Jan Jiřík: Nikola, zloděj brynzy

Téměř rok se na jevišti studentského divadla DISK hraje inscenace Nikola Šuhaj absolventského 4. ročníku KALD DAMU. Za tu dobu posbírala několik ocenění – např. společně s Károu bláznů přivezla z 24. Skupovy Plzně své katedře čestné uznání odborné poroty; naposledy pak Cenu Evalda Šorma. Připomínat “naši slabost” pro tohoto podkarpatského zbojníka by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Od roku 1975, kdy měla premiéru provázkovská Balada, narostla česká „banditománie“ rozměrů, před kterými, řečeno jen s trochou nadsázky, není úniku. S Nikolou Šuhajem se tak můžeme setkat prakticky všude – od knihoven, přes stále nové a nové jevištní interpretace, až po jakoukoliv zpívající hospodskou sešlost. Možná právě to ovlivnilo pohled Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, scénáristickou a režijní dvojici inscenace, která se ukrývá pod pseudonymem SKUTR. V jejich radikálním přepsání této legendy bychom marně hledali tradiční příběh, jak jej známe z Olbrachty knihy či její jevištní adaptace. Ten inscenátory co do děje dokonce ani nezajímá. Svou pozornost obracejí ke snaze, jak po Rumcajsovi druhého nejoblíbenějšího “českého” loupežníka připravit o jeho pomyslný piedestal. Anebo lépe napsáno: pokusili se o to.
SKUTR zasazuje Nikolu Šuhaje do roztančené a rozezpívané slavnosti, rituální hry, jíž otevírá sbor (vesnických) mladých lidí soupeřících o role Nikoly (Rostislav Novák) a Eržiky (Claudia Eftimiadisová). Od té chvíle se začne rozvíjet příběh, jenž by se dal charakterizovat slovy: kterak mladík pro jednu krádež z lásky k nechtěné slávě přišel. Nikola, aby se mohl oženit s Eržikou, okrade Žida (Herš Švec Wolf Jakub Žáček) o brynzu. Pouze neschopnost českých policistů (Kapitán Jiří Kohout, Zajíc Martin Kavan) udržet jej ve vězení a jejich následné výmluvy na Nikolovy nadpřirozené schopnosti rozjede mechanismus, jenž z Nikoly vytvoří nadlidského titána, který v očích společnosti splňuje všechna její (podvědomá) přání. Dokonce o něm točí i filmy, u kterých se nadšeně tleská, jak je skvělé napotkání krást a zabíjet Židy. Když se Nikola vzepře, čeká ho jen tupá ráno do hlavy.
Jako hlavní animátor celého příběhu vystupuje jakýsi (vesnický) šaman. Vždy zasahuje tam, kde by se děj mohl obrátit jinam: poradí Nikolovi, kde hledat ovčí sýr, přivede Žida na hostinu, kde se jeho brynza pojídá, ukáže policistům, jak zloděje polapit atp. Autoři tuto postavu označují jako obchodníka (Kryštof Rímský); vzhledem k jevištnímu dění trochu zarážející pojmenování. Vyjdeme-li však z něj, naskytnou se nám nové možnosti, jak by bylo lze inscenaci také interpretovat. Obchodník může být i prodavačem, který se svou kumpánkou (Majdanská bosorka Petra Cicáková) za trochu peněz prodává „mladým“, kteří mimochodem vstupují na jeviště hledištěm, přes publikum, tedy od nás, účast na nějakém pseudomystickém zážitku. Nejsem si ale jist, zda tento výklad není inscenaci již nahony vzdálen. Ono už samotné přečtení představení jako demytizaci kultu, tvrdohlavé sledování jeho prázdnoty, vyumělkovanosti a kýčovitosti, působí nemalé problémy. Režie se, bohužel, nechala možná až příliš unést herci, kterým “to tak pěkně tančí, zpívá a juchá”. Což je sice pravda, a hercům je to třeba jen přičíst k dobru!!!, nicméně je tím oslabena samotná významová (a příběhová) linie. Dokáži se proto jen těžko představit diváka, který by na jedno shlédnutí tímto nebyl zmaten. (Nehledě na to, že k divákům sedícím v posledních řadách “nedojde” už ani hercova radost z bohatýrsky rozpřažených paží.)
Styl inscenace nezapře vliv drakovské poetiky (vedoucí ročníku Josef Krofta). Scénář k inscenaci je sice sestaven z reálií obsažených v Olbrachtově textu, ale nakládá se s nimi volně se zřetelnou snahou tematizovat Nikolův příběh jako jistý kulturní archetyp. Práce s loutkou, využívání stínového divadla k znázornění cesty, provazů a plachet vyvolávají silný pocit déja vu posledních Kroftových inscenací. Přesto by bylo jistě nespravedlivé upřít režijnímu páru SKUTR řadu nápadů a vypointovaných situací. Především osobitý humor, který koncentruje do animované grotesky, která je na scéně promítána. Film, médium, které se za časů „skutečného“ Nikoly Šuhaje teprve rodilo, plynule umocňuje téma reality a její umělecké/mediální projekce. Dokonce i Eržika je v jeho světle zaskočena skutečným Nikolou, který ji v přítmí kina osloví. (Myslela jsem, že jsi tam, ukazuje na plátno.) Podobně je tomu i s radostnými tanečky, které režie s ironickým úšklebkem nechá aktéry vystřihnout kdykoliv zaslechnou Šuhajovo jméno (viz Nikolovo zatýkání a Židův údiv).
V inscenaci se používá manekýnů (bunraku), které nejednou animuje i více herců a které jsou používáni nejen jako standarty, ale třeba i jako střelné či “tupé” zbraně (loutkami je Nikola ve finále brutálně umlácen). Jednoduchá scéna Matěje Němečka (trojdílná rozkladatelná šikma) umožňuje rychlý přesun i vytvoření intimního prostředí pro loutky (Židův dům, svatební stůl, četnická stanice s vězením atp.) a náležitého prostoru pro činoherní a taneční a akrobatické akce. Šedé kostýmy herců (oproti barevným loutkám) vycházejí z jednoduché stylizace prostých vesnických obleků.
Herecké výkony jsou velmi vyrovnané. To je dáno nejen jejich navázáním na hudbu, ale projevuje se zde také tendence “pevné režijní ruky” dvojice SKUTR. Inscenace poskytuje přece jenom více prostoru pro mužské postavy. Ženy v ní prakticky splývají v unisonní dav. Eržika se z něj odděluje jen o ona příslovečná prsa, která má loutka patřičně zvýrazněna, aby její sexuálně chtivá letora byla patrna všem, kdož by snad ještě doufali ve vpád romantické lásky. Z mužských protagonistů na sebe největší pozornost poutají Jiří Kohout a Martin Kavan, kteří blbství současně pojatých policistů zbytečně nekarikují, ale přirozeně jej nechávají vyrůstat ze samé podstaty postav. Anebo Jakub Žáček, který na malé ploše precizně vytvořil figurku „Žida-křiváka“ a který ji až do posledního momentu představení nepřestává glosovat.
Divadelní studio DISK – SKUTR: Nikola Šuhaj. Scénář, režie a dramaturgie Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, scéna a loutky Matěj Němeček, kostýmy a loutky Daniela Klimešová, světelný design Jan Polívka, animované sekvence Matuš Mišák a Aleš Baumgartner. Premiéra 14. května 2002. Psáno z několika repríz.