Henryk Jurkowski: Jan Malík – legenda

Když se řekne Jan Malík, začnou mi v mysli vyvstávat obrazy. Jan Malík s ohromným zavazadlem v hotelové recepci, Jan Malík na kongresech a setkáních UNIMA, obklopený petenty, Jan Malík, bedlivě si zapisující postřehy z představení, Jan Malík pronášející se zápalem své argumenty. Ale vždycky vzdálený – charizmatický lídr, obklopený mlhovinou nedostupnosti. Jako by právě o Malíkovi platil ten evangelický aforismus, že člověka poznáš podle jeho díla. Budu tedy i já víc mluvit o díle, i když člověka neztrácím ze zřetele.
Pokud jde o reálie, má paměť sahá do roku 1952. Vzhledem k polskému loutkovému divadlu v ní má ten rok dvojí význam. Jednak přibyl další historik tohoto divadla – in spe: v tom roce jsem si vybral loutkářství za oblast svých kritických, dramatických a teoretických zájmů; a za druhé – polské loutkáře navštívil „velký činitel českého loutkového divadla“, dr. Jan Malík, který pobýval v Polsku celé dva týdny. Ta charakteristika je v uvozovkách, aby poukázala na zvláštní atmosféru oněch časů a na vztah polského k českému loutkářství.
Už v meziválečném období prohlašoval Jan Sztaudynger, že v Evropě má české loutkové divadlo vedoucí roli. I po roce 1945 se Češi zorganizovali rychleji než Poláci: zaktivizovali své loutkáře, kteří vytvořili značný počet profesionálních, a vzápětí státních divadel. Ještě z předválečných dob byla pro takový krok v Československu solidní infrastruktura, čímž myslím loutkářské organizace, časopisy a tvůrce loutek. Češi měli i dvě vůdčí osobnosti: Josefa Skupu, který se těšil uměleckému uznání, a Jana Malíka, který chápal výzvy nové doby a chutě je přijímal.
Malíkova přítomnost v loutkářském Polsku byla tedy vskutku velká událost. Neustále byl zván na nejrůznější představení a s napětím se čekalo, co o nich řekne. Český host odolával nejrůznějším tlakům a svobodně vyjadřoval své soudy, ne vždy lichotivé. Nedal se zlákat k velebení tradic a vysvětloval především novou organizační a ideovou situaci československého loutkářství. Když se vracel přes Katowice do Prahy, dělali mu ve vlaku společnost dvě osobnosti polského divadla: Henryk Ryl a Wladyslaw Jarema. V půlce cesty, na stanici Koluszki, čekala na Malíka delegace herců lodžského divadla Arlekin, kteří se s ním – jak jinak – loučili ohromnou kyticí. V Koluszkách Ryl vystoupil a Jarema Malíka eskortoval až do Katowic. A Jan Sztaudynger, který byl kronikářem té návštěvy, zakončil svůj raport závaznými sliby:
Jeho příjezd nám lépe než desítky článků objasnil, jakou pozici už ve světě polské loutkové divadlo zaujalo a jaké má ještě nedostatky a chyby. Až k nám český loutkář a teoretik přijede příště, ukážeme mu, doufám, nejen polská státní loutková divadla, ale i šopku, konzervovanou v muzeu pro znalce, ukážeme mu proletářské maňáskové divadlo, jaké se zachránilo v poznaňském kraji, ale i řadu amatérských souborů. Nejedna universita otevře své veřeje problematice loutkového divadla, následuje tradici poznaňské univerzity a po vzoru Vysoké školy nauky múz v Praze. A hry, které bude moci zhlédnout, už budou trochu jiné. Dosáhneme cenných cílů, prodchneme repertoár duchem vítězného socialismu. To je styl tehdejších politických deklarací, ale i tehdejšího upřímného přesvědčení loutkářů. V žádném období své historie nedostali loutkáři od státu tak velkou podporu jako za komunistů. Není tedy divu, že počátkem padesátých let, když ještě bylo plno plánů a málo konkrétních zkušeností, byli loutkáři z lásky k loutkám ochotni upsat duši třeba čertu – i když ne všichni stejnou měrou.
Všechny informace o Malíkovi a o českém divadle, hlavně z úst Henryka Ryla, dělaly na mne tehdy ohromný dojem. Měl jsem na loutkovém oddělení ministerstva kultury, kde jsem pracoval, dost času, a tak jsem si četl knížku Jana Malíka Loutkářství v Československu, studoval jsem časopis Československý loutkář a učil jsem se česky… Je pravda, že jsem nevytrval do konce, ale pamatuji, že to nadšení pro češtinu zachvátilo spoustu loutkářů z celé Evropy. Dnes je těžké si to představit, že jsme třeba s Angličany vedli několik rozhovorů česky – a přece, bylo to tak.
Jak už jsem řekl, poznával jsem Malíka díky Henryku Rylovi. Ryl přicházel do našeho oddělení, aby užíval ministerské pošty, když chtěl poslat dopis svému pražskému příteli. Tím se sice vystavoval ministerské cenzuře, ale za to ho nikdo nemohl popotahovat kvůli zahraničním kontaktům. Při těch příležitostech hovořil o Malíkovi, jehož přítelem a velkým obdivovatelem byl. Vyprávěl, jak se Malík dostal k loutkám prostřednictvím Sokola. Bylo to koncem dvacátých let, když Malík ještě studoval na Karlově univerzitě filosofii. Už tehdy projevoval zájem o teorii loutkového divadla a brzy se stal hlavním spolupracovníkem vydavatele časopisu Loutkář – Jindřicha Veselého.
Kromě toho ale Malíka lákala i divadelní praxe. Aby blíže poznal možnosti moderního loutkařství, založil roku 1939 vlastní soubor, který nazval Pražská umělecká loutková scéna. Nechtěl ale o napodobovat Paula Branna z Mnichova. V Čechách existovala jiná umělecká tradice, která se netýkala marionet, ale maňásků. Nicméně svou nejzajímavější hru, Míček Flíček, napsal Malík (roku 1936) pro marionety. U nás ji přeložil Jerzy Zaborowski, byla tedy pro mne dostupná už počátkem padesátých let. Četl jsem ji se zaujetím.
Dnes je ta hra téměř zapomenutá, ale za pozornost stojí - přinejmenším jako snad první transpozice dětem adresované pohádky o příhodách „na cestě“. Právě ten fakt transpozice dávné struktury mne přitahoval nejvíc. Bylo možné namítat, že infantilizování problémů Babiččina a Dědečkova života je z výchovného hlediska nevhodné. Nicméně uvedení dramatických postav, které se navzájem straší (vědí o neškodnosti svých hrozivých, ale předstíraných činů), bylo jistou novinkou. Byl to nový způsob teatralizování událostí ve hrách pro nejmenší diváky. Nejsilněji však v těch dávných časech působil Míček Flíček svou vlídnou poetičností. Krom toho jsem v Malíkovi viděl i autora s velkým smyslem pro humor.
O pár let později se vydala delegace polských loutkářů do Prahy na setkání, při němž měla být obnovena činnost UNIMA. Byla to vzrušující událost, protože souvisela s nadějí na otevření se světu. Tato naděje nebyla marná, i když její realizace byla přece jen poněkud omezená, protože tehdy už byly světy dva: ten lepší, k němuž jsme patřili my, satelité Sovětského svazu, a ten horší – na západ od berlínské zdi. Nicméně tehdy se pro loutkáře ukázala šance udržovat mezi těmi světy otevřená aspoň malá vrátka: to byla UNIMA. Právě Jan Malík na ta vrátka upozorňoval loutkáře z nejrůznějších zemí. Malík na to měl plné právo. V paměti mnoha loutkářů to byl partner skvělých českých loutkářů jako byli Jindřich Veselý a Josef Skupa, kteří v roce 1929 spolu s loutkáři z Francie, Německa a Belgie vytvořili první mezinárodní spolek osob, věnujících se loutkovému divadlu. Bylo to přitom první mezinárodní divadelní sdružení vůbec, což je třeba zdůraznit. V roce vzniku UNIMA bylo Malíkovi pětadvacet. O čtyři roky později, roku 1933, se stal jejím generálním sekretářem. Nebyl to však tehdy zrovna nejvhodnější čas k provozování mezinárodních aktivit. Nacismus už vrhal na střední Evropu stín a nedávno navázané vztahy se trhaly. Loutkáři se setkali ještě na festivalu při příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1937, ale UNIMA už nějakou výraznější aktivitu neprojevila. Teprve teď, po více než dvaceti letech, se na výzvu Jana Malíka loutkáři z rúzných zemí sjížděli do Prahy, aby UNIMA vzkřísili.
Jan Malík měl v Čechách silnou pozici. Byl ředitelem Ústředního loutkového divadla, to znamená divadla, které vytyčovalo umělecký směr pro ostatní české soubory – po vzoru Ústředního loutkového divadla Sergeje Obrazcova v Moskvě. Malíkův vliv byl ohromný. Provedl modernizaci českého loutkářství, která spočívala v tom, že byly opuštěny tradiční lidové marionety a uplatněny místo nich jiné typy loutek, především javajky, přejímané z Obrazcovova divadla. Byla to takzvaná „tyčková revoluce“. Malík také patřil k zakladatelům loutkářské katedry na Akademii múzických umění v Praze, kde přednášel režii a dějiny loutkového divadla. Byl tedy samozřejmě znovuzvolen generálním sekretářem UNIMA. Netradiční novinkou byl fakt, že UNIMA kromě sekretáře ustavila i prezidenta: stal se jím významný německý loutkář Max Jacob z Hamburku.
Je výmluvné, že Malíka akceptovali v té funkci jak delegáti z Východu, tak ze Západu. Samozřejmě všichni věděli, že se identifikuje s novým politickým režimem, což vyjadřoval jak v obecných promluvách, tak v konkrétní divadelní kritice. Reprezentativní pro jeho názory bylo například negativní hodnocení „avantgardní“ hry Freda Schneckenburgera, švýcarského loutkáře, po jeho vystoupení na festivalu v Brunschwiku v následujícím roce. V závěru se Malík vypořádal se západním dekadentstvím takto:
...Nic by nebylo snadnější a zároveň pochybenější, než odbýt tuto záležitost mávnutím ruky a zařadit frauenfeldskou scénu do kategorie formalistických divadel. Není to případ tak jednoduchý. Především - při všech výhradách, které nutně máme proti tomuto pojetí loutkového jevištního projevu, kde vlastně loutka je záležitostí čistě výtvarnou a kde se zřejmě nikdo nezajímá o její technické vyřešení, o její jevištní výrazovou škálu - musíme Fredu Schneckenburgerovi přiznat právo na to, aby řekl to. Co chce říci, tak jak to chce říci. Říká to vlastně zřejmě upřímně - a jediné, co nás mrzí i bolí, je to, že se mnohdy a zásadně mýlí. Je zcela v zajetí idealistických bludů a pseudohumanitářských thesí, které u nás už dávno našly své místo v názorových museích, a z tohoto kormutlivého bludiště se nedostane dříve, dokud nenajde v sobě sílu a odvahu podívat se na svět nezaujatě otevřenýma očima a bez skreslujících brýlí. Do té doby ro bude jen a jen bohatý muž, který si může podovolit provozovat divadlo zcela podle svého vkusu a představ, bez risika a také bez ohledu na ohlas u obecenstva - a ovšem bez nejmenší naděje, že toto vnějšně tak revoluční a přece v podstatě tak malomocně bezzubé jevištní umění by mělo jednou nárok na hrdou kapitolu v historii hodnotných výbojů evropské divadelní tvorby. - Avantgarda, ta opravdová avantgarda, ta musí nejen klást nálože pod bašty včerejšků, nýbrž také zvučet polnicemi mládí, radostí a vírou v člověka a život, musí přímo vybuchovat chutí ke kurážnému budování a bohatýrskému snění. Frauenfieldští rozehrávají z toho jen jednu strunu - krutě skeptickou, přímo destruktivní ironii, misanthropickou satiru, zarytý smutek a sebetrýznivé dumání o pochybné ethičnosti společenského řdáu, v němž žijí. Je to divadlo bolestně slzící, nikoli bojující. Ostatně - nezapomeňme, že frauenfieldští jsou rozhodně spíše výjimkou než typickou ukázkou švýcarského loutkářství. Bylo by tedy nesprávné vyvozovat z toho, co nám v Braunschweigu ukázali, nějaké všeplatné závěry o celkové vývojové linii švýcarské loutkářské tvorby.
Bylo to Malíkovo vyznání víry: přesvědčení, že svět míří k lepším sociálním řešením než byla ta, která vyvolala vzpuru mladé, modernistické avantgardy na začátku XX století. Malík žádal optimismus, protože sám byl optimista, a v tom duchu chtěl vést UNIMA. Ten postoj se mnoha loutkářům líbil. UNIMA tak dostala nový dynamický impuls. Navíc do presidia organizace vstoupili představitelé mnoha dalekých zemí, mj. Indie a USA, což bylo příslibem proměny UNIMA ve světovou organizaci.
V prezidiu UNIMA se objevil i Henryk Ryl. Byl to významný činitel a propagátor loutkového divadla, a podobně jako Malík byl naprosto oddaný loutkářství. Věřil, že i já mohu být tomuto poslání prospěšný. Doporučil mne Janu Malíkovi, což souviselo s vyhlídkou na pořádání kongresu UNIMA ve Varšavě. Takto, s úkolem organizovat varšavský kongres (který se uskutečnil v roce 1962 a skvěle se povedl), jsem byl zvolen do prezidia UNIMA už na kongresu v Braunschwigu roku 1960. Bylo mi tehdy třiatřicet.
Od té doby jsem poznával záležitosti UNIMA a jejích lídrů bezprostředně – zevnitř. Byla to v době rozděleného světa skutečně báječná organizace. Byla jedním z mostů mezi těmi dvěma světy, často chápanými jako nepřátelské strany. Politické napětí z velkého divadla světa se sice nevyhýbalo ani loutkářům a UNIMA nejednou prožívala své politické minikrize. Loutkáři si však brzy uvědomili, že pro vnitřní soulad v UNIMA bude užitečné zachovávat paritu ve vedení, které pak bylo sestavováno vždy z osobností Západu, Východu a neutrálních zemí. Jan Malík měl tedy za prezidenty UNIMA vždycky kolegy ze Západu – jako byl už zmíněný Max Jacob z Německa a později významný loutkář Jan Buddell z Velké Británie. V pozadí pak byli viceprezidenti jako např. Meher Contractor z neutrální Indie. Takový organizační princip nejenže předcházel možným vnitřním sporům, ale budil i mezinárodní důvěru. Představitelé států a měst, v nichž se UNIMA scházela, vždycky projevovali naší organizaci uznání. Po pravdě je třeba přiznat, že se ji občas snažilli využít ke svým cílům, ale obvykle bez úspěchu.
V šedesátých letech UNIMA stále ještě šířila předválečné ideály, spjaté s ušlechtilým humanismem a popularizací loutkového divadla. I její organizační struktura měla kořeny v minulosti. Připomínala tedy tak trochu sdružení starých spolubojovníků, kteří byli v podstatě dobrými přáteli (s nepočetnými, ale dramatickými výjimkami). Bylo jasné, že tón udávají Češi a Němci, třebaže novým členům nikdo neupíral náležitý respekt. Nicméně hlavní roli hrály vztahy Malíka s Jacobem, Purschkem, Sieglem. Byli vrstevníky, znali se už léta, mluvili německy – a o politice UNIMA rozhodovali oni. Občas jsme na zasedání Prezidia slyšeli i češtinu; to bylo tehdy, když rozčilený Malík rezignoval na němčinu a prosil o tlumočnickou pomoc Erika Kolára. Důvodů k rozčilení nebylo mnoho, ale na určité věci Malík nebyl psychicky připravený. Překvapovaly ho například žádosti a návrhy strukturních změn UNIMA. Organizace totiž bobtnala, a s novými členy přicházely nové možnosti a pro prezidium vznikaly stále další, nové úkoly. Pro nové členy byla prioritou demokratizace, chtěli i samostatnost místních organizací UNIMA.
Jinak funguje spolek přátel a jinak rostoucí mezinárodní organizace, pro jejíž členy je vzorem demokratické uspořádání OSN, UNESCO anebo aspoň ITI. Malík obhajoval ony staré, v mnoha případech noblesní způsoby přátelského fungování. Jenže časy se měnily. Například Buletin Generálního sekretáře obsahoval krom jiného soupis jubilantů příštího roku, aby všichni členové UNIMA mohli včas gratulovat. Malíkův sekretariál uvedl pečlivě i data narození – a místo díků si vysloužil protesty aktivních jubilantek. To byl asi poslední z tragikomických výstupů dávné struktury, která se pomalu rozpadala.
Novou strukturu vypracovávala statutární komise, v níž měli důležitou roli Richard Purschke a Erik Kolár. Ještě než byl nový statut definitivně schválen, postupně – hlavně pod vlivem mladší části prezidia - se objevovaly nové aktivity. Vznikla tak například publikační komise UNIMA. Zpočátku jí vedla Margareta Niculescu, která se spolupracovníky připravila album Loutkové divadlo v současném světě, vydané r. 1965 v Henschlverlag.
Začala vznikat i národní centra UNIMA. Tato centra shromažďovala individuální i kolektivní členy, což v organizaci způsobilo nečekanou převahu zemí sovětského bloku, v nichž existovalo množství loutkových divadelních souborů. To všechno nevznikalo ani tak v důsledku nějakých politických hrátek, jako spíš z nové situace (velký rozvoj organizace) a ze snah o decentralizaci pravomocí prezidia. Vyplývaly z toho překvapivé, někdy i ostře kritizované jevy.
Na kongresu v Mnichově (1966) například volební komise nezvládla sčítání hlasů kolektivních členů a objevily se velké rozpory v závěrečných výsledcích voleb do vrcholných orgánů UNIMA. V tu chvíli to vzbudilo, pochopitelně, řadu protestů, ale s odstupem času, když opadlo napětí, se z toho stala jen další barvitá příhoda ze života UNIMA. Nebylo však snadné být generálním tajemníkem tak bouřlivě rostoucí organizace. Jan Malík byl ovšem obklopen věrnými přáteli. Mnichovský kongres například organizoval Malíkův přítel, skvělý člověk, sběratel uměleckých děl a loutek – Ludwik Kraft.
Nový statut byl konečně přijat na X. jubilejním kongresu UNIMA v Praze roku 1969. Byla to těžká doba, brzy po invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa. Přijížděli jsme do vyjádřit solidaritu našim přátelům. Objevila se ale otázka: kterým z nich? Oni byli přece rozdělení, z důvodů své loajality, vzhledem k odlišným vlastním zkušenostem, vzhledem ke svému novému osudu, často mimo hranice normálního sociálního postavení. V Praze byla sovětská vojska. Hradec Králové – tam byla polská okupační vojska. V Hradci, kde jsme se zastavili cestou z Prahy do Chrudimi na druhou část setkání, se nám ztratila na víc než dvě hodiny Nina Gernet, spisovatelka z Leningradu. Zděšení všech účastníků výpravy bylo nepopsatelné. Je jasné, že reprezentanti zemí, jejichž vojska se invaze účastnila, se styděli za své vlády – už před kongresem, během setkání – i po šťastném zakončení setkání v Chrudimi.
Nový statut UNIMA, přijatý v Praze, potvrzoval existenci národních center a místo prezidia ustanovil výkonný výbor, což bylo výrazem snah, usilujících o co nejefektivnější, operativní činnost. Končila UNIMA jako sdružení hobbystů, začínala UNIMA iniciativních optimistů, věřících v možný úspěch společné, účelně zaměřené mezinárodní aktivity. Jan Malík zůstával patronem těch snah, ale neangažoval se příliš. Bděl nad organizací z výšky jak Zeus z Olympu. Na všech mezinárodních setkáních demonstroval vždy plnou důstojnost a svým postojem zdůrazňoval závažnost věci, kterou reprezentoval. Do akce a k proslovům vysílal druhé, sám trval jako skála. Bylo v tom cosi teatrálního (divadelního) Pamatuji, jak Henryk Ryl otiskl recenzi a fotografie představení Božské komedie E. Sztoka v Ústředním loutkovém divadle, kde Jan Malík vystoupil v roli Boha – Stvořitele. To byla vtipná paralela. I já pamatuji Malíka z divadelní role – na zasedání výkonného výboru. Jan se právě vrátil z Japonska, kde ho hostila japonská UNIMA a jeho srdečný přítel Taiji Kawajiri. Malík před nás předstoupil v japonském kimonu a přednesl tradiční japonský pozdrav. Byla to inscenace na počest globalizace UNIMA.
To jsou samozřejmě žerty, ale v podstatě byl Jan Malík dobrý herec. O tom psal Janusz Galewicz v recenzi na Slavíka v režii Erika Kolára, kde Malík s Emilem Havlíkem spolu vytvořili roli Císaře:
Souhru obou tvůrců role Císaře, interpretaci Jana Malíka a vedení loutky Havlíkem, byste museli sami vidět, abyste měli ponětí o umění hry s loutkou, abyste si uvědomili, čím může být loutková role, abyste pochopili velikost hereckého umění loutkového divadla. V diskusích zazněly výtky, že je to divadlo „počlověčené“, že loutky hrály příliš „lidsky“. Ale ty výhrady nemohly zastínit velikost uměleckého dojmu, jaký ve mně vzbudil Slavík.
Vraťme se však k záležitostem UNIMA. Je třeba říci, že skupině, usilující o široké zaktivizování organizace, pražské změny nestačily. Naléhala, aby kongresy dostaly větší řád, aby nebyly improvizované, aby vznikly tematické skupiny, prezentující dlouhodobě připravované práce. K uspokojení tak nepokojného uskupení je nejlépe utvořit komise. A tak postupoval i výkonný výbor - s Malíkovým souhlasem. V Novém Smokovci v roce 1971 tedy vznikla „kongresová komise“, ale ne plně oficiální, protože žádné protokoly její existenci nezaznamenaly. Komisi tvořili Margareta Niculescu, Dezso Szilagyi, Jean-Loup Temporal a níže podepsaný. A my – mluvím za celou skupinu – jsme svůj úkol vzali naprosto vážně.
Díky pozvání Jeana-Loup Temporala jsme se setkali v Paříži a poté v Beaugeancy nad Loirou na dlouhém zasedání a diskutovali jsme o budoucnosti UNIMA. Všichni jsme byli obdivovateli Jana Malíka a jeho práce, stejně jako loutkářských zásluh jeho starých přátel, ale domnívali jsme se, že začala jiná doba plná nových skutečností, a z toho vyplývá nutnost organizace nového typu a především nového způsobu jejího vedení. Stalo se, co popisují všechny odvěké mýty: děti, deroucí se ke svým vlastním činům, „požírají otce“. Převrat se odehrál na kongresu v Charleville Mezieres v roce 1972. Rozhodující zasedání kongresu vedl Dezso Szilagyi. Když navrhl udělit Janu Malíkovi titul čestného prezidenta UNIMA, účastníci kongresu povstali ze svých míst, aby potleskem uctili svého velkého vůdce, který splnil svůj úkol. My „spiklenci“ jsme pocítili ohromnou úlevu, protože reakce sálu potvrdila správnost našich snah. Všichni cítili potřebu generační výměny.
Jak se říká – každý chvilku tahá pilku. I naše čtveřice si musela posléze prožít hořkost rozloučení s vykonávanou funkcí – s výjimkou Margarety Niculescu, která je od roku 2000 stále ještě prezidentkou UNIMA. Rád bych ještě dodal, že i tehdy, před třiceti lety, jsme si uvědomovali, jak bolestné to pro Jana je. Ztrácel své dítě… jenže my jsme chtěli, aby to bylo naše společné dítě.
Během těch posledních třiceti let se UNIMA značně proměnila, prošla různými strukturálními a osobními meandry a změnami svých ambicí, ale trvá dál a určitě se nad ní čas od času objevuje duch Jana Malíka jako znamení trvání loutkářského společenství a jako připomínka loutkářských institucí, které vytvořil. Ústřední loutkové divadlo – dnes divadlo Minor, loutkářská katerda – dnes katedra alternativního a loutkového divadla – a beze změn Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Podle záměrů Jana Malíka to mělo být Muzeum UNIMA. Na sběru a shromažďování exponátů a finančních příspěvků se podíleli loutkáři celého světa. Ve chvíli vzniku chrudimského muzea se však ukázalo, že z právních důvodů musí být českou institucí. To bylo pro loutkáře z celého světa a určitě i pro Jana Malíka velké zklamání. Ale muzeum existuje – a všichni členové UNIMA tu mají vždycky otevřené dvěře.
Jan Malík byl bezpochyby člověkem univerzálního formátu. V jistém smyslu byl kosmopolitou. Skvěle chápal lidi z odlišných kultur. Nebyl ale o nic méně skutečným Čechem, který se domníval, že česká řešení jak v obecně kulturní sféře, tak v loutkářství, mohou být užitečná i pro druhé. Určitě měl pravdu, jenže víc to platilo v rovině výzkumu než ve sféře umělecké tvorby.
Umělci by se neměli navzájem napodobovat, ale odborníci a kritici by měli znát cesty, které už někdo vyzkoušel. Vzpomínám, jak během pobytu v Čechách rozdával Jan členům prezidia nebo výkonného výboru UNIMA české knížky. Dostal jsem od něj antologii textů starých loutkářů Jaroslava Bartoše (1959) i vlastní Malíkovu knížku Úsměvy dřevěné Thalie (1965), věnovanou tvorbě Josefa Skupy.
Nevím, jak loutkáři z jiných zemí ty knížky využili. Vím ale, že pro mne to byl velký poklad. Nejen proto, že mi otevíraly pohled na dějiny českého divadla, ale i proto, že demonstrovaly zajímavé odborné přístupy, základy řemesla. Samozřejmě že dvě knížky jsou málo, ale Jan a Erik Kolár mě vybavili všemi knížkami, které mi mohly pomoci ve studiu českého divadla, a později šli v jejich stopách další čeští přátelé.
Z druhé strany musím přiznat, že ne vždy jsem souhlasil se způsobem myšlení a psaní Jana Malíka. Ale někdy mne ten obrat jiným směrem vedl – myslím – k důležitým objevům. Jan byl tedy katalizátorem některých mých nápadů. Například při příležitosti dvacetiletí divadla Groteska v Krakově v prosinci 1965 přednesl referát na téma Perspektivy loutkového divadla. Učinil to podle svého temperamentu a se svou systematičností: nabídl jedenáct podmínek, určujících rozvoj loutkového divadla, a šestnáct okolností, napomáhajících tomuto rozvoji. Tento referát vyšel v Teatrze Lalek . V následujícím čísle téhož časopisu jsem se chopil téhož tématu s lehce pozměněným titulem: Perspektivy rozvoje loutkového divadla. Dokazoval jsem, že perspektivy záležejí na samotných loutkářích a na jejich rozhodnutích, na jejich volbě výrazových prostředků. Proklamoval jsem existenci „třetího druhu“, spojujícího elementy neosobní (loutkové) s lidskými (hereckými), a věřil jsem přitom, že „třetí druh“ neohrozí existenci pravého (klasického) loutkového divadla. Nebyl jsem s Janem ve sporu, ale těžiště celé věi jsem spatřoval v něčem jiném. Dnes je vidět, že i on, i já jsme měli částečně pravdu… jen částečně. Jako všichni futurologové. Je mi líto, že už se nemohu s Janem setkat a popovídat si o našich omylech.
Ale vraťme se ještě k vědeckým pracem Jana Malíka. Prohlížím si jednu jeho skromně vydanou, ale imponující práci, připravovaná skripta – jak na to poukazuje Malíkova předmluva z roku 1977, vydaná až po jeho smrti Divadelní Fakultou AMU v Praze pod titulem Kapitoly z dějin loutkářských kultur (1983). Mám čtyři části těch skript, a mám je ve zvláštním šupleti, které zamykám. Pojednávají postupně o Indii, Cejlonu, Indonésii a pak v jednom díle o Birmě, Kambodži, Malajsii, Mongolsku a Thajsku. Dohromady to mělo být dvacet svazků a měly zahrnout celou Asii a Blízký východ.
Materiál je uspořádaný podle geograficko-kulturního klíče, každá země zvlášť. To autorovi umožnilo zvolit principy výkladu, jaký mají rádi všichni studenti: od obecných informací o dané zemi přes informace o charakteru kultury až k popisu existujících forem divadelního umění s hojnou dávkou informací o různorodých projevech loutkářského umění. Asijské loutkářství (mluvím o vydaných čtyřech dílech) získalo tímto způsobem bohatší kulturní kontext a bylo vybaveno pečlivě vybranou bibliografií.
Představuji si, že by Jan mohl napsat takovou informaci o všech zemích, které navštívil; cestoval přece opravdu hodně. Pamatuji jej s dýmkou v ústech – pomáhala mu soustředit se – a s notesem v rukou. Zaznamenával si všechna technická data divadel, která navštívil a osobní data lidí, kteří tvořili to které představení. Možná právě tento jeho způsob práce z něj dělal v očích druhých lidí člověka uzavřeného, jako by se dýmkou a notesem od ostatních odděloval. Tak to ale doopravdy nebylo, protože každému odpovídal na otázky, každému pomohl, jen když se ten „každý“ osmělil prolomit jeho „dokumentační“ izolaci.
Tím dílem, zahrnujícím loutkářství velké části našeho světa, končil Jan Malík svůj život jako historik divadla. Připravil i syntézu svých úvah na téma loutkového divadla v knížce Svět loutek, vydané v Chrudimi roku 1978. Tentokrát to nebyla žádná futurologie. Studie Jevištní svět loutek je úvaha napsaná mudrcem a filosofem. Malík už se s nikým nepřel, nenabízel už žádné recepty pro život v divadle. Mluvil o procesech v umění (samozřejmě i v umění loutkářském) s odstupem a naprostém souladu s nimi. Akceptoval úsilí všech experimentátorů, i když viděl meandry, jimž se na své cestě nemohli vyhnout. Psal: ...Hledání nových neprošlapaných cest neobešlo se ovšem bez tápání, bez bloudění, bez omylů a proher, ale to už nepatří nejen k údělu, ale i k půvabu tvůrčího neklidu právě tak, jako odhady a dohady za čím, jak, kudy a kam se vydat na pouť tím napohled tak malým, ale ve světle nových poznatků tak nedohledně rozlehlým, dosud nezmapovaným a ani zdaleka nevytěženým terénem loutkářského tvůrčího světa.
Toto vyznání vypráví o cestě, jakou prošel ve svém životě i Jan Malík. Jak to už bývá v případě významných osobností, byla to cesta bohatá na události a nejrůznější rozhodnutí. Ne vždy byla ta rozhodnutí v souladu s naším cítěním, ale Jan Malík byl dítětem svého času a byly pro něj důležité naděje, zrozené v jeho době. Byl velkou individualitou a zanechal nám po sobě výrazné stopy své přítomnosti. Pro mnohé byl orientačním bodem nebo kompasem. A pro někoho je jím dodnes.
Henryk Jurkowski
Překlad JP