26.07.2005 00:00

Jana Soprová: Přehlídka sólové tvorby pro děti

Už třetí ročník přehlídky sólové tvorby pro děti proběhl o dvou únorových víkendech v Praze, střídavě v Kulturním domě Vltavské a v novém sídle Vikadla v Praze 3 – Žižkově.
Hravost, fantazie, neobvyklost – to jsou základní sjednocující prvky jednotlivých představení, i když tematicky i provedením je někdy těžké je srovnávat. Jedná se tu nejen o typově velmi rozdílné projekty, ale i jejich délka či konkrétní zaměření se hodně liší.
Patrně nejzajímavějším prvkem projektu je spoluúčast zahraničních partnerů (projekt byl mj. podpořen visegrádským fondem), ukázkami jejich práce a možností vzájemné inspirace. Starým problémem je oslovit a nalézt dostatečné množství publika pro takové akce – média akcím takového typu příliš nepřejí, a i když se propaguje, není snadné „pochytat“ diváky. Ovšem, když přijdou – většinou se baví a mají radost z nabídnuté spoluúčasti na představeních.
Jak se ukázalo, jde především o základní nápad a o schopnost zaangažovat do aktivní „spolupráce“ i děti. Jestliže mají pocit, že se mohou samy účastnit, po počátečních rozpacích, se nadšeně zapojují do nejrůznějších aktivit.
19. února KD Vltavská První představení, vyloženě vystavěné na nápadu, který pro radost vystačí- je show klauna-bublináře Václava Strassera (Duhové bubliny a jiné klauniády). Jak prozradil protagonista, všiml si kdysi, že při jeho klaunském představení diváci sledovali více vypouštění bublinek nežli samotný klaunský výstup, a rozhodl se, že právě na tom založí své vystoupení. Samozřejmě že i takový, zdánlivě snadno uskutečnitelný nápad vyžaduje pružnost, fantazii, šikovnost, chvílemi i značnou schopnost udržet balanc, ale pak je „sláva hotova“. Odít člověka do bubliny (což ostatně jako atrakci použili v novém filmu Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství) nebo dát dětem k dispozici závoj bublinek k chytání, to vzbouzí samozřejmě velice spontánní dětské reakce. A o tom jsem se přesvědčila na obou dvou odpoledních představeních, kde děti bez rozdílu věku byly ochotny následovat bublinu i s tím rizikem, že vrazí hlavou do sloupu… Tahle atraktivnost je ale přece jen v jistém smyslu prvoplánová, a nevyžaduje od dětí příliš představivosti ani šikovnosti.
To další – zahraniční produkce – nabídly dětem větší „makačku na bednu“, ale taky možnost přispět vlastním nápadem. V tomto případě bylo malé množství diváků ku prospěchu věci, protože se bez problémů mohli zúčastnit opravdu všichni. Mária Šamojová ze slovenského Bábkového divadla na Rázcestí z Banské Bystrice, představila Dobrodružstvo smelého zemiaka (aneb Jak se brambora dostala z Ameriky do Evropy). My z generace, kdy čeština a slovenština zněla u nás v médiích zcela rovnoprávně, už asi těžko pochopíme, jak je možné, že dnešní děti slovensky nerozumí téměř vůbec nebo velmi špatně. Sympatická herečka to zpočátku s reakcí dětí měla těžké, chvíli trvalo, než vůbec začaly chápat novou „melodii“ a význam jednotlivých slov. Možná také proto reakce na konkrétní prvky příběhu nebyly nijak valné. Přiznám se, že spíše nežli text rozdělený na tři části – dobrodružství americké, dobrodružství muchachovské a dobrodružství evropské (který mi trochu připomínal účelové a trochu tendenční naroubování na téma globalizace a Evropská unie), mě zaujaly scénické prostředky. Ty vycházely skutečně z toho, co „dům dal“, a bylo tu tedy fantazijně využito nejen brambor k výrobě figurek a dalších artefaktů (něco z toho se dotvořovalo přímo na místě), ale též dalších kuchyňských potřeb a domácích výrobků (např. barevně působivé kompoty, vál na těsto, svíčka, makovice jako chřestící nástroj). Samotná pohádka byla docela krátká - cca 20 minut. Pak nastala část, kdy se mohly děti zapojit samy. Herečka vyzvala děti a jejich rodiče ke společnému workshopu „krumplového divadla“. K dispozici byly předem připravené prvky (brambory, špejle, korálky, koření, lepidlo, těstoviny, luštěniny apod.) a pak už záleželo na fantazii, agilnosti a rychlosti přítomných. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak zpočátku byli akční spíše rodiče. Jako by se rozpomněli na dětství, začali vyrábět ostošest. Na rozdíl od potomků, kteří byli zpočátku znuděně zahleděni kamsi do dáli, se postupně dali získat pro vlastní tvorbu. A tady jsem si znovu ověřila, že nestačí dítě „někam strčit“, aby se zabavilo, ale že cenu může mít právě to, pracují-li společně s rodiči. A tak nakonec během krátké doby vzniklo na jednom konci stolu pojízdné vozítko měsíčního typu (otec zřejmě inženýr nebo technik), na druhé straně bizarní zvířátka či postavy roztodivných tvarů (chlapeček zřejmě inspirován televizí vyrobil mimozemšťana s dvěma nosy a několika pusami). Zábava, která nevyžaduje velké investice a děti ji mohou provozovat i doma.
Neděle 20. února KD Vltavská Stejnou hravost, zpěvnost a inspiraci k vlastní „výrobě“ ukázala dětem inscenace slovenské lidové pohádky Janko Polienko z bratislavského studia, Medzinárodného domu umenia pre deti Bibiana. Necelou hodinku trvá představení, které prostřednictvím zajímavých scénických prvků, „postav“ vznikajících přímo na scéně, písniček a povídání působí na dětskou dušičku. A samotní diváci si mohou konkrétní představení dotvářet svou aktivitou. Loutkoherečka Nela Dušová spolupracuje s dětskými diváky, a jejich akci přímo zakomponovává do představení. Inspiračním zdrojem a zároveň artefaktem (jak je patrno už z názvu pohádky) je dřevo. Jsme přiznaně ve stolařské dílně, odkud protagonistka vytahuje různá, již předpřipravená, opracovaná polínka, z nichž se pak vyrábí různé prvky představení. Jistě záleží na činorodosti a odvaze dětí při jednotlivých představeních, jejich bezprostřední reakci. A vyzývá je i k vlastnímu podílu na vymýšlení, např. ryby a různá vodní havěť v našem rybníku či později zařazení se do hejna divokých husí. Po bramborovém workshopu jsem trochu litovala, že tady nebyly děti vyzvány k vlastní tvořivosti. Jistě by bylo zajímavé, kdyby se někdo takového nápadu ujal, a ukázal dětem, co všechno je možno si ze dřeva vyrobit. Ostatně takový návrat ke starým technikám by v dnešní konzumní době dětem jen prospěl. Vědomí toho, že něco dokážu vyrobit sám a třeba si i něco „odnesu“, je rozhodně uspokojivější než prostý konzum předvařené zábavy.
Další nedělní představení přivezla Adéla Kratochvílová z Brna. Pohádku si podle námětu Petra Chudožilova (z knihy Na velrybě) zdramatizovala a hraje ji sama. S výtvarnou spoluprací Renaty Sedláčkové a Antonína Maloně vytvořila skutečně interaktivní pohádku o zlobivém komínovém krtkovi pod názvem Velký Fuk. Pestré a nápadité rekvizity (v centru všeho je variabilní komín), loutky a převleky herečky přímo vybízejí děti ke spoluakci. A tak (a tady je právě dobře, je-li přítomno méně dětí) prolézají komínem a hledají krtka, ale také se mohou naučit písničku a především přefouknout krtka. Herečka má velmi dobrou kontaktnost s dětmi a daří se jí přesvědčit je, aby se účastnily.
Vzhledem k tomu, že při festivalu vznikla poměrně dlouhé přestávka mezi představeními, byla avizovaná žonglérská dílna přesunuta před krtkovské představení. Jakým kouzlem může zapůsobit obyčejný kufr plný různých kouzelných rekvizit k žonglování, jsme se mohli přesvědčit i tady. Jak se ukázalo, mnohé děti mají zkušenosti s flowersticky, diabolem, hůlkami, kužely i míčky. Takže mohla nastat exhibice těch nejschopnějších a nejvytrénovanějších, ti ostatní se alespoň podle pokynů „cvičitelky“ snažili pochopit základ. Trénování je záležitost trpělivosti a vytrvalosti a dnešní děti příliš trpělivé nejsou. Takže mnohé z nich brzy marné pokusy omrzely.
Sobota 26. února Vikadlo Vedle Vltavské se při festivalu představil prostor Vikadla na Praze 3. Malinké divadélko, nanejvýše vhodné pro typ „rodinných představení“. O prvním víkendu jsem souběžná představení – Forman a Herodes, Praha - O smutném tygrovi a LS Kordule, Liberec, Plechové pohádky bohužel nestihla. A tak jsem si to vynahradila následující víkend, kdy dominantu programu tvořilo hostování polských studentů loutkářství. V sobotu 26. února se zahajovalo oříškově. Hana Voříšková z Chocně doslova na metru čtverečním zahrála roztomilou parafrázi na perníkovou chaloupku pod názvem Voříšková pohádka s následnou ochutnávkou. Jde tady o nápad a zároveň opět o možnou inspiraci pro skutečné domácí divadélko. Jak autorka a protagonistka v jednom přiznala, nabízí toto představení pro komorní rodinné oslavy a základ scény většinou „upečou“ sami hostitelé. Pro diváky festivalu ovšem byla oříšková bábovka podle receptu babičky protagonistky k dispozici po představení (včetně receptu)… To, že lze udělat divadélko skutečně na metru čtverečním, mě zaujalo natolik, že vylíčím podrobnosti. Základem je bedna či štokrle pokryté zelenou látkou (v noci černou). Malinký domeček, kde se otvírají okýnka. Loutky vyrobené (možná) z dřívek od zmrzliny, jen jemně odlišené charakteristickými znaky. Jako hudba slouží kolovrátek a píšťalka. Dialogy mezi dětmi jsou hodně rozehrané – a založené na opakování (tedy srozumitelné i těm nejmenším dětem). Loutky i rekvizity se dají zapichovat do povrchu. Místo perníkové chaloupky je tu, jak už bylo řečeno, ořechová bábovka. A příběh (který šťastně končí) je ukončen společnou ochutnávkou bábovky.
Neděle 27. února Vikadlo Druhá česká dvojpohádka byla dětem nabídnuta v neděli – SLD Poli, Hradec Králové hrálo Pohádky z kouzelné knížky: Jak se ježibaba…, Jak se víla… Scénář, výprava, režie, hrají: Jiří Polehňa a Jaroslav Ipser.
Podobně jako v předcházejícím případě je to divadlo, které se složí a rozehraje na necelém metru čtverečním. Protagonisté obou částí jsou vyzbrojeni velkou knihou (Motto: Dva spisovatelé napsali dvě nejkrásnější pohádky, ale nikdo jim je nechtěl vytisknout. A tak si je vyrobili a nyní je hrají sami.) – ta zároveň slouží jako skládací scéna a zároveň obal na loutky a rekvizity. Je to tedy kapesní, takže vše je možno odnést v batohu. Praktické a zároveň milé. Stačí stoleček na který se postaví a tam se hraje. Zvláštní druh loutek – marionet, je vyřezáván naplocho, má pohyblivou hlavičku i končetiny. Jsou to nejen lidské postavy, ale také zvířátka. Využívá se rychlosti a zároveň šikovnosti, s jakou je protagonista schopen si přendávat loutky z ruky do ruky, a chvílemi být i za sebe. Loutky jsou navíc samostojící – a někdy zapíchnutelné do scény (víla z šátků). Jde tady opět o jednoduchý text, který je hodně založen na opakování, na slovních hříčkách i na drobných scénografických nápadech- např. otvírající se skála v pohádce o ježibabě.
Zvláštním hostem festivalu byli studenti loutkářství z polského Białystoku. Předvedli dva projekty. Jedním z nich byly klausury druhého hereckého ročníku na vybrané téma. Podle slov polských hostů mají studenti během roku možnost inspirovat se různými klasickými autory a vytvořit cosi ve smyslu etud na témata určitých konkrétních her od Shakespeara přes Goetha až po absurdní dramatiku. Vzhledem k tomu, že jsou to studenti oboru, který se dá přirovnat k alternativnímu herectví, je samozřejmě spíše než klasických loutek využíváno rekvizit a artefaktů. Etudy, které přivezli dva studenti herectví s loutkou (Kamila Pucilowska a Darek Zakrzewski) byly variací na Ioneskovy Židle. Takže židle, ale i rám obrazu a vlastně celá scéna se stala prostorem pro pohybové a hlasové vymyšlenosti obou protagonistů. Následující den předvedl student 5. ročníku režie na téže fakultě Ireneusz Maciejewski pod dohledem své kolegyně Moniky Micsy - jak se později ukázalo - spíše variaci a čirou improvizaci na původní připravené téma (tento typ cvičení absolvují všichni studenti režie v rámci práce s hercem). Konkrétní představení (možná že by se dalo nazvat i show) Emil a Matěj vycházelo z povídky Bro Lingrena o přátelství muže a červíka, který se zčistajasna přilepí na jeho oblek.
Původní koncepce je tato: „osamělý muž najde na ulici zimního temného města červíka, kterému zachrání život. Od té chvíle mezi nimi vzniká vztah, který se časem promění v přátelství“. Suchý popis nestačí – v praxi to vypadalo hodně jinak. Ten mladý muž, který se nám představí, je tak trochu blázen. Vyběhne před oponu a okamžitě začne až agresivně (i když přátelsky) dorážet na všechny přítomné diváky, zdraví se s nimi, potřásá rukama, neustále komunikuje. Samozřejmě, že diváci tím příliš intenzivním zájmem většinou nadšeni nejsou. A tak mu vlastně nahrávají - zůstává poněkud osamělý. Pak se objeví červík. Dokladem toho, jak zcela bez rekvizit se lze obejít, je to, že herec si ve své „loutkové“ exhibici vystačil s vlastním prstem. Ten provlékal podle libosti jak kloboukem, tak vhodně situovanými dírami ve své obleku, přitom se proměňoval pohybem i řečí z muže v červíka a naopak, s přehledem vedl jejich vzájemný dialog. A přitom neustále komunikoval s diváky, tu více tu méně agresivní formou. Nelze posuzovat, nakolik by měl úspěch u tzv. normálních diváků, tady byli spíše lidé z branže, ale je fakt, že se nechali dirigovat celkem úspěšně. A jazyková hranice nebyla ani u dětí o nic horší než u slovenštiny (!). Z dalších rekvizit si, kromě svého prstu, prakticky vystačil s rozpůleným květináčkem a kufrem, který sloužil jako skříň, klavír apod.
V kufru byly navíc připraveny i oblečky pro červíka – pruhované ponožky, ale na ty při zdejší improvizaci nedošlo. A můj největší zážitek – bezprostřední, suverénní schopnost komunikace a okamžitého přizpůsobení se okolnostem. Já sama jsem byla přinucena např. k tomu, abych se stala švadlenou a pro červíka spíchla oblek… A měla jsem úžasnou radost, že se mi to povedlo. : - )
Dva víkendy s rodinným divadlem mi ukázaly, jak lze s poměrně velmi jednoduchými prostředky hrát a hrát si s dětmi – a navíc jim ukázat, že ve hře mohou pokračovat i sami, budou-li chtít. Může se to zdát banální, ale v dnešní době, kdy děti raději sedí u televize, je to pro mě dostatečně smysluplný důvod, proč podobné akce pořádat. I za tu cenu, že budou jen pro pár dětí.
Jana Soprová Pár informací o polských hostech Založení Studia loutkářského herectví při Loutkovém divadle ve městě Białystok (1974) bylo motivováno potřebou většího množství loutkářů – v té době v Polsku existovalo na 26 loutkových divadel a pouze jedna loutkářská škola ve Wroclavi. Z původního tříletého studia vzniklo Loutkářské oddělení Divadelní akademie Aleksandra Zelwerowicze ve Varšavě (1975). Z počátku všichni studenti mají společný základ, v dalších letech se rozdělují do práce v jednotlivých studiích. Více na http://puppet.man.bialystok.pl
Přehlídku podpořil International Visegrad Fund (www.visegradfund.org)

Autor článku: Loutkář