04.02.2003 00:00

Jiří P. Kříž: Jak krteček zapudil Flíčka

Brněnské divadlo Radost vonělo před první premiérou sezóny 2002/2003 novotou. Rodinky si zvědavě prohlížely prostory, které nyní Brnu může závidět leckterý soubor i z bohaté ciziny. Nakonec se ale dychtivost poznat rychle rozlehlé divácké zázemí správně soustředila do sálu, kde nesl na trh vlastní kůži režisér Pavel Polák, který nastudoval "první moderní loutkářskou pohádku" - Míčka Flíčka Jana Malíka (1904 - 1980).

Na dílo jednoho ze spolupracovníků Josefa Skupy, s nímž ho spojovalo nejenom dětství prožité v Plzni, pravda, stvořitel legendy Spejbla a Hurvínka byl o generaci starší, loutkáři v posledních letech neprávem poněkud zapomínají. Není tedy od věci připomenout jeho rozhodující roli při zákládání Ústředního loutkového divadla v Praze, ale také mezinárodní organizace loutkářů UNIMA, v níž byl v letech 1933 až 1972 generálním tajemníkem a pak prakticky až do smrti čestným předsedou.

Psal hry pro Plzeňské loutkové divadlo prof. Josefa Skupy, později pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Výčet jeho textů pro dospělé i pro děti by byl dlouhý a dramaturgy nové generace odkazuji spíš na slovníky a na bohatý archívní materiál Malíkova díla. Pro doložení malého zájmu o loutkářův odkaz jen připomínám, že obasahuje od poslední třetiny 20. let texty inspirované Vest Pocket Revuí V + W (tou první byla Sandwich Revue), okupační jinotajně odvážné a v mezích možností protinacistické hry (např. Vonička, Dnes a denně zázraky) - a samozřejmě sumu pohádek…

Dodnes platí, že nejznámější a nejhranější je právě Míček Flíček z roku 1937. Malík ho ještě před válkou (1939) upravil, a po ní rozšířil (1946). V této řekněme definitivní podobě hrávají Míčka loutkáři profesionální i neprofesionální - až do nového brněnského nastudování Pavla Poláka. Ten autorovu variantu na budulínkovský příběh o neposedném míčkovi, který se tak polekal, když babičce s dědečkem rozbil malovaný hrnek, že se nechal zlákat k útěku "na ocásku" zlého papírového draka, rozšířil o úvodní nesourody motiv zahardnických hrátek s krtkem a s žertovnou zeleninou.

V současném proudu zacházení divadelníků s texty klasiků by na takové úpravě nebylo nic divného. Stačí snad připomenout Morávkovu královéhradeckou shakespearovskou tragédii Romeo a Julie pro Bramborové divadlo dr. Sacripantiho a Pavly Tomicové (to abych se nevzdaloval oboru). Jenomže taková verze Shakespeara je od prvního výstupu vkročením do jiného žánru. Veronští milenci, bramborové hlavy a s nimi před paravanem i živá hlava herečky… A přitom ani v jediném okamžiku není pochyb o tom, že ta půlhodinka skvělé zábavy je Romeem a Julií ad deliberandum, a dokonce ad gloriam. O jeho čechovovských a strhujících shakespearovských opusech v Klicperově divadle nemluvě…

K Míčkovi Flíčkovi můžeme mít nejrůznější vztah. Já si v záblescích paměti na vlastní raně školní dětství pamatuji, že jsem jaksi intuitivně stál proti Flíčkovi v opozici. Nebyla to ani pohádka O Budulínkovi, ani ten drak neměl tři hlavy, natož aby chrlilo oheň hlav dvanáct jako v Bajajovi. Za zlouna mi v té pohádce předkládali draka papírového, kterého jsem měl dosud rád a těšil jsem se s ním, než skončil v drátech, z větrů babího léta… Možná měl Pavel Polák z vlastních juvenálií vzpomínku podobnou, když uvážil, že Malíkova hříčka sama o sobě na dnešní klipové děti nezabere, neboť by vydá tak na hodinku. A to dneska v divadlech jako je pražský Minor nebo brněnská Radost není žádná délka, neboť někde je třeba udělat přestávku, aby si na své přišli také nájemci bufetu.

Zkrátka na začátku představení se místo Flíčka obejví pilný dědeček okopávající a zalévající zeleninu. Požertuje s krtečkem, i zelenina je docela čiperná. Děti reagují po svém. Pak ale mrkev i s krtečkem z vyprávění mizí, na scénu se konečně přikulí míček, hrneček a přiletí drak, podle výrazu takové dobračisko, a zahradníkův rok už se do pohádky nikdy víc nevrátí. Po premiéře jsem se zeptal několika capartů, co se jim v pohádce nejvíc líbilo. "Krteček," odpovídali mi všichni.

Pomineme-li tuto značně schizofrenní fabulaci dnes již klasické loutkářské pohádky se šlehačkou jakéhosi nesourodého předslovu (fernet o přestávce přišel k duhu), vše ostatní už bylo právo radosti z hraní divadla pro děti. Lehce přestavitelná světlá dřevěná konstrukce exteriéru i interiéru chaloupky s kontrastním červeným míčkem, drakem, hrníčkem a s černým oblečením (s dalšími rudými prvky) herců podle autora výpravy Jaroslava Milfajta, rozpustile jednoduchá scénická hudba a "dvě písničky k naučení" (otištěné jsou ve stejně jednoduchém tištěném programu, ale bez not) Vlastimila Pešky a zkušené, děti vnímající výkony herců na scéně i za scénou: Stanislavy Havelkové, Evy Jurůjové, Radima Korába, Milana Potůčka a Tomáše Slezáka.

Divadlo Radost Brno: Míček Flíček. Napsal Jan Malík, režie Pavel Polák, dramaturgie Eva Janěková, výprava Jaroslav Milfajt, hudba Vlastimil Peška. Premiéra 22. září 2002.

Autor článku: Loutkář