Jan Jiřík: Dobře rozjetá kára
Několikasetletý divadelní žánr hereckého divadla commedia dell´arte vzbuzuje mezi divadelníky neustálou touhu se s ním setkat - a utkat takříkajíc na vlastní kůži. Připomeňme alespoň inscenaci Commedia dell´arte aneb Poslušně hlásím aneb Konec šejků v Čechách s úspěchem uvedenou na loňském mezinárodním divadelním festivalu v Plzni, s kterou se již několik let spolek herců z Brna, Hradce Králové a Prahy vydává po svých letních štacích. Novým přihlášením se k tomuto inspiračnímu zdroji je i klauzurní práce studentů III. ročníku KALD DAMU.
Kára bláznů je tradiční situační komedií variující téma trojitého klání o přízeň půvabné Aminty. Autorský scénář studentů se odvíjí od situace, kdy roztržitý Dottore, letmo evokující manýristického všeuměla Rudolfa II., se vydává do Francie za nezbytnými ingrediencemi na elixír života a zanechává svou mladou schovanku na pospas ještě nespolehlivější Klozetině ochraně. Ta neodolá pokušení vyzkoušet si nové Amintiny šaty, a tak záměna osob vyvolá soustředěný zájem o Dottorův dům veškerého mužského osazenstva - Harlekýna, Pantalona a nakonec snad i Capitana - jež se snaží získat, ať již skutečnou či domnělou Amintu pro sebe.
Lehce plynoucí inscenace v sobě kloubí hned několik divadelních druhů a žánrů. Komické výstupy jsou za doprovodu nesčetných nástrojů prokládány živě produkovaným zpěvem, akrobatickými kousky a epizodně i maňáskovou produkcí. Autoři scénáře a zároveň i jeho interpreti velmi přesvědčivě vytvořili, domysleli a po celou dobu představení dokázali udržet poetiku, jež jednak vychází z naší představy, jak kdysi commedia dell´arte nejspíše vypadala, ale jež jim zároveň umožňuje dosáhnout zcela přirozené komiky. Tvoří ji především volné slovní asociace, které vhodně korespondují s lehkou absurdností bláznivých dějových zvratů inscenace, dále neustálé zcizovací efekty, které poukazováním na domnělou vtipnost či nepodstatné peripetie děje oscilují na hraně trapnosti a komiky, a v neposlední řadě nevázaný humor všemožně akcentující lechtivější významovou rovinu jednotlivých replik či situací. Právě u posledně jmenovaného si však nejsem jist, zda méně by nebylo více. Zajisté to nemá nic společného s osobní pruderností. Nicméně přílišné používání jednoho principu vede do značné míry ke ztrátě jeho komické účinnosti. Kára bláznů je však tvořena jako by z jednotlivých scén, které jsou plynule řetězeny, a proto některé slabší momenty v celkovém proudu děje zapadnou. Je však třeba vzápětí zdůraznit, že takovýchto momentů není v inscenaci příliš. Problémem se spíše může jevit epizoda božího soudu nad opilým Harlekýnem a Pantalonem. Ta se najednou objeví, byť skvěle rozehraná, diváka možná trochu zmate, protože z dosavadního chování postav by je z jakékoliv náklonnosti k alkoholu vůbec nepodezříval, a zase v nenávratnu zmizí. Navíc tiché přejití tak zásadní události smrti (maňásci znázorňující Harlekýna a Pantalona jsou oběšeni), jakoby se nic nestalo, nahrává domněnce, že inscenátoři pouze podlehli osvědčenému komickému výstupu, jenž alespoň orámovali do jakéhosi vizionářského snu - a už s ním dále nepracovali. Další zamyšlení vyvolává postava Capitana, jež ne zcela zapadla do struktury děje. Capitano se tak bezradně motá po jevišti, snad proto, že do světa commedie dell´arte neodmyslitelně náleží, avšak - alespoň v případě Káry bláznů - není přesně zřejmé proč. Navíc se tento typ lehce míjí s osobností svého interpreta (Kryštof Rímský), jenž své citelné rozpaky z této postavy křečovitě maskuje siláckým herectvím.
V jednoduché výpravě (Jan Šebánek), jež sestává pouze z polyfunkční káry a černého zákrytu, dominují především herecké výkony. Jiří Kohout (Pantalone) i Petra Cicáková (Aminta) si jsou plně vědomi své přítomnosti na jevišti a pozorně naslouchají partnerům. Filip Huml svého bláznivě zamilovaného Harlekýna modeluje brilantně zvládnutými akrobatickými prostředky. Přirozeností na sebe však největší pozornost strhává Jakub Žáček v dvojroli Dottora a Klozety. Vkusně a inteligentně uplatňuje svůj značný komický talent. Nesnižuje se k laciné parodii žen, k níž by jeho obsazení do ženské role mohlo mimoděk svádět. Dokáže si získat divákovu pozornost již jen pouhou přítomností na jevišti. Lehce a jakoby mimochodem vytváří a v logice situací proměňuje své civilní herectví. Pracuje nejen tělem, ale i hlasem, kdy změnou rytmu verbálního projevu připraví slovu náležitý prostor. Jindy mu stačí pouhé ztišení hlasu. To je samozřejmě velmi rafinovaný způsob, jak si ještě více získat diváka, nicméně alespoň minimální slyšitelnost by interpret měl zachovat.
Kára bláznů je příjemnou inscenací, jež je plná nejen herecké energie, kterou aktéři "dobíjejí" přiznávanou improvizací, ale i jemných vtipů, odkazujících ke zkušenostem a prožitkům studentů DAMU. Takové vtipy samozřejmě nejlépe fungují v uzavřenější společnosti, pro kterou inscenace jako klauzurní práce vznikla. Stane-li se však Kára bláznů součástí repertoáru DISKu, a nebylo by se čemu divit, přestanou tyto drobné narážky běžní diváci vnímat. Publikum se pak rozdělí - tak jako se stalo v případě reprízy, jíž jsem shlédl - na "zasvěcené" a "nezasvěcené", kteří se pak právem mohou cítit ošizeni.
DISK - Kára bláznů. III. ročník KALD DAMU. Premiéra 8. února 2002 v rámci zimních klauzur. Psáno z reprízy dne 23. března 2002.
