13.02.2003 00:00

Jan Jiřík: Mahulena s otazníky aneb Co jsme to viděli

O tom, jak zasáhly srpnové povodně do života naší země i jejího hlavního města, jsme se, my kulminující Vltavou odříznutí od centra dění a usazení před televizními obrazovkami, mohli v přímém přenosu zpravodajských kamer přesvědčit více než dost. Zpětné vlny zájmu médií o tuto událost přinášejí (do)dnes, naštěstí, již pozitivnější záběry míst, kam vprostřed prázdnin vtrhla rozhněvaná řeka. Vedle nich však byla i místa, kam velká voda vstoupila téměř cudně a nenápadně je proměnila v nepochopitelné bazény. Jedním z nich bylo i Studio Damúza, svérázný staroměstský multiprostor mladého umění, jenž především během loňské sezóny stále více přitahoval pozornost zájemců o loutkové divadlo. Praha tak ztratila pozoruhodný prostor, který svou kvantitou ale i kvalitou loutkářských inscenací mohl více než směle konkurovat pražským statutárním loutkovým divadlům - doufejme, že jen na čas... Neztratila však to nejcennější, co dělalo Damúzu Damúzou: samotné inscenace, které loutkáři - poté, co osušili své loutky - roznesli do nejrůznějších divadel a divadélek.

Do téměř identického prostoru A Studia Rubín byla přenesena inscenace Mahulena Petry Zámečníkové a spol., která byla v režii Jiřího Adámka premiérována ke konci loňské sezóny. Inscenace, jež vznikla v kolektivu bývalých a současných studentů KALD DAMU, na první pohled zaujme tzv. krosnovými loutkami Jana Polívky, které ve stísněném prostoru středověkého sklepu (jedno, zda se jedná o staroměstské Studio Damúza, nebo o něco prostornější malostranské A Studio Rubín) působí jako nadpřirozené monumenty. Pohled druhý a především příjemně pomalý rytmus představení, který sošnosti loutek prospívá, však vyvolává otázky, z nichž některé, bohužel, zůstanou diváku navždy nezodpovězeny.

Mahulena, volně inspirovaná slovenskou pohádkou, vykazuje řadu znaků pohádkového žánru. Princ se zamiluje do obrazu krásné Mahuleny, bez které mu pak již nelze žít. Vydává se proto na cestu, během níž, za vydatné pomoci věrného přítele, překonává rozličné nástrahy a strasti, aby nakonec vše dobře dopadlo a všichni žili šťastně až do smrti. Přesto Mahulena pohádkou v tradičním smyslu slovo není - což nedokazuje jen evidentní fakt, že se hraje pro dospělé publikum. Inscenace tyto žánrové znaky pouze využívá, klade vedle sebe, aniž by je spojovala jakýmkoliv dramatickým napětím. Vše v předem odhadnutelné logice plyne k jasnému závěru. Ani jednou se nedostaví citelný zlom, který by alespoň na okamžik radikálně zkomplikoval děj, natož tempo. Tento (u pohádky) až frapantní nedostatek může i u dospělého diváka vést k ochabnutí zájmu vůči jevištnímu dění. Jeho místo pak zaujmou všetečné otázky, o čem, komu a vlastně co vůbec chtěli inscenátoři hledišti říci.

Pravděpodobně nejvíce podobných otázek vyvolávají nedůsledné charaktery postav a jejich případná proměna. Dlouhá cesta, jejíž pro člověka blahodárný prospěch refrénovitě zaznívá v písni princova přítele, nevyvolá v princi (Justin Svoboda) pražádné změny. Jeho činy a postoje jsou prezentovány spíše slovně. Teprve až na samém závěru, kdy ze žárlivosti nechá popravit svého druha, z něj, trochu překvapivě, vytryskne vše, co si na cestě (nejspíše) uvědomil. O nic lépe na tom není ani jeho přítel (činoherně jej hraje Daniel Šváb), jehož nebetyčná dobrota z něj nečiní o nic menší monument, než jakým jsou jeho loutkoví partneři. Postavy radů z princova dvora (Denisa Nová a Magdalena Pittnerová) a Mahuleniných dvorních dam (Magdalena Pittnerová a Susan Lock) jsou pak téměř zaměnitelné.

Pouze slovem jsou odbyty i některé scény, kterým by slušelo větší herecké rozehrání. Mám konkrétně na mysli první setkání Mahuleny a prince. Je zřejmé, že se jedná o tzv. lásku na první pohled, pro kterou jistě není třeba snášet racionální důvody. Nicméně i přesto by mohl být tento způsob zrodu mileneckého vzplanutí také zahrán. Naopak velice zdařile je rozehrána iluze putování, jehož věrohodnost působí často v omezeném prostoru jeviště, nota bene tak malým, jakým je jeviště Studia Damúza i A Studia Rubín, nemalé problémy.

Inscenační styl Mahuleny, který střídá a kombinuje loutkový a činoherní projev, volí jednoduchost, jež maximálně umožňuje režiséru Jiřímu Adámkovi a šesti hercům, kteří se postupně vystřídají v několika rolích, rozvířit obraznou fantazii. Na jevišti tak vyrůstají velehory, které je třeba zdolat, nebo se rozlije nekonečné moře. Vše vzniká nápaditým používáním samotných loutek, herců a jejich kostýmů. Což je de facto celá výprava inscenace, neboť dominantní přítomnost velkého kříže v pozadí zůstává - krom jediného momentu, kdy symbolizuje svatební oltář - nevyužita a neobjasněna. Stačí tedy dva herci, kteří mohou být jedinou otevřenou studnou v království, ke které princ nalákal pocestné (maňásci z dlouhých rukávů), aby se dozvěděl, kde sídlí krásná Mahulena, i kolíbkou novorozeněte. Královská koruna se může proměnit v obří podnos se svatebními pochutinami. Pozoruhodně je ztvárněn vypravěč (Jakub Doubrava), který si cupitavě (tímto zvukem je přesně vyvolána iluze plynutí času) pospíchá zasednout do miniaturního slunce - kruhový lustr s trčícími svitky papíru -, na jehož paprsky zaznamenává princův a Mahulenin příběh. Významnou složkou inscenace jsou i četné písně, jejichž obtížnost se hercům (především Danielu Švábovi) daří překonávat.

Petra Zámečníková a spol.: Mahulena. Dramaturgie Petra Zámečníková, scéna a loutky Jan Polívka, hudba a režie Jiří Adámek, světelná spolupráce David Riehs. Hrají: Susan Lock, Denisa Nová, Magdalena Pittnerová, Jakub Doubrava, Justin Svoboda a Daniel Šváb. Premiéra ve Studiu Damúza 18. 4. 2002. Psáno z reprízy dne 3. 11. 2002 v A Studiu Rubín.

Autor článku: Loutkář