Jiří P. Kříž: Ibragimovy loutky umí vyjádřit cit
Inscenaci vyzrálou jak nejlepší archívní víno stvořil Rus Jevgenij Ibragimov v ostravském Divadle loutek. Nechal se inspirovat veršovanou pohádkou Alexandra Sergejeviče Puškina O rybáři a rybce a jeho "loutková fantazie" je dalším velkým úspěchem nejnenápadnějšího severomoravského divadla, které s ní patrně bude sbírat ceny na festivalech a přehlídkách doma i za hranicemi. Předpovídám to rád.
Nemohu se ubránit dojmu, jako by Ostrava byla pro zbytek republiky jakýmisi protinožci. U nás v Praze nevíme takřka nic o úspěších jeho Národního divadla moravskoslezského (Romance pro křídlovku v režii Radovana Lipuse, Strýcek Váňa Oxany Meleškinové, Láska na Krymu Janusze Klimszy), Komorní scény Aréna (kabaret Taková O(s)trava krve, Višnový sad Oxany Meleškinové, Prorok Ilja Janusze Klimsy) ani Divadla Petra Bezruče (Rozmarné léto Ondreje Spišáka, Skleněný zvěřinec a Jordan Janusze Klimszy)...
Tím méne se ví o práci ostravských loutkářů, a to i mezi loutkáři. Jejich Kytice Petra Nosálka byla nejprve porotou zavržena na Skupově Plzni jako znesvěcení Erbenova národního odkazu, aby o pár let později obnovená inscenace fascinovala účastníky Ostravaru, únorové přehlídky, kde se ostravská divadla snaží pražským, brněnským i olomouckým teatrologům předvést to nejlepší ze své roční bilance. Namísto znevážení byla právem oceněna (Just, Kříž, Lazorčáková, Pavlovský, Štefanides, studenti teatrologie českých a moravských univerzit) invence a velká režisérova fantazie při transponování buditelových balad do tvaru odpovídajícího iluzívnímu spektáklu.
Podobný úspěch zaznamenal o rok později Nosálkův Trumf (i když ho velký mág ministerského úřednictva Pegy Nekolný unaveně prospal), sentimentální tragikomedie podle hry velkého ruského bajkaře I. A. Krylova. Ceny z Toruně i z dalších mezinárodních loutkářských festivalu svědčí o tom, že podobně jako jiná ostravská divadla ubírají se také loutkáře poněkud odlišnou, avšak navýsost svébytnou cestou přinášející úspěchy i překvapivá scénická řešení (např. Nosálkova Šípková Růženka, Kulhánkova Princezna Majolenka, Peškovy Hrátky s čertem, Nosálkův Héraklés a Sen noci svatojánské...).
O rybáři a rybce je pokračování této úspěšné řady, a dokonce si myslím, že se od říjnové premiéry přiřadila k absolutní ostravské, ale zároveň i české špičce několika posledních let (ostravská Kytice, plzeňští Psohlavci, liberecký Bezhlavý rytíř, Alibaba, Alína v jiném dílu světa, brněnské Staré pověsti české, Lucerna, kladenské Zítra to spustíme, hradecký Malý a velký Klaus, Tři zlaté vlasy, Černošská pohádka nebo buchtyaloutkovský Příběh opravdového člověka, Gilgameš).
V pohádce O rybáři a rybce na první pohled zaujme výprava Tomáše Volkmera. Ostravští herci pracují s technicky náročnými loutkami inspirovanými jávajkami, ale také japonským kabuki. Loutky vodí dva, někdy i tři loutkovodiči. Velké autentičnosti hereckého projevu je dosaženo tím, že ruce loutek jsou vlastně dlaněmi loutkovodičů. Velmi dobrou "střihovou" práci střídající detaily s celky umožňují dvě velikosti každé postavičky hry. Mistrovsky se pak Ibragimovi podařilo uvést na scénu pohádku beze slov - dokonalou, u nás zřídka vídanou loutkářskou pantomimu. Pohyb loutek a jejich gesta navozují opravdu zdání, že hrají každým "svalem" dřevěného obličeje. Vnáší to do vyprávění i obrovský citový náboj.
Známá pohádka o nenasytné rybářce a ujařměně poslušném rybáři nese inscenací velice srozumitelná poselství o pokoušení a našeptávání ďábla. První vyprávěcí plán určený dětem je pro dospělého diváka košatě rozmnožen o významy, jež bude vnímat jen on, aniž jsou ovšem caparti jakkoli ochuzeni: Před očima diváků se odvíjí dokonale animovaný obraz porevolučního Ruska 20. století; jeho ujařměnosti, virtuálního rozkvětu, velikášství, zlatých, avšak vratkých symbolů, gulagu, a zase bědnosti... Nevím, jestli vše pochází od ďábla, v Ibragimově pojetí spíš od postavy ďáblíka našeptávajícího ubohé, ale nenasytné ženě všechny neřesti. Ale je to výklad autorský, a tudíž akceptovatelný.
O rybáři a rybce je řekou, vlastně mořem poezie. Za všechny symboly: Když žena tká gobelín, vyvstává na něm portrét Hemingwaye. Rybář nosí námořnickou čapku s nápisem Titanic... Samotná rybka zůstává v inscenaci velkým, nevysloveným tajemstvím. Skrývá se jako zlaté světýlko pod hladinou, je symbolem neporazitelné, nezdolné čistoty, hodné následování nebo aspoň utíkání se k ní, snění... A do toho všeho zní dumkami i chorovody inspirovaná muzika nového ostravského mistra scénické hudby Nikose Engonidise. Herci zpívají rusky, motivicky je hudební doprovod všeobsáhlý - od Ej uchněm až po názvuky sovětské, a už zase i ruské hymny.
Již předcházející ostravský Trumf podle I. A. Krylova sklidil zasloužený, a u nás, jak už jsem uvedl, jako vždy až dodatečný úspěch na přehlídkách. Na pohádce O rybáři a rybce jsem divadelní kritiku zastupoval opět jen sólově. Politováníhodné je ovšem to, že se o této nádherné inscenaci Praha dozví až na ostravské přehlídce v únoru, kdy je na jakékoli výroční nominace jednoduše pozdě.
Inscenátoři adresují inscenaci O rybáři a rybce až pro děti od šesti let. Pohádku ale dokážou vnímat i předškoláci. Jenom bych učitelkám mateřských škol doporučil přečíst ratolestem Puškinovu báseň ještě před návštěvou divadla. Shánět ji nemusejí, je otištěna v programu. Měl by to být úkol marketingového oddělení divadla při sjednávání návštěv školek a školáků prvního stupně na takové doporučení nezapomínat.
(Divadlo loutek Ostrava: A. S. Puškin: O rybáři a rybce. Scénář a režie Jevgenij Ibragimov, dramaturgie Hermína Motýlová, Hana Galetková, výprava Tomáš Volkmer, hudba Nikos Engonidis. Premiéra 11. října 2002.)
