Jaroslav Blecha: Česká stolní loutková divadla – hračka, výtvarný artefakt, nebo element divadla?

Stať přináší informace o české profesionální produkci tištěných stolních divadel. Záměrně eliminuje loutky, dramatickou tvorbu a zevrubnější divadelní kontext. Autor se k nim chce vrátit v příštím pojednání. Úmyslem také je uvést čtenáře do problematiky cizí tvorby tištěných divadel. O jednom takovém divadle sběratele Karla Zelenky z Nového Jičína pojednává článek, který bude publikován v příštím čísle Loutkáře.
V první polovině 20. století zaznamenáváme u nás silné loutkářské ochotnické hnutí, vyvolané především mimořádně obšírnou osvětovou činností historika loutkového divadla, organizátora, pedagoga atd. Jindřicha Veselého a Českého svazu přátel loutkového divadla. Ochotnické divadelnictví všeobecně znamená v divadelní kultuře osobitý jev, který v procesu formování divadla sehrává stejně důležitou roli jako divadlo profesionální. Z hlediska estetické funkce se dokonce takovéto rozlišování jeví bezpředmětným. Jejich vzájemné působení je nesporné, rozmach a význam se proměňují s dobovými a společenskými podmínkami. Obliba zřizování privátních neprofesionálních divadel vzrůstala enormně v řadách aristokracie a měšťanstva již od poloviny 18. století, posléze se hojně rozšířila i v nižších společenských vrstvách. Ochotnické divadlo se stávalo divadlem veřejným. Profesionální divadelníci však mnohdy chápali ochotníky jako nechtěnou konkurenci, duchovní dokonce v jejich počínání spatřovali smyslnou zábavu, která svádí člověka k prostopášnosti. Jiní naopak v tomto divadle obhajovali zdroj dobré zábavy, vzdělání a tříbení mravů. Je nasnadě, že amatérské divadlo nahrazovalo v menších městech profesionální institucionální scénu a její funkce. Jeho úloha v procesu přeměn divadelního umění je tudíž srovnatelná s významem divadla profesionálního. Vedle spolkového loutkového divadla se u nás vyskytuje začátkem 20. století jev, nazývaný „rodinné loutkové divadlo„. Takto označujeme existenci a mimořádnou oblibu profesionálně i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek v první polovině 20. století, jejich popularizaci, rozšíření a hojné užívání v domácnostech. Představovalo to četnou kvalitní výtvarnou produkci, provázenou proměnami repertoáru s novými postavami, pohádkovým prostředím atd. Loutkovému divadlu se v té době začalo věnovat mnoho vzdělaných, kulturně orientovaných lidí. Tím získávalo stále větší prestiž, začalo být postupně vnímáno jako rovnoprávný umělecký druh a poprvé v českém kontextu také jako estetický fenomén. Zasloužili se o to především školení výtvarníci. A to jak předválečná generace, okouzlená ještě poetikou kočovného marionetového divadla (Karel Štapfer, Josef Wenig, Adolf Kašpar, Artuš Scheiner, Vít Skála, Vladimír Zákrejs, Zdeněk Kratochvíl, Hugo Boettinger, Ondřej Sekora, Ota Bubeníček, Jaroslav Panuška, Vlastimil Rada, Josef Šejnost, Ladislav Šaloun aj.), tak hlavně meziválečná generace modernistů (Josef Skupa, Minka Podhajská, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Jan Konůpek, František Kysela, Vlastislav Hofman, Jiří Kroha, Vladimír Zákrejs, Ladislav Sutnar, Hanuš Folkman, Bohumil Buděšínský, František Vojáček, Vojtěch Sucharda, Anna Suchardová-Brichová, Jiří Trnka aj.).
První u nás dostupné průmyslové loutkářské produkty pocházely z Německa, Rakouska a Francie. Zde se již v 19. století stala velmi populárními miniaturní tištěná divadla v podobě vystřihovánek, sestávající z proscénia, dekorace (pozadí, kulisy, sufity) a někdy i figur. Představovala věrný model soudobé scény „velkého„ divadla, s jehož premiérou vydání obvykle souviselo. Jejich popularitu podnítila zajisté všeobecná romantická obliba divadla u aristokracie a měšťanstva biedermeieru. Scény se prodávaly v podobě archů, reprodukovaných dřevoryty, barvotiskem nebo posléze litograficky a měly spíš jen dekorativní funkci. Teprve později byly archy doplňovány návody ke stavbě, textovými předlohami rozličného druhu a také pokyny ke hře. To se již předpokládalo jejich divadelní využití. V německé jazykové oblasti se dnes tento jev označuje jako "papírové divadlo". Za jeho „vynálezce„ je považován londýnský obchodník s grafikou W. West, který údajně vydal první arch se scénou roku 1811. Do roku 1831 pak u něj vyšlo na 150 divadel. Této činnosti se pak věnovalo mnoho dalších nakladatelů. K vyhlášeným patřili Matthäus und Josef Trentsensky (Vídeň), Gustav Kühn (Neu-Ruppin), Oehmigke & Riemschneider (Neu-Ruppin), Robrahn & Co. (Magdeburg), J. F. Schreiber (Esslingen), J. Scholz (Mainz), Mon Théatre (Paříž). V německé jazykové oblasti existovalo kolem padesáti specializovaných nakladatelství. V obšírné produkci nacházíme výtvory naivní, nevkusné, technicky špatné, ale také mnoho výrobků dokonalých výtvarně i reprodukčně. Stylově jsou vesměs historizující. Obecně se tato divadla vyznačovala hlubokým prostorem mezi portálem a prospektem, několika řadami kulis často spojených sufitami, naturalistickým obrazovým pojetím dekorací přeplněných impozantní exteriérovou i interiérovou perspektivní architekturou, přírodními scenériemi, množstvím zbytečných detailů včetně malovaného nábytku atd.
První české miniaturní papírové divadlo (pozadí 30x21 cm) od Karla Štapfra vydalo v roce 1894 pražské nakladatelství Jos. R. Vilímek v Knihovně Malého čtenáře v podobě 4 archů s proscéniem, dekorací návsi a plošnými figurami ke hře Pan Franc ze zámku. Byly provedeny černým nátiskem s výzvou „k vystříhání a omalování„. Jednoduchý, výtvarně zdařilý portál, zdobil erb s českým lvem a nápis „Národ sobě„. Téměř celý náklad ale shořel při požáru Vilímkova skladu a nového vydání se nedočkal. Český svaz přátel loutkového divadla podnítil a podporoval myšlenku vytvoření a průmyslové výroby českého stolního loutkového divadla, které by konkurovalo zahraničním výrobkům.
Mělo se jím stát divadlo (proscénium) pro tzv. „Alšovy loutky„ , které zhotovil v roce 1912 podle návrhů Rudolfa Livory metodou na plátno nalepovaných barevných papírů Zdeněk Weidner. Sériová výroba vzhledem k složité technologii a vysokým nákladům však nebyla možná. Některé prvky tohoto divadla, např. mělký prostor a výtvarná stylizace, naznačily možnosti jisté scénografické „reformy„ v oboru, kterou přinesly tištěné „Dekorace českých umělců„. Jejich I. sérii vydal Český svaz přátel loutkového divadla u A. Vítka v Praze roku 1913. Šlo o 6-9ti barevné litografie, které všechny provedl akademický malíř Jaroslav Procházka podle návrhů českých profesionálních výtvarníků. Nové proscénium, drapérie, sufitu a oponu vytvořil František Kysela, autory ostatních dekorací byli Adolf Kašpar (Faustova studovna, žalář), Rudolf Livora (selská světnice), Jaroslav Panuška (náves), Josef Wenig (rytířský sál), Jaroslav Procházka (les), Ota Bubeníček (salonek) a Stanislav Lolek (krajina). Na světové grafické výstavě v Lipsku byla oceněna vysoká výtvarná úroveň a kvalitní reprodukce této série.
Osobité, kubisticky pojaté proscénium Františka Kysely, patří z výtvarného hlediska k nejlepším divadlům, která kdy v tomto oboru u nás vznikla. Tympanon portálu je stylizován jako střecha domu. Boky jsou zdobeny vysoce stylizovanými amforami, jejichž uchy prochází dlouhá, symetricky aranžovaná drapérie, protažená i do spodku proscénia. Rozměry divadla jsou 110x90 cm, světlost 70x40 cm. Spolu s „Dekoracemi českých umělců„ a loutkami Karla Kobrleho se ujalo pod označením „Alešovo divadlo„. Tento název inspiroval tvářnost nového zvětšeného proscénia Rudolfa Livory z třetí série „Dekorací českých umělců„, na němž se v tympanonu portálu objevil portrét Mikoláše Alše, zarámovaný secesním ornamentálním rostlinným dekorem a symbolický nápis „Byli jsme a budem„. Nad portálovými boky umístil Livora komickou a tragickou masku. Barevně neobvyklá tyrkysová portálová sufita a kulisy v podobě drapérie dodaly proscéniu půvabnou reliéfnost. Zatímco Kyselovo proscénium předznamenávalo kubizující české artdeco, konzervativnější Livorovo divadlo působí poetickou secesní pohádkovostí. Zároveň manifestuje ducha národnostního povědomí. Divadlo mělo vnější rozměry 140x102 cm, světlost 90x60 cm.
Mezi autory II.-IV. série tištěných „Dekorací českých umělců„, které obsahovaly také nová proscénia, přibyli Ferdinand Prokop, Maryna Alešová-Svobodová, Josef Váchal, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Květ, Ladislav Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Karel Štapfer, Vít Skála, Ladislav Sutnar, Alois Kalvoda. Celkem bylo ve formátu „Dekorací českých umělců„ vydáno deset sérií v počtu 136 archů dekorací a 8 archů proscénií. Na jejich tvorbě se podílelo 22 profesionálních výtvarníků. Rozměr pozadí dekorací byl 72x45 cm, šířka kulis 25 cm. Kromě svérázného českého charakteru a vysoké výtvarné úrovně přinesly zjednodušení scény. Původně četné páry kulis a více řad sufit byly redukovány na jednu přední portálovou sufitu a jeden nebo výjimečně dva páry kulis. Došlo k oproštění od falešné perspektivy a nadbytečných detailů. Sporné ovšem bylo kombinování jednotlivých proměn, jelikož kolorit dekorací jednotlivých autorů se většinou různil. Dekorace i proscénia se daly koupit jako nepodlepené tiskové archy. Současně vycházely návody na jejich zpracování a na stavbu scény. Bylo však možné zakoupit i hotová divadla. Po první světové válce představují loutkářské firmy nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různé velikosti (18, 25, 35, 45-50 cm). Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu bývá opět uznávaný výtvarník.
S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer. Pro Münzberga vytvořil tři obsáhlé a zákazníky oblíbené samostatné série realisticky pojatých dekorací různých formátů včetně proscénií, celkem 76 archů.
Roku 1921 to bylo nejprve „spolkové loutkové divadlo„ s tzv. „velkými Štapferovými dekoracemi„ s pozadím 64x96 cm pro loutky 25 a 35 cm, resp. divadlo, nabízené především spolkovým souborům. Proscénium měřilo 158x126 cm, světlost portálu činila 108x64 cm. Čtyři architektonické sloupy v bocích portálu „nesou„ neústrojně mohutnější tympanon, „rámovaný„ shora dvěma rohy hojnosti s ornamentálně stylizovanými kyticemi a plasticky odsazenou hlavou Kašpara uprostřed. V roce 1923 vytvořil Karel Štapfer tzv. „rodinné Štapferovy dekorace„ s výtvarně nejzdařilejším a ve své době zřejmě nejžádanějším proscéniem pro loutky 18 a 25 cm. Pozadí těchto dekorací má velikost 70x45 cm. Proscénium měří 118x77 cm, světlost je 70x45 cm. Uprostřed zajímavě tvarovaného tympanonu s příznačnými oblouny dominuje nízká váza s bohatou kyticí stylizovaných květů a do stran rozvedené festony. Boky proscénia jsou „odlehčené„ jenoduchým tapetovým vzorem, nahoře ukončeny znaky českého lva. Plastičnost divadlu dávají odsazená portálová sufita a boční portálové kulisy v podobě drapérie.
V roce 1928 vytvořil ještě Karel Štapfer tzv. „nejmenší Štapferovo divadlo„ s dekoracemi pro loutky 18 cm (2. vydání 1947). Hravé pohádkové proscénium rozměrů 80x50 cm o světlosti 48x35 cm má v tympanonu hlavu Kašpárka a trpaslíky, v levém portále jsou vymalováni Dlouhý, Široký a Bystrozraký, v pravém vodník. Pozadí dekorací měří 48x35 cm.
Štapferova tvorba se jeví v době nastupujícího progresivního modernismu sice už silně tradicionalistická, přesto jeho tištěné dekorace měly zřejmě pro svou dokonalou líbivou a starobyle působící idealizaci velký úspěch.
Také akademický malíř Vít Skála je autorem obsažné série malebných tištěných dekorací. Více než 60 archů pro firmu Modrý & Žanda představovalo pokračování řady „Dekorací českých umělců„. V roce 1926 vydalo nakladatelství A. Storch syn jeho kompletní tzv. „Storchovo české loutkové divadlo„ pro 18 cm loutky. Původní divadlo mělo nádherný, stylově čistý portál, zdobený třemi bohatými kyticemi ve vázách s ústrojnou stylizací do dvou svislých oválů v bocích proscénia a jednoho horizontálního v tympanonu.
Velmi zdařilým bylo tzv. „Zmenšené Skálovo loutkové divadlo„ od nakladatelství A. Storch syn pro loutky 18 a 25 cm, k němuž byly určeny dekorace ze Skálových sérií „Dekorací českých umělců„. Tomu odpovídala i velikost proscénia 115x85 cm o světlosti 75x42 cm. Vycházelo z většího divadla určeného spolkům. „Zmenšené Skálovo divadlo„ se vyznačovalo jednoduchým ladným a docela neutrálním portálem, zdobeným střídmým geometrickým ornamentem. Uprostřed obloukovitého nízkého nástavce tympanonu umístil Skála hereckou masku a zbývající postranní plochu vyplnil stylizovanými ratolestmi. Také Skálova tvorba má realistický charakter, který autor programově prosazoval a hájil.
V roce 1932 vydalo nakladatelství Jos. R. Vilímek secesně laděné proscénium a tajuplně náladové dekorace malíře a proslulého ilustrátora pohádek Artuše Scheinera (2. vydání 1942). Výjimečné jsou nejen výtvarně, ale i technikou, poprvé byly reprodukovány ofsetem. Pro svoji výtvarnou i technickou kvalitu a také příjemnou velikost se stalo toto divadlo mimořádně oblíbeným a hojně rozšířeným. Vnější rozměr je 83x53 cm, světlost 52x36 cm. Proscénium má téměř obdélníkový tvar, tympanon se jen nepatrně klene do nízkého trojúhelníkového frontonu. Uprostřed se šklebí Kašpárek, stylizovaný do zvláštního postoje s široce rozpaženýma rukama. Ze stran „přicházejí„ pohádkové postavičky. V bocích portálu, stylizovaných jako porticus, stojí na jedné straně princ hrající na loutnu, proti němu princezna s kyticí květů. Portálová sufita v podobě drapérie s třásněmi tvarem nezvykle opisuje stříšku tympanonu. Většina velmi dekorativních proměn používá dva páry bočních kulis.
Vybočení z tuctové tvorby představují vysoce stylizované kubizující dekorace a proscénium architekta Miroslava Koláře, které vydal v roce 192O Moravský papírový průmysl v Brně-Husovicích. Rozbíjejí tradiční kulisový systém soustavou jednotlivých dekoračních prvků. Autor používá jednobarevné nestínované konturované plochy, jasné pastelové barvy, nadmíru stylizované tvary. Proscénium vyhlíží naprosto atypicky. Má skoro čtvercový tvar a proscéniový otvor v podobě „zubatého„ lomeného oblouku se zdobným motivem záclonové drapérie. Kolářovo mimořádné divadlo nevzbudilo bohužel u zákazníků s převažujícím konzervativním vkusem zaslouženou pozornost. K významnějším autorům tištěných divadel a dekorací do konce druhé světové války patří ještě Svatopluk Bartoš a Eduard Christián.
Svatopluk Bartoš vytvořil roku 1932 pro firmu Antonín Münzberg souborné divadlo, tzv. „Münzbergových dekorací z české historie„. Mělo proscénium 84x55 cm o světlosti 50x35 cm. Nové scenérie ukazovaly zajímavá historická místa, jako např. hrad Skuhrov, hradní síň na hradě Rožmberku, hradní nádvoří Karlštejna, zimní krajinu s horou Říp, Belveder, Daliborku aj. V roce 1947 vytvořil Svatopluk Bartoš na 10 arších menší „pohádkové„ divadlo pro pražské nakladatelství Chroust Josef. Proscénium velikosti 100x57 cm, světlosti 62x37 cm, přeplněné výjevy z pohádek, se jeví nejslabším v Bartošově tvorbě. „Dvorní„ Münzbergův malíř Eduard Christián je autorem neoklasicistního divadla s folklórními prvky, vydaného Münzbergem v roce 1943. Mytologický motiv opony skrývá národnostní podtext. Divadlo i dekorace měly nahradit rozebrané Štapferovy série tzv. „rodinných dekorací„. Z toho důvodu je zachován formát pozadí 70x45 cm. Výtvarně odpovídají dekorace duchu tvorby Karla Štapfera.
V roce 1946 vydalo nakladatelství Jos. R. Vilímek ještě půvabné moderní divadlo malíře a grafika Jaroslava Švába. Proscénium nebylo tištěné, pouze vlys s pohádkovými postavami, jímž bylo možné vyzdobit tympanon. Dekorace koncipoval Šváb netradičně nikoliv jako dotvořené scény, ale jako kulisové prvky, které lze rozmanitě kombinovat v mnoha variacích před kruhovým, barevně proměnlivým horizontem. Vydání Švábova divadla a dekorací bylo považováno za jistý mezník v této produkci, jelikož „učily loutkáře i diváka cítit scénický prostor nově, moderně„.
Divadelní historie přehlíží rodinné loutkové divadlo jako jev značně problematický, jehož jednoznačné hodnocení se zdá přinejmenším sporným. Stolním scénám je často přičítána pouze role produktu hračkářského průmyslu, určeného k dětské zábavě. Výrobky loutkářských firem jsou v lepším případě chápány pouze jako artefakty užitného umění, není podstatněji doceněno jejich sepětí s divadelní kreativitou a prokazatelný podíl na utváření konvencí českého loutkového divadla.
Z dostupných informací vyplývá, že ponejvíce bylo stolní divadlo v rodinách pořizováno nikoliv jako hračka pro děti, ale jako „prostředek„ k předvádění loutkového divadla rodiči dětem. Nezřídka se divadlo a loutky vůbec nedostaly dětem do rukou, aby nebyly poničeny. Jestliže dospělí pořizovali takovýto poměrně nákladný divadelní inventář, lze předpokládat, že je k tomu vedly jisté ambice opravdu loutkové divadlo hrát, a to co nejlépe. Chápáno v dobovém kontextu, šlo často o seriózní záměr, aspirující na umělecké metody a cíle. Ambiciózní kutilové si často také úspěšně vymýšleli a zhotovovali loutková divadla včetně dekorací a loutek sami. Objevovali nové technologie, experimentovali se světlem, zvukem, upravovali si texty a pod. Je přirozené, že všechny tyto okolnosti u nich směřovaly k divadelní kreaci a dále ji podněcovaly v jejich publiku.
Příště, v souvislosti s pojednáním o loutkách pro stolní divadla, se pokusíme podrobněji specifikovat a zhodnotit divadelní aspekt českého rodinného loutkového divadla.Jaroslav Blecha Česká stolní loutková divadla – hračka, výtvarný artefakt, nebo element divadla? Stať přináší informace o české profesionální produkci tištěných stolních divadel. Záměrně eliminuje loutky, dramatickou tvorbu a zevrubnější divadelní kontext. Autor se k nim chce vrátit v příštím pojednání. Úmyslem také je uvést čtenáře do problematiky cizí tvorby tištěných divadel. O jednom takovém divadle sběratele Karla Zelenky z Nového Jičína pojednává článek, který bude publikován v příštím čísle Loutkáře.
V první polovině 20. století zaznamenáváme u nás silné loutkářské ochotnické hnutí, vyvolané především mimořádně obšírnou osvětovou činností historika loutkového divadla, organizátora, pedagoga atd. Jindřicha Veselého a Českého svazu přátel loutkového divadla. Ochotnické divadelnictví všeobecně znamená v divadelní kultuře osobitý jev, který v procesu formování divadla sehrává stejně důležitou roli jako divadlo profesionální. Z hlediska estetické funkce se dokonce takovéto rozlišování jeví bezpředmětným. Jejich vzájemné působení je nesporné, rozmach a význam se proměňují s dobovými a společenskými podmínkami. Obliba zřizování privátních neprofesionálních divadel vzrůstala enormně v řadách aristokracie a měšťanstva již od poloviny 18. století, posléze se hojně rozšířila i v nižších společenských vrstvách. Ochotnické divadlo se stávalo divadlem veřejným. Profesionální divadelníci však mnohdy chápali ochotníky jako nechtěnou konkurenci, duchovní dokonce v jejich počínání spatřovali smyslnou zábavu, která svádí člověka k prostopášnosti. Jiní naopak v tomto divadle obhajovali zdroj dobré zábavy, vzdělání a tříbení mravů. Je nasnadě, že amatérské divadlo nahrazovalo v menších městech profesionální institucionální scénu a její funkce. Jeho úloha v procesu přeměn divadelního umění je tudíž srovnatelná s významem divadla profesionálního. Vedle spolkového loutkového divadla se u nás vyskytuje začátkem 20. století jev, nazývaný „rodinné loutkové divadlo„. Takto označujeme existenci a mimořádnou oblibu profesionálně i amatérsky vyráběných stolních loutkových divadel a loutek v první polovině 20. století, jejich popularizaci, rozšíření a hojné užívání v domácnostech. Představovalo to četnou kvalitní výtvarnou produkci, provázenou proměnami repertoáru s novými postavami, pohádkovým prostředím atd. Loutkovému divadlu se v té době začalo věnovat mnoho vzdělaných, kulturně orientovaných lidí. Tím získávalo stále větší prestiž, začalo být postupně vnímáno jako rovnoprávný umělecký druh a poprvé v českém kontextu také jako estetický fenomén. Zasloužili se o to především školení výtvarníci. A to jak předválečná generace, okouzlená ještě poetikou kočovného marionetového divadla (Karel Štapfer, Josef Wenig, Adolf Kašpar, Artuš Scheiner, Vít Skála, Vladimír Zákrejs, Zdeněk Kratochvíl, Hugo Boettinger, Ondřej Sekora, Ota Bubeníček, Jaroslav Panuška, Vlastimil Rada, Josef Šejnost, Ladislav Šaloun aj.), tak hlavně meziválečná generace modernistů (Josef Skupa, Minka Podhajská, Vratislav Hugo Brunner, Jaroslav Benda, Jan Konůpek, František Kysela, Vlastislav Hofman, Jiří Kroha, Vladimír Zákrejs, Ladislav Sutnar, Hanuš Folkman, Bohumil Buděšínský, František Vojáček, Vojtěch Sucharda, Anna Suchardová-Brichová, Jiří Trnka aj.).
První u nás dostupné průmyslové loutkářské produkty pocházely z Německa, Rakouska a Francie. Zde se již v 19. století stala velmi populárními miniaturní tištěná divadla v podobě vystřihovánek, sestávající z proscénia, dekorace (pozadí, kulisy, sufity) a někdy i figur. Představovala věrný model soudobé scény „velkého„ divadla, s jehož premiérou vydání obvykle souviselo. Jejich popularitu podnítila zajisté všeobecná romantická obliba divadla u aristokracie a měšťanstva biedermeieru. Scény se prodávaly v podobě archů, reprodukovaných dřevoryty, barvotiskem nebo posléze litograficky a měly spíš jen dekorativní funkci. Teprve později byly archy doplňovány návody ke stavbě, textovými předlohami rozličného druhu a také pokyny ke hře. To se již předpokládalo jejich divadelní využití. V německé jazykové oblasti se dnes tento jev označuje jako "papírové divadlo". Za jeho „vynálezce„ je považován londýnský obchodník s grafikou W. West, který údajně vydal první arch se scénou roku 1811. Do roku 1831 pak u něj vyšlo na 150 divadel. Této činnosti se pak věnovalo mnoho dalších nakladatelů. K vyhlášeným patřili Matthäus und Josef Trentsensky (Vídeň), Gustav Kühn (Neu-Ruppin), Oehmigke & Riemschneider (Neu-Ruppin), Robrahn & Co. (Magdeburg), J. F. Schreiber (Esslingen), J. Scholz (Mainz), Mon Théatre (Paříž). V německé jazykové oblasti existovalo kolem padesáti specializovaných nakladatelství. V obšírné produkci nacházíme výtvory naivní, nevkusné, technicky špatné, ale také mnoho výrobků dokonalých výtvarně i reprodukčně. Stylově jsou vesměs historizující. Obecně se tato divadla vyznačovala hlubokým prostorem mezi portálem a prospektem, několika řadami kulis často spojených sufitami, naturalistickým obrazovým pojetím dekorací přeplněných impozantní exteriérovou i interiérovou perspektivní architekturou, přírodními scenériemi, množstvím zbytečných detailů včetně malovaného nábytku atd.
První české miniaturní papírové divadlo (pozadí 30x21 cm) od Karla Štapfra vydalo v roce 1894 pražské nakladatelství Jos. R. Vilímek v Knihovně Malého čtenáře v podobě 4 archů s proscéniem, dekorací návsi a plošnými figurami ke hře Pan Franc ze zámku. Byly provedeny černým nátiskem s výzvou „k vystříhání a omalování„. Jednoduchý, výtvarně zdařilý portál, zdobil erb s českým lvem a nápis „Národ sobě„. Téměř celý náklad ale shořel při požáru Vilímkova skladu a nového vydání se nedočkal. Český svaz přátel loutkového divadla podnítil a podporoval myšlenku vytvoření a průmyslové výroby českého stolního loutkového divadla, které by konkurovalo zahraničním výrobkům.
Mělo se jím stát divadlo (proscénium) pro tzv. „Alšovy loutky„ , které zhotovil v roce 1912 podle návrhů Rudolfa Livory metodou na plátno nalepovaných barevných papírů Zdeněk Weidner. Sériová výroba vzhledem k složité technologii a vysokým nákladům však nebyla možná. Některé prvky tohoto divadla, např. mělký prostor a výtvarná stylizace, naznačily možnosti jisté scénografické „reformy„ v oboru, kterou přinesly tištěné „Dekorace českých umělců„. Jejich I. sérii vydal Český svaz přátel loutkového divadla u A. Vítka v Praze roku 1913. Šlo o 6-9ti barevné litografie, které všechny provedl akademický malíř Jaroslav Procházka podle návrhů českých profesionálních výtvarníků. Nové proscénium, drapérie, sufitu a oponu vytvořil František Kysela, autory ostatních dekorací byli Adolf Kašpar (Faustova studovna, žalář), Rudolf Livora (selská světnice), Jaroslav Panuška (náves), Josef Wenig (rytířský sál), Jaroslav Procházka (les), Ota Bubeníček (salonek) a Stanislav Lolek (krajina). Na světové grafické výstavě v Lipsku byla oceněna vysoká výtvarná úroveň a kvalitní reprodukce této série.
Osobité, kubisticky pojaté proscénium Františka Kysely, patří z výtvarného hlediska k nejlepším divadlům, která kdy v tomto oboru u nás vznikla. Tympanon portálu je stylizován jako střecha domu. Boky jsou zdobeny vysoce stylizovanými amforami, jejichž uchy prochází dlouhá, symetricky aranžovaná drapérie, protažená i do spodku proscénia. Rozměry divadla jsou 110x90 cm, světlost 70x40 cm. Spolu s „Dekoracemi českých umělců„ a loutkami Karla Kobrleho se ujalo pod označením „Alešovo divadlo„. Tento název inspiroval tvářnost nového zvětšeného proscénia Rudolfa Livory z třetí série „Dekorací českých umělců„, na němž se v tympanonu portálu objevil portrét Mikoláše Alše, zarámovaný secesním ornamentálním rostlinným dekorem a symbolický nápis „Byli jsme a budem„. Nad portálovými boky umístil Livora komickou a tragickou masku. Barevně neobvyklá tyrkysová portálová sufita a kulisy v podobě drapérie dodaly proscéniu půvabnou reliéfnost. Zatímco Kyselovo proscénium předznamenávalo kubizující české artdeco, konzervativnější Livorovo divadlo působí poetickou secesní pohádkovostí. Zároveň manifestuje ducha národnostního povědomí. Divadlo mělo vnější rozměry 140x102 cm, světlost 90x60 cm.
Mezi autory II.-IV. série tištěných „Dekorací českých umělců„, které obsahovaly také nová proscénia, přibyli Ferdinand Prokop, Maryna Alešová-Svobodová, Josef Váchal, Ferdinand Engelmüller, Jaroslav Květ, Ladislav Novák, Max Boháč, Bohumil Vágner, Josef Skupa, Karel Štapfer, Vít Skála, Ladislav Sutnar, Alois Kalvoda. Celkem bylo ve formátu „Dekorací českých umělců„ vydáno deset sérií v počtu 136 archů dekorací a 8 archů proscénií. Na jejich tvorbě se podílelo 22 profesionálních výtvarníků. Rozměr pozadí dekorací byl 72x45 cm, šířka kulis 25 cm. Kromě svérázného českého charakteru a vysoké výtvarné úrovně přinesly zjednodušení scény. Původně četné páry kulis a více řad sufit byly redukovány na jednu přední portálovou sufitu a jeden nebo výjimečně dva páry kulis. Došlo k oproštění od falešné perspektivy a nadbytečných detailů. Sporné ovšem bylo kombinování jednotlivých proměn, jelikož kolorit dekorací jednotlivých autorů se většinou různil. Dekorace i proscénia se daly koupit jako nepodlepené tiskové archy. Současně vycházely návody na jejich zpracování a na stavbu scény. Bylo však možné zakoupit i hotová divadla. Po první světové válce představují loutkářské firmy nová tištěná divadla s dekoracemi více formátů pro loutky různé velikosti (18, 25, 35, 45-50 cm). Autorem předlohy takového uceleného souboru jednotného výtvarného rázu bývá opět uznávaný výtvarník.
S firmou Antonín Münzberg například trvale spolupracoval šéf výpravy Národního divadla, akademický malíř Karel Štapfer. Pro Münzberga vytvořil tři obsáhlé a zákazníky oblíbené samostatné série realisticky pojatých dekorací různých formátů včetně proscénií, celkem 76 archů.
Roku 1921 to bylo nejprve „spolkové loutkové divadlo„ s tzv. „velkými Štapferovými dekoracemi„ s pozadím 64x96 cm pro loutky 25 a 35 cm, resp. divadlo, nabízené především spolkovým souborům. Proscénium měřilo 158x126 cm, světlost portálu činila 108x64 cm. Čtyři architektonické sloupy v bocích portálu „nesou„ neústrojně mohutnější tympanon, „rámovaný„ shora dvěma rohy hojnosti s ornamentálně stylizovanými kyticemi a plasticky odsazenou hlavou Kašpara uprostřed. V roce 1923 vytvořil Karel Štapfer tzv. „rodinné Štapferovy dekorace„ s výtvarně nejzdařilejším a ve své době zřejmě nejžádanějším proscéniem pro loutky 18 a 25 cm. Pozadí těchto dekorací má velikost 70x45 cm. Proscénium měří 118x77 cm, světlost je 70x45 cm. Uprostřed zajímavě tvarovaného tympanonu s příznačnými oblouny dominuje nízká váza s bohatou kyticí stylizovaných květů a do stran rozvedené festony. Boky proscénia jsou „odlehčené„ jenoduchým tapetovým vzorem, nahoře ukončeny znaky českého lva. Plastičnost divadlu dávají odsazená portálová sufita a boční portálové kulisy v podobě drapérie.
V roce 1928 vytvořil ještě Karel Štapfer tzv. „nejmenší Štapferovo divadlo„ s dekoracemi pro loutky 18 cm (2. vydání 1947). Hravé pohádkové proscénium rozměrů 80x50 cm o světlosti 48x35 cm má v tympanonu hlavu Kašpárka a trpaslíky, v levém portále jsou vymalováni Dlouhý, Široký a Bystrozraký, v pravém vodník. Pozadí dekorací měří 48x35 cm.
Štapferova tvorba se jeví v době nastupujícího progresivního modernismu sice už silně tradicionalistická, přesto jeho tištěné dekorace měly zřejmě pro svou dokonalou líbivou a starobyle působící idealizaci velký úspěch.
Také akademický malíř Vít Skála je autorem obsažné série malebných tištěných dekorací. Více než 60 archů pro firmu Modrý & Žanda představovalo pokračování řady „Dekorací českých umělců„. V roce 1926 vydalo nakladatelství A. Storch syn jeho kompletní tzv. „Storchovo české loutkové divadlo„ pro 18 cm loutky. Původní divadlo mělo nádherný, stylově čistý portál, zdobený třemi bohatými kyticemi ve vázách s ústrojnou stylizací do dvou svislých oválů v bocích proscénia a jednoho horizontálního v tympanonu.
Velmi zdařilým bylo tzv. „Zmenšené Skálovo loutkové divadlo„ od nakladatelství A. Storch syn pro loutky 18 a 25 cm, k němuž byly určeny dekorace ze Skálových sérií „Dekorací českých umělců„. Tomu odpovídala i velikost proscénia 115x85 cm o světlosti 75x42 cm. Vycházelo z většího divadla určeného spolkům. „Zmenšené Skálovo divadlo„ se vyznačovalo jednoduchým ladným a docela neutrálním portálem, zdobeným střídmým geometrickým ornamentem. Uprostřed obloukovitého nízkého nástavce tympanonu umístil Skála hereckou masku a zbývající postranní plochu vyplnil stylizovanými ratolestmi. Také Skálova tvorba má realistický charakter, který autor programově prosazoval a hájil.
V roce 1932 vydalo nakladatelství Jos. R. Vilímek secesně laděné proscénium a tajuplně náladové dekorace malíře a proslulého ilustrátora pohádek Artuše Scheinera (2. vydání 1942). Výjimečné jsou nejen výtvarně, ale i technikou, poprvé byly reprodukovány ofsetem. Pro svoji výtvarnou i technickou kvalitu a také příjemnou velikost se stalo toto divadlo mimořádně oblíbeným a hojně rozšířeným. Vnější rozměr je 83x53 cm, světlost 52x36 cm. Proscénium má téměř obdélníkový tvar, tympanon se jen nepatrně klene do nízkého trojúhelníkového frontonu. Uprostřed se šklebí Kašpárek, stylizovaný do zvláštního postoje s široce rozpaženýma rukama. Ze stran „přicházejí„ pohádkové postavičky. V bocích portálu, stylizovaných jako porticus, stojí na jedné straně princ hrající na loutnu, proti němu princezna s kyticí květů. Portálová sufita v podobě drapérie s třásněmi tvarem nezvykle opisuje stříšku tympanonu. Většina velmi dekorativních proměn používá dva páry bočních kulis.
Vybočení z tuctové tvorby představují vysoce stylizované kubizující dekorace a proscénium architekta Miroslava Koláře, které vydal v roce 192O Moravský papírový průmysl v Brně-Husovicích. Rozbíjejí tradiční kulisový systém soustavou jednotlivých dekoračních prvků. Autor používá jednobarevné nestínované konturované plochy, jasné pastelové barvy, nadmíru stylizované tvary. Proscénium vyhlíží naprosto atypicky. Má skoro čtvercový tvar a proscéniový otvor v podobě „zubatého„ lomeného oblouku se zdobným motivem záclonové drapérie. Kolářovo mimořádné divadlo nevzbudilo bohužel u zákazníků s převažujícím konzervativním vkusem zaslouženou pozornost. K významnějším autorům tištěných divadel a dekorací do konce druhé světové války patří ještě Svatopluk Bartoš a Eduard Christián.
Svatopluk Bartoš vytvořil roku 1932 pro firmu Antonín Münzberg souborné divadlo, tzv. „Münzbergových dekorací z české historie„. Mělo proscénium 84x55 cm o světlosti 50x35 cm. Nové scenérie ukazovaly zajímavá historická místa, jako např. hrad Skuhrov, hradní síň na hradě Rožmberku, hradní nádvoří Karlštejna, zimní krajinu s horou Říp, Belveder, Daliborku aj. V roce 1947 vytvořil Svatopluk Bartoš na 10 arších menší „pohádkové„ divadlo pro pražské nakladatelství Chroust Josef. Proscénium velikosti 100x57 cm, světlosti 62x37 cm, přeplněné výjevy z pohádek, se jeví nejslabším v Bartošově tvorbě. „Dvorní„ Münzbergův malíř Eduard Christián je autorem neoklasicistního divadla s folklórními prvky, vydaného Münzbergem v roce 1943. Mytologický motiv opony skrývá národnostní podtext. Divadlo i dekorace měly nahradit rozebrané Štapferovy série tzv. „rodinných dekorací„. Z toho důvodu je zachován formát pozadí 70x45 cm. Výtvarně odpovídají dekorace duchu tvorby Karla Štapfera.
V roce 1946 vydalo nakladatelství Jos. R. Vilímek ještě půvabné moderní divadlo malíře a grafika Jaroslava Švába. Proscénium nebylo tištěné, pouze vlys s pohádkovými postavami, jímž bylo možné vyzdobit tympanon. Dekorace koncipoval Šváb netradičně nikoliv jako dotvořené scény, ale jako kulisové prvky, které lze rozmanitě kombinovat v mnoha variacích před kruhovým, barevně proměnlivým horizontem. Vydání Švábova divadla a dekorací bylo považováno za jistý mezník v této produkci, jelikož „učily loutkáře i diváka cítit scénický prostor nově, moderně„.
Divadelní historie přehlíží rodinné loutkové divadlo jako jev značně problematický, jehož jednoznačné hodnocení se zdá přinejmenším sporným. Stolním scénám je často přičítána pouze role produktu hračkářského průmyslu, určeného k dětské zábavě. Výrobky loutkářských firem jsou v lepším případě chápány pouze jako artefakty užitného umění, není podstatněji doceněno jejich sepětí s divadelní kreativitou a prokazatelný podíl na utváření konvencí českého loutkového divadla.
Z dostupných informací vyplývá, že ponejvíce bylo stolní divadlo v rodinách pořizováno nikoliv jako hračka pro děti, ale jako „prostředek„ k předvádění loutkového divadla rodiči dětem. Nezřídka se divadlo a loutky vůbec nedostaly dětem do rukou, aby nebyly poničeny. Jestliže dospělí pořizovali takovýto poměrně nákladný divadelní inventář, lze předpokládat, že je k tomu vedly jisté ambice opravdu loutkové divadlo hrát, a to co nejlépe. Chápáno v dobovém kontextu, šlo často o seriózní záměr, aspirující na umělecké metody a cíle. Ambiciózní kutilové si často také úspěšně vymýšleli a zhotovovali loutková divadla včetně dekorací a loutek sami. Objevovali nové technologie, experimentovali se světlem, zvukem, upravovali si texty a pod. Je přirozené, že všechny tyto okolnosti u nich směřovaly k divadelní kreaci a dále ji podněcovaly v jejich publiku.
Příště, v souvislosti s pojednáním o loutkách pro stolní divadla, se pokusíme podrobněji specifikovat a zhodnotit divadelní aspekt českého rodinného loutkového divadla.
Jaroslav Blecha