Karel Makonj: Takže ke kořenům

V minulém čísle (Loutkář 1/2003) jsme se zabývali studií E. Kolára z roku l964, věnovanou loutkovosti.
Ten rok byl pro E. Kolára mimořádně plodný. Napsal v něm i druhou zásadní studii Ke kořenům české loutkářské estetiky, která byla publikována téhož roku v únorovém čísle časopisu Divadlo a hned v dubnu přetištěna i v tomto časopise. Jejímu dalšímu většímu rozšíření jistě zabránila pozdější autorova perzekuce vlivem nastupující politické normalizace z počátku 70. let.
Práce je to velmi cenná, protože se zabývá dvěma zásadními studiemi z české loutkářské estetiky: Loutkovým divadlem O. Zicha z roku l923 a reakcí na tuto studii z pera P. Bogatyreva o 23 let později (l946). Protože obě uvedené studie byly v Loutkáři publikovány poměrně nedávno, bude jistě zajímavé srovnat je se stanoviskem Kolárovým, který se svým způsobem dostává do role „smírčího soudce" mezi oběma autory, i když zřetelně přitakává Bogatyrevovu estetickému názoru.
Podívejme se na tento teoretický „spor" dnešníma očima:
Není náhodou, že Zich s Bogatyrevem - při veškeré své teoretické fundovanosti - nemohli nalézt společnou řeč. Především proto, že vlastně neměli společného jmenovatele úvah.
Zatímco Bogatyrev přistupoval k Zichově studii z hlediska teoretika, pro kterého je každé umělecké dílo autonomním, svébytným artefaktem, nepodléhajícím jiným než vnitřním zákonitostem konkrétního uměleckého druhu, Zich naopak přistupuje k uměleckému dílu z hlediska jeho psychologického účinu na diváka loutkového představení. V tom okamžiku pak pro něj umělecké dílo není jen autonomním artefaktem, ale něčím, čemu se z hlediska divácké percepce díla staví do cesty řada překážek, nezávislých na tvůrcově záměru.
J. Mukařovský napsal v roce l943 taktéž jednu zásadní studii, a to studii o záměrnosti a nezáměrnosti v umění - a domnívám se, že tato studie by byla nejspíše tou nejadekvátnější odpovědí na tento teoretický „spor". Jde totiž o to, a v tom je třeba dát O. Zichovi za pravdu, že fakt jevištního ztvárnění člověka loutkou (hmotným objektem) divák „psychologicky" vnímá chtě nechtě záměrně, ať už si to uvědomuje nebo ne - v tomto případě prostě nelze hovořit jen o autonomii uměleckého znaku. Proto Zich říká, že loutky buď vnímáme „jako loutky" snažící se o nápodobu člověka, a to nás „zajisté naladí vesele" - anebo vnímáme fakt oživení hmoty jako cosi mysteriózního.
V tomto smyslu jako by Zich předjímal budoucí vývoj loutkového divadla, jež se vstupem herce na loutkové jeviště odpoutalo od bogatyrevovské autonomie uměleckého díla a naopak přitakalo základní antinomii loutkového divadla, kterou je rozpor mezi principem lidským a hmotným.
Jevištní zveřejnění tohoto základního estetického principu se stalo zdrojem estetického napětí, což posloužilo loutce i loutkovému divadlu v emancipaci sebe sama, v osvobozování se od nápodoby člověka i činoherního divadla.
Tento postupný odklon od dominantního postavení funkce napodobovací v loutkovém divadle a onoho skupovského „Co loutky dovedou" směřoval tedy na jedné straně k posílení „bogatyrevovské" autonomie loutky, na straně druhé podpořil i oprávněnost „zichovského" úsilí o nezbytnou doprovodnou analýzu psychologických důsledků tohoto vývoje.
A jistě právem Kolár připomíná, že tato analýza existuje jako reflexe dvojího druhu - a sice jako reflexe diváka dětského a diváka dospělého.