Jan Jiřík: Katynka z Damúzy
Zasyrova jedovaté divadlo je neprofesionálním spolkem bývalých a současných studentů KALD DAMU, který již téměř půlrok ve sklepení pražské kavárny Damúza co měsíc uvádí svou první inscenaci Katynku z Heilbronnu Heinricha von Kleista v razantní úpravě dramaturgyně souboru Petry Zámečníkové.
Kleistův text z počátku předminulého století o osudové lásce císařského levobočka Kateřiny a Bedřicha Vetera, hraběte z Hvězdy, můžeme z našeho současného pohledu označit za knižní drama. Toto žánrové označení však Katynku z Heilbronnu díky četným úpravám a cenzurním zásahům do jisté míry provází od doby jejího vzniku. Ač sám dramatik ji na rozdíl od dalších svých textů napsal přímo pro soudobou divadelní praxi, trvalo mu více jak dva roky, než se mu podařilo "velkou dějepravnou rytířskou hru" prosadit na jeviště. Rozpaky nad textem vyvolávala především jeho žánrová struktura, jež v sobě spojuje rafinovanou parodii tehdy populárního rytířského dramatu s dramatem pohádkovým; základ dramatu však tvoří lidová pověst, kterou dramatik znal z kramářské adaptace. Právě do prostředí kramářů, jarmarečních loutkářů se vrací úprava Petry Zámečníkové, která jakoby přímo před zraky diváků rekonstruovala první uvedení Kleistovy Katynky Heilbronské.
Úprava P. Zámečníkové, lze dokonce mluvit o osobitém textu na motivy Kleistova dramatu, přivádí na scénu samotného (nepojmenovaného) básníka, jenž potulné trupě loutkářů nabízí své nejnovější dramatické dílo: Katynku z Heilbronnu. Během zkoušek představení dochází magií (loutkového) divadla k prolnutí "jevištní" a "skutečné" reality. Herci i básník začnou prožívat a žít tím, co předtím autor uložil do svého textu. Klady takovéto úpravy jsou hned trojí. Inscenace nejstravitelnějším způsobem sleduje samu podstatu příběhu, který i přes oproštění od sáhodlouhé retardující narativnosti v ní zůstává celý a naprosto čitelný. Drobnými narážkami se upravovatelka "usvědčuje" z velmi zevrubného studia/znalosti Kleistova života i jeho doby. Poslední klad, zastřešující oba předchozí, je konfrontace oněch dvou realit: "skutečné" a "divadelní". Inscenátoři jí předkládají svému publiku provokující zamyšlení nad lidskými životy: Kde začíná jejich racionálně uchopitelná podstata a kde je již ovládá osud (nestyďme si to, my, lidé třetího tisíciletí, takto staromódně pojmenovat). Zámečníkové se tak srozumitelným jazykem podařilo vyslovit to, co bezmála před tři sta lety napsal Heinrich von Kleist.
Hraje se na dvou prostorech: na vestavěném jednoduchém pódiu hrubě řezanými marionetami Roberta Smolíka, rezidentního scénografa divadla Minor, a činoherně kolem něj. Scénografie zůstává v podstatě neustále stejná (změnu prostředí vždy kverulantsky ohlásí loutka Kašpárka), je s ní však nápaditě zacházeno. Modrá obloha na dřevěném prospektu, před nímž marionety hrají, vyznačuje siluetu hradu hraběte z Hvězdy a tím i všechny scény odehrávající se na hradě či v podhradí, otočením prospektu se rázem ocitáme v lázni, kde ctná Katynka odhalí proradnost baronesy Kunhuty z Klániště - setká se tu s Kunhutinou vysvlečenou loutkou, která působí, decentně řečeno, velmi neesteticky. Podobně je například nakládáno s vaničkou, v které se jednou loutky koupou, podruhé na ní jako na trůně sedí císař.
K příznivému vyznění hodinové inscenace přispívá i trefné obsazení herců. Ať už se jedná o somnambulního Filipa Humla jako básníka a hraběte z Hvězdy či přirozeného neherce Roberta Smolíka v roli principála. Za velmi šťastné pak považuji obsazení hereček. Éteričnost Petry Cicákové (mladší herečka, Katynka) zcela přirozeně staví (pravděpodobně) stejně starou Ilony Semrádovou (starší herečka, Kunhuta z Klániště) do role protřelejší kolegyně. Navíc její dětsky působící postava zcela odpovídá představě patnáctileté dívky, kterou Katynka je. Velmi sugestivní výkon rozpracováním svých postav především po pohybové stránce podává i Jakub Hubert v roli Cherubína a mentálně zaostalého člena loutkářské trupy.
Co však inscenaci vysloveně škodí jsou drobná "lajdáctví", i když je herci vezmou "do hry" sebevtipněji. Uvolňující se vahadla loutek nebo občasné dosvícení intimní scény skokem shazují konkrétní situace a narušují celkovou atmosféru inscenace. Neustále poukazují k tomu, že je vše vlastně jenom taková nezávazná "loutkárna". Trpí tím samozřejmě nejvíc interpretační úprava Kleistova textu. Citlivost a ohleduplnost s jakou režie Vítězslava Březky pracuje by se měla projevit i na jednotlivých reprízách. Přesnost jevištního tvaru by tak inscenaci dala vyznít v mnohem krystaličtější podobě.
Jan Jiřík
Zasyrova jedovaté divadlo, Petra Zámečníková -Heinrich von Kleist: Dnes hraje se loutkami Katynka z Heilbronu. Režie Vítězslav Březka, dramaturgie Petra Zámečníková, scéna a loutky Robert Smolík a Radka Mízerová. Premiéra 16. září v Jičíně, 29. září 2001 v Praze. Psáno z pražské reprízy dne 17. ledna 2002.
Loutkář 1/2002
