Italské divadlo v karanténě podle časopisu Hystrio
Italský divadelní časopis Hystrio chtěl v druhém čísle letošního roku oslavit třicet let vlastní existence, nemohl však nereflektovat zcela výjimečnou aktuální situaci divadel, která byla postupně v celé Itálii uzavřena v období od 23. února do 9. března 2020, a tak svou tradiční tematickou sekci věnoval Divadlu za časů koronaviru. Navzdory časovému presu a bouřlivému vývoji situace se redakci podařilo nastínit velmi plastický obraz italského divadla během pandemie.
Po krátkém přehledu aktuální činnosti divadel v rámci jednotlivých regionů následuje stručné shrnutí ekonomické situace divadel a záchranného balíčku italského ministerstva kultury (MiBACT), které doplňuje krátká anketa věnovaná ztrátám divadel a jejich názoru na přijatá opatření provedená mezi osmnácti řediteli a ředitelkami větších divadel a agentur. Časopis dále mapuje situaci v jednotlivých žánrech (opera, taneční divadlo, divadlo pro děti a mládež) a věnuje zvláštní pozornost fenoménu streamování divadla. Současnou krizi jako příležitost pro změny, ba nutnost změn pak v samostatné anketě nahlížejí sami umělci (režiséři, autoři, pedagogové). Závěrečná část pak konfrontuje dění v italském divadle se situací divadla v celém světě: od velkých evropských měst (Londýn, Paříž, Berlín) přes Spojené státy americké až po Asii.
Pravděpodobně stejně jako jinde na výjimečnou situaci zareagovala nejrychleji malá nezávislá divadla, která dříve než ostatní pochopila, jak důležité je udržet kontakt se svými diváky, a okamžitě začala být aktivní na internetu. U větších divadel došlo k jisté prodlevě, dané dost možná i objemem akcí, které musela rušit (nejen inscenace ve vlastních prostorách divadla, ale i inscenace souborů na turné či případné festivaly). V současné době však lze konstatovat, že skoro každé divadlo nějak udržuje kontakt se svými diváky a snaží se dostát své roli a dále zpřístupňovat divadelní umění, byť na dálku. Jedním z nejfrekventovanějších způsobů, jak se dané úlohy zhostit, je zpřístupňování záznamů již odehraných nebo současných inscenací, a to nejen na YouTube a Vimeu, ale i v lokálních televizích či na programech Rai5 a RaiPlay. Ostatně ministr kultury Dario Franceschini hned po uzavření divadel vyzval televize a jejich provozovatele, aby dali ve svém programu co největší prostor kultuře a bojovali tak proti vylidněným ulicím péčí o mysl a duševní vyžití svých diváků.
Druhou alternativou je vlastní program divadla postavený většinou na hercích a performerech, kteří natáčí ve svých domovech různé scénky, výstupy nebo čtou poezii či prózu. Divadla také zveřejňuji zajímavé dokumenty z vlastní historie s komentáři, případně natáčejí rozhovory s lidmi z divadla i z jeho zázemí. Soubor Compagnia permanente di Ert Fondazione například uspořádal čtyřiadvacetihodinový maraton ve čtení Svevova románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho. Při pojmenování svých aktivit se divadla často narážejí na jejich virtuální, bezkontaktní charakter: Sezóna z gauče (Stabile di Veneto), Virtuální divadelní sezóna (Teatro stabile Abbruzzo), nebo se inspirují rámcem Bocacciova Dekameronu: Povídky v době moru (Compagnia Corrado d´Elia), Povídky pro divnou dobu (SpazioTeatro).
Velmi aktivní je taneční scéna, která vedle divadla i rozsáhle působí i v oblasti pedagogiky. V obou oblastech je však velmi aktivní na různých online platformách. Paola Bianchi například na Facebooku vyzvala tanečníky ke sdílení tanečních póz s fotkou a audionávodem a během několika dnů se jí podařilo nashromáždit materiál od více než 150 tanečníků a tanečnic. Mnoho subjektů italské taneční scény se účastní průzkumu na platformě European DanceHouse Network, který si klade za cíl zmapovat dopad koronaviru právě na tuto oblast divadla.
Mezi nejrůznějšími aktivitami divadel všech regionů mě zaujal originální monologický sitkom Corona Circus Peppeho Fonza (Magnifico Visbaal), pravidelná neopakovatelná divadelní setkání s dvojicí perfomerů Frosini Timpano z Říma, kritiky na divadelní inscenace, které nikdy nevznikly, z pera uznávaného neapolského divadelního kritika Giulia Baffiho, a individuálně upravené telefonní pohádky, které si děti mohou přes Facebook objednat u herce Alberta Nicolina (který se inspiroval Rodariho Pohádkami po telefonu).
Zajímavou aktivitou je kampaň #iosonomecenate (#jájsemmecenáš) divadla CSS Teatro stabile di innovazione del Friuli Venezia Giulia v Udine, v rámci níž divadlo vyzývá diváky, aby se stali mecenáši divadla a za jejich online program jim dalo libovolný příspěvek. Podobně pak divadlo Crest v Tarantu nabízí ke koupi takzvanou pozastavenou vstupenku se sloganem: kup si již dnes, uvidíš až zítra. V této oblasti podpory pomáhá i nástroj ministerstva kultury ArtBonus, v rámci něhož je možné si dary kultuře odečíst z daní.
Díky oborovým organizacím Agis a Federvivo i aktivitě odborů se podařilo prosadit pomoc přímo určenou oblasti kultury: 1) podpora pracovníkům v kultuře, a to i těm, kteří na ni obvykle nemají nárok, 2) pozastavení zákonných plateb, 3) zvláštní fond podpory se 130 miliony EUR, 4) náhrada vstupenek vouchery platnými jeden rok. Mnozí zdůrazňují, že právě sektor kultury se vyznačuje vysokým počtem pracovníků s takovým typem smluv, které jim většinou nezajišťují žádnou podporu, a doufají, že se tuto situaci díky této krizi podaří do budoucna změnit.
Z rozhovorů s řediteli divadel vyplývá, že kroky ministerstva vnímají velmi pozitivně. Tváří v tvář krizi ve zdravotnictví a denně se zvyšujícím ztrátám na životech se ostýchají mluvit o ekonomických ztrátách divadel, které jsou samozřejmě obrovské (například v období od 23. 2. do 31. 3. 2020 měl jen ušlý zisk za prodej vstupenek na činoherní divadlo pouze v Miláně činit více jak 4 miliony EUR). Je navíc zřejmé, že dokud nebude jasné, kdy a za jakých podmínek divadla mohou otevřít, ztráty ani vyčíslit nelze, protože není jasné, které aktivity se mohou posunout a které se úplně zruší. Možnost náhrad vstupenek vouchery se také může negativně promítnout do hospodaření divadel poklesem tržeb v dalším roce, tržby však velmi pravděpodobně klesnou i z důvodu následné hospodářské krize. Ředitelé zdůrazňují zejména, že podpora musí jít pracovníkům, a to i těm, kteří na ni obvykle nedosáhnou, že je nutné podpořit všechna divadla včetně malých, nezávislých scén, které se dostanou do problémů nejdříve, a že je potřeba vypracovat dlouhodobý plán podpory pro obnovení činnosti divadel, až budou moci začít znovu hrát.
Italské ministerstvo kultury MiBACT rozhodně nepodceňuje komunikaci, a tak se vedle záchranného balíčku a konkrétní pomoci kultuře a turismu věnuje i množství různých kampaní, např. vlastnímu youtube kanálu #iorestoacasa (#jázůstávámdoma), kde každý den prostřednictvím videí zpřístupňuje nejrůznější kulturní památky a instituce. Zároveň zřídilo webovou stránku La cultura non si ferma! (Kultura se nezastaví!), kde v pěti oblastech – Muzea, Knihy, Film, Hudba, Vzdělávání a Divadlo – mapuje veškeré online aktivity region po regionu. Také se zapojilo do kampaně #ioleggoacasa (#jáčtudoma), v rámci níž například muzea zpřístupnila vzácná a nedostupná čísla některých populárních komiksů.
Jak celou situaci prožívají přímo tvůrci (režiséři, herci či autoři), se dozvídáme z ankety s patnácti osobnostmi italského divadelního života. Důležitým tématem divadelníků je v souvislosti s krizí čas, znovu nalezený, pozastavený čas, kteří mnozí považují za výzvu k přehodnocení dosavadního života, umělecké tvorby i k přemýšlení o budoucnosti divadla. Někteří jsou přesvědčeni, že divadlo jako výsostný společenský rituál, bude po čase stráveném v izolaci a odloučení zvlášť vyhledávaný, jiní se naopak domnívají, že jsou nutné nové nápady a projekty, jak divadlo i na základě současné zkušenosti proměnit. Všemi rozhovory však prosvítá nezměrná víra v divadlo jako něco bytostného a pro společnost zásadně smysluplného, co i tuto krizi překoná, jen zatím nikdo neví jak.
A na závěr slova herce a režiséra Artura Cirilla, která mi přijdou nesmírně výstižná: „Jestli tohle má být konec lidstva, byl bych raději, aby nastal, když budu společně s ostatními, v otevřeném divadle, a ne takhle, když je každý uzavřený sám do sebe.“
Tereza Sieglová
