Jaroslav Blecha: Mimořádná publikace o historii českého loutkového divadla
Nedávno vydaná publikace „Dvě století českého loutkářství“ se bezpochyby řadí k významným úspěchům současné české loutkářské historiografie. Vyšla jako skripta Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, předně byla určena studentům katedry alternativního a loutkového divadla. Svým obsahem i formou však přesahuje tento původně zamýšlený dosah. Autorku, doc. Mgr. Alici Dubskou, Csc., erudovanou historičku českého loutkového divadla, není nutné poučeným čtenářům zevrubně představovat. Svoje zasvěcené odborné stati často a pravidelně publikuje v časopise Loutkář a dalších divadelních periodikách. Tento spis s podtitulem „Vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945“ představuje jistý souhrn poznatků z jejího dlouhodobého bádání a studia dané problematiky. Rozšiřuje a podstatně prohlubuje kandidátskou práci autorky „Vývojové problémy českého loutkového divadla v 20. a 30. letech 20. století“ (1973), habilitační práci „Vývojové proměny českého loutkového divadla v 18. a 19. století“ (1998, publikováno v Loutkáři, 1999, č. 1-6) a pouze v angličtině vydanou práci „Czech Puppet Theatre over Centuries“ (1998). Vzhledem k původnímu poslání se jedná o dílo výrazně syntetické, seznamující čtenáře s nejpodstatnějšími kapitolami historie českého loutkového divadla chronologicky od nejstarších dob do konce druhé světové války. Dotýká se více či méně skoro všech problémů, které s fenoménem loutkového divadla souvisí, nastiňuje otázky teorie, estetiky, psychologie, sociologie, sémiotiky aj., přesahuje i do oblasti divadla neloutkového. Jako takové se pochopitelně nevyhnulo občasnému připomenutí v odborných kruzích notoricky známých obecnějších faktů. Vedle toho však přináší řadu zcela nových, specifických a pro historii českého loutkového divadla dosti zásadních poznatků, které pramení z autorčina základního výzkumu a zasloužily by si hlubšího monografického pojednání. Důsledkem obšírného tematického záběru dochází také k určité disproporci jednotlivých kapitol. Dle mého názoru by si hlubší výklad zasloužil např. fenomén rodinného loutkového divadla apod. Nic to však nemění na skutečnosti, že ve skrovné české knižní loutkářské produkci musíme tuto knížku kvitovat s povděkem, neboť je de facto první svého druhu. Z významnějších historiografických publikací lze připomenout snad jen specificky zaměřenou a relativně velkoryse vybavenou knihu P. Vašíčka a N. Malíkové s bohatým obrazovým materiálem i původními fotografiemi J. Gryce „Plzeňské loutkářství, historie a současnost“ (Divadlo Alfa, Plzeň 2000).
Alice Dubská si plně uvědomuje obtížnost a úskalí sepsání souhrnných dějin českého loutkového divadla, jež představuje pro jednotlivce téměř nadlidský úkol. Svoji knihu uvozuje kapitolou nazvanou „Dějiny českého loutkového divadla jako otevřený problém“, v níž analyzuje dosavadní historiografii, její modifikující aspekty a specifické zvláštnosti. Přibližuje svoji vlastní metodu, v níž dominuje snaha „soustředit se na fakt divadelnosti“. Zdůrazňuje tradici, která mnohem výrazněji než kdekoli jinde sehrává v proměnách českého loutkářství mimořádnou roli. Chápe a prezentuje loutkové divadlo jako „svébytný divadelní fenomén vzájemně se podmiňujících struktur“, přitom zdůrazňuje „zákonitost vývoje loutkového divadla v každé etapě v závislosti na širších podmínkách společenského a kulturního vývoje.“ Tyto metodologické reflexe jsou vytříbením dřívějších autorčiných názorů. Připomeňme v tomto kontextu její zásadní stati „Poločas loutkářské historiografie“ (Divadelní revue, 1989/00, s.108) a „Obtížné hledání souvislostí“ (Divadelní revue, 1992/02, 36-44). Již tehdy představené názory v mnohém korespondují se současnými koncepčními a metodologickými trendy, zdůrazňujícími např. týmovou práci, místopisné zpracování všech rozličných projevů loutkového divadla, dále postulát vnímání dějin divadla na našem území coby historie „multikulturního evropského jevu“ se všemi zde se vyskytujícími cizojazyčnými divadelními kulturami apod. Za nejcennější pasáže knihy považuji ty, které přinášejí úplně nové poznatky a jsou zcela objevné i pro odbornou veřejnost. Tak např. v kapitole „Lidoví loutkáři českého venkova“ v rozsáhlé části o loutkářské dynastii Brátů přibližuje Alice Dubská překvapující výsledky svého posledního, stále pokračujícího, výzkumu. Odhaluje mimořádně obšírnou působnost loutkářů Brátů a na jejich příkladě zpochybňuje některé dosavadní hypotézy o kvalitě českého marionetového divadla v jeho počátcích. Také dokládá mnohem silnější vzájemné vlivy s cizinou, než se dosud soudilo atd. Podobně v kapitole „Stylové proměny v českém loutkářství třicátých let“ můžeme vyzdvihnout pasáž analyzující Malíkovu inscenaci Sofoklova Krále Oidipa v sokolském loutkovém divadle v Libni roku 1933. Alice Dubská zde odkrývá podstatu Malíkova tvůrčího inscenačního principu, osobnost Malíka jako moderního loutkářského režiséra, jeho přesvědčení o svébytnosti výrazových prostředků loutkového divadla aj. Je pochopitelné, že při tak komplikované práci se autorka dopustila několika marginálních chyb. Např.Matěj Kopecký se narodil 24. 2. a ne 25. 2. 1775 (str. 98). - Jindřich Veselý se narodil roku 1885, nikoli 1887 (str. 158). Podobné drobné nepřesnosti se vyskytují v popiskách fotografií. Např. je-li autorem vyobrazené loutky Alessi (1830-1895), nelze ji datovat: „přelom 19. a 20. století“ (str. 51). - „Alešovým divadlem“ se nazývalo už Kyselovo proscénium z první série Dekorací českých umělců z roku 1913. Výtvarné pojetí Livorova portálu ze třetí série Dekorací českých umělců s portrétem Mikoláše Alše bylo jistou reflexí tohoto názvu, používal se však nadále i pro toto divadlo (str. 148, 149). - Loutka Mefista dle návrhu A. Suchardové-Brichové byla realizována, dochovala se ve fondu Říše loutek (str. 185/284). Na str. 257 nejde o návrh loutky, ale loutku samotnou, vyrobenou dle Malíkova návrhu. Patří do sérií soustružených marionet, které v letech 1935-1946 vyráběla firma A. Plešnera v Týně nad Vltavou, potom pražská firma Jindřich Gref a od října 1948 je uváděla Loutkářská prodejna Umění lidu v Praze (str. 257).
Velmi cennými elementy publikace jsou jmenný rejstřík a bohatý poznámkový aparát, který jednak seznamuje čtenáře s důležitými prameny, dále obšírně odkazuje na závažnou českou i cizí literaturu. Nejvýznačnější práce pak shrnuje abecední seznam literatury. Zde se odráží příznačná skromnost autorky, neboť ze svých četných prací uvádí jen pět titulů. Za velký handicap knihy ovšem považuji absenci cizojazyčných resumé. Alespoň v angličtině by dnes nemělo shrnutí zásadních myšlenek textu v takovéto publikaci chybět, pokud nevychází v dalších jazykových mutacích. Kniha tohoto charakteru by si také jistě zasloužila mnohem obsažnější obrazový materiál a kvalitnější, než brožovanou, vazbu. Je ovšem nasnadě, že její konečná podoba v tomto smyslu byla limitována finančními možnostmi.
Alice Dubská si v úvodu své knihy vymezila cíl: “… předložit zejména generaci budoucích loutkářů relativně ucelený obraz českého loutkářství dvou etap jeho vývoje jako syntézu dosavadních i nejnovějších výzkumů, s úměrným množstvím faktografických údajů, s osvětlením základních jevů a osobností a dát jim přitom i možnost proniknout do širších společenských a divadelních vývojových souvislostí.“ Soudím, že obstála a že se jí to ve valné míře podařilo. Lze jen doufat, že česká loutkářská historiografie bude produkovat takovýchto publikací podobného dosahu více. Analogické zpracování by si tak kupř. zajisté zasloužilo české poválečné moderní loutkové divadlo. O potřebě monografických prací jsem se již zmínil. Popřejme autorce, aby i na tomto poli mohla co nejvíce zúročit svoje zkušenosti a zveřejnit specifické poznatky z dlouhodobého výzkumu.
Alice Dubská: Dvě století českého loutkářství. Vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. Akademie múzických umění v Praze, 2004.
