08.05.2003 00:00

Jan Novák: Vánoční mystérium

Loutkářské festivaly jsou rozesety po celém světě. Některé mají skladbu značně nahodilou, jiné jsou tematizované. Jedním z těch, které mají velmi vyhraněnou dramaturgii, je mezinárodní festival „Vánoční mystérium„ (International festival of nativity plays) konaný v Lucku na Ukrajině. V lednu 2003, v době oslavy pravoslavných vánočních svátků, se konal 5. ročník za účasti souborů z Ukrajiny, Běloruska, Ruska, Maďarska, Německa, Polska a České republiky. Na první pohled je zvláštní, že festival, jehož dramaturgie je zcela jednoznačně postavena na religiózních základech, vznikl v zemi masírované přes 70 let agresivním ateismem. Ale při bližším pohledu je to naopak docela logické. Když se někdy v roce 1989 setkal nynější ředitel festivalu a zároveň ředitel Volyňského oblastního loutkového divadla v Lucku Danilo Poštaruk s Henrykem Jurkowským a prof. Jurkowski zavedl řeč na ukrajinský vertěp, musel D. Poštaruk konstatovat, že vertěpy jsou zakázány, vyhozeny mezi nepotřebné harampádí, ale že stále žijí v srdcích starých lidí. Snad tehdy se zrodila touha obnovit potlačenou, ale nikoliv mrtvou tradici. Od nápadu k realizaci však nevedla jednoduchá cesta: nebyly peníze, nebyly praktické divadelní zkušenosti s tímto svébytným druhem divadla, často nebyl zájem. Pak se stala symbolická a snad i trochu melodramatická příhoda. Když pánové Jurkowski a Poštaruk v Lucku probírali podobu sympozia věnovaného problematice vánočních her a doprovodného festivalu, stali se očitými svědky toho, jak z budovy luckého městského úřadu zmizela sovětská vlajka a na jejím místě zavlála žlutomodrá vlajka nezávislé Ukrajiny. Se státní svrchovaností se stal skutečností i festival „Vánoční mystérium„. Jeho první ročník se konal v roce 1993.
Po všech pět ročníků je nedílnou součástí festivalu i mezinárodní sympozium na téma: Tradice vánočních her v loutkovém divadle. Mezi účastníky sympozia pochopitelně převažují domácí a ruští teatrologové a folkloristé a jejich zájem se od historiografických aspektů přesouvá k problémům teoretickým, z našeho pohledu až okrajovým (např. disputace téměř teologického charakteru). Zahraniční účastníci sympozia většinou mapují historický vývoj tohoto specifického druhu loutkového divadla, letos např. John McCormick z Dublinu hovořil o proměnách vánočních loutkových her od středověku do 19. století na jihu Evropy, jejich posvětšťování v měšťanském divadle včetně pronikání prvků commedie dell´arte do jejich struktury, Alice Dubská z Prahy přispěla referátem o historii divadla v jeslích. Objevné historické detaily ze slovensko-polského pomezí přinesla ve svém příspěvku Ida Hledíková z Bratislavy. Osvěžením bylo vystoupení hudebního pedagoga Pavla Jurkoviče, který své zamyšlení o dramaturgii koled a jejich inspirativnosti pro divadelní využití prokládal zpěvem typických ukázek.
Jak lze dostát tak vyhraněné dramaturgické koncepci festivalu? V prvních ročnících byl kladen důraz na rekonstrukce divadelního tvaru ukrajinského a ruského „vertěpu„, běloruské „batlejky„ či „jaselek„ a polské „šopky„. Je samozřejmé, že postupem času se těžiště přesouvá k současným divadelním tvarům a postupům. V programu 5. ročníku se dalo odlišit několik linií. Stále silná je klasická forma, téměř vždy provázená folklorním rámcem, což také vychází z tradičních produkcí. K této linii patřilo vystoupení domácího Volyňského oblastního loutkového divadla nebo Čerkaského oblastního loutkového divadla. Do druhé linie by bylo možné řadit apokryfní zpracování tématu, ať již na zcela klasickém půdorysu, jak tomu bylo v inscenaci Minského oblastního loutkového divadla „Batlejka„, nebo v atypickém, naruby převráceném pohledu polského divadla H. Ch. Andersena z Lublinu. Třetí linie překračuje dramaturgické vymezení a vánoční tematika je prostě nahrazena tematikou obecně zimní, jak tomu bylo ve vystoupení souboru Der Nacht z německého Northeimu. A teď již konkrétně co přinesla jednotlivá představení.
Zahájení patřilo hostitelskému Volyňskému oblastnímu loutkovému divadlu z Lucku. Název inscenace „Volyňský vertěp„ napovídá, že inspirací byly folklorní tradice Volyně. Snad není od věci připomenout, že Volyně byla kdysi součástí Polska a že se tu folklorní tradice ukrajinské a polské prolínají, dochované historické texty jsou ukrajinské i polské, někdy i kombinované, a nechybí ani zápisy německé. Samotné představení je sólovým vystoupením předního herce souboru Petro Savoše, má pochůzkový charakter, tj. celé divadlo je zavěšeno na hercových ramenou. Půvabné řezbované loutečky M. Kumanovského mají minimální pohyb. Průvod koledníků, který rámuje vlastní vertěp, obstarala folklorní skupina „Ródina„. Pod celou inscenací jsou podepsáni V. Bogdaněc a E. Chmilevska. Bylo to představení erbovní, symbolicky otevřelo dveře pohostinné Volyně všem, kteří se radují z Kristova narození.
Z Běloruska přijelo Minské oblastní loutkové divadlo „Batlejka„, sídlící v městě Moloděčném. Soubor byl založen v roce 1990 a programově usiluje o obnovení a rozvinutí domácí křesťanské tradice, i proto si zvolil název „Batlejka„. Také jejich inscenace „Andělův meč„ vychází z tradic běloruské batlejky, a to jak výtvarně (pohledné a úsporně řešené soustružené marionetky s několika funkčními technologickými špílci – až po nezbytnou finální scénu, kdy smrt setne králi Herodovi hlavu), tak dramaturgicky. Samotný betlémský příběh má apokryfní prvky – několikerá záměna nemluvňat mezi Marií a betlémskou ženou Ráchel, i vlastní titulní andělský meč. Andělův meč napsal I. Sidoruk, výtvarná stránka je dílem V. Račkovského, režisérem byl J. Saričev.
Zcela v duchu tradic bylo i vystoupení Kyjevského městského loutkového divadla z hlavního města Ukrajiny. Zcestovalý soubor ověnčený mnoha tituly a cenami přivezl „Vánoční ukolébavku„ Bohdana Bojka. V režii S. Jefremova je tradiční vertěp kombinovaný s trojicí zpívajících andělů, kteří místy přejímají i úlohu loutkoherců. Celé představení však plyne poněkud nevzrušivě. Spodové hůlkové loutky i klasickou scénu vytvořil V. Bezulja, hudbu napsal M. Čemberži. Četné zpěvní mezihry byly zpívány na playback, ke škodě celkového dojmu.
Čerkaské oblastní loutkové divadlo sídlící v městě Čerkasy vtrhlo na jeviště za monumentálního zpěvu vánočního koledování (až později se prozradilo, že i tady to byl jen dobře zvládnutý playback). Herci v národních krojích po úvodním zpívání rozehráli na improvizované scéně vánoční příběh s náznakovými loutkami, hra se opírala o obřadní prvky, nechyběly metaforické náznaky – Ježíšek nebyl pokládán do jeslí, ale na kříž, symbol završení jeho vykupitelské úlohy. Po odehrání tohoto náznakového a působivého vertěpu vrhl na scénu čert s gorilkou a klobáskou, aby počastoval publikum a za ním se vyhrnuly maškary: cikán s koněm, mužik s kozou, doktor a další. Jednotlivé výstupy nepostrádaly vtip a švih, ale méně by asi bylo více. Zejména proto, že celé pásmo nemělo gradaci ani jasný konec, a tak maškary částečně pokazily silný dojem z úvodní části. Pásmo s názvem „O štědrém večeru„ sestavil a režíroval O. Kuzmin, výtvarně připravil A. Kurij a hudebně nastudoval S. Slipokon.
Druhý festivalový den zakončili hosté z Maďarska, loutkové divadlo Harlekin z Egeru, hrající od roku 1965. Přivezli autorskou inscenaci „Za božími zády„. Již úvod navodil zcela jinou atmosféru. Místo koled zazněly z reproduktorů do naprosté tmy výbuchy šrapnelů a po jejich doznění začaly tmu opatrně osahávat kužely kapesních svítilen. Postupně se ze tmy vynořovala změť těžko identifikovatelných trosek a dvě postavy vojáků, ohledávající ten neutěšený terén. Vojáci z trosek vytvoří improvizované jeviště a loutky a přehrávají si příběh Kristova narození – se svatou rodinou, anděly a betlémskou hvězdou, pastýři i třemi králi. Jejich produkci ukončí návrat válečné vřavy. Aktualizace látky byla spíše vnější a zamýšlená apelativnost budila rozpaky. Režii měl protagonista představení Szíki Károly, výtvarná spolupráce D. Szücs Rita.
Třetí den festivalu zahajovala pražská Umělecká scéna Říše loutek. Inscenace „Nám, nám narodil se„ Vojtěcha Kawona v režii Jana Nováka, s výpravou Ivana Antoše a hudbou Pavla Jurkoviče byla v Lucku přijata velice srdečně. Zásluhu na tom měl nepochybně i živě provozovaný hudební doprovod. Zajímavou konfrontaci poskytl také odlišný textový základ pražské inscenace. Zatímco textové předlohy ukrajinských, ruské a běloruské inscenace vycházely z tradic lidových produkcí s loutkami, základním textovým materiálem pro pražské loutkáře byly rukopisy barokních i obrozeneckých her provozovaných činoherecky. Znamená to pochopitelně bohatší dějovou strukturu a možnost plastičtějšího prokreslení postav. Říše loutek a jmenovitě Pavel Jurkovič připravili navíc koncert českých koled, kterým obohatili festivalovou atmosféru. Se slzami dojetí to uvítali především příslušníci početné české menšiny žijící v Lucku.
Z Kurganu, ruského města za Uralem, přijel soubor Guliver. Svoji historii píše od roku 1948 a ve svém působišti plní funkci kreativního kulturního centra, soustavně spolupracuje s divadelní školou. Jeho festivalová inscenace „U třech králů„ byla esencí celého vánočního období, s radostným dětským očekáváním a úžasem, s rozverným i trochu strašidelným rejem masek při vánoční koledě, důstojným průvodem tři králů a samozřejmě i nezbytným vertěpem se zpěvy bez podpůrných berliček playbacku. Na rozdíl od jiných inscenací s klasickým vertěpem, kde je narozené betlémské dítě spíše jen trpným objektem, o jehož život usiluje vládychtivý Herodes, podařilo se zde inscenátorům navodit pocit aktivní účasti na ochraně života dítěte, a to i za spoluúčasti diváků. Režii měla N. Plechanova, výtvarná spolupráce T. Tereščenko.
Zcela jiný, netradiční přístup k vánoční tematice předvedlo Chmelnické oblastní loutkové divadlo z ukrajinského města Chmelnickij. Inscenace s obtížně přeložitelným názvem „Vidluňa„ nese podtitul „Vánoční poezie 20. století„. Je to koláž působivých i laciných metafor, efektů, symbolů, krabice plná neutříděných upomínkových předmětů a zažloutlých fotografií. Jsou to Vánoce osamělého člověka, který při mihotavém světle svíce vzpomíná na dlouhou řadu prožitých vánočních svátků se zpěvem koled (živým a působivým), ledovými květy v oknech, zářícím vánočním stromkem, ale také s dětskou hrůzou z hlučných maškar. Figurky věrtěpu se mísí s fotografiemi zemřelých, radost z dárků střídá smutek z loučení. Na námět I. Uvarové a ve výpravě M. Nikolajeva režíroval S. Brižan.
Třetí festivalový den ukončilo představení německého souboru Der Nacht z Northeimu. Jejich představení bylo divadlem jednoho herce, vlastně herečky Ruth Schmitz. Ta byla nejen aktérkou, ale i scenáristkou a autorkou výtvarného řešení. Literární předlohou byla pohádka bratří Grimmů „Hvězdné dukáty„. Bizarní kostým Paní Noci, která je vypravěčkou příběhu, byl současně paravánem, ve kterém se odehrál příběh osiřelého děvčátka, které je připraveno pomoci každému, kdo je v nouzi, a neváhá věnovat vše, i svou jedinou košilku. Odměnou za dobré srdce je nalezení domova. Vánoční tematika zde byla zastoupena pouze zimní scenérií, do které byl děj situován. Režie P. Hauck, loutky H. Brockhausen. Na přidanou přivezli hosté z Německa další sólové představení, pohádku „Jemelja a čarovná ryba„. Klasický příběh o lenochovi, který chytí kouzelnou rybu, jež mu za darovaný život plní i nesmyslná přání. Loutkoherečka ruského původu Taťána Chodorenko sehrála celé představení v obří matrjošce, což jen podtrhlo ruský kolorit produkce.
Závěrečný den patřil hostům z Polska. Divadlo H. Ch. Andersena z Lublinu je zkušený festivalový matador. Přivezli inscenaci textu ukrajinského autora Valerije Ševčuka, což zdůrazňuje i titul „Vertěp„. Režisér Włodzimierz Fełenczak ve scénografii M. Malesza posunul průzračný příběh o Božím narození do téměř existenciální roviny. Tradiční scéna loutkového vertěpu pouze rámuje inscenaci, vlastní příběh je inscenován jako divadlo masek a vánoční historii sledujeme jako příběh krutovládce Herodesa. V obavách o svůj trůn nešetří nikoho, ani vlastní vojáky, ba ani vlastního syna. Smrt se mu stává nejen pomocnicí, ale i partnerkou, které ovšem nakonec zákonitě podlehne. Režijní koncepce bezesporu odvážná, byť místy trpěla akademickým chladem a nelogičností.
Závěr festivalu udrželi pořadatelé ve sváteční atmosféře. Bylo poučné, jak často odbývaný akt rozdávání účastnických diplomů dostal v Lucku rozměr obřadnosti. Monumentální tečkou bylo ukrajinské vánoční koledování v podání čtveřice krojovaných zpěváků z pravoslavného soboru Nejsvětější Trojice. A ani to nebyl definitivní konec. Pro všechny účastníky festivalu byl připraven slavnostní oběd, který se protáhl na několik hodin a v dlouhé sérii přípitků a proslovů padlo mnoho slov o pohostinnosti, krásné atmosféře a přání setkat se na dalším ročníku Vánočních mystérií. A určitě to nebyly jen zdvořilostní fráze.

Autor článku: Loutkář