Francouzská divadelní společnost Dominique Houdart — Jeanne Heuclin: Vyznání loutce

On jako velmi charismatická postava, ona vedle něj nenápadná, v pozadí. To až když jako herečka promluví na scéně, těžko posoudit, kdo z těch dvou dominuje víc… Dominique Houdart a Jeanne Heuclin - u nás víc známí jako rodiče mimozemských návštěvníků pocházejících z planety Padoxie - lépe řečeno jako tvůrci pouličního projektu Padox - se letos na Skupově Plzni představili rovněž inscenací "Inventář teorií" a na mezinárodním festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové "Faidrou". Ve Francii patří mezi špičkové divadelní společnosti, nikoliv však loutkářské, ačkoliv loutky jsou jejich doménou a do sedadel v hledišti občas usednou i děti…

"Mám děti moc rád a je pro mě zajímavé, když jim mohu hrát divadlo, ale při výběru námětu a titulu pro novou hru, dětské publikum nikdy neberu v úvahu," vysvětluje Dominique Houdart. "Obhajuji názor, že loutka není specifikou dětského diváka, a tak se ve Francii řadíme mezi několik společností, které hrají loutkové divadlo výhradně pro dospělé. Kdybychom totiž uvedli byť jedinou inscenaci pro děti, francouzská administrativa by nás okamžitě zaškatulkovala pod nálepku "tvorba pro děti" a už bychom nemohli dělat nic jiného. Loutka je ve Francii neustále s dětmi spojována, trpí tímto komplexem už léta, a proto kategoricky podobné zařazení odmítáme. Tohoto předsudku bychom se měli už jednou provždy vzdát všichni. Veřejně jsme prohlásili, že nechceme, aby nápň naší práce spočívala v hraní pro děti, nicméně dětem nebráníme, když se na naše představení chtějí jít podívat."

Dominique Houdart se s Jeanne Heuclin setkali v roce 1968. On v té době spíše režíroval a jako žáka Philippa Lecoqa ho zajímala především italská komedie a masky, Jeanne vystudovala hereckou konzervatoř. Existence loutek ani jednoho z nich příliš nevrzušovala, pod tímto pojmem si jako většina Francouzů představovali nanejvýš tak Guignola a "rozzářená dětská očka". Těsně předtím, než poznal Jeanne, viděl Dominique představení japonského bunraku a objevil sílu, která je v loutce skrytá. Ve stejné době do Paříže zavítalo i slavné Bread and Puppets Theatre z New Yorku a francouzskému publiku představilo politickou loutku ve hře s protiválečnou tématikou dotýkajíí se právě probíhající války ve Vietnamu. Dominiquovi se tak najednou ukázaly všechny možnosti loutky. Jednak ji začal vnímat jako posvátný předmět a pocítil i určitý metafyzický vztah mezi ní a hercem, na druhé straně v ní uviděl předmět, který vládne obrovskou politickou silou. Řekl si, že by divadlo mělo znovu najít tyto své vzdálené a dávno zapomenuté kořeny, mystickou i politickou moc a uvědomil si, že základ, původ divadla spočívá víc v loutce než v herci… Setkání s Jeanne Heuclin pak už bylo posledním impulzem k odstartování dlouhé cesty vlastní divadelní společnosti nikoliv loutkářů, ale herců, kteří se chopili loutek jako jednoho z výlučných výrazových prostředků. Zůstali tedy věrni své činoherní profesi a svůj divadelní výraz pomocí loutek pouze doplňují a umocňují.

Jeanne Heuclin pochází z rodiny hudebníka. "To, co mě hodně lákalo a upoutávalo, byl i určitý způsob, jak zůstat věrná rodinné tradici, protože jsem mohla dát loutce do služby svůj hlas," přiznává Jeanne Heuclin. "To loutka všechno určovala, můj hlas se jí pouze podřizoval. Šlo to tak daleko, že práce s hlasem nakonec nabyla rozměrů zpěvu. Když dnes za loutku mluvím, celý text se mi proměňuje ve zpěvní partituru. Ten trojúhelník - loutka - já - publikum, je pro mě něco jako komorní hudba. A když mluvím za dvě, tři nebo čtyři různé postavy, je to jako kdybych hrála na několik nástrojů. Dávám vlastně svůj nástroj hlasu k dispozici loutce, která je sama rovněž nástrojem. Vzájemně se napájíme - já jí svým hlasem, ona mě možnostmi, které nabízí… A ty nikdy nejsou stejné, protože každá loutka je vyrobená z jiného materiálu a vystupuje v různých rolích. I diváci jsou každý večer jiní. To všechno dohromady hraje a zpívá pokaždé trochu jinou melodií."

Mohli tak velké klasiky jako Racina, Corneille, Moliéra a Becketta inscenovat i v zahraničí. Fungovalo to i přes jazykové bariéry, protože téměř všude - i v asijských zemích - diváci chápali hlasovou složku nejenom jako sdělovaný význam, kterému je třeba porozumět, ale i jako zpěvní part.

Dá se říct, že tvorbou Společnosti Houdart - Heuclin od samého počátku prolíná stále stejně barevná nit vyšívající často se opakující hlavní motivy. Utopii a mystiku…

Utopii oba chápou hlavně ve smyslu fantastické, nereálné představy. Hodně už pracovali s velkými a známými utopickými postavami - Misantropem, Donem Juanem, Fourierem, obzvlášť je zajímala historická látka z období Pařížské komuny.

Dalším úhlem jejich tvůrčího pohledu je mystika divadla, konkrétně mystika a posvátnost, která prozařuje loutku. "Původ loutek je původem posvátným," zamýšlí se Dominique Houdart. "Vychází z náboženství. Nám nejde o divadlo náboženské, ale o využití rituálu v divadelním procesu, abychom znovu objevili jeho smysl. Loutka v každém případě dokonale vyjadřuje všechna témata mytologická, témata nesoucí v sobě symboliku s obecnou platností."

Dá se říct, že jejich divadlo zachovává určitou básnivou poetiku a někdy jde vyloženě o básně. Jednou dokonce kompletně převzali texty básní Alaina Bosqueta a "přesadili" je na jeviště. Podobná je i nedávná zkušenost s představením "Inventář teorií", kdy se nechali oslovit divadelně zcela nehratelnými texty Patricka Dubosta a vsadili především na jevištní obrazivost. Ostatně obrazivá hra je něčím, co už dnes neodmyslitelně k jejich tvorbě patří. "Můžeme takto inscenovat a tím i objasňovat například texty filozofické. Stejně tak současnou hudbu, která někdy může být pro publikum dost nestravitelná. Jsem přesvědčen, že určitým jevištním ztvárněním a hlavně možnostmi loutky ji tak dokážeme přiblížit i širšímu diváckému okruhu. Necháváme pozornost diváků vykrystalizovat do té míry, aby byli schopni takovou hudbu do sebe snadněji pojmout a pocítit její smysl," říká Dominique. "Máme za sebou čerstvou zkušenost ze stáže, na které jsme použili Descartesovy velmi složité filozofické texty. Pro všechny stážisty byly ze začátky nepochopitelné, navíc byly psány archaickým jazykem. Zkoumali jsme tento materiál z hlediska hry s loutkou a díky loutce jsme nakonec došli k úžasným výsledkům. Všichni - stážisti a diváci - najednou mohli všechno pochopit do důsledků."

Podle Dominiqua Houdarta i Jeanne Heuclin se v současné době loutka stává dotykovým bodem četných druhů umění, uměleckých žánrů, směrů i výrazových prostředků. Divadlo, hudba, tanec, výtvarné umění, poezie, filozofie… to všechno vede k loutce, která zase naopak může všemu dobře posloužit.

Jedinou kličkou v jinak rovné dráze tvorby uvnitř divadla se v roce 1985 stal Padox - předchůdce celého houfu herců v maskách, kteří v ulicích měst dnes už téměř po celém světě ztvárňují milé a bezelstné mimozemšťany čas od času navštěvující Zemi. Totiž tak jak úvahy o společnosti a politice přivedly Houdarta s Heuclin na počátku jejich kariéry na jeviště divadel, stejně rychle je z nich posléze vyvedly i do ulic. Pochopili totiž, že v hledištích sedí pouze ti diváci, kteří mají potřebu vidět a slyšet, ale že dál se divadlo nedostane. V ulicích pak jejich divadlo zlidovělo, mohli proniknout i do problematických chudých čtvrtí k publiku, které by nikdy samo nepřišlo.

K tomto nápadu jim nahrála bezejmenná postavička, která se kolem roku 1985 objevila v jednom z textů autora Gérarda Lepinoise. Tehdy si řekli, že by bylo pro divadelní společnost zajímavé pokusit se vytvořit takovou postavu, která by byla obdobou těch slavných a známých z klasického činoherního nebo z tradičního loutkového divadla jako byl například Harlekýn, Pollichinelle, Kašpárek, a jiní.

A tak se pustili do hledání postavy, která by byla blízká současnosti a přitom vycházela z tradice. Pokoušeli se v jejím charakteru skloubit mládí i stáří, krásu i ošklivost a po určitém čase se dostali až k postavičce, kterou nazvali Padox, tedy jménem, jež nic neznamená, ale pěkně zní.

"Na jevišti, když to byl ještě bezejmenný panáček, jsem mu propůjčovala svůj hlas," vzpomíná Jeanne Heuclin. "Nepoužíval slova, pouze promlouval jakýmsi vnitřním monologem. V japonském tradičním divadle pro tento emotivní hlasový projev existuje speciální výraz. Náš dřívější panáček- loutka měl sice zavřená ústa, ale pokoušel se aspoň trochu artikulovat, dnešní Padox mlčí. Když se rozhodl opustit jeviště, nabral na síle, hodně ztloustl. Původně to bylo drobné stvoření, velmi agilní, se kterým šili všichni čerti, ale jakmile vyšel na ulici a loutka se změnila v masku, zklidnil se, získal na rozvážnosti, na objemu přibralo jak jeho tělo tak i charakter, stala se z něj větší osobnost."

Když odešel z divadelní budovy, ocitnul se hned ve trojici. Ne snad proto, aby byl silnější a aby se mu lépe dobýval svět, ale aby se tolik necítil sám. Do dnešního dne se stihl poměrně dost rozmnožit - v ulicích se občas pohybuje skupina dvou až tří desítek těchto bytostí z jiné planety.

Vznik projektu Padox byl vlastně první větší zkušeností s pouličním divadlem i výsledkem hlubší reflexe o něm. Houdart s Heuclin si začali uvědomovat, že současné pouliční divadlo je čím dál hlučnější, barevnější, čím dál víc na sebe zkouší strhnout pozornost. Chtěli proto dokázat, že i v ulicích je možné dělat věci tiché a v klidu, že i pouliční produkce mohou být diskrétní nebo přímo němé - bez zvuku. Jen neradi se účastní festivalů pouličního divadla, dávají přednost improvizacím ve městech, kde se Padoxové objeví zničeho nic. Taková představení prý najednou nabývají jiného rozměru, ve kterém už nejde jen o čistou komunikaci s lidmi, ale o zamyšlení se nad rasismem, xenofobií, vztahem člověka k člověku…

Dominique i Jeanne často používají výrazu být "padox".

"Být "padox" znamená mít jiný pohled na svět. Když je někdo "padox", dívá se na každodenní život zvnějšku očima pozorovatele. Se zájmem, s něhou a s neskrývanými pocity. Naproti tomu v běžném životě, tak jak ho známe, lidé "padox" nejsou. Chodí, spěchají, nezastaví se, aby si něco lépe prohlédli, žijí a zároveň nežijí… Padoxové hluboce prožívají každý přítomný okamžik, zajímají se o všechno, s čím se setkají, ať už je to auto, strom, květina, dítě, dospělý člověk. A právě jejich pohled na svět mě přitahuje. Celé město se jeho prostřednictvím totiž může prohlížet jako v zrcadle. Pokud Padox takto poeticky nahlíží na svět, potom zjištěním, jak lidé doopravdy žijí, utrpí velký šok. Zraňuje ho to. Všechno slyší, ale sám nepromluví," zamýšlí se Dominique Houdart.

Projekt Padoxů se už uskutečnil v mnoha zemích, například ve Finsku, Norsku, v Koreji, v Brazílii, v České republice, v Kanadě, velké množství představení už odehráli v samotné Francii. Když byli Padoxové jenom tři, hráli je buď sami anebo k tomu angažovali jiné profesionály. Ale tak jak se postupně tyto postavy v ulicích vyvíjely, změnila se i celá praxe. V současné době spolupracují s dobrovolníky-amatéry přímo toho města, ve kterém se hraje. Na stáži, která vystoupení předchází, se seminaristé dozvědí základní informace a vytvoří skupinu deseti, patnácti až dvaceti Padoxů, což už samo o sobě zaručuje dostačující počet pro dobrou hru. Amatérští herci pak zažívají neobyčejnou zkušenost, protože na pár minut mohou vidět své město úplně jinýma očima.

"Jednou se nám stalo, že jsme zašli do míst, kam se stahují lidé bez domova, kde mohou dostat trochu chleba a polévky. A tam si jeden z bezdomovců vybral Padoxe za svého důvěrníka, jako vrbu, do které může vyšeptat všechnu bídu a neštěstí. Začal mu vyprávět celý svůj život. A Padox je ochotný s lidmi sdílet všechno - bídu, násilí, citový život. Ostatně jako každá loutka, protože nesmíme zapomínat, že Padox je vlastně loutkou, nejenom maskou. A loutka je předmět, který dokáže přenášet a sdílet emoce. Lidé pak na ulici do Padoxů promítají sami sebe - svůj strach, radost, obavy, těžkosti… Loutka je nepochybně jeden z nejúžasnějších nástrojů k vyjádření emocí, ale zároveň i myšlenek, a je schopna toto vše předat publiku," vyznává se Jeanne Heuclin. "A my bojujeme o to, aby to diváci i kritikové už jednou pochopili a přestali brát loutku pouze jako panáčka pro pobavení těch nejmenších."

Blanka Josephová - Luňáková