Jihočeský balet chystá baletní večer Bez gravitace
Jihočeské divadlo uvede v pátek 12. října v premiéře komponovaný baletní večer Bez gravitace. Je složen ze čtyř choreografií. Autorem dvou z nich - Ztracené iluze a Bez gravitace, je umělecký šéf baletního souboru Attila Egerházi. Mariin sen je dílem předního českého choreografa a šéfa baletu pražského Národního divadla Petra Zusky. Choreografie Obyčejné případy pochází z tvůrčí dílny portugalského choreografa Ruie Horty. Diváci je uvidí v nastudování mistra baletu Národního divadla Jana Kodeta.
"Někteří z členů baletu budou tancovat všechny čtyři choreografie, dostáváme se mírně za limit fyzických možností, které soubor může mít. Je to největší vrchol pro soubor co se náročnosti přípravy premiéry týče," řekl dnes novinářům Egerházi. Podle jeho asistentky Lindy Schneiderové nejen po stránce fyzické, ale také psychické. "Jedná se o tři rozdílné žánry, tři dramaturgické linie, úplně jiný pohybový slovník, které musí tanečník zvládnout i po psychické stránce," upozornila. Diváci uvidí celou baletní škálu - od bosých nohou přes "piškoty" po špičky, dodala.
Choreografie Bez gravitace, jejímž autorem je Egerházi, vypovídá o odvěké lidské touze létat, dostat se do stavu beztíže. "Tato naše touha je výrazem touhy po volnosti a svobodě, které můžeme najít ve své duši," řekl. Tanečníci se podle Zdeňka Mládka, jehož diváci mohou vidět ve všech čtyřech choreografiích, snaží tančit s takovou svobodou, s takovou volností, aby v podstatě nebylo poznat, že se dotýkají země. Ztracené iluze jsou inspirovány představami, které v Egerházim vyvolal poslech hudby. K jeho choreografii ji složil Arvo Pärt. Tančit se bude v kostýmech Andrey Haamerové.
Zuskův Mariin sen je romantické, humorné retro, které se mění v baletní sci-fi absurdních rozměrů. Choreografie je inspirována bizarním snem jedné z nejslavnějších tanečnic éry romantismu. S baletem Jihočeského divadla ji nastudovala baletní mistryně Nelly Danková.
Choreografie Obyčejné případy je postavena na hudbu francouzského industriálního seskupení Les Tambours du Bronx, které tvořilo 17 hudebníků harmonizujících syntetické zvuky, samply a zpěv, kterým vévodí silný rytmus. "Inspirovala mne myšlenka území a hranic. Tři červené koberce na scéně odkazují k nadvládě, omezení volného pohybu a intimitě, kterou představují židle na jejich konci. Tajemně čekají, kdo si na ně sedne," uvedl k choreografii Portugalce Ruie Horty Kodet. Příběh na scéně je podle něj velmi expulzivní, efektní a graduje.
Foto Richard Nowak, design Marek Vácha
