Jiří Polehňa: Chtěli byste vědět, co pro mě znamená amatérské divadlo?
Tak tedy, podíval jsem se do slovníku cizích slov na heslo "amatér", píše se tam: "amatér je ten, kdo se něčemu věnuje ze záliby, nikoli z povolání(opak profesionál) - amatérství, pěstování nějakého oboru ze záliby". Omlouvám se za tuto sáhodlouhou definici, ale myslím, že je třeba uvědomit si význam těchto slov. Po LCH 96 jsem si napsal úvahu na toto téma, ale zůstala v šuplíku. Nyní bych se k ní chtěl rád, nerad vrátit. V roce 1996 se divadlu Poli na LCH dařilo, tedy nebylo si na co stěžovat, než přece… a následujících pět let mě v tom utvrdilo.
Ale od začátku: Amatérské divadlo a vůbec divadlo, muzika, výtvarné umění mě vždy fascinovalo. Nejen pro svou vlastní existenci, ale i kvůli těm zvláštním, krásným a svým způsobem praštěným lidem, kteří se kolem pohybují. Když jsem se v této komunitě začal motat i já, bylo to velmi příjemné, byla v tom určitá svoboda tvorby a možnost vyjádření svého, třeba i neumělého, názoru na věc. Tehdy jsem ještě nevěděl, že existuje i druhá strana mince. Nikdy jsem neměl žádné ambice, kromě udělat to, co dělám dle vlastních možností poctivě a co nejlépe. Myslím si, možná mylně, že tento přístup k loutkovému divadlu sdílí většina mých přátel "od fochu". Vždyť jsme amatéři, tedy děláme divadlo ze záliby. Je proto zajímavé, když amatér slyší na dosti prestižní fóru i to, že určitému souboru nezřízeně tleskali kamarádi a dokonce rodiče jedné protagonistky - a že vůbec, my jsme všichni kamarádi a nejen to, možná, že jsme dokonce i východočeská klika. Já bych si přál, aby i v jiných krajích byly tak přátelské vztahy jako tady. Myslím si, že i přes to škarohlídství se daří sbližování loutkářů z celé naší malé zemičky. Vždyť jsme amatéři, tedy děláme divadlo ze záliby. Znám několik souborů, které již rezignovaly na účast na přehlídkách jakékoli úrovně, protože nemají zapotřebí poslouchat různé invektivy na svoji adresu a vystupují pouze na svých domovských scénách. Už slyším odpověď: "…vždyť přece tím, že poukážeme na chyby v inscenacích, posouváme věc dál a loutkáři se tím vzdělávají…" Je na tom hodně pravdy, ale někdy mě připadají soudy poroty až příliš jednostranné a příliš sekernické (promiňte mi to slovo, jiné mě nenapadlo).
Možná, že by bylo dobré, (je to asi sci-fi), aby byl v porotě zastoupen i obhájce, který by byl jakýmsi protipólem někdy možná přehnaným a jednostranným odsudkům. Možná, že by se pak rozproudila lépe diskuse na seminářích. Neviděl jsem za těch pětadvacet let ještě představení, které by bylo od začátku až do konce úplně špatné a na němž by se nenašlo nic dobrého. Možná se mýlím, ale mám pocit, že i dobré momenty inscenací dokážou posunout vývoj dál a možná i víc, než neustálé zdůrazňování nedostatků. Připadá mi také dost nešťastné, jsou-li a píšou-li o přehlídkách všech stupňů stále titíž lidé. Těžko se totiž píše něco jiného o představení na regionální přehlídce, něco jiného na národní přehlídce a něco jiného o tomtéž představení na "Přeletu", i když představení prodělalo v intervalech mezi přehlídkami určitý vývoj. Většinou si jsou recenze velmi podobné, pouze trochu přestylizované. Takže vlastně chybí pohled z jiného úhlu. Vím, (a každý rok s tím bojujeme při organizaci regionální přehlídky), že zkušených odborníků ochotných nést svou kůži na trh a schopných citlivě a jednoduše formulovat své myšlenky je velmi málo a bývají velmi vytíženi. Zajímavé, že jsem v Loutkáři nečetl nikdy tak ostré kritiky na profesionální inscenace, jaké porotci ze záliby píší na inscenace tvořené ze záliby. Přitom mají profesionální divadla samozřejmě daleko širší divácký okruh. O tvorbě a umělecké úrovni agenturních loutkových divadel a nezávislých skupinách se nepíše téměř nic, přestože jich je poměrně dost. Na divadlo, které děláme ze záliby, jsou nároky někdy tak vysoké, že by v nich těžko obstály inscenace lidí divadlo nedělajících ze záliby a prezentujících svou tvorbu před mnohem širším publikem.
Mám pocit, že ježádoucí, abych své plkání nějak uzavřel. Tak tedy: mým snem je pohoda při přehlídkách, které by neměly být jakousi ligou, ale setkáním lidí se stejným koníčkem, lidí usměvavých, přejících úspěch jak sobě tak druhému, lidí, s nimiž je příjemné posedět u vína a pokecat si. Tak se stejně člověk dozví o svém představení nejvíc. Sním o tom, že by se na dalších ročnících LCH spíše posouvala laťka vzdělávání na seminářích, sním o obdobách lidových konzervatoří, tedy o dlouhodobějších vzdělávání loutkářů, sním o víkendových setkáních loutkářů (vím, že na to nejsou peníze, ale možná by se nějaký grant našel). Sním o tom, aby tak vznikala podobná společenství a přátelské kliky, jako jsou v bývalém východočeském regionu, a aby jim to nebylo vyčítáno. Sním o tom, abych se mohl v klidu dívat na představení a netrnout obavou, co tomu zase kdo řekne. Sním o tom, že z jeviště bude cítit radost z hraní a ne tréma z toho, že to zase někdo ztrhá. Sním…
Loutkář 1/2002
