18.05.2003 00:00

Karel Makonj: II. kapitola o režii v divadle loutky a herce

I.
Tak jste se už prošli po Staroměstském náměstí? Já vím, byla zima, pršelo či sněžilo, ale přesto... Aspoň tam nebylo tolik turistů a stánky z vánočních trhů už taky zmizely. A v domě U kamenného zvonu byla výstava Františka Tichého.
Kdybychom chtěli inscenovat všední den na Staroměstském náměstí, museli bychom se nejdřív rozhodnout pro téma. O čem že to vlastně budeme hrát? Nemůžeme hrát jen tak „něco o Staroměstském náměstí". Vždyť ono má svou minulost, přítomnost i budoucnost.
Dříve, než se rozhodneme pro téma, musíme samozřejmě zvolit námět. Námětem nám tedy budiž všední den na Staroměstském náměstí. A téma?
Zkusme si zvolit jako téma konfrontaci různých skupin lidí, které se na tomto přelidněném historickém náměstí objevují, jak jsem už psal v závěru I. kapitoly.
Zahraniční turisté, stánkaři, místní - to jsou zcela rozdílné skupiny, které musíme odlišit i inscenačně různými složkami režijní partitury - jazykově (verbálně), kostýmem, fyzickým vzhledem, mimikou, gestikulací a - v závěrečném součtu - jednáním. Jednáním, které pak zpětně vyžaduje i určitý herecký styl.
Asi jinak hraje - nebo může hrát - herec představující zahraničního turistu, jinak herec hrající stánkaře-profesionála a jinak herec představující člověka přecházejícího Staroměstské náměstí z důvodu blízkosti jeho bydliště (třeba navracejícího se z nákupu a meditujícího nad regulací či deregulací nájemného v jeho domě v cenné historické lokalitě) a jinak herec, hrající úředníka s aktovkou, který má v blízkosti tohoto náměstí svou luxusní kancelář (za komerční pronájem).
Toto vše herec může vyjádřit jen svým hraním (herectvím). Protože člověk hraje člověka, je to situace přirozená, logická, spontánní, autentická. Jde o rovnorodý vztah, vztah dvou rovnocenných prvků. Úměra přímá. Součet: herec + hraní = jevištní postava. Jednoduchá aritmetika. Nebo - abych činohře nekřivdil: v případě kvalitního hereckého výkonu - součin. Ale stále jsme v rovině prosté aritmetiky.
Jsme-li však v loutkovém divadle a vládneme jeho možnostmi, přesouváme se z této roviny jinam. Má to samozřejmě - jako všechno v životě - své klady i zápory.
Jevištní postava vytvořená prostřednictvím loutky nebude nikdy součet nebo součin. Vždy se bude jednat o mocninu či odmocninu. Mocninu v případě, když umocníme pozitivní vlastnosti lidského originálu(už je to obsaženo kupodivu i v onom slově), odmocninu, když tato pozitiva odmocníme - a objeví se nám tresť lidství (třeba i v groteskní hyperbole). Nic mezi tím - ani součet ani součin.
Protože fakt záměny člověka loutkou je významotvorný. A my se nikdy nezbavíme zodpovědnosti, že v případě vyjádření člověka loutkou ho budeme nezbytně i hodnotit. Tak i tak. Chválit či odsuzovat. Budeme mu muset „zalézt" až pod kůži. Nemůžeme ho předvést takového, jaký je. Už tím, že z něj uděláme panáka (loutku), něco řekneme - ať chceme či nechceme. Nejde jen omluvně říct: My jsme to tak nemysleli...
Ale mysleli! Už tím, že nás napadlo udělat z toho člověka loutku - ať kamenný pomník nebo hliněné bláto, či cár papíru nebo zvíře, příp. skřeta.
Možná je čas na první etudu.

Máte na někoho vztek či s někým nevyřízené účty (ať je to rodič, partner nebo „šéf")?
Zkuste si ho představit jako „loutku". Neříkám jakou - prostě nějakou. Uvidíte, jak se nám ten člověk před očima rázem promění. Změní se totiž vaše optika. Je to totiž tak - ani ten nejpokornější režisér loutkového divadla nemůže z této zodpovědnosti „vycouvat".
Záměna člověka loutkou není totiž rovnorodá, ale různorodá, není kvantitativní, ale kvalitativní, jde vždy o deformaci (to nemyslím pouze v pejorativním smyslu). Obdobný princip používá vlastně i psychologie. Když chce asociovat představy člověka o jiném člověku, vypomáhá si, musí si vypomáhat nepřímými asociacemi z jiné oblasti - například z rostlinného nebo živočišného světa. Na tomto principu jsou totiž založeny výzvy, aby klienti vyjádřili své blízké opisem (metaforou): Jaký by ten člověk byl jako rostlina (květina, strom), zvíře, pták apod.?
Tímto přesunem do jiné než lidské oblasti děláme vlastně totéž, jako když člověka vyjadřujeme loutkou. Těmito asociacemi vyjadřujeme cosi neverbálního, co bychom se přímo slovně báli nebo ani neuměli.

II.
Přejděme teď však od obecné loutky k jejím konkrétním technologickým typům.
Je snad na první pohled zřejmé, že volba, jakému typu loutek svěřím hru nebo postavu, je rozhodnutím režijně-dramaturgickým, neboť tématizovaným.
Zkuste si teď představit svého blízkého (partnera, milence, rodiče, šéfa) jako maňáska, marionetu, javajku - a asi vám hned bude líp. A zkuste „obsadit" různými technologickými typy naše tři sociologické skupiny obyvatelstva na Staroměstském náměstí. Třeba budou zahraniční návštěvníci turisty japonskými - takže to budou javajky, třeba budou stánkaři maňásky /evokace příbuznosti s jarmarečním divadlem/ a ustaraní senioři marionetami. A teď zkuste tyto technologické typy vzájemně prostřídávat. Uvidíte, že tyto záměny budou mít účinek až komický.

A nyní přejděme od současnosti k minulosti:
Staroměstské náměstí bylo svědkem řady významných událostí - od středověkých rytířských turnajů, korunovačních oslav, až po popravu 27 českých pánů v roce l62l a Gottwaldovu téměř shakespearovskou balkónovou scénu v roce l948.
Jak s loutkami realizovat tuto tragickou událost? (Mám na mysli rok l62l.)
Připomeňme si, jak na popravu českých pánů vzpomíná A.Wenig ve svých Starých pověstech pražských: „Toho nešťastného dne pondělního už po páté hodině ranní započato bylo s popravou. První pan Jáchym Ondřej Šlik vyvolán byl z radnice na lešení, na špalek hlavu položil a meč katův zasvištěl vzduchem. Krev vytryskla a první život byl obětován. Nato mrtvému, který byl z hlavních vůdců vzbouření, ještě ruka pravá podle rozsudku uťata byla... Aby nebylo slyšeti slov pánům nemilých, kterými kdo z odsouzených na lešení se ozval, po vyvolání každého z nich až do provedení rozsudku vojáci bubnovali. Po odsouzených ze stavu panského a rytířského došlo na stav městský. Jánu Jeseniovi, slavnému doktoru lékařství, rodem Slovákovi, podle rozsudku před stětím kat jazyk z úst vyřezal. Také popraveni byli radní staroměstští Jan Kutnauer a jeho otčím Šimon Sušický, oběsili je na trámu, vystrčeném z okna radnice. Trvalo pak to hrozné divadlo až do jedné hodiny s poledne. Kat Jan Mydlář, sám vyznání podobojí, krvavé řemeslo svoje konaje ohled měl k odsouzeným, že nikoho rukama svýma se nedotýkal, kromě Jesenia a těch, kdož k šibenici byli odsouzeni."
Jak realizovat toto „hrůzné divadlo" loutkami? Jak kata Mydláře? Jak prýštění krve? Jak jednotlivá stětí? Jak vyřezání jazyka?
Možná si někdo řekne - to se loutkami nedá, to chce herce. Chce to „živáčka"... Živáčka si necháme na další kapitoly, dnes ho do našich úvah ještě nepleťme.
Anebo si řekne: s loutkami to bude šaškárna, groteska, znehodnocení, perzifláž. Jistě, i takové řešení je možné (prostě to bude rakvičkárna), je to možné, ale musí to být vědomé a záměrné, musí být zřejmé, v jakých kontextech a proč se toto téma ocitá, jakou optikou na ně nahlížíme.
Chceme-li podtrhnout tragičnost situace, nevystačíme s již probíranými typy loutek, ale to neznamená, že se realizace loutkami vzdáme úplně. Musí to „někudy" jít - asi si vzpomeneme na jiné typy loutek - například různé typy loutek „obřích", hlavových, manekýnů, loutek v nadživotní velikosti. Možná si vzpomeneme i na stínohru. (Nikde jsem netvrdil, že se představení musí odehrávat za denního světla.)
Ostatně, byl jsem svědkem impozantního průvodu masek, loutek a herců na chůdách v supervizi C. Turby v roce 2000 v rámci projektu Praha - evropské město kultury, na který navazovala půlnoční divadelní scéna popravy českých pánů právě na Staroměstském náměstí.
A nyní zkusme vyzkoušet všechny - ty klasické i ty méně používané - technologické typy loutek i pro únorové „vítězství pracujícího lidu". Když provedeme v duchu všechny nabízející se „rošády", uvědomíme si bohaté výrazové možnosti loutky, pokud o nich už dávno nejsme přesvědčeni.
Má to však jedinou conditio sine qua non: musíme vždy loutku uvést do patřičných a to nejen estetických vztahů a souvislostí.

III.
Nyní si trochu od loutek odpočiňme a počkejme si „na celou" - zastavme se před staroměstským orlojem. (Teď už asi tušíte, proč jsem v minulé kapitole psal o Praze nebo o Olomouci.)
Dejme opět slovo A.Wenigovi: „Stroj ten podivuhodný ukazuje hodiny denní i noční podle času slunečního i hvězdního, podle hodin českých po starém způsobu od prvé po západu slunce až do čtyřiadvacáté, hodiny nestejné podle toho, jak od západu k východu dlouhá je doba, ale také po způsobu německém, jak u nás říkali, po němž doba denní dvakrát dvanácti hodinami se měřila. Nad ciferníkem pod stříškou dvě okénka jsou, která otvírají se každou hodinu, a v nich sošky Krista a dvanácti apoštolů přecházejí. Když přejdou, nad nimi v malém okénku kohout se ukáže, křídly zatřepotá a zakokrhá. Potom odbijí hodiny. Ale také na kamenných ozdobách po stranách ciferníku jsou figury k orloji náležející. Některé z nich při přecházení apoštolů se pohybují, tak tam Smrt-kostlivce viděti, který přesýpací hodiny převrací, hlavou kývá, dásně rozevírá a zvoncem vyzvání trhavě. Vedle něho Turek stojí, jenž vrtí hlavou na znamení, že ještě nechce jíti se Smrtí. Naproti lakomec měšcem a hlavou pohybující, vedle něho marnivec v zrcadle se zhlížející, hlavou kroutící. Přihodilo se kdysi, že ve chvíli, kdy kostlivec dásně měl rozevřené, vrabčák mu do úst vletěl, a za ním zrovna dásně se sevřely naposled. Vrabčák byl tak uvězněn, teprve až zase za hodinu figury počaly se hýbat a Smrt ústa otevřela, polekaný vrabčák pospíšil si odtamtud."
Dívali jsme se na loutkové divadlo nebo ne? Byly tam loutky? Přece byly. Kývaly hlavou. Hýbaly rukama. A některé ty sošky apoštolů jsou přece dílem významného českého loutkáře Vojty Suchardy, jednoho ze zakladatelů pražské staroměstské (původně bubenečské) Říše loutek.
A přece nám něco brání ve stoprocentní identifikaci se s loutkovým divadlem. Možná právě ten vězeň v kostlivcových dásních, nebohý vrabčák, který musel čekat celou hodinu než - než se orloj zase spustil...
A to bylo najednou divadlo! Živý pták přemohl mechanismus stroje! Bylo to divadlo, protože mezi mechanismy (objekty) orloje se ocitl subjekt.
Princip loutkového divadla spočívá právě v tom, že byť se loutkové divadlo vyjadřuje (také) hmotnými objekty, ony se v průběhu divadelního představení stávají dramatickými subjekty.
Čím vším se tato subjektivita loutkového divadla projevuje i v herecké rovině, dnes ještě řešit nebudeme, prozatím nám postačí, že staroměstský orloj loutkové divadlo - není.
Loutkové divadlo není mechanickým divadlem (byť sebegeniálněji zkonstruovaným), není hracím automatem, prostě není žádným strojem, i když existuje poměrně bohatá a významná tradice mechanického divadla, které někdy bývalo k loutkovému divadlu i přiřazováno.
Všechny mechanické hračky, hrací strojky, hoffmannovské automaty mají k loutkovému divadlu velmi blízko, ale nejsou jím. Zrovna tak, jako loutkové divadlo není a nikdy nebylo kinetickým výtvarným uměním ani naprogramovanou virtuální realitou.
Šachový počítač může být zkonstruován tak, že dokáže i porazit šachového mistra světa G. Kasparova, ale zatím tento souboj člověka se strojem je spíše soubojem dvou lidí - šachového velmistra a programátora, který do počítače vložil takový systém informací, že se sám nestačí divit, jak tento computer dokáže s vloženými informacemi nakládat. Asi jako když se dramatik v závěru své tvůrčí práce diví, co mu ty jeho postavy vlastně vyvedly a že dramatické dílo je moudřejší než autor sám.
Ostatně - příměr s šachovou hrou není zcela od věci. Šachová hra má s loutkovým divadlem mnoho společného. Jde v ní o konflikt figur, nad nimiž sedí a vládnou - dva lidské subjekty. Tyto figury se musí pohybovat jednak podle daných pravidel hry, jednak podle pokynů těchto šachistů.
A teď: Zkuste si představit šachovou partii, ve které figury odmítnou šachistovi slepou poslušnost.
Co by se stalo, kdyby se pěšec odmítl nechat obětovat a kdyby se jezdec či střelec vydali sami od sebe nazdařbůh do nepřátelského tábora...
Prostě kdyby se trpné objekty změnily v činné subjekty.
Známe přece tzv. „živé šachy" (varianty různých baletních produkcí), i šachovou partii jako erotický tanec bílých a černých tanečníků o královnu známe z jihoslovanského folkloru.
Tak to je můj dnešní „domácí úkol"...
A možná zjistíme, že rozdíl mezi živými šachy a oživlými figurami je zhruba totéž, co odlišuje mechanické divadlo od divadla loutkového.

Autor článku: Loutkář