Kamila Černá: Dřevěný Golem s hliněnýma nohama
V proslulém Meyrinkově "pražském" románu není titulní hrdina Golem ústřední postavou, ale tajemným duchovním principem, který může lidi probouzet, přimět k prozření - nebo je naopak mění v loutku. Vlastní legendu o Golemovi vypráví v románu příznačně loutkář Cvach, Praha je pak podle Meyrinka magickým městem, "které ovládá své obyvatele jako loutky". Vztah ovládajícího a ovládaného, sluhy a pána, hybatele a loutky je v golemovské legendě primární - ať už je nazírán Meyrinkovým mystickým viděním či v druhé krajnosti chápán jako pouhé využití (či zneužití) tupé bezduché síly spoutané v hliněném těle.
Díky pravidelně reprízovaným Fričovým filmům si zřejmě většina dnešních obyvatel Meyrinkova magického města představuje Golema jako hliněné monstrum v nadživotní velikosti a golemovskou legendu si plete se skororevoluční historií odbojného pekaře Matěje. Možná i to byl jeden z důvodů, proč si Divadlo Minor vybralo jako námět staropražskou legendu o Golemovi a snažilo se ve své inscenaci vrátit této bájné postavě její původní příběh, zaznamenaný v mnohých pověstech. V Minoru při zpracování látky (scénář a režie Akram Staněk) vycházeli především z Petiškova převyprávění - kupodivu přestože program k inscenaci odkazuje povšechně na nesčetné anonymní legendy, objevující se už v 16. století, o tomto zjevně použitém konkrétním pramenu mlčí. Staňkův scénář se drží Petiškova přehledného půdorysu, rabín Low zde povolává Golema k životu, aby chránil jeho městskou část proti těm, kteří ji ohrožují. Je-li Golemova síla použita k něčemu jinému než tomuto "vyššímu účelu", poplete sluha Golem co se dá - i tady Staněk respektuje Petiškovu předlohu (například v Jiráskově verzi pověsti Golem nosil vodu, štípal dříví a vykonával všechny hrubší práce).
Staňkovo zpracování Golemova příběhu se však přesto od Petiškova liší v podstatných věcech - objevují se tu dvě nové ústřední postavy, holčička Hanička, která se na počátku všeho dění zatoulá z odlehlé čtvrti až k rabínově domu a kluk Áron, který Haničku doprovodí domů. A zatímco u rabína Haničku nakrmili a zašili jí roztržené šaty, v její čtvrti na Árona poštvali psy. Záměrně se tu vyhýbám slovům křesťanský a židovský, protože ta zůstávají tabu po celé představení. Přes všechny notoricky známé reálie příběhu tu stojí proti sobě ti "hodní" a ti "zlí". A zlí jsou tak zlí, že už zlejší být nemohou - podtrhují to zlobně deformované rysy loutek (výprava Milan Popelka, řezba loutek Štěpán Pěnkava a Robert Smolík) i krvelačné tesáky obludných psů. Chápu, že se inscenátoři snažili povýšit konflikt náboženské nesnášenlivosti na obecně platnější souboj dobra se zlem, zbavili se tak ale možnosti představit Prahu jako město odvěké koexistence těchto dvou kultur a především ukázat, jak nebezpečný může být strach z odlišnosti. Zloba těch "zlých" tu totiž nepramení z omezené nevědomosti, jsou prostě hloupí a krutí z podstaty, a těžko si představit jakékoliv pozdější smírné spolužití.
Dramaticky vystavěný příběh někdy paradoxně odsouvá v průběhu děje Golema z role ústřední postavy legendy do služebné pozice nejlepšího "vojína" jedné ze znepřátelených stran. Mystických rozměrů postava (i inscenace) nabírá snad jen ve scéně Golemova zrození: Z temného kruhového výřezu v podlaze jeviště, kolem něhož září magické znaky, se ozve první vydechnutí Golema a vzápětí (doposud ukrytý pod vrstvou hlíny) před zraky Lowa a jeho pomocníků povstane umělý člověk. Výjev má tajemstí, napětí i precizní provedení. Loutka, která se v něm zrodí, je větší než ostatní, z nebarveného dřeva, s hrubě řezbovanými končetinami a hladkým oválem hlavy bez vyznačených rysů. Pohybuje se poněkud nemotorně - nejprve se zdá, že půjde jen o první krůčky, Golem se ale po scéně bude posunovat topornými přísuny i nadále. Ostatně s chůzí mají problém i všichni jeho dřevění partneři - loutky jsou voděné seshora, bez obtíží pohybují horní částí těla, zvláště pokud mají pohyblivé spojení trupu a hlavy, nohy však jako by tahaly za sebou. Rychlejší chůze je téměř nemožná, překonání výškového rozdílu obtížné, a tak není divu, že převládají statické scény - když je potřeba děj urychlit či rychle loutky přemístit, vezmou je loutkoherci prostě podpaží a přenesou, což tu ale působí vyloženě jako řešení z nouze.
Při pohledu na malé, přírodně okrové, nebarevné loutky a jednoduchou, tmavou, prázdnou scénu pouze s kruhovým výřezem uprostřed podvědomě čekáme zvýraznění ostatních scénických prostředků - ozvláštňující světlo, pohyb, mluvu, režijní nápad... Indiferentní svícení však loutkám příliš neprospívá - zanikají nejen drobné detaily řezby (zvláště při pohledu z posledních řad minorského amfiteátru), ale často i loutky samotné, protože jejich plně nasvícení vodiči se mnohdy hýbají výrazněji než loutky. Představení by prospělo i plastičtější hlasové odlišení jednotlivých postav. Živější jsou výjevy, při nichž se na levé a pravé straně scény vyklopí malé jeviště - na jedné straně území zlých (hospoda, soud), na druhé rabínův dům. Tam stojí loutkoherci v pozadí za zadním prospektem, loutky jsou silněji nasvícené a jejich výraz i gesto přesvědčivější.
V hebrejštině znamená slovo golem beztvarou hmotu, nehotovou věc. Oživit Golema bývá složité nejen v legendách, ale jak patrno i na divadle. Přestože v Minoru začali se slibnou matérií a uhnětli z dávných pověstí dramaticky nosný příběh, zanedbali komponenty ke skutečnému vdechnutí života nutné. Postavy hry promlouvají plochým, banálním, neozvláštněným jazykem - nejde však jen o text. Bohužel při svém zaříkávání opomněli tvůrci i podstatné formule magie divadelní - tu totiž netvoří oblaka kouře, mystické znaky a tajemné ozvučení, ale především umění nakládat s divadelními kouzly jako je metafora, tajemství, nápad a jeho profesionální provedení.
Režie a texty písní: Akram Staněk, výprava a loutky: Milan Popelka, hudba: Jan Vondráček, dramaturgie: Klára Hamanová
Premiéra 15. 2. 2003, psáno z reprízy 7. 5. 2003
