Herečka Iva Janžurová je na sebe přísnější než mnohý kritik
Praha 15. května (ČTK) - Hereckou kariéru Ivy Janžurové provází značná výhoda - každý si ji okamžitě zapamatuje pro její nezaměnitelný hlas a úsměv. Její široký výrazový rejstřík osciluje od ryzí komiky až klaunského typu přes tragikomické kreace až po velké dramatické role. Dlouholetá členka Národního divadla, která patří mezi nejvýraznější herečky své generace, oslaví v pátek 19. května pětašedesáté narozeniny.
Už jako dítě si přála rozesmávat ostatní. Být herečkou, přestože ji doma odrazovali tvrzením, že není dost hezká. Mnohokrát potom dokázala v rolích éterických krasavic diváky o své kráse přesvědčit. Stejně silně, jako přesvědčit třeba o nenávisti, pokud to vyžaduje záporná role, anebo rozesmát nepřekonatelnými grimasami. "Mám od přírody dar dobře se orientovat v zadaném úkolu," komentovala svůj široký záběr.
Iva Janžurová se narodila 19. května 1941 v Žirovnici u Pelhřimova, je z kantorské rodiny a měla být také učitelkou. Touha po divadle ji nakonec přivedla na DAMU, kterou absolvovala v roce 1963 u Vlasty Fabianové.
Herecky začínala v Liberci. Hned po první sezoně ji však režisér Luboš Pistorius přivedl do Vinohradského divadla, a to na krásných, ale za normalizace i těžkých 23 let. V roce 1987 pak přijala nabídku Národního divadla.
Obě prestižní scény poskytly jejímu hereckému naturelu mnoho tvůrčích příležitostí. Na Vinohradech k nim patřila svatá Jana z Anouilhova Skřivánka či Jeffersova Médea. V Národním třeba Malva v Topolově hře Sbohem, Sokrate nebo Alžběta v Schillerově Marii Stuartovně, která se jí před čtyřmi lety stala skoro osudnou, když na ni při představení spadla kulisa.
A pak především "prubířský kámen", který přišel ke konci kariéry a kterému dala herečka "sílu celého života" - Winnie v Beckettových Šťastných dnech. Odměnou jí byla Cena Thálie a Cena Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v roce 1998. Podobně nenasytnou, těžkou a zároveň krásnou rolí byla i Eržika v Örkényho Kočičí hře.
Janžurová se v herecké práci řídí vlastním pocitem zodpovědně odvedené práce, třeba i té zrovna nevydařené, více než různorodou odezvou kritiků. "Jsem sama na sebe velice a dostatečně přísná," přiznává.
Talentovaná herečka se v 60. letech záhy zařadila mezi několik sexy blondýnek českého filmu, i když vždy tvrdila, že nemá ten "správný filmový exteriér". Přesvědčila v dramatickém Kachyňově Kočáru do Vídně a v psychologických Petrolejových lampách Juraje Herze. V jeho morytátu Morgiana pak předvedla v dvojroli krásné Kláry a závistivé Viktorie jeden z největších ženských hereckých výkonů filmu 70. let.
Přivítání Alexandra Dubčeka v roce 1968 spolu s Martou Kubišovou, "okupační" díl seriálu Písně pro Rudolfa III. a články pro týdeník Zítřek znamenaly pro Janžurovou skoro zákaz.
V té době začala se svým mužem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, psát komedie pro své zájezdy. Hrají je s úspěchem dodnes. Překonat nepřízeň jí pomohlo také mateřství. Dcery Sabina a Theodora se dnes po příkladu rodičů věnují rovněž divadlu.
Když pak po dvaasedmdesátém roce směla ve filmu a v televizi vystupovat "jen v zábavě", otočila to svým talentem pro grotesku ve svůj prospěch. Diváci milovali "potrhlou Janžurku" s typickými gesty a smíchem. Pension pro svobodné pány, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Pane, vy jste vdova! nebo Což takhle dát si špenát se už dávno zařadily do zlatého fondu filmových komedií. Oblibu jí přinesla i televize a řada seriálů jako Eliška a její rod, Sňatky z rozumu nebo Arabela, a zejména nezapomenutelná sestra Huňková-Pěnkavová z Nemocnice na kraji města.
K filmování se Janžurová vrátila až v posledních letech s mladou režisérskou generací. A úspěšně, o čemž svědčí zisk už dvou Českých lvů: první za debut Romana Vávry Co chytneš v žitě a druhý za Výlet Alice Nellis, kde si zahrála i s oběma dcerami.
Vedle hraní si dnes Iva Janžurová užívá občas zahrádky, sem tam dobrého vína, nadchl ji i počítač, ale především žije rolí šťastné babičky čtyř vnoučat.
Iva Pokorná rmi mhm
