšlo, ale bez ní se inscenace rozpadla na sérii volně navazujících obrazů, které jednou text zdlouhavě ilustrují, a jindy do dění přinášejí až nepatřičně bizarní groteskní výstupy. Metoda komediálního odstupu a zlehčování, s kterou jinak soubor běžně a úspěšně pracuje, ve festivalovém představení vyšuměla do ztracena.
Buchty a loutky se nicméně dostatečně rehabilitovaly svým dalším titulem Rocky IX – parafrází proslulé filmové ságy o nezdolném boxerovi, který se z outsidera promění v zářivou hvězdu. Americky přepjaté hrdinství je tady skvělým terčem pro přesně cílené parodické střely. Někde stačí jenom zachovat od emocí oproštěnou dikci Sylvestera Stalloneho (respektive jeho českého dabéra) a jinde se dostane ke slovu typicky „secondhandový“ výtvarný projev Buchet a loutek - tj. surreálný mix loutek, hraček a předmětů. A tak boxeři kupříkladu nastupují do ringu, kde jejich souboj soudcuje Rumcajs, po zápase dává Rockyho v podobě syrového karbanátku dohromady doktor na rozpálené pánvi, promotér a mafián Shit je loutkou s hlavou věrně odpovídající nechutnému jménu, skříňka z šatny se vzbouří a namlátí Rockymu, který je z formy, a jako jeden z možných soupeřů k zápasu se objeví dokonce i plyšový medvěd. Děj se přesouvá mezi několika malými jevišťátky a ke slovu nejednou přichází další oblíbený „buchtolouťácký“ fígl, kterým je přenesení práce s filmovým detailem a filmovým střihem na divadelní scénu. Díky tomu mohla vzniknout i jedna z nejoriginálnějších scén, kterou loutkové divadlo kdy spatřilo – a to je dialog Rockyho a jeho kamaráda na hospodském záchodě. Diváci z něj vidí nepatrný výsek, ve kterém jalové hospodské tlachání přátel provází animace nekonečných čůrků moče dopadajících na kachličky. V Rockym IX prorůstá nadsázka a stylizace hrdinského eposu o americkém snu s jeho komediální nadsázkou. Příznačné pro tohle spojení je herecký výkon Marka Bečky, který kromě Rockyho, drsňáka s něžnou duší, vystřihne suverénně i fanynku, která celý příběh komentuje s krystalicky čistou naivitou nefalšované americké blondýny.
Další hereckou trofej obdržel Filip Jevič za ztvárnění postavy Old Shatterhanda v inscenaci Divadla Minor Vinnetou aneb Věčná loviště for everybody. (Ne snad, že by porota měla něco proti herečkám, ale jistou zvláštností letošní Skupovy Plzně byl fakt, že se jaksi nedostávalo výjimečných ženských hereckých výkonů.) Příběh rudého gentlemana a jeho bílého bratra zapadá do dramaturgické linie Minoru, jež přináší adaptace slavných literárních, případně komiksových, děl. Sympatické na režijní práci Jana Jirků je, že neinscenoval Vinnetoua po líbivě romantické srsti. Namísto countryového doprovodu, který se nabízí sám od sebe, sáhl režisér po rockové muzice a písňové vstupy komponoval bezmála jako brechtovsky zcizující komentáře. Na loutkách sice nešetřil, ale pohříchu se mu je nezdařilo v inscenaci patřičně využít. Sporné je zejména použití houpacích koníků – herci na nich cválající vypadají spíše infantilně než hravě. Schází také jasný řád a logika v rozčlenění jevištního prostoru pro herce a loutky, jejichž animace navíc pokulhává za precizností, jakou bylo možné obdivovat například u libereckého či plzeňského souboru. A přehnaně filozofující finále směřující k „božímu“ soudu už dává příliš velký prostor touze po autorské originalitě, která je na úkor žánrové přesnosti dobrodružného románu. Tím zajímavěji ale v rámci inscenace lemované výbornými nápady i velkými problémy vyznívá právě oceněný herecký výkon. Jevičův Old Shatterhand je uvěřitelným, přitažlivým hrdinou, který si nese v duši kus zápaďácké nostalgie, a zároveň dokáže s jemným humorem shodit vážnost situace nebo i sám sebe.
FESTIVALOVÉ vzlety a pády
V programu Skupovy Plzně se Minor představil ještě s druhou literární adaptací. Tou byla Klapzubova jedenáctka, kterou ovšem soubor z technických důvodů sehrál na domácí scéně v Praze. V konfrontaci s nejnovější loutkářskou úrodou se posléze jen potvrdily pochybnosti, které provázely výpravný opus nastudovaný bratry Formany po jeho premiéře. Po výtvarné stránce (Matěj Forman, Ondřej Mašek, Jakub Zich a Petra Goldflamová-Štětinová) jde o nesporně působivou podívanou. Jenže v porovnání s lehkostí, účelností a mobilitou scénografií Nesvedy či Zákosteleckého se celá tahle mašinérie zdá být zbytečně těžkopádná. Za zcela zásadní problém „Klapzubáků“ ovšem i po opětovném festivalovém zhlédnutí považuji samotnou dramatizaci – proti crazy pointě, kdy se z jednoho syna vyklube dcera, bych neměl námitek, pokud by snad vycházela z řádu inscenace. Jenže takto jde o pouhou autorskou libovůli. Jen z části byl využit hitový potenciál hudby, kterou složil Jarda Traband Svoboda a tak by bylo možné pokračovat. Klapzubova jedenáctka působí dojmem, že samotné vymýšlení fotbalového kolosu a jeho uvedení do chodu spolykalo tolik času a energie, že už na nějaké pilování „detailů“ nebylo kdy.
O tom, že není každý den loutkářské posvícení, se přesvědčil i hvězdný tým pořadatelského Divadla Alfa. Uvedl ještě dva další tituly ze své produkce - v jednom případě si vysloužil uznání a v druhém rozpaky. Pitínského hru Betlém režisér Petr Vodička zasadil do mikrosvěta porodnice, kde mladá dívenka čeká na narození bratříčka. Poezie skutečných lidských osudů se tady prolíná s lahodnou stylizací autorova básnického jazyka a do strohého nemocničního prostoru vplouvají tajemné masky a biblické postavy ve zdobných kostýmech. S Betlémem Alfa zabodovala i v třeskutě nevánočním letním čase a Petr Vodička se připomněl jako jedna z výrazných osobností nastupující generace. Zklamáním naopak bylo uvedení hry Daria Fo Blázen a smrt, kterou nastudoval Pavel Vašíček s Vladimírem Čadou a Blankou Josephovou-Luňákovou. Oproti svému komediantsky šťavnatému Opovědníkovi z Betléma tady Čada vypustil páru a oba účinkující hrají kus s podtitulem „Mystéria buffa“ nepochopitelně navážno a divákům ubitým červnovým vedrem servírují příval filozofující nudy.
Šťastnou ruku neměli ani v ostravském Divadle loutek. Jejich Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky je sice díky momentální popularitě Tolkienova díla z rodu dramaturgických tutovek, ale inscenátoři v čele s hostujícím režisérem Michalem Przebindou nijak neoslnili. Ostravskou produkci vystihuje nejlépe slovo „přibližné“, kterým lze opsat scénografii, monotónní hudbu a především i herectví s loutkou. Pár slušných nápadů se v Hobitovi nalézt dalo – například výrazná podoba kamenných zlobrů, ale ty záhy udusaly elementární chyby v režijní abecedě. Prošvihnout magickou scénu otvírání hory tím, že se prostě jen odhrne kus látky, to už hraničí s tolkienovskou sabotáží. Nemluvě o tom, že drak má být zabít po ráně do zranitelného místečka na prsou, kdežto zde umírá po zásahu do zadku. A loutka Bilbo Pytlíka ani nezvládne předat vlastnoručně pohár – pro ten účel ji z trupu musela vypučet ruka jejího vodiče.
Ovšem ani Hobitem výčet dramatizací uvedených v Plzni nekončí – ne každé divadlo má svoji Ivu Peřinovou, a tak se při hledání vhodné látky rabují knihovny. V kladenském Divadle Lampion při něm narazili na knihu Ivana Olbrachta o Cortézově tažení v Mexiku a výsledkem, obohaceným o mírové zážitky scénografa Robert Smolíka, je hra Marka Bečky Dobyvatel. Bečka se Smolíkem si již před časem vyzkoušeli spolupráci na Lovcích mamutů, ale tentokrát je výsledek výrazně slabší. Černá stupňovitá scéna v sobě sice skrývá ústřední motiv smrti, který je přítomný v obřadu na aztécké pyramidě i ve španělské koridě a triumfuje v závěrečném masakru, ale její proměny jsou příliš těžkopádné. Loutky, které se od sebe výrazně liší výtvarným zpracováním, patrně Smolík rozděloval na základě nějakého záměru. Ten však nelze vyčíst z nepřehledného mišmaše, jaký ještě umocňuje nedůslednost herců v používání stylizovaného indiánského jazyka.
K těm zdařilejším literárním adaptacím patří Sakiho Léčba neklidem, kterou v Naivním divadle režírovala Markéta Sýkorová. Ta potěšila především milovníky anglického humoru, byť se jí zdaleka ne všechny příběhy podařilo vypointovat podobně bravurním způsobem jako autorovi text předlohy. Diskutabilní rovněž je prošpikování inscenace písničkami – pokud není dostatečným důvodem ke zpěvu samotný fakt, že to účinkující prostě baví. Škoda ale, že se neuděluje loutkářská cena v kategorii vedlejší herecký výkon – nevhodná pohádka o děsivě hodné Bertě, kterou hraje Zdeněk Peřina s loutečkami, je skutečně brilantní miniaturou.
Festivalová dramaturgie Skupovy Plzně byla tentokrát hodně otevřená a velkorysá, v některých případech snad až příliš a řekl bych, že i ke škodě zúčastněných divadel. Hříčce Drama for fools Edwarda Gordona Craiga, kterou v Centru českých loutkářů nastudoval Karel Makonj, slušelo bonusové místo mimo hlavní program. A určitě se v sekci „off“ mohlo objevit více titulů. Pohádka Paramisa uvedená pod hlavičkou Divadla Líšeň má díky společnému zkoušení a účinkování gádžů a Romů nepochybně jiné než čistě loutkářské hodnoty, jimiž byla v Plzni poměřována. Podobným omylem bylo zařadit přímo do soutěže hru Ivy Klestilové-Volánkové Standa má problém. Coby nesoutěžní ukázka aktuální politické satiry v loutkářském provedení? Proč ne, ostatně i v Divadle v Dlouhé ji Karel Král inscenoval jako příležitostnou produkci. A přívlastek nesoutěžní nebo třeba inspirativní by určitě neublížil ani vystoupení Divadla Neslyším. Po mezinárodním úspěchu několika „ansámblových“ titulů, které s neslyšícími interprety připravila Zoja Mikotová, najednou komorní inscenace Pojď do mého světa složená z drobných etud vyzněla jako krok zpátky, jakkoliv šlo o precizní ukázku herecké techniky i působivého propojení s živě hrajícími muzikanty.
V programu překvapivě chybělo Divadlo Radost, které by mohlo zamíchat rozdělovanými cenami díky inscenaci Princezna Sylvestrie. Bohužel se však festival nevešel do plánů brněnského souboru – těžko říct, zda šlo o manažerskou neschopnost sladit pracovní plány s účastí na přehlídce, anebo brněnští loutkáři na Skupovu Plzeň zanevřeli po neúspěšné sérii několika posledních let.
TALENTY ZAHRANIČNÍ I DOMÁCÍ
Mimo soutěž - podle statutu Skupovy Plzně – automaticky spadají vystoupení zahraničních hostů. Letos byla hned tři a ke cti pořadatelů je třeba zmínit, že nevybrali špatně - v případě zmezinárodnění soutěže by v nich domácí loutkáři měli dost slušnou konkurenci. Loutkové divadlo ze Staré Zagory přivezlo Nespavost, která je sledem drobných výstupů inspirovaných bulharskými lidovými písněmi a mýty. Žeňa Pašova a Petr Pašov v ni pracují s prvky černého divadla a k přetváření scény a případně i k akrobatickým kouskům herců využívají vertikálně zavěšených pruhů látky. Hudba a světelné proměny pomáhají probouzet emoce a vše se slévá do působivých poetických obrazů divadelní básně. Brazilsko-nizozemský sólista Eduardo de Paiva Souza zavítal do Plzně se svým Andělem provázený nadšenými referencemi účastníků přehlídky v Ostravě. Herci je na jevišti partnerem bílá loutka anděla, který se chová trochu jako svéhlavé děcko – záblesky něhy a hravosti se mísí z výbuchy nekontrolované zloby. Ostravská pověst nelhala – opravdu jde o mimořádný zážitek, který dokresluje i působivý light design, jaký v našich loutkářských končinách bývá zřídka kdy k vidění. S trochou nostalgie mohli pamětníci zavzpomínat na domácího mistra loutkářské one man show - Vladimíra Marka, který se svou Play Magic Flute patřil ke srovnatelné evropské extratřídě. Kdeže loňské sněhy jsou, Markovi uhranula činohra a muzikály a s loutkami se rozloučil. Mezi stálice českých festivalů se počítá Divadlo PIKI z Pezinoku. Autorsko-manželský pár Katarína Aulitisová – Ľubomír Piktor si během let vypracoval působivý klaunsko-pedagogický styl, díky němuž dokáže získat pozornost dětského publika i s nepohádkovými tématy. Plzeňskému publiku se však PIKI představilo s pohádkou, byť netradiční, neboť jejím autorem je Roald Dahl. Příběh malé holčičky, která společně s obrem–vegetariánem bojuje proti obrům-lidožroutům, vykazoval obvyklou dávku hravosti, komediální dravosti a kumštýřské fantazie, a přece mě při jeho sledování napadla kacířská myšlenka. Zda se náhodou PIKI tvorbou uzavřenou do ulity vyhraněné poetiky neodstřihli od možností dalšího vývoje a zda se tedy osobitost stylu poznenáhlu nemění v setrvačnost… Odpovědí si však nejsem vůbec jist a PIKI mi tu nejpádnější nabídnou tím, co nazkouší během několika příštích sezón.
Solidní prostor k festivalové prezentaci dostali také studenti bratislavské VŠMU a pražské DAMU. Slovenský dorost z katedry bábkárské tvorby se sice po herecké stránce prezentoval na vysoké úrovni, ale kupříkladu v pohádce Ďáblův most jako by účinkujícím byli loutky paradoxně tak trochu na obtíž. Jejich čeští kolegové z katedry alternativního a loutkového divadla na sebe upozornili hned ve čtyřech naprosto rozdílných inscenacích. Druhý ročník připravil pod režijním vedením Přemysla Ruta kabaretně laděný recitál Písničky s lidojedem, který je sestavený z tuzemského repertoáru let 1880 – 1970. Dále druháci uvedli zbrusu nový detektivní titul Vražda v Orient-expresu, jenž ve výrazné stylizaci pohybového divadla masek nastudoval režisérský tandem Filip Jevič a Martin Pacek. Obě klauzurní práce svou úrovní přesahují rámec školního představení a to samé lze prohlásit i o titulech uvedených studenty třetího ročníku. Ondřej Lážnovský připravil půvabně groteskní dramatizaci populární knížky Tajný deník Adriana Molea, kterou nazval Jako hlad a Somálec, zatímco Petr Hašek inscenoval Pohádku o jednom malém ježkovi - rozpustilou hudební komedii pro nejmenší diváky, která by neměla určitě chybět příští rok na Mateřince v Liberci. Jako prověrka loutkářské budoucnosti vyzněla přehlídka studentských talentů velice slibně.
Šestadvacátý ročník Skupovy Plzně ovšem zároveň připomněl, že je načase, aby festival nabral nový dech. Určitě by mu slušela mnohem větší a důstojnější prezentace v médiích, než jaké byli loutkáři v posledních letech svědky. S tím se ovšem naskýtá i otázka, zda by nebylo přínosem, kdyby se festivalové poroty mohly vrátit k udílení hlavní ceny za nejlepší inscenaci. Z hlediska novinářů je přeci jen současný systém deseti ocenění, mezi nimiž není žádné tím nejhlavnějším, poněkud nepřehledný. Nemluvě o tom, že inflace každým rokem ukrajuje z již beztoho symbolické finanční odměny, která zisk cen na Skupově Plzni provází.
Zdeněk A. Tichý
